Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Jak plyne z dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu (které je ministr povinen respektovat), není možné, aby Pelikán o vydání rozhodl před pravomocným rozhodnutím soudu o tom, zda bude J. Nikulinovi udělena mezinárodní ochrana, či nikoliv. Pokud by tak učinil, jednalo by se o postup rozporný se zákonem a o porušení ústavně zaručených základních práv. Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, problematická k hodnocení je jak otázka mezinárodního práva, tak i fakt, že porušení práva by měl v tomto případě konstatovat nezávislý soud.

V případě hackera Nikulina byla před soudy zároveň vedena dvě řízení. První se týkalo toho, zda může být vydán do USA k trestnému stíhání, v druhém řízení soudy posuzovaly jeho žádost o udělení azylu.

O vydání Nikulina do USA byla veřejnost informována 30. března 2018. Již v květnu 2017 o přípustnosti Nikulinova vydání jak do USA, tak do Ruska rozhodl kladně Městský soud v Praze, což následně potvrdil i Pražský vrchní soud. Věcí se zabýval také Ústavní soud, který však Nikulinovu stížnost odmítl. V takové situaci přešlo finální rozhodování na ministra spravedlnosti.

Vedle tohoto vydávacího řízení však souběžně probíhalo řízení o udělení azylu. Nikulinovu žádost o azyl nejprve zamítlo ministerstvo vnitra a následně toto rozhodnutí potvrdil také Městský soud v Praze. Proti jeho rozhodnutí však podal Nikulin kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Jak na Twitteru upozornil ústavní právník a asistent soudce Ústavního soudu Martin Kopa, prakticky totožnou situací se v jiném případu již v minulosti zabýval Ústavní soud; ten rozhodl, že v případě, kdy jsou současně vedle sebe vedena řízení o vydání a řízení o udělení azylu, je povinností ministra vyčkat s rozhodnutím o vydání, až pravomocně skončí řízení o udělení azylu. Opačný postup podle Ústavního soudu vede k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv.

Pokud v případě Nikulin rozhodl ministr Pelikán o vydání před soudním rozhodnutím o udělení azylu, postupoval v rozporu se zákonem a s tímto dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu. Ústavní soud totiž navíc uvedl, že ministr spravedlnosti má ze zákona povinnost zkoumat, zda nebyl dané osobě udělen azyl nebo jestli řízení o udělení azylu před soudy stále neprobíhá.

Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že Nikulin má na udělení azylu nárok, ministru Pelikánovi by navíc jeho vydání výslovně zakazoval § 91 odst. 1 písm b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Nikulin byl do USA vydán na konci března 2018, dle ministra spravedlnosti pro větší důvodnost žádosti oproti té ruské. Vydání do USA veřejně kritizoval například prezident Zeman, i přes svůj odlišný názor však poznamenal, že respektuje právo ministra spravedlnosti rozhodnout v dané věci.

Hnutí ANO změnilo morální kodex na svých webových stránkách 3. března 2017. Jedinou změnou, ke které došlo, byla změna X. článku, který mluví o rezignaci člena hnutí v případě trestního stíhání, respektive podání obžaloby proti členovi hnutí ANO.

V původní verzi morálního kodexu měl člen hnutí povinnost rezignovat na volený mandát, na svou funkci ve hnutí a na členství ve hnutí v případě, že proti jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání.

Po změně kodexu musí člen rezignovat až v případě, že je proti němu podána obžaloba.

Zdroj: Aktualne.cz

Kodex byl údajně změněn na podnět z regionů na základě usnesení výboru hnutí. V září téhož roku byl k trestnímu stíhání kvůli podezření z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo vydán Poslaneckou sněmovnou předseda ANO Andrej Babiš a předseda poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek.

Po sněmovních volbách byl Andrej Babiš jmenován premiérem, a i přes neúspěšné pokusy o vytvoření vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny zůstává jediným kandidátem hnutí ANO na pozici premiéra. Sám Babiš v únoru 2018 řekl: „Bude to stále stejné, budu jediný kandidát až do smrti.”

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

Hnutí ANO získalo v parlamentních volbách 2017 celkem 29,64 % hlasů voličů. Jedná se o nejvíce hlasů pro jakýkoliv politický subjekt kandidující v těchto volbách. Nejde však o většinu z odevzdaných hlasů. Navíc ANO ani nedisponuje většinou mandátů.

Z výše uvedených důvodů je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Tomio Okamura má zřejmě na mysli tento blog z května 2015. Miroslav Poche v něm píše o tom, že Česká republika by na základě kvót měla přijmout 525 uprchlíků, což považuje za „symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat“. Dále poukazuje na to, že přijetí uprchlíků není jen humanitárním aktem vůči běžencům, ale zároveň solidárním aktem vůči ostatním zemím EU. To, že ČR musí přijetí uprchlíků zvládnout, Poche takto explicitně nepíše.Nicméně vzhledem k celkově jednoznačnému vyznění blogu hodnotíme výrok jako pravdivý.

V minulém volebním období byly síly v Poslanecké sněmovně rozloženy značně odlišně od současného stavu. Hnutí ANO mělo „pouze“ 47 poslanců a s komunisty a Úsvitem (ten byl navíc po velkou část období rozdělen) měl pouze 94 hlasů.

Oproti současnému stavu navíc fungovala vládní koalice, která měla pevnou většinu a po celé období ji využívala. Bartoš má nepochybně pravdu, že lze najít hlasování, kde se hnutí ANO potkalo s komunisty a Úsvitem (resp. s řadou nezařazených, kteří byli za Úsvit zvoleni), nicméně jeho vyjádření je pro nás neověřitelné, neboť analýza dané věci přesahuje možnosti našeho zhodnocení (museli bychom projít všechna hlasování a motivace hnutí ANO v nich).

Takzvaný nominační zákon (zákon o výběru osob do řídících a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu a změnu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů) navrhlo ministerstvo financí v čele s Andrejem Babišem v roce 2017. Tento návrh obsahoval formulaci o tom, že senátoři a poslanci nesmějí po dobu čtyř let od skončení mandátu zasedat v kontrolních orgánech podniků s účastí státu (. docx, str. 8).

Návrh se ovšem nepodařilo vůbec protlačit vládou, v redukované podobě byl předložen opět formou poslaneckého návrhu. Ten také nebyl projednán v Poslanecké sněmovně.