Chtěla ji koupit Praha 7 za 275 milionů dokonce jako převod firmy, čili koupení akcií (budovu na Letné - pozn. Demagog.cz).
O záměru Prahy 7 odkoupit budovu na Letné za částku 275 milionů korun informovala prostřednictvím serveru Ihned.cz Česká tisková kancelář.
Skutečnost, že zastupitelstvo Prahy 7 zvažovala i nákup budovy formou odkoupení akcií tehdejšího majitele budovy - anonymní akciové společnosti Alkatria - potrvzuje zastupitel Městské části Praha 7 Ondřej Mirovský v rozhovoru (čas 4:31) pro TV Praha 7. K tomuto tématu byla také svolána mimořádná schůze zastupitelstva dne 16. 10. 2013, na jejímž pořadu bylo projednání nabídky (.doc) společnosti Alkatria a.s. .
Z uvedeného tedy vyplývá, že premiér v demisi Rusnok mluvil pravdu.
Tady jde o tři miliardy peněz, které tečou ze státního rozpočtu do sportu (...) Na, na reprezentaci je miliarda 62 milionů korun...
Výrok Andreje Babiše je hodnocen jako nepravdivý, neboť jím udávaná částka na reprezentaci je ve skutečnosti o 180 milionů korun odlišná. Babiš nezapočítal do této sumy výdaje 3 kapitol rozpočtu ČR, nýbrž pouze jedné z nich.
Schválený zákon o státním rozpočtu (.pdf) na rok 2014 uvádí výdaje na sport ve 3 kapitolách – Ministerstvo vnitra (výdaje na sportovní reprezentaci), obrany (zajištění státní sportovní reprezentace) a školství, mládeže a tělovýchovy (sportovní reprezentace/všeobecná sportovní činnost).
Reprezentace OstatníVnitro (str. 20) 48 mil.
Obrana (str. 13) 129 mil.
Školství (str. 30) 1065 mil. 1918 mil. Celkem 1242 mil. reprezentace plus ostatní - 3160 mil.
Celkem ze státního rozpočtu jde do sportu ve třech kapitolách 1,242 miliardy, což je o 180 milionů víc, než ministr financí uvádí. Rozdíl vzniká lehkým podhodnocením těchto výdajů v kapitole školství a nezapočítáním výdajů z kapitol resortů vnitra a obrany. Souhrnný výdaj na sport pak Babiš v rámci tolerance popisuje korektně.
Pro ilustraci dodáváme bližší popis výdajů v rámci Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany, tedy těch, které lídr hnutí ANO opominul.
Vnitro za peníze mu určené provozuje Centrum sportu Ministerstva vnitra, to především připravuje sportovce pro reprezentaci ČR. Web ministerstva přímo uvádí například nejúspěšnější resortní sportovce roku 2013.
Ministerstvo obrany pak výdaje do sportu směruje také k reprezentaci ČR, pro představu dodáváme seznam členů týmu pro nadcházející hry v Soči, kteří jsou zastoupeni v armádním klubu Dukla.
Jsou exemplární případy, kdy to nefunguje, vzpomeňte si na to, když se přijímaly zásady o tom, že se nesmí doslazovat vína a tak dále (...) tohleto si prosadili zástupci jižních zemí, vznikl blok, který si toto prosadil, aby převálcoval konkurenci zemí z té střední a severnější části Evropy.
Reforma trhu s vínem, o níž mluví Miloslav Ransdorf, tak jak byla definitivně Evropskou unií schválena v dubnu 2008, neobsahovala zákaz doslazování vín řepným cukrem.
Tento bod se objevil pouze v návrhu reformy z roku 2007, ovšem vyvolal značné spory mezi členskými státy EU. Blok, o kterém mluví Miloslav Ransdorf, tvořili jen Italové a Španělé, podporovaní Řeky a částečně i předsedajícími Portugalci. Tábor odpůrců tvořených většinou zeměmi střední Evropy pak vedli Němci. Ostře protestovali i Češi.
Proti návrhu reformy tehdy vystupovala například i česká europoslankyně Zuzana Roithová: "Protestuji proti zákazu doslazování vín ve střední Evropě včetně Moravy, aniž by bylo zakázáno zase dokyselování vín na Jihu. Nechápu, proč by vinaři z Moravy měli nakupovat drahé mošty od jižanů, aby tím nahradili dvousetletou tradici doslazování cukrem a měnit tak tradiční vůni a chuť svých kvalitních vín. Je to v rozporu s principy vnitřního trhu a s tím nemohu souhlasit".
Sporný bod o zákazu doslazování vín, jak už bylo zmíněno v úvodu, ale z konečného znění reformy vypadl, a tak nelze hovořit o bloku, který si něco prosadil, aby převálcoval konkurenci.
Ten cashpooling mi vyčítali, že jsem mluvil, že to někde leží ledem, ty peníze, a já jsem dokázal od ledna vlastně investovat 50 miliard korun jako euro za podstatně vyšší výnos, za 0,27 až 0,35 a máme z toho výnos 45 milionů za dva a půl měsíce.
Opakovaná prohlášení Andreje Babiše o 350 miliardách, které leží na účtech ČNB, vyvracela jak sama Národní banka, tak například ekonom David Marek, rozporoval je dříve i Demagog.cz.
Jak informoval v polovině března deník E15 (patří do skupiny MAFRA patřící Andreji Babišovi), ministerstvo od počátku roku investovalo velkou část z přibližně 50 miliard, které byly k dispozici na účtech ČNB. Krátkodobá investice měla podle E15 přinést výnos kolem 0,25 procenta, co je násobně více než běžný úrok ČNB. Podle reakcí ekonomů ale takový výnos nabízejí jen rizikovější investice například do španělských či italských dluhopisů (země s hodnocením v rizikovém pásmu). To však Andrej Babiš popírá a tvrdí: „Po intervenci ČNB vznikl hlad po eurech, tak jsme to zainvestovali v českých komerčních bankách za sazby 0,27 až 0,35, takže je to výhodné, a ty spekulace, že bychom investovali do nějakých španělských, nebo italských dluhopisů, jsou nesmysl“.
Z bilance ČNB pak vyplývá, že zatímco k 10. lednu 2014 měl stát u ČNB 50,7 miliardy korun, k 20. březnu už to byly jen 3 miliardy, byla tedy investována skoro celá rezerva.
Jak spočítal ekonom David Marek, při investici 36 miliard by si takto ročně stát přišel na 75,6 milionů. Přesné informace o tom, kolik peněz bylo přesně investováno a jaký výnos tato investice přinesla, nicméně nejsou veřejně dostupné a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.
Možná také z důvodu souhlasu s panem Okamurou v řadě věcí. Je to můj klient, rok a půl spolu spolupracujeme na řadě kauz.
Klára Samková opravdu spolupracuje s Tomiem Okamurou na některých kauzách.
Advokátka Klára Samková ohlásila ústavní stížnost, směrovanou vůči údajným nedostatkům v zákoně o přímé volbě prezidenta ČR. Zároveň se stala právní zástupkyní Tomia Okamury a autorkou jeho ústavní stížnosti, kterou se domáhala odkladu voleb a prověření některých zákonných opatření týkajících se přímé prezidentské volby. Součástí stížnosti je i požadavek na zrušení změny související části ústavy, v níž je stanoven požadavek 50 tisíc podpisů občanů pro zaregistrování kandidatury.
Předseda hnutí Úsvit Tomio Okamura také navštívil ve věznici nacionalistu Vlastimila Pechance, který si tam odpykává trest 17 let za vraždu Roma Oty Absolona. Podle Okamury byl Pechancův proces zmanipulovaný a usiluje o jeho opětovné otevření. V tom mu má pomoci právě advokátka Klára Samková.
Sama Klára Samková nám ke svému výroku napsala následující: "Pana Okamuru zastupuji ve všech jeho žalobách na ochranu osobnosti. V současné době jsou vedeny proti Ornelle a Monice Štikovým, proti časopisu Reflex, v dalších sporech a výrocích jsem jeho stálou poradkyní v právním vztahům k médiím...Ty dvě jmenované jsou stále živé probíhající kauzy, tedy dosud neskončené".
Výrok tedy na základě výše uvedených informací hodnotíme jako pravdivý.
Vymahatelnost práva není záležitostí evropských orgánů. Vymahatelnost práva je záležitostí domácích národních orgánů, národní justice, to nemá s EU vůbec nic společného.
Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.
Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.
Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.
Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.
Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Zaprvé ten zákon o restitucích, nikdo jsme neviděli ani v parlamentu a já jsem teda, když se o něm hlasovalo, ještě nebyl v Senátu, takže já jsem to nemohl ovlivnit, ale když jsem se po tom pídil, tak nikdo neviděl seznam z ministerstva kultury, kde by bylo přesně zdokladováno, co se vlastně má vracet a proč.
Zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byl předložen do Sněmovny v lednu 2012, v Senátu byl pak projednán 15. srpna 2012 (byl zamítnut). V té době ještě Tomio Okamura nebyl senátorem, byl zvolen až v říjnu 2012.
Zákon skutečně neobsahuje žádný výčet majetku, který má být vydán. Naopak oprávněná osoba (církve) musí požádat o vydání majetku a má také povinnost dokázat, že na navrácení majetku má nárok.u
Na webu Ministerstva kultury, v jehož gesci vyjednávání o zákoně probíhalo, jsou sice k dispozici doklady o církevním majetku, soupisy pozemků a další dokumenty, nemůžeme ovšem určit, zda byly v období, kdy se po nich senátor Okamura pídil, a kdy byly projednávány restituce ve Sněmovně, k dispozici. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.
A druhý balík, kam jsme dávali peníze, byly oběti trestných činů. Jsme prosadili nový zákon o obětech trestných činů a vznikl jakýsi malý fond, z kterého se budou platit náhrady.
Zákon o obětech tresných činů byl skutečně předložen sněmovně 27.2. 2012 a zástupcem navrhovatele byl ministr spravedlnosti, tedy Jiří Pospíšil. Dle vyjádření Ministerstva spravedlnosti však žádný fond, ze kterého by se platily náhrady, nevzniknul a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.
O právu na peněžitou pomoc pojednává Díl 6 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (.pdf, ke stažení zde). Neříká však nic o vytvoření fondu, ze kterého by se měly platit náhrady. O vytvoření takového fondu se pouze zmiňovala Petra Vitoušová, prezidentka organizace Bílý kruh bezpečí, která pomáhá obětem trestných činů. Ta pro Český rozhlas uvedla:
„Z výnosů, které teď zatím patří státu, a jsou to výnosy z trestné činnosti, bude vytvořený fond a oběti trestných činů, které se připojí s nárokem na náhradu škody a od pachatele ji nebude možné vymoci, se budou moci obracet na tento státní fond.“
Vyjádření Ministerstva spravedlnosti ke vzniku fondu:
„Pokud jde o vyplácení peněžité pomoci, pak žádný fond nevznikl. Tato částka nemá charakter odškodnění (byť ji za ministerstvo spravuje odbor odškodňování), ale jde spíše o „sociální dávku“, která má oběti pomoci překlenout zhoršenou finanční situaci. Tato pomoc je ministerstvem poskytována osobám, které jsou uvedeny v § 24 zákona o obětech trestných činů. Dále jsou oběti trestných činů podporovány nepřímo, a to prostřednictvím dotací, které jsou poskytovány ministerstvem neziskovému sektoru."
Vím, že třeba někdo protestoval proti vyvěšení vlajky Evropské unie na Pražském hradě. Ale já jsem to řekl předem před prezidentskými volbami, takže lidé museli počítat s tím, že nejenom tento, ale i další sliby splním.
Výrok prezidenta Miloše Zemana hodnotíme na základě informací dostupných z médií jako pravdivý.
Miloš Zeman během prezidentské kampaně přislíbil na Hradě symbolicky vyvěsit vlajku Evropské unie v případě svého vítězství ve volbách. Své stanovisko později zopakoval několik dní po svém zvolení, když v rozhovoru pro Právo vyslovil přání vyvěsit vlajku společně s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem.
Akt vyvěšování vlajky se konal začátkem dubna a přímo proti němu protestovalo několik skupin odpůrců, mj. představitelé neparlamentních stran Suverenita a Strany svobodných občanů.
My bychom mohli volit témata, jako že lidem zařídíme levné telefonování, zrušíme neoblíbené sídlo ve Štrasburku a tak dále, ale to jsou všechno mystifikace. Ty věci buď už běží, nebo jsou mimo rámec odpovědnosti Evropského parlamentu.
Luděk Niedermayer měl pravdu jak s roamingem, tak v otázce pravomocí Evropského parlamentu a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Europoslanci zrušení roamingu již opravdu řeší: Výbor pro průmysl schválil 18. března legislativní návrh na zrušení roamingu v Evropské unii do 15. prosince 2015. Od tohoto data by tedy volání v Evropské unii mělo vyjít stejně "doma" i v zahraniční. Zrušení roamingu ještě bude projednávat plénum Evropského parlamentu a bude jej muset schválit také Rada EU.
Je také pravdou, že zrušení sídla Evropského parlamentu nemá EP ve svých pravomocech. Podle čl. 341 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf, s. 129) je změna sídel Unie v pravomocech vlád členských států a mění se dohodou mezi těmito státy. Právě toto Parlament kritizoval v jednom ze svých usnesení (.pdf, s. 585; 1.-4.) o umístění sídel orgánů Evropské unie. Evropský parlament zde konstatoval, že současná praxe je nevyhovující a že by si Parlament měl o svých sídlech rozhodovat sám.
