Andrej Babiš
Ten soud (slovenský soud, který má rozhodnout o Babišově možném spolupráci s StB) rok a půl nekonal, já jsem podal žalobu v lednu 2012 a první soud byl v červnu 2013.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr Babiš podal (sk.) žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) 17. ledna 2012.
Předmětem žaloby jsou archivní dokumenty ÚPN, které implikují spolupráci Babiše se Státní bezpečností.
Proces začal skutečně s 18 měsičním zpoždění v červnu 2013.
Tomio Okamura
Evropský parlament je skutečně jediným voleným orgánem, protože Evropská komise je vlastně dosazeným orgánem a další orgány jsou také byrokraticky dosazené.
Vzhledem k povaze hlavních institucí Evropské unie hodnotíme výrok jako zavádějící.
Evropský parlament je skutečně jedinou institucí EU, do které jsou zástupci přímo voleni evropskými občany. Nicméně označení všech ostatních institucí jako byrokraticky dosazených už se za přesné označit nedá. S tímto označením můžeme souhlasit u Evropské komise, kde naprostou většinu činnosti vykonávají úředníci. Další hlavní instituce Evropské unie - Evropská rada a Rada Evropské unie jsou však naopak zcela politické. Tvoří je zástupci národních exekutiv (premiéři či prezidenti v Evropské radě a ministři či jejich náměstci v Radě EU) jednotlivých členských států. Ti jsou sice primárně voleni do národních úřadů, činnost v orgánech EU je však v rámci popisu práce funkcí, do nichž byli občany zvoleni.
DD: Vy jste řekl, že (k soudu) pojedete, ale pak jste tam nejel. AB: Ne, ne, já jsem tam byl, 6. 6. 2013 jsem vypovídal 70 minut.
O tom, že vicepremiér Babiš byl prvnímu jednání před slovenským soudem přítomen, informovala ČTK prostřednictvím Českých novin - svého zpravodajského serveru. Dále například také místní média jako server Pluska.sk. Dalšího, říjnového jednání, se nezúčastnil a byl pouze zastoupen advokátem. Na zatím poslední jednání 30. ledna se (přes původně avizovanou absenci) prokazatelně dostavil, článek o tom napsaly například Webnoviny.
Přítomný skutečně nebyl na druhém jednání ve věci, které ale bylo pro absenci svědků odročeno na výše zmíněný 30. leden. Nutno ovšem říct, že vypovídal již na jednání prvním a jeho osobní účast nutná.
Jiří Pospíšil
To je, vidíte, že český zákoník, ale stejně ty cizí mají několik tisíc paragrafů. Na tom se neshodneme, protože jako, uvedu vám příklad. V České republice máte už spoluvlastníka nemovitosti, upraveno předkupní právo. Němci to mají také, Francouzi to, myslím, nemají, jiné státy to taky nemají. Už vidím tu politickou debatu kolem jedné drobné věci, který jako jeden paragraf z 3 tisíců.
V první části výroku se exministr Pospíšil nemýlí. Například německý občanský kodex BGB (anglická verze,) ze kterého český občanský zákoník vychází, či například španělský kodex (.pfd) čítají rovněž přes dva tisíce paragrafů.
V české právní úpravě je od 1. 1. 2014 aplikován institut zákonného předkupního práva u spoluvlastníků nemovitosti zejména u rodinných závodů (§ 70 4) či spoluvlastnictví pořízených pro případ smrti (§ 1124). Obdobně je tomu podle důvodové zprávy (.pdf, str. 256) k § 1125 nového občanského zákoníku v Rakousku či Německu. Oproti váhavé domněnce Jiřího Pospíšila, i francouzský Code civil (.pdf, str. 117, článek 815-14) zná zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí. Důvodová zpráva však také popisuje nejednotnost evropských států v úpravě předkupního práva. Jak zdůrazňují například advokáti z renomované kanceláře bvp Braun Partners, v některých evropských státech ani zákonné předkupní právo neexistuje.
Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
(Já souhlasím s tím), jak zmiňují dokumenty Evropské unie, že globálními hrozbami můžou být např. terorismus a další věci.
Evropská bezpečností strategie (.pdf) z roku 2009 na str. 12 uvádí: "Terorismus zůstává v rámci Evropy i celosvětově významnou hrozbou pro naši existenci."
Ve Stockholmském programu (.pdf), který stanovuje priority v oblasti bezpečnosti pro roky 2010 - 2014, na str. 5 stojí: "Evropa jako ochránce: měla by být vypracována strategie vnitřní bezpečnosti s cílem dále zvyšovat bezpečnost v Unii, a chránit tak život a bezpečnost občanů Unie a řešit problémy související s organizovanou trestnou činností, terorismem a dalšími hrozbami."
Dokumenty Evropské unie skutečně zmiňují terorismus jako "celosvětově významnou hrozbu". Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Bohuslav Sobotka
VM: Taky jsme je částečně rozkradli (myšleno peníze z EU). BS: Ale za to nemůže Brusel, víte? To je problém České republiky, jak jsme si nastavili pravidla pro čerpání evropských prostředků. Mimo jiné také že jsme nebyli schopni přijmout, prosadit zákon o státní službě.
Pravidla pro čerpání evropských prostředků si opravdu stanovují samotné členské státy. Je také pravdou, že Česká republika má dlouhodobě problémy s čerpáním evropských fondů a dochází také k jejich rozkrádání. Jako jeden z důvodů se uvádí právě to, že Česká republika dosud nepřijala zákon o státní službě, který by měl státní správu zefektivnit a zprofesionalizovat. Výrok Bohuslava Sobotky je proto hodnocen jako pravdivý.
Evropská unie stanovuje obecné zásady, které vymezují priority rozvoje EU a které mají sloužit jako orientační rámec pro členské státy při přípravě národních strategických referenčních rámců a operačních programů. Národní rozvojové plány (NRP) a Národní strategické referenční rámce (NSRR) si už připravují členské státy samy. Je na nich také vytvořit instituce, které mají řídit a koordinovat NSRR. Česká republika má takové instituce čtyři:
O problémech s čerpáním evropských fondů a jejich rozkrádáním se mluví často - v období 2007-2013 Česká republika vyčerpala pouze zlomek peněz, jež měla k dispozici (260 miliard korun z celkových 700 miliard).
Co se týče rozkrádání, spekuluje se o několika způsobech, kterými k rozkrádání evropských fondů dochází. Česká pozice jich uvedla hned deset. Patří mezi ně například tajné přerozdělování peněz z Regionálních operačních programů, které pak mají jít do jednotlivých krajů. To je proti pravidlům volné soutěže. Dále se manipuluje s hodnocením projektů, na kterém závisí, která výzva bude vybrána. Existuje také podezření, že se kontrolní Platební a certifikační orgán dopouští upravování výsledků auditů za účelem vylepšení statistik chybovosti.
S problémy s čerpáním a s rozkrádáním souvisí také vysoká fluktuace úředníků pracujících s evropskými fondy. Na toto upozorňovala i Evropská komise. Ta zároveň ve své nedávné hodnotící zprávě uvedla, že hlavními zdroji problémů se strukturálními fondy v České republice jsou nesrovnalosti ve veřejných zakázkách a neoptimální fungování managementu a kontrolních systémů veřejné správy (.pdf, ang., s. 9). Situacím, kdy úředníci podléhají politickým a korupčním tlakům, by měl zamezit zákon o státní službě, který dosud nebyl prosazen. Česká republika za to byla několikrát kritizována Evropskou komisí.
My jsme byli jedna z politických stran, která měla transparentní účet, to znamená, aby všechny peníze, co jsme inkasovali, tak jsou na transparentním účtu, a je to tam možná vidět ještě dodnes.
Hnutí Úsvit skutečně založilo 13. září 2013 u Fio banky transparentní účet, kam přicházely peníze od drobných dárců a prostřednictvím kterého byl čerpán sedmimilionový úvěr na kampaň. Transparentní účet měly i další strany, například KDU-ČSL, Strana zelených či TOP09.
Jak však v únoru informoval server ihned.cz, více než polovinu z 15 a půl milionu utracených za kampaň měl platit sám Tomio Okamura ještě před kampaní jako fyzická osoba takzvaně "ze svého". Ihned.cz tak vznáší podezření, zda tím strana nekryje nějaké další mecenáše.
Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, na zmíněném transparentním účtu totiž nejsou zdaleka vidět všechny peníze, které strana použila na kampaň.
A tady je vidět, jak kdo plánoval ten deficit. A my máme velice ambiciózní deficit, protože plánujeme jenom sto miliard naproti bývalé Nečasově vládě a pana Fischera. Ten pan Kalousek měl 110, pan Fischer 120.
Vláda Petra Nečase plánovala původně ve výhledu na roky 2015 a 2016 schodek státního rozpočtu 110 a 115 miliard korun, ale nakonec se rozhodla schodek na tyto roky udržet na hranici 105 miliard korun.
Úřednická vláda Jiřího Rusnoka, ve které byl Jan Fischer ministrem financí, pak zpřesnila výhled na roky 2015 a 2016 se schodkem 120 miliard korun.
V obou případech se však jedná o rozpočtový výhled, nikoliv o rozpočet jako takový. Srovnávání těchto materiálů se skutečným rozpočtem hodnotíme jako zavádějící.
A už co se týká rozpočtu v roce 2014, není to už mínus 112, ale mínus 107. To jsme na zasedání vlády vlastně zablokovali ty peníze.
Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2014 z 19. posince 2013 hovoří v § 1 o schodku 112 mld. Kč. Rovněž Ministerstvo financí v informační příručce Státní rozpočet 2014 v kostce (.pdf, str. 27) udává, že deficit pro rok 2014 by měl při příjmech ve výši 1 099,3 mld. Kč a výdajích ve výši 1 211,3 mld. Kč dosáhnout 112 mld. Kč.
Zmíněné zablokování/zavázání výdajů ve výši 5 miliard vláda schválila 2. dubna na svém jednání.
Dokument Ministerstva financí Hospodaření veřejných rozpočtů (.pdf) uvádí na straně 1, že výše salda veřejných rozpočtů bude pro rok 2014 činit -107,6 mld. Kč. Zpráva na straně 7 uvádí následující: "Meziroční růst deficitu veřejných rozpočtů na 107,6 mld. Kč (2,8 % HDP) se projeví výhradně u státního rozpočtu."
Jan Zahradil
(...) společná zahraniční politika (EU), která stejně neexistuje.
Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.
Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.
Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).
Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.
