Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Kontrola poslaneckou sněmovnou obecně funguje tak, že je vláda primárně odpovědná Poslanecké sněmovně a ta jí může vyjádřit nedůvěru. To v tuto chvíli není možné, protože kabinet Andreje Babiše vládne v demisi. Dále jsou zde jednotlivé výbory. Nicméně vláda má celou řadu exekutivních pravomocí, kde není třeba přijímat zákony a poslanci s tím reálně nic dělat nemohou, neboť nemají k dispozici hrozbu vyslovení nedůvěry.

Sněmovna tedy může interpelovat v různých věcech premiéra a další členy vlády, což jednotliví poslanci dělají. V neposlední řadě mohou také vyvolávat mimořádné schůze sněmovny k libovolným otázkám, pokud splní podmínky (50 sebraných podpisů). Takové schůze prozatím byly svolány 3, ani v jedné nebyl schválen program.

Nedošlo ke schválení programu mimořádné schůze ze 7. března, která byla navržena kvůli odvolání Tomia Okamury z funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny. Podpisy na žádost této schůze byly sesbírány poslanci za KDU-ČSL. Pro zamítnutí tohoto návrhu hlasovali především poslanci za hnutí ANO, KSČM a SPD, kde se většina zdržela.

Nebyl také schválen program mimořádné schůze z 9. března, která byla opozicí svolána kvůli personálním změnám vlády v demisi. Pro zamítnutí tohoto návrhu hlasovali rovněž především poslanci za hnutí ANO, SPD a KSČM, kde se většina zdržela.

Dále nebyl po neveřejném hlasování schválen ani program mimořádné schůze z 27. března svolané rovněž opozicí, která se týkala informace předsedy vlády o správním řízení s ředitelem GIBS.

Jiří Pospíšil se po zvolení předsedou TOP 09 vyjádřil, že jeho cílem bude pracovat na komunálních volbách. Dále řekl, že lidé na kandidátce nemusí být členy strany a že je potřeba oslovit i nestraníky. Komunální volby mají být zároveň prvním hodnocením nového vedení.

Církve při restitucích skutečně nemusely požádat o vydání svého bývalého vlastnictví a stejně tak existují konkrétní případy, kdy tomu tak bylo. Výrok předsedy KDU-ČSL tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tzv. restituční zákon stanovuje mechanismus, kterým osoby oprávněné (např. církve) mohou z důvodů majetkové křivdy (např. zákon o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů) požadovat po povinných osobách (např. Lesy ČR) vydání odejmuté věci. Oprávněná osoba označí věc restituce a uvede právní důvod nároku na její vydání, doloží původní vlastnictví k věci a vyzve povinnou osobu k vydání věci.

Takovýto postup se tak odehrává na základě výzvy církve. Pokud církev či jiná oprávněná osoba osobu povinnou k restituci nevyzve, není nikým nucena. V tomto má tedy předseda Bělobrádek pravdu.

Pavel Bělobrádek ve výpovědi zmiňuje farnost v Náchodě, kde se během Událostí, komentářů nacházel, jako případ, kdy k výzvě restituce tří metrů chodníku nedošlo, ačkoli dojít mohlo. Lakonická zpráva Českého rozhlasu informuje o počinu náchodského děkana věnovat tři pozemky městu, místo aby je pro svou církev požadoval zpět. Ze článku Deníku vyplývá, že by se mělo jednat o "cestu vedoucí na zámek hned vedle fary a pozemek u Hotelu u Beránka". Více konkrétních informací však k tomuto případu není k nalezení.

Podobně jako náchodský děkan se podle všeho zachovali premonstráti z Milevska, jenž se vzdali nároků na pozemky, které leží pod šatnami u tenisových kurtů v Milevsku, jak referuje server Novinky.cz či generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub.

Ačkoli není možné dohledat žádný seznam věcí movitých a nemovitých, které bylo eventuálně možno restituovat, a z něhož by bylo možno určit, co navráceno bylo a co nikoli, příklady restitucí, o které církve nepožádaly, existují. Poznámku Pavla Bělobrádka "jim to nestálo za to" ponecháváme jako hodnotící soud, nikoli jako faktický výrok.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Úřad, který Tomio Okamura zmiňuje, se nazývá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSPH). Ten se zabývá kontrolou transparentnosti financování politických stran.

Hnutí SPD dostal o od úřadu v červnu 2018 nejvyšší možnou pokutu za čtyři přestupky, které souvisely s kampaní před sněmovními volbami v říjnu 2017 a doplňovacími volbami do senátu v lednu 2018.

Okamura má pravdu v tom, že pokuty se týkaly i jiných politických subjektů. Konkrétně ve zmiňovaných sněmovních volbách dostalo pokutu 18 politických stran a hnutí z různých důvodů, např. nezveřejnění dárců, kteří přispěli na volební kampaň.

Co se týče úniku informací, tento úřad své tiskové zprávy vždy zveřejňuje anonymně, s ohledem na neveřejnost řízení. Server Seznam Zprávy informoval jako první o tom, že se jedná o stranu SPD s odvoláním na „velmi důvěryhodný zdroj“. Server iROZHLAS k tomu poté dodal, že z kontextu zprávy je jasné, o jakou stranu se jedná, což je pravda. Tisková zpráva úřadu popisovala přestupek „hnutí, které je v Poslanecké sněmovně a má e-shop“. Takové je jen jedno.

Kdo přesně má být zdrojem médií v tomto případě ovšem není jasné. Ta mohla dovodit, o které hnutí jde, nicméně přísně vzato danou informaci úřad nepublikoval.

Jak plyne z dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (které je ministr povinen respektovat), není možné, aby Pelikán o vydání rozhodl před pravomocným rozhodnutím soudu o tom, zda bude J. Nikulinovi udělena mezinárodní ochrana, či nikoliv. Pokud by tak učinil, jednalo by se o postup rozporný se zákonem a o porušení ústavně zaručených základních práv. Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, problematická k hodnocení je jak otázka mezinárodního práva, tak i fakt, že porušení práva by měl v tomto případě konstatovat nezávislý soud.

V případě hackera Nikulina byla před soudy zároveň vedena dvě řízení. První se týkalo toho, zda může být vydán do USA k trestnému stíhání, v druhém řízení soudy posuzovaly jeho žádost o udělení azylu.

O vydání Nikulina do USA byla veřejnost informována 30. března 2018. Již v květnu 2017 o přípustnosti Nikulinova vydání jak do USA, tak do Ruska rozhodl kladně Městský soud v Praze, což následně potvrdil i Pražský vrchní soud. Věcí se zabýval také Ústavní soud, který však Nikulinovu stížnost odmítl. V takové situaci přešlo finální rozhodování na ministra spravedlnosti.

Vedle tohoto vydávacího řízení však souběžně probíhalo řízení o udělení azylu. Nikulinovu žádost o azyl nejprve zamítlo ministerstvo vnitra a následně toto rozhodnutí potvrdil také Městský soud v Praze. Proti jeho rozhodnutí však podal Nikulin kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Jak na Twitteru upozornil ústavní právník a asistent soudce Ústavního soudu Martin Kopa, prakticky totožnou situací se v jiném případu již v minulosti zabýval Ústavní soud; ten rozhodl, že v případě, kdy jsou současně vedle sebe vedena řízení o vydání a řízení o udělení azylu, je povinností ministra vyčkat s rozhodnutím o vydání, až pravomocně skončí řízení o udělení azylu. Opačný postup podle Ústavního soudu vede k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv.

Pokud v případě Nikulin rozhodl ministr Pelikán o vydání před soudním rozhodnutím o udělení azylu, postupoval v rozporu se zákonem a s tímto dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu. Ústavní soud totiž navíc uvedl, že ministr spravedlnosti má ze zákona povinnost zkoumat, zda nebyl dané osobě udělen azyl nebo jestli řízení o udělení azylu před soudy stále neprobíhá.

Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že Nikulin má na udělení azylu nárok, ministru Pelikánovi by navíc jeho vydání výslovně zakazoval § 91 odst. 1 písm b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Nikulin byl do USA vydán na konci března 2018, dle ministra spravedlnosti pro větší důvodnost žádosti oproti té ruské. Vydání do USA veřejně kritizoval například prezident Zeman, i přes svůj odlišný názor však poznamenal, že respektuje právo ministra spravedlnosti rozhodnout v dané věci.

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Tomio Okamura má zřejmě na mysli tento blog z května 2015. Miroslav Poche v něm píše o tom, že Česká republika by na základě kvót měla přijmout 525 uprchlíků, což považuje za „symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat“. Dále poukazuje na to, že přijetí uprchlíků není jen humanitárním aktem vůči běžencům, ale zároveň solidárním aktem vůči ostatním zemím EU. To, že ČR musí přijetí uprchlíků zvládnout, Poche takto explicitně nepíše.Nicméně vzhledem k celkově jednoznačnému vyznění blogu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož Andrej Babiš skutečně trval na tom, že bude premiérem a nechtěl ČSSD za podporu vlády nic nabízet. V současné chvíli se opravdu jedná o konkrétní vládní posty. Přibližně před dvěma měsíci poskytl Andrej Babiš rozhovor deníku MF Dnes, jehož přepis je nyní dostupný na webu ANO. Rozhovor byl dokonce přímo opatřen titulkem Premiér budu a nic ČSSD nenabídnu. Trvá v něm na tom, že za hnutí ANO nebude nikdo jiný premiér a že sám žádné ústupky ČSSD nenabídne. Andrej Babiš v rozhovoru předpokládá, že si budou klást sociální demokraté podmínky pro podporu vlády.

Jednání o vytvoření vlády mezi ANO a ČSSD poté pokračovala až do začátku dubna, kdy jednání zkrachovala. Důvodem krachu jednání byla neochota ANO a premiéra Babiše přenechat ministerstvo vnitra sociální demokracii, což byla jedna z jejích podmínek pro vytvoření společné vlády.

Minulý týden došlo k obnovení vyjednávání o vládě mezi ANO a ČSSD. Představitelé sociální demokracie potvrdili, že jim ANO nabídlo pět resortů, mezi nimiž bylo ministerstvo vnitra.