Přehled ověřených výroků

Jak uvádí například server Deník či vyjádření Václava Louly z Asociace petrolejářského průmyslu a obchodu pro portál Eurozprávy, marže provozovatelů čerpacích stanic se skutečně pohybuje okolo dvou korun. Jak ale upozorňuje Česká televize, marže stanic se navzájem liší v závislosti například na vnitrozemské poloze benzínových pump (Demagog upozorňuje, že uváděné informace pocházejí z roku 2012).

Stát také vlastní síť čerpacích stanic prostřednictvím společnosti Čepro. Co se týče poslední věty výroku, tu podrobněji rozebíráme v předchozím odůvodnění "Včera Mladá fronta napsala..."

Zdeněk Ondráček patrně naráží na kauzu úniku odposlechů Romana Janouška a Pavla Béma, a s tím související zadržení Víta Bárty a protikorupčního policisty Jana Petržílka.

Je pravda, že již od zveřejnění odposlechů v MF Dnes kolují spekulace, že BIS předala odposlechy Bártově ABL, což naznačuje i vývoj kauzy aktuálně vrcholící zadržením zmíněných mužů. Nicméně únik citlivých informací je stále v šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů a policie, nelze tedy porušovat presumpci neviny a tvrdit, že k takovému jednání skutečně docházelo. Navíc tvrzení, které poslanec Ondráček učinil na základě jednoho případu, je značně generalizující a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Přidáváme pro kontext ještě část znění zákona, kterým se předávání informací od zpravodajských služeb ošetřuje:

Dle § 8 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, mohou zpravodajské služby - tedy i BIS - podávat informace pouze prezidentu republiky, předsedovi vlády, členům vlády nebo státním a policejním orgánům. Jak bylo zmíněno, BIS také dle § 18 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, podléhá kontrole Poslanecké sněmovny.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že ke změně či přijetí "obyčejných" zákonů není na rozdíl od Ústavy (a ústavních zákonů tvořících ve svém úhrnu ústavní pořádek) třeba kvalifikované většiny Parlamentu.

Nejedná se však o jediný rozdíl mezi těmito dvěma druhy právních předpisů, jak tvrdí prezident republiky. Zákony se od ústavy (a obecně ústavních zákonů) kromě odlišného legislativního procesu liší i v dalších aspektech. Mezi ně patří především rozdílná právní síla „obyčejných“ (podústavních) zákonů a zákonů ústavních. Ústavní zákon tak není pouze předpisem, který se obtížněji přijímá, ale zároveň předpisem vyšší právní síly, je tak prostým zákonům nadřazen. Zákon tak nesmí být v rozporu s ústavním zákonem, jinak by jej Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

Dále mohou být některé legislativní akty přijaty pouze ve formě ústavního zákona, jedná se např. o změnu státních hranic podle čl. 11 Ústavy ČR. Další odlišnost se týká dokonce samotného legislativního procesu a pravomocí prezidenta v něm, jelikož podle čl. 50 odst. 1 Ústavy ČR má prezident právo vrátit do patnácti dnů od postoupení přijatý zákon, ovšem právě s výjimkou zákona ústavního.

Tento výčet rozdílů mezi prostými a ústavními zákony je jen demonstrativní, nikoliv taxativní. Každopádně však z výše uvedených důvodů považujeme výrok za nepravdivý.

Tomio Okamura se takto vyjádřil (23:50) v pořadu Hydepark 4. 11. 2013.

Z důvodu nedostatku veřejných elektronických zdrojů a rozsahu tohoto tématu, jež se hodí spíše pro historickou práci, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Státoprávní uspořádání skutečně mělo nést jisté prvky švýcarského modelu, avšak rozsáhlá samospráva a kantonální členění nakonec aplikováno nebylo.

Co se týče přímé demokracie, tak v díle Světová revoluce se o ní Masaryk vyjadřuje (.doc, str. 20) jako o ideálu, v praxi se však dle něj pro celostátní úroveň hodí spíše demokracie nepřímá.

Z hlediska ekonomické vyspělosti dle historiků Z. Kárníka a E. Kubů Československo nepatřilo mezi nejrozvinutější ekonomiky na světě. V jistých odvětvích však dle knihy Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami dosahovalo poměrně solidních výsledků.

O Masarykově podílu na zavádění konkrétních prvků přímé demokracie za první republiky se nám nepodařilo dohledat informace.

Na výroky Tomia Okamury o Masarykovi a přímé demokracii se objevily jak souhlasné, tak nesouhlasné reakce.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

Rámec (.pdf) politiky pro klima a energetiku do roku 2030 skutečně nijak nebrání využívání jaderné energie. Hovoří o zvýšení poměru energie z obnovitelných zdrojů, s konkrétními cíli pro jednotlivé státy. Cílový podíl obnovitelných zdrojů v rámci celé EU je však stanoven na 20 %. Státy mají navíc velkou volnost ve způsobu, jakým stanoveného procenta dosáhnou. Jaderná energie není v celém dokumentu nijak vyloučena, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

Lisabonská smlouva stanoví, že od 1. listopadu 2014 by měl počet komisařů odpovídat 2/3 počtu členských států. Evropská rada však na summitu, který se konal 22. května roku 2013, rozhodla, že bude platit dosavadní pravidlo 1 stát = 1 komisař. K přijetí tohoto závazku bylo potřeba jednomyslné rozhodnutí, tedy souhlas každého členského státu. Všechny členské státy včetně České republiky hlasovaly tedy ve prospěch tohoto pravidla.

Evropská unie má skutečně 28 členských států, v nichž podle čísel z webu Europa.eu žije celkem 507 069 424 lidí.