Přehled ověřených výroků

Ivan David v Interview ČT24 uvádí, že nedokáže posoudit, zda došlo v roce 2014 k anexi Krymu, a to vzhledem k tomu, že tam nebyl. Nicméně uvádí, že odtržení Krymu od Ukrajiny proběhlo za regulérních podmínek, jelikož tam proběhlo referendum s jasným výsledkem.

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Pro spojení Krymu s Ruskem se vyslovilo 96,8 % hlasujících. Výsledky se tedy zdají jednoznačné, jak uvádí Ivan David.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu hlasovalo pro připojení k Rusku o 23 % občanů více, než kolik město skutečně mělo. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Ještě před jeho uskutečněním daly Spojené státy americké a většina evropských zemí najevo, že výsledky hlasování neuznají. Americká strana v Radě bezpečnosti OSN navrhla rezoluci, která by referendum označila za neplatné. Rusko bylo jedinou zemí, která proti rezoluci hlasovala. Stálí členové Rady bezpečnosti, mezi něž Ruská federace patří, mají právo veta. K zamítnutí rezoluce tedy stačí, aby se proti vyslovil jediný stálý člen. Rezoluce tudíž nebyla přijata.

Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie.

V reakci na uskutečnění plebiscitu byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Dodejme, že v roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi Krymu, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnosti přitom Rusko předtím odmítalo.

Výrok Ivana Davida hodnotíme jako zavádějící, jelikož správně poukazuje na přesvědčivý výsledek krymského referenda, ale již neuvádí, jaké byly jeho okolnosti, které jsou pro interpretaci výsledků zásadní.

Zákon o ukrajinštině jakožto jediném státním jazyce přijala ukrajinská Nejvyšší rada již v dubnu 2019. Tato právní norma ukládá každému občanovi země ukrajinský jazyk ovládat a omezuje užívání některých dalších jazyků včetně ruštiny. Podle článku 9 tohoto zákona mají povinnost ukrajinštinu používat při výkonu svých služebních povinností zaměstnanci státní správy, policie, a armády, dále soudci, prokurátoři, zaměstnanci státních a komunálních zdravotnických zařízení nebo také učitelé.

V červenci 2019 byl ke zmiňovanému zákonu připojen článek 30, který vstoupil v platnost po roce a půl, tedy 16. ledna 2021. Tento článek poskytovatelům služeb, například prodavačům či číšníkům, ukládá povinnost mluvit se zákazníky ukrajinsky. Pokud o to zákazník požádá, může poskytovatel služeb nebo prodejce komunikovat i v jiném jazyce, který je přijatelný pro obě strany (čl. 30 odst. 3).

Podle některých odborníků je tento zákon odrazem rusko-ukrajinského konfliktu na východě země. Rusko uvedenou změnu zákona kritizovalo a stížnost zaslalo EU i NATO. Proti novele se ohradila i maďarská menšina v Zakarpatské oblasti. Doplňme, že při systematickém nedodržování článku 30 hrozí pokuta okolo pěti tisíc Kč. 

Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a v České republice. Mnoho Ukrajinců pracuje také v Rusku, ještě v roce 2012 to bylo celých 43 % z celkového počtu Ukrajinců pracujících v zahraničí. Tento počet však postupně klesá a podle dat z roku 2017 se nejčastější zahraniční destinací ukrajinské pracovní síly stalo Polsko (39 % z celkového počtu). 

Odhady počtu Ukrajinců pracujících v zahraniční se však velmi liší. Průzkum provedený ukrajinským statistickým úřadem v roce 2017 odhaduje přibližně 1,3 milionu lidí. Podle dalších průzkumů se počet ukrajinských pracovních migrantů pohybuje mezi 2,2 a 2,7 miliony, jak uvádí studie (.pdf, str. 11) Evropské komise z roku 2020. Mezinárodní organizace pro migraci pak tvrdí, že v zahraničí pracují až 3 miliony Ukrajinců. Podle některých zdrojů může počet Ukrajinců pracujících v zahraničí dosahovat až 4 milionů.

Na začátku pandemie covidu-19 vyzvala ukrajinská vláda své občany, aby se vrátili zpět na Ukrajinu. Odhadem 2 miliony Ukrajinců cestovaly zpět do země, uvedl web Politico. Vláda se snaží i nadále udržet pracovní sílu doma. Začala uplatňovat přísnější pravidla pro opuštění země, mnozí proto na Ukrajině uvázli. Platy Ukrajinců stále zůstávají nejnižší v Evropě, odliv lidí se tak vládě zastavit nedaří. Situaci navíc zhoršila pandemie koronaviru.

Odhady počtu Ukrajinců, kteří v minulých letech pracovali v zahraničí, tedy nejsou jednotné. Žádný relevantní zdroj však nepracuje s odhadem vyšším než 4 miliony lidí. Výrok Ivana Davida proto hodnotíme jako nepravdivý.

Pro úplnost uveďme rovněž data týkající se pouze České republiky. Ukrajinci tvoří podle nejaktuálnějších oficiálních údajů (.pdf, str. 7) 26 % (tedy přes 165 tisíc) ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle Ministerstva vnitra celkem přes 630 tisíc. Přesný počet Ukrajinců, kteří u nás dlouhodobě žijí a pracují nelegálně, však není znám.  Důvodem je, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi a jedni střídají druhé.

Ivan David svým výrokem poukazuje na to, že je ve vztahu k Ukrajině a Rusku používán „dvojí metr“ (video, čas 14:22). Upozorňuje, že k zásahům státní moci do svobody tisku dochází i na Ukrajině. Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Ivan David vidí strůjce těchto represí v představitelích dnešního ukrajinského režimu. V odůvodnění se proto podíváme na případy zadržení či věznění novinářů po roce 2014, kdy na Ukrajině proběhl tzv. Euromajdan, respektive změna ve vedení státu.

V prosinci 2015 Evropský parlament zveřejnil otevřený dopis (.pdf), ve kterém se řada europoslanců staví za vězněného novináře Ruslana Kocabu obviněného z vlastizrady. Kocaba byl po osmnácti měsících vazby díky odvolacímu soudu propuštěn v červenci 2016.

K devíti letům vězení byli v září 2017 ukrajinskými úřady odsouzeni novinář Dmytro Vasylec a jeho kameraman Jevhen Tymonin. Příčinnou jejich uvěznění byla publikace vysílání separatistické stanice Novorossija TV na YouTube. V únoru 2018 byli propuštěni z vazby, přičemž jim soud nařídil strávit dva měsíce v domácím vězení a poté nosit elektronické náramky.

Dalším zadrženým novinářem na Ukrajině je Kyrylo Vyšynskyj pracující pro ruskou státní zpravodajskou agenturu RIA Novosti. V květnu 2018 byl obviněn ze spolupráce s ozbrojenými separatisty na východě Ukrajiny. Vyšynskému hrozilo až 15 let vězení, v září 2019 byl však propuštěn v rámci výměny vězňů mezi Ruskem a Ukrajinou.

V listopadu 2017 byl ukrajinskou tajnou službou zadržen a následně deportován gruzínský novinář Tamaz Šavšišvili, který připravoval reportáže o působení Michaila Saakašviliho na Ukrajině. V lednu 2019 byl zadržen a deportován také běloruský novinář Pavel Karnazickyj. V roce 2017 byli z Ukrajiny deportováni i dva španělští novináři a také dvě ruské novinářky, a to navzdory protestu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Doplňme, že k zadržování a věznění novinářů dochází také na Ruskem okupovaném Krymu a v separatistických oblastech na východě Ukrajiny. Lidskoprávní organizace Amnesty International v březnu 2014 informovala o nejméně pěti zadržených proukrajinských aktivistech a novinářích. Amnesty konkrétně zveřejnila případ novinářek Oleksandry Rjazancevové a Kateryny Butkové, které byly v kleče svázané u svého auta, zatímco jim ozbrojenci, kteří si říkali „krymská domobrana“, vyhrožovali zbraněmi.

O měsíc později byla ve městě Slavjansk, které leží v doněckém regionu, zatčena Irma Kratová, provozovatelka televizního serveru Prychovana pravda, a také novinář Serhij Lefter. Zadrženi byli také tři zahraniční novináři, kteří ale byli po výslechu propuštěni. Zpravodaj České televize Miroslav Karas tehdy potvrdil, že situace pro novináře na jihovýchodě Ukrajiny, kde operují proruští separatisté, je velice těžká a že novináři často bývají terčem útoků.

Organizace Human Rights Watch v listopadu 2014 vydala zprávu, ve které uvedla, že proukrajinští aktivisté a novináři na Krymu jsou terčem útoků, výhružek a zastrašování zbraněmi. V mnoha případech jim byla také zabavena technika. V září 2015 Amnesty International zveřejnila hned několik jmen Ruskem zatčených novinářů.

Novinář Stanislav Asejev, pracující pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, byl v roce 2019 doněckými separatisty uvězněn na 15 let, mimo jiné také za produkování materiálu, který separatisty „vykresloval v negativním světle“.

Roskomnadzor, federální úřad spadající (.pdf, str. 5) pod ruské ministerstvo komunikací, v roce 2019 mimo jiné také usiloval o odstranění videí a zpráv, která zaznamenávají svědectví krymského obránce lidských práv Emira-Useina Kukua. 

Pravděpodobně nejnovější případ z března 2021 se týká nezávislého novináře Vladislava Jesypenka, který byl označen za agenta ukrajinské civilní kontrarozvědky. Dle ruského práva mu hrozí až dvacet let vězení.

Nynější ukrajinský režim tedy skutečně vícekrát zadržel či dokonce uvěznil novináře. Dodejme, že k mnoha zatčením a uvězněním novinářů v posledních letech dochází také na územích na východě země kontrolovaných Ruskem či proruskými separatisty. Jelikož však v kontextu výroku tuto skutečnost europoslanec David nezamlčuje, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.

Ivan David mluví o důsledcích diplomatické roztržky s Ruskem na energetickou bilanci České republiky. Poukazuje na to, že přestože se o cenách ropy a zemního plynu rozhoduje na burze v Rotterdamu, suroviny se těží právě v Rusku, a spor s Ruskem tak může mít negativní vliv na energetickou soběstačnost Česka. 

Protože potenciální omezení importu surovin nemůže logicky vést k oslabení čisté exportní pozice Česka, jak Ivan David uvádí, předpokládáme, že ve vztahu k pozici Česka europoslanec nemluví o exportu surovin, ale elektrické energie. V odůvodnění se proto zaměříme právě na tuto interpretaci. Logikou spojení dodávek zemního plynu a produkce elektřiny v Česku, kde se tyto suroviny v elektrárnách nepoužívají, se raději zabývat nebudeme.

Údaje o výrobě a spotřebě elektrické energie v České republice pravidelně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Data úřadu, která pocházejí z dat uvedených v ročních zprávách z roku 2019 (.pdf, str. 12), 2016 (.pdf, str. 9) a z tiskové zprávy o výrobě a spotřebě elektřiny v minulém roce, uvádíme v následující tabulce.

Jak je zřejmé z tabulky, Česká republika v každém z posledních 13 let vyrobila vždy více elektřiny než spotřebovala, a řadí se tak mezi čisté vývozce elektrické energie.

Podle dat Českého statistického úřadu, která popisují pohyb zboží přes hranice, činil v roce 2020 (.pdf) export z České republiky do Ruska 98,8 mld. Kč. Import z Ruské federace do ČR poté odpovídal hodnotě 67,2 mld. Kč. Tato čísla se tak pohybují – i když v případě importu poměrně hraničně – v rámci naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že v roce 2019 (.pdf) byla hodnota vývozu do Ruské federace téměř totožná jako v roce 2020 a po zaokrouhlení odpovídala také 98,8 mld. Kč. Dovoz z Ruska do ČR byl nicméně v roce 2019 o několik desítek miliard vyšší než v roce 2020 a činil 115,1 mld. Kč. Podle pohybu zboží přes hranice tedy v roce 2019 import z Ruské federace převyšoval hodnoty českého exportu do Ruska, podobně jako v letech 2018, 2017, 2016 či 2015 (vše .pdf).

Na závěr uveďme, že data o dovozu a vývozu zveřejňuje Český statistický úřad podle dvou hlavních ukazatelů. Jedním z nich je právě tzv. pohyb zboží přes hranice, dříve označovaný jako přeshraniční pojetí zahraničního obchodu. Druhým je pak zahraniční obchod se zbožím, původně nazývaný národní pojetí zahraničního obchodu. 

ČSÚ k tomu zmiňuje: „Zjednodušeně řečeno statistika pohybu zboží přes hranice vypovídá o přechodu zboží přes národní hranice, zatímco zahraniční obchod se zbožím zohledňuje i změny vlastnictví zboží mezi domácími a zahraničními subjekty (firmami, občany).“ Pro úplnost tedy dodejme, že v případě zahraničního obchodu se zbožím (na základě změny vlastnictví) odpovídal dle posledních dostupných dat za rok 2019 (.pdf, str. 1) export zboží do Ruska 85,7 miliardám Kč a import z Ruska 115,1 miliardám Kč. 

Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) je jedním z 13 celostátních útvarů Policie ČR. Její ředitel Jiří Mazánek tyto informace dle dvou zástupců SPD sdělil na jednání (.pdf) Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, které ovšem proběhlo v důvěrném režimu a nebylo veřejné.

Na tiskové konferenci hnutí SPD 20. dubna předseda výboru a poslanec Radek Koten vystoupil (video, čas 8:40) s v zásadě totožným prohlášením. Mazánek podle něj členům výboru sdělil, že jsou v případu zapojení Rusů do výbuchu ve Vrběticích pouze nepřímé důkazy a na jejich základě prý není možné zahájit trestní stíhání nebo soudní řízení. To potvrdil i další ze zástupců SPD ve Výboru pro bezpečnost Radovan Vích.

Vzhledem k tomu, že výrok Ivana Davida potvrzují slova dalších dvou poslanců, hodnotíme ho jako pravdivý.

Vakcína firmy Johnson & Johnson byla Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMA) i Evropskou komisí podmínečně schválena 11. března 2021. Ministerstvo zdravotnictví počítalo s prvními dodávkami této vakcíny od dubna. Podle strategie očkování (.pdf, str. 9) z 22. prosince 2020 mělo do ČR v dubnu dorazit 185 000 dávek vakcíny od firmy Johnson & Johnson.

Firma Johnson & Johnson zahájila dodávky své vakcíny do Evropské unie 12. dubna 2021. Do České republiky se měly první dávky dostat 19. dubna. Konkrétně mělo jít o 14 400 dávek, které měly směřovat do ordinací praktických lékařů.

Hned 13. dubna však americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) doporučil pozastavení distribuce vakcíny od společnosti Johnson & Johnson, jelikož se u šesti žen po očkování vyskytly krevní sraženiny. Firma následně zastavila distribuci vakcín do Evropy.

EMA 20. dubna uvedla, že vakcína společnosti Johnson & Johnson může ojediněle způsobit krevní sraženiny. Vedlejší účinky však byly vzácné, a dle agentury tak přínos vakcíny převyšuje možná rizika. Ministerstvo zdravotnictví spustilo distribuci této vakcíny 21. dubna. Do ordinací praktických lékařů se pak první dávky začaly dodávat 22. dubna.

Závěrem doplňme, že již v březnu 2021 premiér Andrej Babiš mluvil (čas 5:12–5:26) o tom, že dodávky vakcíny od firmy Johnson & Johnson nabraly zpoždění a v dubnu do České republiky nedorazí. Tuto informaci však později dementoval bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný s tím, že se jednalo o nedorozumění a vakcíny od firmy Johnson & Johnson v dubnu do České republiky dorazí, ovšem v menším množství.

Výrok Miloše Zemana tak hodnotíme jako pravdivý, neboť se dodávky vakcíny od společnosti Johnson & Johnson do České republiky skutečně zpozdily.

Hodnocený výrok je odpovědí na otázku moderátorky Tománkové k definitivnímu znění auditu Evropské komise o střetu zájmů Andreje Babiše. Ten potvrzuje, že se Andrej Babiš nachází ve střetu zájmů, protože stále ovládá svěřenské fondy, do kterých vložil například akcie společnosti Agrofert. K vložení svého majetku do svěřenských fondů přistoupil po novelizaci zákona o střetu zájmů v roce 2016.

Prezident Miloš Zeman v odpovědi uvedl, že „(…) to, jestli je, nebo není ve střetu zájmů, přece nemůže posuzovat ani tento premiér, ani já, ale ti, kdo se v celé věci mají právo vyjádřit, no a to jsou samozřejmě soudní orgány. Pan Šaroch mimochodem má na stole už velmi, velmi dlouhou dobu celou kauzu, kterou pan Pavel Zeman vrátil k prošetření, no a tak já se zájmem čekám, jak se pan Šaroch rozhodne“.

Kauza, která byla dozorovému státnímu zástupci Šarochovi vrácena nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, je kauza nazývaná Čapí hnízdo, která se však střetu zájmů a auditu Evropské komise netýká. V kauze Čapí hnízdo je Andrej Babiš stíhán mimo jiné pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku. Přehled přinesly například servery Seznam zprávy nebo iDNES.cz.

Samotný výrok je ve své podstatě a mimo kontext celého rozhovoru pravdivý, jelikož v současné době se skutečně kauza Čapí hnízdo nachází ve fázi vyšetřování a má ji tedy, laicky řečeno, „na stole pan Šaroch“. Výrok ovšem nutně vede posluchače a čtenáře k nepravdivému závěru, že výsledek kauzy Čapí hnízdo přinese i odpověď na to, zda je Andrej Babiš ve střetu zájmů. To ovšem vzhledem k výše uvedenému není pravda, a proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Miloš Zeman ve svém výroku tvrdí, že prezidentu republiky nevyplývá z Ústavy povinnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud se na tom shodne kvalifikovaná většina Sněmovny, tedy 120 poslanců.

Tuto situaci upravuje čl. 35 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanovuje: „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců.“ Toto ustanovení tedy prezidentovi ukládá jednoznačnou povinnost Sněmovnu rozpustit bez zbytečného odkladu, pokud se na tom usnese 120 poslanců.

Na tomto výkladu Ústavy existuje shoda i mezi ústavními právníky. „Nepanují o tom prakticky žádné pochybnosti,“ řekl k této problematice Jan Wintr. Žádný jiný výklad tohoto ustanovení neexistuje ani dle ústavního právníka Ladislava Vyhnánka, podle kterého „prezident tak bez jakýchkoliv pochybností nemá prostor pro uvážení“. 

Prezident by měl po obdržení usnesení Poslanecké sněmovny o jejím rozpuštění jednat bez zbytečného odkladu, což v tomto kontextu podle Wintra znamená „třeba pár dní“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský tvrdí, že „ten časový rozdíl mezi okamžikem, kdy sněmovna přijme usnesení, a okamžikem, kdy prezident to rozhodnutí, ten nemůže být počítán na týdny, ale maximálně na týden.“ Ústavní právník Marek Antoš doplňuje: „Nedokážu si představit, co by mělo být tím důvodem, proč by prezident nepostupoval bezodkladně.“

Pro kontext připomeňme, že toto ustanovení bylo do Ústavy doplněno v roce 2009 v reakci na kauzu Melčák. Ústavní soud tehdy svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/09 zrušil ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období z důvodu jeho protiústavnosti. 

Nicméně Ústava upravuje v čl. 35 odst. 1 rovněž situace, kdy prezident nemá povinnost Sněmovnu rozpustit. Může tak učinit například v případě, kdy „zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné“ nebo kdy „Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. V těchto případech je tedy prezidentovi přiznán určitý prostor pro uvážení.

Jelikož ovšem Miloš Zeman ve svém výroku odkazoval na situaci podle čl. 35 odst. 2 Ústavy ČR, hodnotíme tento jeho výrok jako nepravdivý.

Závěrem doplňme, že systematika rozdělení ustanovení článku 35 (ostatně ani jiných článků Ústavy) do odstavců není náhodná. Pokud by měl mít prezident možnost uvážení také při návrhu Sněmovny na své rozpuštění, tento případ by nebyl formulován na jiném místě a odlišně od odstavce 1.