Přehled ověřených výroků

Problematika uzavírání sňatků stejnopohlavních párů (.pdf, str. 1) se na pořadu schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky objevila počtvrté 29. dubna 2021. Skupina poslanců předložila sněmovně návrh už 12. června 2018 a k první rozpravě nad návrhem novely občanského zákoníku došlo v rámci prvního čtení 14. listopadu 2018. Rozprava, která byla spojena s protichůdným návrhem novely Listiny základních práv a svobod, byla ovšem přerušena.

Návrh novely byl diskutován i 26. března 2019, avšak projednávání bylo odročeno (.pdf). K dalšímu projednávání došlo až 10. března 2021, kvůli pevně zařazenému bodu však musela být i tato diskuze přerušena. Naposledy se návrh novely v rámci prvního čtení objevil v Poslanecké sněmovně 29. dubna 2021. Dodejme, že z tohoto dne pochází i ověřovaný výrok, a je tak zjevné, že poslankyně Kořanová mluví o době před tímto projednáváním.

Poslankyně Barbora Kořanová tedy správně uvádí, že novela občanského zákoníku, která by umožnila stejnopohlavním párům uzavřít manželství, se před posledním jednáním 29. dubna 2021 v Poslanecké sněmovně projednávala už třikrát, přičemž naposledy to bylo v březnu 2021.

Slovo manželství, stejně jako výrazy manžel a manželka, pravděpodobně vzniklo přesmykem ze staročeského malžen či malženka. Tato slova mají původ v praslovanském výrazu malъžena, což je duálový tvar.

Co se týče právního zakotvení slova manželství, v České republice se jedná o zákonem upravené spojení muže a ženy. 

Vědecký časopis Naše řeč spadající pod Akademii věd České republiky nicméně upozorňuje na možnost, že se původní významové hranice tohoto slova v budoucnu posunou nebo se najde jiný univerzální výraz, který zahrne zákonné svazky mezi muži a ženami, stejně jako mezi stejnopohlavními páry. Naše řeč jako možnou příčinu dosavadní neexistence takového výrazu označuje nerovné postavení svazků v českém právním řádu. Vzhledem k tomu, že registrované partnerství není dle právního řádu na stejné úrovni jako manželství, dosud nevznikla potřeba tento společný termín najít či vytvořit.

Na závěr je nutno podotknout, že etymologie soudí na základě dostupných dokumentů a znalostí principů jazykového vývoje. Nejedná se o exaktní vědu a jakékoliv závěry jsou podmíněny také množstvím dochovaných dokladů a historickými skutečnostmi.

Na schůzi Poslanecké sněmovny dne 29. dubna 2021 byl projednáván návrh novely zákona (.pdf), který by uzákonil sňatky stejnopohlavních párů. Návrh prošel prvním čtením, a zamíří tedy k projednání ve výborech. Sněmovní výbory mají na projednání 80 dní. Ve sloučené rozpravě byl projednáván také návrh novely Listiny základních práv a svobod, který by zavedl ústavní ochranu manželství jako svazku muže a ženy (.pdf, str. 2). Také tento návrh prošel do druhého čtení.

Dle výroku poslankyně Kořanové měl její kolega Patrik Nacher připravený kompromisní návrh, který narovná práva stejnopohlavních párů a současně nezasáhne do pojmu manželství. O tomto návrhu se poslanec Nacher mnohokrát zmiňoval, například na sociální síti Twitter nebo v rozhovoru pro server Novinky.cz již v roce 2018. O tom, že má takovýto návrh připravený, mluvil i během rozpravy v Poslanecké sněmovně.

Žádný takový návrh však v Poslanecké sněmovně předložen nebyl. Ostatně sám Patrik Nacher na plénu Sněmovny 29. dubna k tomuto návrhu uvedl: „je to tam, je to někde zaparkované, já to už nikomu neukážu.“ Pozměňovací návrhy k návrhu zákona, který by uzákonil sňatky stejnopohlavních párů, je možné předkládat až od druhého čtení. Dne 29. dubna byl však návrh teprve přikázán k projednání ve výborech.

V oficiálních dokumentech Poslanecké sněmovny žádný takový návrh neexistuje a na 100. schůzi Poslanecké sněmovny nebyl předložen. Poslanec Nacher byl na této schůzi předkladatelem jediného návrhu, který se týká novelizace trestního zákoníku.

Výrok poslankyně Kořanové hodnotíme jako pravdivý, jelikož Patrik Nacher opravdu opakovaně, a to i na 100. schůzi Poslanecké sněmovny, mluvil o tom, že svůj kompromisní návrh připravený má.

Informace o tom, že je Česká republika nejateističtější zemí na světě, popřípadě v Evropě, se objevuje velmi často. Jednotlivé žebříčky však přicházejí s ne zcela shodnými závěry v závislosti na zkoumaném období, ale také např. na definici ateismu. 

Pokud bychom nahlédli do záznamů (.pdf) sčítání lidu v České republice za rok 2011, dozvíme se, že ateismus se objevuje jen u 1 058 občanů, zatímco pro možnost bez vyznání se vyslovilo přes 3,5 milionu Čechů. Přes 4,6 milionu lidí pak zvolilo možnost své přesvědčení vůbec neuvést. Data z letošního sčítání ještě nejsou dostupná. 

K množství ateistů v jednotlivých zemích světa uvádí poměrně podrobná data Pew Research Center server Our World in Data. Ten ve svém výzkumu mapuje tu část populace, která se identifikuje jako ateistická, agnostická nebo nothing in particular, což bychom mohli přirovnat právě k možnosti bez vyznání. Česká republika v něm skutečně obsadila první místo se 76,4 % občanů „bez víry“. Na 2. místě se pak umístila Severní Korea, což však zřejmě není země, která by se dala objektivně hodnotit. 3. místo obsadilo s necelými 60 % Estonsko. Dodejme, že uvedená data pocházejí z roku 2010, a jsou tedy již 11 let stará.

Průzkum výzkumného centra Gallup z roku 2017, který také bere v potaz rozdíl mezi ateistou a člověkem bez vyznání, řadí Českou republiku v žebříčku nejateističtějších zemí na 2. místo za Čínu. V tomtéž průzkumu pak v žebříčku podílu občanů bez víry (tedy ateisté a lidé bez vyznání dohromady) náleží České republice 3. místo za Čínou a Švédskem. Čínská data v tomto ohledu dosahují až k 90 %, zatímco ta česká se pohybují stále okolo 72 %.

Dalším průzkumem, ve kterém Česká republika vychází jako nejméně náboženská země, je průzkum z roku 2014 provedený v rámci European Social Survey ve 22 evropských zemích mezi mladými lidmi ve věku 16–29 let. Mezi mladými Evropany získali Češi jasně první místo, neboť se jich 91 % nevyslovilo k žádnému náboženství. Estonsko je i v tomto průzkumu na druhém místě, třetí pak obsadilo Švédsko, které se na předních příčkách podobných evropských průzkumů objevuje velmi často. 

Kde však Česká republika drží první místo dlouhodobě, je region střední a východní Evropy. Kromě Estonska zde prakticky nemá v tomto ohledu konkurenci. Všechny sousední země se pohybují na opačné straně spektra, jak je vidět na následující mapě vytvořené z dat Pew Research Center. V České republice se podle těchto dat hlásí k víře v Boha jen 29 % občanů.

A jaký je důvod nízkého počtu věřících v České republice? Nejčastěji se uvádí, že jde o vliv komunistického režimu, podobně jako v Číně, kde nyní pozorujeme velice vysoké počty lidí bez víry. Skutečné důvody však podle Dany Hamplové ze Sociologického ústavu Akademie věd můžeme hledat již v dobách vzrůstu nacionalistických tendencí, tedy v 19. a na počátku 20. století. Katolické náboženství, v té době převládající, bylo chápáno jako vnucené ze strany habsburské monarchie, a proto také po vzniku samostatného státu 1,5 milionu katolíků svou církev opustilo. Katolicismus byl také vnímán jako utlačovatel „pravého“ českého náboženství, tedy protestantismu, konkrétně husitské tradice. Ve 20. století tedy vzniká i Církev československá husitská, jako zastánce evangelického tábora, ani té se ale nepodařilo dlouhodobě oslovit významnou část obyvatelstva.

Ministryně Schillerová mluví o snížení DPH u vodného a stočného, což by podle ní mělo pomoci zvrátit trend postupného růstu cen vody. V odůvodnění se proto zaměříme na ministryní uváděnou změnu legislativy i na vývoj cen vodného a stočného v Česku.

Od 1. května 2020 došlo ke snížení daně z přidané hodnoty u celé řady zboží a služeb na 10 %, tedy nejnižší ze tří sazeb. Patří sem také vodné a stočné, které bylo původně v 15% sazbě. Návrh zákona, kterým se mění také zákon o dani z přidané hodnoty, předložilo Ministerstvo financí vedené Alenou Schillerovou v roce 2018. Poslanecká sněmovna jej i přes zamítnutí Senátem schválila v roce 2019. Pro návrh hlasovali poslanci ANO, ČSSD a KSČM.

Podle dat vědeckotechnického časopisu Vodní hospodářství dochází k růstu cen vodného a stočného v České republice setrvale. Například v roce 2019 stál jeden metr krychlový vody (1 000 litrů) průměrně 88,16 Kč, zatímco v roce 2018 85,63 Kč a v roce 2017 to bylo 84,30 Kč.

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a v České republice. Mnoho Ukrajinců pracuje také v Rusku, ještě v roce 2012 to bylo celých 43 % z celkového počtu Ukrajinců pracujících v zahraničí. Tento počet však postupně klesá a podle dat z roku 2017 se nejčastější zahraniční destinací ukrajinské pracovní síly stalo Polsko (39 % z celkového počtu). 

Odhady počtu Ukrajinců pracujících v zahraniční se však velmi liší. Průzkum provedený ukrajinským statistickým úřadem v roce 2017 odhaduje přibližně 1,3 milionu lidí. Podle dalších průzkumů se počet ukrajinských pracovních migrantů pohybuje mezi 2,2 a 2,7 miliony, jak uvádí studie (.pdf, str. 11) Evropské komise z roku 2020. Mezinárodní organizace pro migraci pak tvrdí, že v zahraničí pracují až 3 miliony Ukrajinců. Podle některých zdrojů může počet Ukrajinců pracujících v zahraničí dosahovat až 4 milionů.

Na začátku pandemie covidu-19 vyzvala ukrajinská vláda své občany, aby se vrátili zpět na Ukrajinu. Odhadem 2 miliony Ukrajinců cestovaly zpět do země, uvedl web Politico. Vláda se snaží i nadále udržet pracovní sílu doma. Začala uplatňovat přísnější pravidla pro opuštění země, mnozí proto na Ukrajině uvázli. Platy Ukrajinců stále zůstávají nejnižší v Evropě, odliv lidí se tak vládě zastavit nedaří. Situaci navíc zhoršila pandemie koronaviru.

Odhady počtu Ukrajinců, kteří v minulých letech pracovali v zahraničí, tedy nejsou jednotné. Žádný relevantní zdroj však nepracuje s odhadem vyšším než 4 miliony lidí. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost uveďme rovněž data týkající se pouze České republiky. Ukrajinci tvoří podle nejaktuálnějších oficiálních údajů (.pdf, str. 7) 26 % (tedy přes 165 tisíc) ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle Ministerstva vnitra celkem přes 630 tisíc. Přesný počet Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pracují nelegálně, však není znám.  Důvodem je, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi a jedni střídají druhé.