Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva do hlasování touto většinou vložila nově 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veta plošně. Pro některé otázky se princip jednomyslnosti při hlasování stále využívá. Jde o tyto oblasti:

• společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
• občanství (udělení nových práv občanům EU),
  členství v EU,
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
• finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
• některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

Výrok byl vyřčen v kontextu hlasování Velké Británie o vystoupení z EU, nicméně k Brexitu ještě nedošlo, takže jeho dopady nemůžeme zatím ověřit. Je pravdou, že kurz libry zůstává z dlouhodobého pohledu stabilní a britská ekonomika stále roste, zde však působí více vlivů, takže vliv oznámeného Brexitu nelze posoudit.

23. června 2016 proběhlo referendum o vystoupení Velké Británie z EU. Kurz libry k euru se sice po tomto hlasování propadnul (ze 76,6 liber na 89,1 liber za 100 euro), z dlouhodobého pohledu však zůstává stabilní.

Britská ekonomika, měřená růstem HDP, i po hlasování o Brexitu roste. Tento růst se zpomaluje. Růst HDP Velké Británie byl v roce 2015 16. nejrychlejší v EU (2,3 %), v roce 2016 20. nejrychlejší (1,9 %). Údaje za celý rok 2017 ještě nejsou k dispozici, nicméně v prvním a druhém kvartálu se příliš nelišily od růstu v roce 2016 (.pdf, str. 3).

Ve Švédsku platí od roku 2010 Zákon o rádiu a televizi. Článek 14 (.pdf, s 31) uvádí, že stanice s licencí k vysílání musí obsahovat “ značnou část programu ve švédštině, programů švédských umělců aktivních ve Švédsku a práce Švédů žijících ve Švédsku, pokud není k opaku zvláštní důvod ”.

Zákon však neukládá, jakou část vysílání má tento obsah představovat, proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.

Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).

V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).

S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.

Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.

Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Je pravdou, že návrh Dublin IV umožňuje za určitých podmínek nucené přerozdělování migrantů. Také je pravdou, že v rámci systému kvót ČR přijala jen 12 migrantů. Vzhledem k probíhajícímu řízení ale není pravdou, že by ČR v současné době musela platit pokuty ohledně nepřijímaní migrantů v rámci kvót. O pokutách rozhodne až evropský soud, jehož rozhodnutí nelze předjímat a výrok je tedy hodnocen jako zavádějící.

Systém Dublin IV je návrhem řešení problematické imigrační politiky EU. Je pravdou, že podle současného stavu v rámci takzvaného automatického relokačního mechanismu bude možné, v případě přetížení přijímacího státu migranty, část těchto migrantů za splnění předem definovaných podmínek přesunout k projednání žádosti o mezinárodní ochranu do dalšího státu EU, například i do České republiky. Podrobněji jsme se problematice již věnovali v jedné z minulých debat.

V současnosti bylo v rámci kvót přijato 12 migrantů a dne 5. června 2017 se vláda ČR dle slov ministra Chovance rozhodla nadále v tomto systému neangažovat:

„Vláda na základě návrhu z dílny ministerstva vnitra schválila vzhledem k zhoršené bezpečnostní situaci a dysfunkčnosti celého systému relokací pozastavení celého tohoto systému pro Českou republiku. V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní.“

Spory mezi Evropskou komisí, ČR a některými dalšími zeměmi EU vedly 15. června 2017 k zahájení řízení za porušení unijní legislativy, a to kvůli tomu, že země (ČR, Maďarsko a Polsko) neplní přijímání migrantů podle stanovených kvót. Dne 7. prosince se Komise rozhodla žalovat výše zmíněné státy u Evropského soudního dvora.

V případě možných pokut je situace nejasná a je zcela závislá na výsledku soudního řízení. V případě, že by k němu došlo a ČR by prohrála, hrozí jí dle odhadů expertů ministerstva vnitra jednorázová pokuta ve výši až 270 milionů korun a případné denní penále do doby naplnění požadavků komise.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Stav českého ocelářství se do značné míry zhoršil v souvislosti s levnou čínskou ocelí, která je k dispozici na evropském trhu. Čeští oceláři zaznamenali primárně pokles zisku, za který viní právě Čínu. Levná čínská ocel a její negativní dopad na tuzemské hospodářství je však mnohem komplexnějším fenoménem, který postihuje Evropskou unii jako celek. Proto není korektní přičítat tento jev jedinému českému politikovi.

Dané problematice jsme se věnovali v rámci debaty bývalého ministra průmyslu a obchodu Mládka s europoslancem Niedermayerem. Oba politici ve svých výrocích řešili pozici EU vůči Číně v této věci, možné dopady na český trh práce nebo stanoviska odborů a zaměstnavatelů.

V nejbližších letech pak Svaz hutnictví železa předpokládá postupný nárůst zisku a zlepšení postavení českého ocelářství na trhu. Nejde ovšem o horizont 15 let, o kterém Fischer mluví. Nelze zcela korektně predikovat, v jakém stavu tento segment bude. V rámci výroku se soustředíme na aktuální stav v daném odvětví, na vztah Číny a EU v dané věci a v neposlední řadě také na roli prezidenta Zemana.

Stav ocelářského průmyslu nejen v ČR ale i v Evropské unii jako celku se výrazně propadl v souvislosti s Čínou. České ocelárny v roce 2016 ztratily téměř dvě třetiny svých zisků před zdaněním. Z původních 10,2 miliard korun klesl zisk na 3,1 miliardy korun.

Svaz hutnictví železa, který sdružuje nejvýznamnější české a slovenské ocelářské firmy, uvedl, že kapacity Číny jsou odhadovány na více než 400 milionů tun oceli ročně, zatímco celková poptávka oceli v EU činí 160 milionů tun. Cena čínské oceli v EU tedy mnohdy nedosahuje ani úrovně výrobních nákladů a prodává se v průměru o polovinu levněji.

Nepříznivý vliv čínské oceli v EU přímo souvisel i se změnou statusu Číny v rámci platformy Světové obchodní organizace (WTO). Na konci roku 2016 měl Číně vypršet dočasný status, který členským zemím umožňoval přijímání speciálních opatření proti čínskému dumpingu a záplavě levných čínských výrobků na území EU. Tento fakt vyprovokoval bouřlivou reakci i mezi odboráři EU, z nichž nejhlasitěji bylo slyšet právě oceláře. Prezident Evropské asociace ocelářů Geert Van Poelvoorde konstatoval, že „pořád opakujeme, že přiznání statusu tržní ekonomiky by bylo zničující nejen pro ocelářský průmysl.“

Proti uznání Číny za tržní ekonomiku se vyjádřil jak Evropský parlament, tak i zástupci Evropské unie na půdě Světové obchodní organizace, kterou v tomto rozhodnutí podpořily i Spojené státy. EU v lednu 2017 zatížila některé výrobky z čínské oceli daní ve výši 30–65 %, aby alespoň částečně regulovala záplavu čínské oceli na domácím trhu.

Co se týče role prezidenta Zemana, na mezinárodním poli vystupoval jako zastánce uznání Číny za tržní ekonomiku a s tím spojených rizik pro český ocelářský průmysl, za což byl kritizován poslanci Evropského parlamentu. Navzdory tomu, že Miloš Zeman se netají svou podporou Číny v ekonomické sféře, jeho kroky v tomto případě není možno hodnotit jako klíčové.

Fenomén levné čínské oceli je všudypřítomný, nejedná se pouze o problém ČR a v žádném případě nelze za viníka tohoto vývoje označit Miloše Zemana. Navzdory všem nepříznivým podmínkám však Svaz hutnictví železa predikuje zlepšení podmínek na trhu: „Optimismus do příštích let i nadále vychází ze skutečnosti růstu v hlavních odběratelských odvětvích ocelářského průmyslu, který v uplynulém roce dosahoval včetně stavební výroby hodnoty 4,8 procenta.“

V prosinci minulého roku přinesla agentura Reuters zprávu, že o společnost CME, která provozuje síť televizních stanic ve střední a jižní Evropě, má zájem čínská investiční a energetická společnost CEFC a česko-slovenská Penta. Původně o CME měla zájem i investiční skupina PPF Petra Kellnera, ale podle dostupných informací její zájem opadl.

Podle měření společnosti Nielsen Admosphere (.pdf, str. 7) za prosinec roku 2017 má skutečně Nova největší podíl na trhu mezi komerčními subjekty. Celkově soupeří s veřejnoprávní Českou televizí; za rok 2017 měly stanice Nova group největší podíl na trhu, pro rok 2016 to byly stanice ze skupiny ČT.

Podle stránek čínské ambasády v Praze je vedoucí politickou silou v zemi stále Komunistická strana Číny, která se podílí na moci. Vedoucí úloha v zemi byla Komunistické straně uložena Ústavou, která byla přijata v roce 1982. Stránky ambasády také zmiňují ostatní strany, které v Čínské lidové republice fungují.