Přehled ověřených výroků

V červnu 2013, když se jednalo o nové vládě, měla kandidátka na premiérku Miroslava Němcová skutečně deklarovanou podporu od 101 poslanců. Navzdory tomu ji prezident Zeman vyjednáváním o vládě nepověřil.

Poté, co slovenský premiér Robert Fico podal demisi, skutečně prezident Kiska pověřil vyjednáváním o nové vládě dosavadního viceprezidenta Petera Pellegriniho ze strany SMER-SD.

Je tedy pravda, že respektoval současnou pozici Smeru jako nejsilnější parlamentní strany. Navíc disponoval většinou 79 poslanců Národní rady Slovenské republiky (ta má celkem 150 poslanců). Je třeba dodat, že v době, kdy Pospíšil poskytoval tento rozhovor, byl Pellegrini pověřen sestavením vlády, nikoliv jmenován premiérem.

V létě roku 2013 byla v České republice napjatá politická situace. Po demisi premiéra Nečase, jehož ODS vládla v koalici s TOP 09 a stranou LIDEM, navrhla ODS (19. června 2013) jako kandidátku na premiérský post Miroslavu Němcovou.

O několik dní později Němcová oznámila (25. června 2013), že disponuje 101 podpisy pro podporu své vlády. 101 podpisů požadoval prezident Zeman, třebaže pro absolutní většinou ve Sněmovně bylo tehdy jen 100 hlasů, protože poslanci Pekárek a Rath byli ve vězení, respektive ve vazbě.

Navzdory dostatečnému množství podpisů pověřil sestavením vlády prezident Zeman Jiřího Rusnoka.

Jakkoliv Miroslava Němcová skutečně v této době 101 hlasy disponovala, později, když Sněmovna hlasovala o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, poslanci ODS Tomáš Úlehla a Jan Florián sál opustili, což bylo považováno za konec deklarované stojedničkové podpory pro kabinet Miroslavy Němcové. Navíc již předtím oba deklarovali, že pokračování pravicové koalice neumožní (7. srpna 2013).

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Jan Farský skutečně zastupuje jako delegát Českou republiku v Parlamentním shromáždění NATO. Z každoročních zasedání pěti výborů se před třemi a čtyřmi roky zúčastnil zasedání výboru pro Obranu a bezpečnost. Parlamentní shromáždění NATO vydává souhrnnou zprávu z každého zasedání těchto výborů. V rámci zasedání, kterých se účastnil přímo Jan Farský, však jeho jméno figurovalo jenom v řádku delegáta za Českou republiku. Úlohy jednoho z mluvčích se tedy oficiálně neujal ani v roce 2014, ani v roce 2015. Neexistuje tedy oficiální záznam zmiňovaného apelu na americké kolegy.

Parlamentní shromáždění NATO dále vydává oficiální dokument, ve kterém uvádí politická doporučení pro členské a spřátelené krajiny. Již v roce 2014 je zmíněna potřeba zlepšit obranyschopnost vůči propagandě a dezinformacím z Ruska hlavně v souvislosti s děním na Ukrajině.

V roce 2015 byla problematice ruských dezinformací jakožto bezpečnostní hrozbě věnovaná přímo celá kapitola doporučení. Rovněž je zmíněná potřeba států efektivně se vůči tomuto typu hrozeb bránit. Lze tedy usoudit, že všichni účastníci Parlamentního shromáždění NATO, včetně amerických delegátů, se na takto definované hrozbě a potřebě jejího řešení shodli již v roce 2015, kdy prezident Trump svou kandidaturu pouze ohlašoval.

Co se týče výčtu zmiňovaných amerických sociálních médií, jedná se o soukromé společnosti (ne o vládou kontrolované podniky), které skutečně odkazují na právo svobody slova. Avšak v souvislosti se zvyšujícím se počtem provalených dezinformačních skandálů, Facebook i Twitter vydali prohlášení o dezinformacích jako skutečné hrozbě občanské společnosti a nabídli vlastní strategii, jak problém řešit. Co se týče Youtube, ten označil dezinformace na své platformě spojené s volbami v USA a Evropě za málo významné, protože jejich dopad byl podle zástupců společnosti minimální, ačkoliv odborníci poukazují na nesrovnalosti v tomto tvrzení.

Samotné tvrzení o apelu Jana Farského na americké kolegy je samo o sobě neověřitelné. Všechny členské státy NATO, včetně amerických zástupců, však i v rámci Parlamentního shromáždění uznali dezinformace jako základní bezpečnostní hrozbu, kterou bylo potřeba řešit již v roce 2015. U samotných soukromých společností, zejména Facebooku a Twitteru, však můžeme pozorovat výraznější aktivitu skutečně až v roce 2017, resp. 2018, tedy po zvolení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta.

Výrok je hodnocený jako pravdivý, protože hnutí ANO v době jednání o složení kontrolních komisí Parlamentu několikrát potvrdilo, že není proti tomu, aby předsedové kontrolních komisí byli poslanci z řad opozice. Hnutí toto stanovisko navíc dodrželo – až do zvolení Jiřího Maška (ANO) jako předsedy kontrolní komise pro GIBS.

Místopředseda ANO Jaroslav Faltýnek se v době jednání o obsazení nové Poslanecké sněmovny několikrát zmínil (Novinky.cz, Lidovky.cz), že ANO nemá nic proti tomu, aby předsedy kontrolních komisí byli členové opozice (zde myšleni členové ostatních parlamentních stran mimo ANO).

Parlament dle jednacího řádu (§ 47) může vytvářet trvalé i dočasné komise. Dle současné praxe jsou to pak především komise zřizované dle jednacího řádu, dále pak kontrolní komise a dočasné ad hoc vyšetřovací komise. Po jednom předsedovi mají Piráti, STAN a TOP 09. Strany ODS a SPD mají pak po dvou předsedech.

V případě kontrolních komisí Poslanecké sněmovny tak hnutí ANO nemělo, až do zvolení Jiřího Maška (ANO) dne 18. dubna 2018, žádného člena na místě předsedy těchto komisí.

Hnutí ANO změnilo morální kodex na svých webových stránkách 3. března 2017. Jedinou změnou, ke které došlo, byla změna X. článku, který mluví o rezignaci člena hnutí v případě trestního stíhání, respektive podání obžaloby proti členovi hnutí ANO.

V původní verzi morálního kodexu měl člen hnutí povinnost rezignovat na volený mandát, na svou funkci ve hnutí a na členství ve hnutí v případě, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání.

Po změně kodexu musí člen rezignovat až v případě, že je proti němu podána obžaloba.

Zdroj: Aktualne.cz

Kodex byl údajně změněn na podnět z regionů na základě usnesení výboru hnutí. V září téhož roku byl k trestnímu stíhání kvůli podezření z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo vydán Poslaneckou sněmovnou předseda ANO Andrej Babiš a předseda poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek.

Po sněmovních volbách byl Andrej Babiš jmenován premiérem, a i přes neúspěšné pokusy o vytvoření vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny zůstává jediným kandidátem hnutí ANO na pozici premiéra. Sám Babiš v únoru 2018 řekl: „Bude to stále stejné, budu jediný kandidát až do smrti.”

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Zástupci STAN, KDU-ČSL i ODS vyjádřili ochotu jednat s ANO o vládě, pokud by v ní nezasedala trestně stíhaná osoba. Kalousek však posunul význam jejich slov, když nehovoří o ochotě jednat, ale rovnou o připravenosti se dohodnout. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý, protože jádro Kalouskovy námitky, totiž že se hnutí ANO nabízela možnost složit vládu s demokratickými partnery, je pravdivé. Přejdeme-li k vyjádření zástupců jednotlivých stran, můžeme začít u Starostů a nezávislých. Předseda STAN Gazdík se vyjádřil, že prioritou je pro ně vytvoření koalice demokratických stran, a proto jsou ochotni k jednání. Stanovil 3 podmínky pro účast svého hnutí na těchto jednáních. Dle jeho slov:

„Ve vládě nebude sedět žádná obviněná či trestně stíhaná osoba, vláda bude mít jasnou euroatlantickou orientaci a budeme mít garance, že se ve Sněmovně nebude opírat o extremistické strany.“

Stejnými třemi podmínkami podmínil jednání i volební lídr Farský. KDU-ČSL se již před volbami ústy svého předsedy vyjádřila, že do vlády s Andrejem Babišem nepůjde, protože je trestně stíhaný. V únoru letošního roku místopředseda strany Jurečka prohlásil:

„Jsme připraveni jednat o většinové vládě s hnutím ANO, případně s jinými partnery, ale nemůže být ve vládě trestně stíhaná osoba.“

K možnosti, že by byl premiérem někdo jiný z hnutí ANO než Andrej Babiš, řekl předseda KDU-ČSL Bělobrádek: „Bez hnutí ANO se vláda, která nebude závislá na hlasech radikálních a extremistických stran, sestavit nedá, takže se to nabízí jako řešení, které tady mohlo být už dávno.“

Za ODS se vyjádřila první místopředsedkyně Udženija: „Je to jedna z podmínek, které ODS měla, že nechce, aby byl trestně stíhaný premiér. Pokud by tato překážka byla odstraněna, určitě ODS je otevřena jednání“, řekla na dotaz IDNES.CZ.

Pavel Kováčik (KSČM) mluvil o této straně jako o radikálně levicové v roce 2011 v pořadu ČT Hyde Park (8:50), kdy řekl: „(...) dopouštíme se jedné věci: jsme tady jako ostře opoziční, radikálně levicová strana a to mnohým možná vadí (...)“

Dále mluvil Kováčik o KSČM jako o radikálně levicové straně v rozhovoru v lednu 2018 pro deník Haló noviny. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.