Přehled ověřených výroků

Dostupné informace potvrzují tvrzení M. Peciny . Národní centrum kybernetické bezpečnosti: "Dne 19. října 2011 přijala vláda České republiky usnesení č. 781 o ustavení Národního bezpečnostního úřadu gestorem problematiky kybernetické bezpečnosti a zároveň národní autoritou pro tuto oblast."

Ze směrnice o službách byly opravdu mj. vyňaty zdravotní a poštovní služby. Oba typy služeb zároveň mají svou vlastní směrnici. Výrok Zuzany Roithové je proto hodnocen jako pravdivý.

O směrnici o službách na vnitřním trhu jsme se podrobněji vyjádřili právě u výroku Jana Zahradila. Ze směrnice byla oproti původnímu návrhu vyňata řada služeb včetně Roithovou zmiňovaných zdravotních a poštovních služeb. Zdravotním službám je skutečně věnována jiná norma – směrnice2011/24/EU, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. Poštovní služby upravuje směrnice 2008/6/ES, o vnitřním trhu poštovních služeb.

Ministr financí sám v rozpravě potvrzuje, že Agrofert má úvěry ve výši 25 miliard Kč. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Na základě informací o počtu policistů na oddělení Ostrava Přívoz, poskytnutých Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje hodnotíme tento výrok jako nepravdivý.

Podle informací Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje byl počet policistů sloužících na Obvodním oddělení Ostrava Přívoz následující:

200520092013k datu 1.1. 576856k datu 1.12.536854

Podle Martina Peciny to byl klesající počet policistů z 85 v roce 2005, přes 65 v roce 2009, kdy se stal poprvé ministrem po ministrování Ivana Langera, a 45 policistů, když se stal v roce 2013 ministrem podruhé.

Počty policistů podle Martina Peciny nesouhlasí s oficiálními čísly Krajského ředitelství, ale navíc mezi lety 2005 a 2009 nesouhlasí ani avizovaný trend poklesu počtu policistů. Jak je vidět v tabulce, ve skutečnosti počet vzrostl o více než deset.

O návrhu tzv. Nového občanského zákoníka (NOZ) se skutečně jednalo i v době, kdy KDU-ČSL měla zastoupení v Senátu ČR, jak je uvedeno na stránkách vlády ČR věnovaných této tematice.

Projednávání finálního návrhu proběhlo v roce 2011, kdy došlo v únoru k vypořádání došlých připomínek, v dubnu byl návrh předložen Legislativnímu výboru vlády ČR a v květnu následně schválen vládou ČR a poté zaslán do Poslanecké sněmovny jako sněmovní tisk č. 362.

V této době byla KDU-ČSL zastoupena v Senátu ČR třemi senátory, Ing. Stanislavem Juránkem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Ing. Petrem ŠIlarem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Jiřím Čunkem (mandát 20.10.2012 - 20.10.2018).

Je také pravdou, že byly projednávány pozměňovací návrhy k NOZ zpracované jako tisk 362/3 ve druhém čtení.

V listopadu 2013 se také shodli lídři ČSSD, ANO a KDU-ČSL na tom, že je třeba podpořit přijetí zákonných opatření vlády v demisi k tomu, aby začal od ledna 2014 platit nový občanský zákoník.

Na základě dostupných informací proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na základě dostupných údajů o jazykovém rozložení obyvatelstva na Ukrajině a analýz zabývajících se volební geografií hodnotíme výrok jako pravdivý.

Přiložené mapy přehledně shrnují oba aspekty výroku, přičemž levá horní mapa zobrazuje procentuální podíl ruského obyvatelstva na základě dat ze sčítání lidu v roce 2001. Na pravé horní mapě je pak patrné rozdělení země podle jazykového klíče na spíše ukrajinsky mluvící západ a spíše rusky mluvící východ.

Dvě spodní mapy následně srovnávají geografické rozložení výsledků druhých kol prezidentských voleb 2004 a 2010. I zde vidíme zřetelné rozdělení podpory jednotlivých kandidátů mezi východ a západ země.

Podobné rozdělení volební podpory bylo zaznamenáno též v parlamentních volbách v roce 2007 (ang). Přetrvávající rozdělení Ukrajiny potvrzují i výsledky parlamentních voleb konaných v roce 2012. I zde při aplikaci smíšeného volebního systému tvořil jádro volební podpory Strany regionů východ země, naproti tomu situace v západní části byla již méně jednoznačná. Slabší podpora Strany regionů v této oblasti přesto zůstává zřetelná.

Zdroj: The Washington Post

Výrok hodnotíme jako nepravdivý vzhledem k faktu, že KDU-ČSL byla součástí vládní koalice v uplynulých sedmi letech.

Uvažujeme-li o “uplynulých sedmi letech”, pak uvažujeme o období od počátku roku 2007. Od této doby se dodnes vystřídaly následující vládní koalice:

9. 1. 2007 – 8. 5. 2009 – Vláda Mirka Topolánka II. (část období se jednalo o vládu v demisi); koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených

9. 4. 2009 – 13. 7. 2010 – Vláda Jana Fischera (úřednická vláda “ na půdorysu tří politických stran: ODS, ČSSD a Strany zelených” – .pdf)

13. 7. 2010 – 10. 07. 2013 – Vláda Petra Nečase; koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, resp. LIDEM

13. 07. 2013 – 29. 01. 2014 – Vláda Jiřího Rusnoka; úřednická vláda mimo politické koalice (všechna výše uvedená data byla získána z portálu Vláda.cz)

Současná vládní koalice se skládá z ČSSD, hnutí ANO 2011 a KDU-ČSL (Koaliční smlouva).

ODS byla dle výše uvedeného součástí vládních koalic přibližně 5,5 roku (u žádné strany nebude počítaná případná “účast” na úřednických vládách, jelikož se nejedná o koalice v pravém slova smyslu).

TOP 09 byla součástí vládních koalic pouze jednou, a to 3 roky.

Přestože ČSSD ani ANO 2011 nebyly v žádném z těchto období členem vládní koalice (ANO 2011 v té době dokonce ani neexistovalo), není možné tvrdit totéž o KDU-ČSL. Ta byla součástí druhého kabinetu Mirka Topolánka v letech 2007–2009 jako plnohodnotná koaliční strana, která se tím pádem přímo podílela na vykonávání a tvorbě exekutivy. Není na Demagog.cz, aby posuzoval míru odpovědnosti, kterou nesou jednotlivé koaliční strany za podobu exekutivy. Fakticky vzato ale byla strana KDU-ČSL součástí vládní koalice, a tím pádem měla přímý přístup k vládní politice, čímž za ni nesla rovněž odpovědnost.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Tomio Okamura hovoří o soudcích obecně, avšak ve Spojených státech neplatí pro všechny soudce totožná (ani podobná) pravidla ustanovení do funkce. Volby soudců se používají pouze u soudců v jednotlivých státech (někde dokonce jen na některé úrovni). Federální soudci jsou všichni jmenováni prezidentem Spojených států. Jelikož jsou soudci voleni pouze v některých případech a nelze jednoznačně říci, jaké požadavky na funkci musí splnit ani jak dlouhé jsou jednotlivé mandáty, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Ustanovování soudců se ve Spojených státech amerických odehrává na dvou úrovních, a to na národní (federální) a státní (v jednotlivých státech). Na federální úrovni jsou všichni soudci (nejvyššího, odvolacích i prvostupňových soudů) jmenováni prezidentem Spojených států a následně schváleni Senátem. Toto jmenování zpravidla podléhá politické situaci – nominovaní jsou často sympatizanti prezidenta nebo politické strany, jejímž byl kandidátem. Soudci jsou jmenováni na dobu "dobrého chování", tedy na neurčito. Mohou být ovšem kdykoliv odvoláni(USCourts.gov).

Na státní úrovni jsou soudci voleni, a to obecně dvěma způsoby: soutěživé volby, v nichž proti sobě stojí kandidáti (nominovaní v různých státech různým způsobem) a jsou zvoleni voliči ve volbách. Druhým způsobem jsou retenční volby, ve kterých jsou dvoustranickými komisemi vybráni kandidáti, jejichž jména jsou předložena guvernérovi, který následně soudce ze seznamu vybere a jmenuje. Voliči následně pravidelně rozhodují, jestli konkrétního soudce ponechat nebo odvolat (Justice at Stake). Délka mandátu soudce se různí v jednotlivých státech a také v jednotlivých úrovních, může být od 2 do 15 let (USLegal.com).

Požadavky na federální soudce i na soudce v jednotlivých státech se velmi různí.

David Rath nespecifikuje konkrétní země nebo region a hovoří o „zahraničí", nám se podařilo dohledat, že minimálně v Nizozemí, USA nebo Velké Británii taková praxe nefunguje a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

V Nizozemí (str. 151) mají vězni nárok na 10minutový hovor za týden. Americká vězení „často považují telefonní hovory spíše za privilegia než za zajištěná práva.“ Proto „mohou vězni přijít o možnost telefonovat jako trest za špatné chování.“

Ve Velké Británii měli zase zahraniční vězni problémy s přístupem k telefonům (str. 200). I v izraelských věznicích mají (.pdf, str. 8) sice Izraelci ve vazbě právo na jeden telefonický hovor denně, avšak na Palestince se toto privilegium nevztahuje.

Dle znění Lisabonské smlouvy hodnotíme výrok Roithové jako pravdivý.

Smlouva rozděluje pravomoci na výlučné, sdílené a ty, které patří do gesce jednotlivých států. Kultura, zdravotnictví a školství opravdu patří do gesce jednotlivých členských států Unie.

"Unie má výlučnou pravomoc, tedy právně závazné akty může přijímat pouze ona, v těchto oblastech:

• celní unie;
• stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu;
• měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro;
• zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky;
• společná obchodní politika.

Ve výlučné pravomoci Unie je rovněž uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost.

Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Mezi takové oblasti patří:

• vnitřní trh;
• sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě;
• hospodářská, sociální a územní soudržnost;
• zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů;
• životní prostředí;
• ochrana spotřebitele;
• doprava;
• transevropské sítě;
• energetika;
• prostor svobody, bezpečnosti a práva;
• společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě.

Unie má pravomoc vyvíjet činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru, zejména vymezovat a provádět programy, vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci, avšak výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomoci.

Unie má pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států. Avšak hlavní pravomoci spadají do gesce jednotlivých států:

• ochrana a zlepšování lidského zdraví;
• průmysl;
• kultura;
• cestovní ruch;
• všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport;
• civilní ochrana;
• právní spolupráce.“