Přehled ověřených výroků

Článek 68 Ústavy České republiky ve svém druhém odstavci uvádí: „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Premiér tedy skutečně není žádným způsobem vybrán volbou a v Ústavě není ani stanoveno, že tuto funkci vykonává předseda vítězné strany. Prezident má ve svém rozhodnutí o jmenování předsedy vlády volnou ruku.

Např. v roce 2010 se po volbách stal předsedou vlády Petr Nečas, jehož ODS ve volbách nezvítězila. Měla ovšem větší koaliční potenciál a byla schopna sestavit většinu v Poslanecké sněmovně.

Už v srpnu 2017, tedy předtím, než byly známy výsledky podzimních voleb do Poslanecké sněmovny, se Jiří Drahoš k otázce jmenování Andreje Babiše v případě vítězství hnutí ANO vyjádřil pro online rozhovor IHNED.cz.

Uvedl: „Prezident je povinen postupovat podle ústavy a při pověření sestavením vlády musí vycházet z výsledků voleb – vůle voličů. Pokud by tedy ANO disponovalo potřebnou přesvědčivou většinou křesel v Poslanecké sněmovně, neměl bych jinou možnost.“

Z tohoto vyjádření vyplývá, že první pokus jmenování vlády by Jiří Drahoš zřejmě ponechal vítězi voleb - tedy hnutí ANO.

Ani v rozhovoru pro Aktuálně.cz v listopadu 2017 Drahoš explicitně neuvedl, že by Babišovi první pokus k sestavení vlády nedal. Požadoval by ale vládu s vyslovením důvěry. „Jsem člověk, který je přesvědčený o tom, že vláda by měla mít důvěru Poslanecké sněmovny. Samozřejmě, není neobvyklým modelem ani menšinová vláda, ale i taková vláda by měla mít důvěru sněmovny. Očekávám, jak se bude situace vyvíjet. Byl bych nerad, kdyby tady také vládla dlouho vláda v demisi, není to dobré ani pro parlamentní demokracii, ani pro tuto zemi. Sám čekám, jak se situace vyvine. Byl bych ale rád, aby vláda, ať by byla jakákoliv, získala většinu ve sněmovně.“

Podle čl. 68 Ústavy České republiky jmenuje prezident předsedu vlády v prvních dvou pokusech bez jakéhokoliv omezení. V případě, že první dva pokusy nejsou úspěšné, jmenuje prezident republiky při třetím pokusu premiéra na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Třetí pokus pro jmenování premiéra je tedy na vlastním rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny a prezident do něj nijak nezasahuje.

Miloš Zeman tuto poznámku pronesl na TV Nova 21. ledna 2018 v pořadu Cesta na Hrad, který uváděl Rey Koranteng.

„Tak já nechci vypadat jako straník sociální demokracie, ale pochopte, že jsem tu stranu řídil osm let, že se tehdy dostala ze sedmi na třicet dva procent a já považuji za jeden z nejhorších momentů, i když jsem to neovlivňoval, její pád na těch sedm procent.” (čas 2:54)

Miloš Zeman byl skutečně osm let předsedou ČSSD. Stranu vedl v letech 1993 až 2001, kdy byl vystřídán Vladimírem Špidlou.

V roce 1992 získala Československá sociální demokracie (později transformována na Českou stranu sociálně demokratickou) ve volbě do České národní rady 6,53 %.

V následujících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1996 získala ČSSD pod vedením Miloše Zemana 26,44 % a o dva roky později 32,31 %.

V posledních volbách do Poslanecké směnovny v říjnu 2017 získala ČSSD 7,27 % hlasů.

Miloš Zeman ve výroku odkazuje na směrnici o držení zbraní. Směrnice obecně je jednou z forem unijního práva, konkrétně se jedná o sekundární předpis přijatý na základě unijních smluv. Schvalují se především řádným legislativním postupem, tzn. Radou a Evropským parlamentem.

Směrnice je závazná pro členský stát co do výsledku, avšak formu a prostředky k jeho dosažení ponechává na členských státech. Vzhledem k tomu, že směrnice nejsou přímo aplikovatelné, musí být do konkrétního právního řádu tzn. transponovány.

Transpozice směrnice do právního řádu ČR je zajišťována prostřednictvím zákonů, které přijímá Parlament ČR tak, aby bylo dosaženo cíle a účelu předpokládaného směrnicí. Prezident v tomto případě pravomocemi opravdu nedisponuje.

Druhý dodatek americké Ústavy opravdu zaručuje občanům právo na držení zbraně. Jako většina oblastí, i držení zbraní je ve Spojených státech regulováno ze tří zdrojů – rozhodovací praxí soudů, federálními zákony a zákony jednotlivých států. Klíčový federální zákon je tzv. Gun Control Act z roku 1968, který společně s dodatkem z roku 1986 zapovídá držení zbraně např. osobám závislým na návykových látkách či duševně chorým. Konkrétnější pravidla pak přináší tzv. Brady Act (např. § 922 (d) omezuje okruh osob, kterým lze zbraň poskytnout).

Konkrétní podmínky k získání a držení zbraně však vymezují zákony jednotlivých států. Ty se ovšem zcela zásadně liší. Zatímco v Kalifornii vás čeká psaný test (.pdf) o bezpečnosti zbraní a ukázka (.pdf) bezpečného nakládání se zbraní pod dohledem instruktora, ve státě Idaho není třeba zbraň registrovat ani žádat o povolení, a závazné jsou tak pouze obecné federální normy. Zeman má však pravdu, když říká, že za dodržení dalších regulací mají Američané obecně právo držet zbraň.

Dne 24. července 2017 došlo k přepadení prodejny zbraní v blízkosti Václavského náměstí (Opletalova ulice). Pachatel napadl nožem prodávajícího, kterého vážně poranil, následně byl však útočník postřelen kolegyní napadeného. Napadený i útočník byli poté převezeni do nemocnice, kde útočník svému zranění podlehl.

Střelba zaměstnankyně byla policií ČR vyhodnocena jako nutná obrana a případ byl následně odložen bez stíhání. Policie byla na místě činu až s příjezdem záchranné služby.

Nehodnotíme, zda byl ústavní zákon jedinou cestou k obejití směrnice, hodnotíme pouze vztah unijního a vnitrostátního práva. Přičemž ani podle unijního, ani podle vnitrostátního výkladu, není ústavní zákon sám o sobě nadřazen evropské směrnici, naopak obecně platí přednost unijního práva. Podle názoru Ústavního soudu je však tato přednost omezena mezemi, které byly unijním orgánům členskými státy poskytnuty, mezi ně patří zejména základy státní svrchovanosti a materiální ohnisko ústavy. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Co se týče vztahu unijního a vnitrostáního práva, věc má 2 rozměry. První je pohled z hlediska unijního práva, a to zejména Soudního dvora EU, podle kterého (.pdf, str. 8, bod 3) před unijním právem “nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru…” To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní. Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka, profesora Kysely, “stupeň právní síly není pro EU rozhodující.”

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Ten zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Ústavní soud tak vlastně posuzuje, zda se činnost unijních orgánů a unijní právo obecně drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty (bod 216). Pokud se drží v mezích pravomocí, má unijní právo přednost před právem vnitrostátním.

Podle studie (.pdf, str. 4) z roku 2014 s názvem Světový projekt o internetu – Česká republika bylo mezi lidmi staršími 14 let 79 % uživatelů internetu, nejméně uživatelů bylo mezi lidmi staršími 75 let. V roce 2016 bylo podle dat Českého statistického úřadu (.pdf, str. 6) připojeno k internetu 82 % domácností, ve kterých žijí osoby ve věku 16–84 let, lišících se hlavně podle vzdělání.

Nejaktuálnější čísla ČSÚ za rok 2017 pak hlásí až 77,2 % domácností s připojením k internetu. Podle ČSÚ naše země také patří v rámci Evropy mezi ty, ve kterých se vybavení internetem rozšiřovalo v posledních deseti letech nejrychleji. Přetrvávají ovšem rozdíly ve vybavenosti z hlediska příjmu a věku.