Přehled ověřených výroků

Turecko má ve skutečnosti uzavřenu pouze 1 kapitolu (.pdf) ve svých přístupových jednáních - konkrétně věda a výzkum. Jan Fischer ovšem svůj výrok koncipoval tak, že Turecko je ve svých přístupových jednáních stále na začátku, což není v protikladu s realitou.

S odvoláním na analýzu OECD, která srovnává výdaje na zdravotnictví ve vybraných zemích, a která kromě České republiky zahruje většinu členských států EU hodnotíme výrok jako pravdivý.

OECD srovnává různé ukazatele ve zdravotnictví, výrok ministra Herega potvrzuje tabulka Public expenditure on health (Výdaje na zdravotnictví z veřejných rozpočtů), která ukazuje podíl výdajů z veřejných rozpočtů jako procento celkových výdajů. Tento podíl činil v Česku v roce 2010 (poslední dostupné srovnatelné údaje) 83,8%. Vyšší podíl už je jen v Dánsku (85,1%) a v Norsku (85,5%), to ale není součástí EU. Podobně vysoké hodnoty najdeme také ve Velké Británii a ve Švédsku.

Vysoký podíl veřejných výdajů znamená naopak nízké finanční nároky na pacienty, jak potvrzuje i interpretace těchto dat na idnes.cz.

Na základě informací z portálu Evropského parlamentu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jana Bobošíková podle jmenného záznamu o hlasování (.pdf, str. 75-76) skutečně hlasovala proti přijetí Lisabonské smlouvy. Z celkového shrnutí hlasování můžeme doložit její tvrzení, že hlasovala proti většině. Pro bylo 525 europoslanců, proti 115 a 29 se zdrželo. Skupina 115 nesouhlasících poslanců je dokonce ještě menší než třetinová, oproti skupině hlasující pro (je to zhruba jedna pětina). Jana Bobošíková tedy hlasovala proti ještě větší převaze, než uvádí a vlastně tak ubrala na důrazu ve svém výroku. Nebudeme proto tuto nepřesnost promítat v celkovém hodnocení výroku.

Karel Schwarzenberg hned z kraje svého projevu po prvním kole řekl: " Miloš Zeman je zajisté velký politický profesionál, bývalý premiér, tedy protivník, se kterým stojí za to se střetnout. Nicméně, já jsem přesvědčen, že on reprezentuje minulost. Naší minulost posledních 10-15 let.... "

Na stránkách internetového politologického časopisu E-Polis se můžeme dočíst následující: “ Dne 22. června pověřil president Václav Havel předsedu ČSSD Miloše Zemana sestavením vlády.Zeman zahájil, po Havlově doporučení, jednání o koaliční vládě s KDU-ČSL a US. Součástí doposud nevídané nabídky byla 4 ministerská křesla pro US a 4 křesla spolu s postem předsedy vlády pro KDU-ČSL. Tato bezesporu velkorysá nabídka byla ovšem unionisty zamítnuta. Stejně skončil i návrh menšinové vlády ČSSD s KDU-ČSL. Unionisté jej opět odmítli. KDU-ČSL se následně prudce distancovala od možné menšinové vlády s ČSSD, jež by měla být tolerována komunisty. ”

Odmítavý postoj Jana Rumla a podrobnější pozadí vyjednávání nabízí také např. dokument ČT Vládneme nerušit (od cca. 8:40 do 9:40). Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Nepodařilo se nám dohledat žádné informace o působení Zdeňka Koudelky na Ministerstvu spravedlnosti. Dle životopisu (posl. úprava 12. ledna 2013) je stále státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství (dle webu instituce jako člen analytického a legislativního odboru), krom toho má působit pouze na Justiční akademii v Kroměříži.

Přestože proti protekcionismu hovoří podle OECD fakta, např. negativní dopad na globální trh a snížení konkurenceschopnosti domácích firem, ne nutně všechny státy světa na zavedení ochranářské politiky musely prodělat. Příkladem budiž Spojené státy v období 1816 - 1945, které sice měly jedny z nejvyšších cel na světě, ale dlouhodobě hospodářsky rostly. Politiku ochrany strategických odvětví (automobilky, ocelářský prumysl, petrochemický průmysl apod.) uplatňovalo v 60. a 70. letech Japonsko. Postupně jak se zvyšovala konkurenceschopnost strategických odvětví, snižovala vláda zároveň cla na dovoz a jiná ochranná opatření (Kagami, M. pdf s. 124-128). Současně v období ochranářské politiky zaznamenalo Japonsko také růst životní úrovně.

Co se týče Španělska, hovoří Miloš Zeman nejspíše o období 40. - 50. let 20. století, kdy byla snaha uplatnit tzv. import substitution industrialization, tedy nahrazení importovaného zboží domácí produkcí. V tomto případě se jednalo o naprosté hospodářské fiasko, neboť na počátku 50. let se španělský hrubý domácí produkt nacházel přibližně na 40 % HDP západoevropských zemí. Je však třeba doplnit, že nejen španělské hospodářství ale celá země byla ve třicátých letech rozvrácena občanskou válkou.

Tahle otázka je ovšem velmi diskutabilní, neboť i přes přítomnost některých konkrétních případů nelze zcela přesně určit, co míní Miloš Zeman onou dlouhodobostí. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Povinnost zavést euro platí pro všechny členské země na základě Maastrichtské smlouvy. Výjimku z této smlouvy si vyjednala Velká Británie a Dánsko, ty tedy nejsou vázány povinností přijmout euro.

Jak dále upřesňuje ČNB, Česká republika a Švédsko jsou ve zvláštním postavení, protože není specifikováno, kdy k rozhodnutí o přistoupení k euro má dojít.

Zmiňovaná smlouva (.pdf) byla podepsána 14. září 2005 za vlády Jiřího Paroubka, ministrem dopravy byl Milan Šimonovský. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jak informuje ČTK, bylo v době vlády premiéra Klause běžné, že se s prezidentem Havlem scházeli každý týden. ČTK konkrétně uvádí, že: “Ve volebním období 1992 až 1996 bylo běžné, že se prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus (ODS) stýkali jednou týdně, kdy premiér informoval prezidenta o výsledcích zasedání vlády. V prosinci 1997 Havel řekl, že pravidelné schůzky zrušil, neboť Klaus měl stále potřebu jej ‘za něco plísnit’."

Text také informuje o pravidelných schůzkách prezidenta Klause s premiéry Grossem a Topolánkem, ty již však neměly každotýdenní charakter.