Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Jan Farský skutečně zastupuje jako delegát Českou republiku v Parlamentním shromáždění NATO. Z každoročních zasedání pěti výborů se před třemi a čtyřmi roky zúčastnil zasedání výboru pro Obranu a bezpečnost. Parlamentní shromáždění NATO vydává souhrnnou zprávu z každého zasedání těchto výborů. V rámci zasedání, kterých se účastnil přímo Jan Farský, však jeho jméno figurovalo jenom v řádku delegáta za Českou republiku. Úlohy jednoho z mluvčích se tedy oficiálně neujal ani v roce 2014, ani v roce 2015. Neexistuje tedy oficiální záznam zmiňovaného apelu na americké kolegy.

Parlamentní shromáždění NATO dále vydává oficiální dokument, ve kterém uvádí politická doporučení pro členské a spřátelené krajiny. Již v roce 2014 je zmíněna potřeba zlepšit obranyschopnost vůči propagandě a dezinformacím z Ruska hlavně v souvislosti s děním na Ukrajině.

V roce 2015 byla problematice ruských dezinformací jakožto bezpečnostní hrozbě věnovaná přímo celá kapitola doporučení. Rovněž je zmíněná potřeba států efektivně se vůči tomuto typu hrozeb bránit. Lze tedy usoudit, že všichni účastníci Parlamentního shromáždění NATO, včetně amerických delegátů, se na takto definované hrozbě a potřebě jejího řešení shodli již v roce 2015, kdy prezident Trump svou kandidaturu pouze ohlašoval.

Co se týče výčtu zmiňovaných amerických sociálních médií, jedná se o soukromé společnosti (ne o vládou kontrolované podniky), které skutečně odkazují na právo svobody slova. Avšak v souvislosti se zvyšujícím se počtem provalených dezinformačních skandálů, Facebook i Twitter vydali prohlášení o dezinformacích jako skutečné hrozbě občanské společnosti a nabídli vlastní strategii, jak problém řešit. Co se týče Youtube, ten označil dezinformace na své platformě spojené s volbami v USA a Evropě za málo významné, protože jejich dopad byl podle zástupců společnosti minimální, ačkoliv odborníci poukazují na nesrovnalosti v tomto tvrzení.

Samotné tvrzení o apelu Jana Farského na americké kolegy je samo o sobě neověřitelné. Všechny členské státy NATO, včetně amerických zástupců, však i v rámci Parlamentního shromáždění uznali dezinformace jako základní bezpečnostní hrozbu, kterou bylo potřeba řešit již v roce 2015. U samotných soukromých společností, zejména Facebooku a Twitteru, však můžeme pozorovat výraznější aktivitu skutečně až v roce 2017, resp. 2018, tedy po zvolení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta.

Starostové při hlasování 19. prosince 2017 prosadili vlastní pozměňovací návrh státního rozpočtu B/44/2 (.pdf, str. 24). Obsahem návrhu bylo navýšení výdajů regionálního školství a přímo řízených organizací o částku 300 000 000 Kč. Dle návrhu má být částka použita výhradně k rozvoji výukových kapacit mateřských a základních škol zřizovaných územně samosprávnými celky.

Pro přijetí pozměňovacího návrhu hlasovalo 103 ze 199 přítomných. Proti hlasovalo 79 poslanců. Andrej Babiš v tomto případě hlasoval proti návrhu.

Na tiskové konferenci po návštěvě Libereckého kraje Babiš slíbil (video, čas 0.56–1.40) investice do mateřské školky v Semilech, Šimonovicích a Hejnicích.

V souvislosti s investicemi do školek Babiš kritizoval Farského za stav mateřské školy v Semilech, kde Farský působí jako radní. Při interpelacích 12. dubna 2018 na otázku poslankyně Langšádlové ohledně slibů investic Babiš mj. uvedl: „Škoda, že tu není pan kolega Farský. Slíbil jsem tu školku v Semilech jeho starostce. Kam děti chodí, to jsou boudy. To není mateřská školka. Ona(starostka, pozn. Demagog.cz)má krásný projekt za 90 mil., tak jsem jí slíbil schůzku. Šla za paní ministryní Schillerovou a řekla: ‚no, my tu máme program, ale tady dostanete jenom 30 procent.‘ Ale od září paní Dostálová, kde potom šla na druhou schůzku, kterou jsem organizoval, otvírá program pro školky, kde může dostat až 80 procent. A já si myslím, že děti v těch Semilech si tu školku zaslouží, když už tedy pan Farský mi to neříká. To je škoda.“

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož Andrej Babiš skutečně trval na tom, že bude premiérem a nechtěl ČSSD za podporu vlády nic nabízet. V současné chvíli se opravdu jedná o konkrétní vládní posty. Přibližně před dvěma měsíci poskytl Andrej Babiš rozhovor deníku MF Dnes, jehož přepis je nyní dostupný na webu ANO. Rozhovor byl dokonce přímo opatřen titulkem Premiér budu a nic ČSSD nenabídnu. Trvá v něm na tom, že za hnutí ANO nebude nikdo jiný premiér a že sám žádné ústupky ČSSD nenabídne. Andrej Babiš v rozhovoru předpokládá, že si budou klást sociální demokraté podmínky pro podporu vlády.

Jednání o vytvoření vlády mezi ANO a ČSSD poté pokračovala až do začátku dubna, kdy jednání zkrachovala. Důvodem krachu jednání byla neochota ANO a premiéra Babiše přenechat ministerstvo vnitra sociální demokracii, což byla jedna z jejích podmínek pro vytvoření společné vlády.

Minulý týden došlo k obnovení vyjednávání o vládě mezi ANO a ČSSD. Představitelé sociální demokracie potvrdili, že jim ANO nabídlo pět resortů, mezi nimiž bylo ministerstvo vnitra.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

V červnu 2013, když se jednalo o nové vládě, měla kandidátka na premiérku Miroslava Němcová skutečně deklarovanou podporu od 101 poslanců. Navzdory tomu ji prezident Zeman vyjednáváním o vládě nepověřil.

Poté, co slovenský premiér Robert Fico podal demisi, skutečně prezident Kiska pověřil vyjednáváním o nové vládě dosavadního viceprezidenta Petera Pellegriniho ze strany SMER-SD.

Je tedy pravda, že respektoval současnou pozici Smeru jako nejsilnější parlamentní strany. Navíc disponoval většinou 79 poslanců Národní rady Slovenské republiky (ta má celkem 150 poslanců). Je třeba dodat, že v době, kdy Pospíšil poskytoval tento rozhovor, byl Pellegrini pověřen sestavením vlády, nikoliv jmenován premiérem.

V létě roku 2013 byla v České republice napjatá politická situace. Po demisi premiéra Nečase, jehož ODS vládla v koalici s TOP 09 a stranou LIDEM, navrhla ODS (19. června 2013) jako kandidátku na premiérský post Miroslavu Němcovou.

O několik dní později Němcová oznámila (25. června 2013), že disponuje 101 podpisy pro podporu své vlády. 101 podpisů požadoval prezident Zeman, třebaže pro absolutní většinou ve Sněmovně bylo tehdy jen 100 hlasů, protože poslanci Pekárek a Rath byli ve vězení, respektive ve vazbě.

Navzdory dostatečnému množství podpisů pověřil sestavením vlády prezident Zeman Jiřího Rusnoka.

Jakkoliv Miroslava Němcová skutečně v této době 101 hlasy disponovala, později, když Sněmovna hlasovala o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, poslanci ODS Tomáš Úlehla a Jan Florián sál opustili, což bylo považováno za konec deklarované stojedničkové podpory pro kabinet Miroslavy Němcové. Navíc již předtím oba deklarovali, že pokračování pravicové koalice neumožní (7. srpna 2013).

Úřad, který Tomio Okamura zmiňuje, se nazývá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSPH). Ten se zabývá kontrolou transparentnosti financování politických stran.

Hnutí SPD dostal o od úřadu v červnu 2018 nejvyšší možnou pokutu za čtyři přestupky, které souvisely s kampaní před sněmovními volbami v říjnu 2017 a doplňovacími volbami do senátu v lednu 2018.

Okamura má pravdu v tom, že pokuty se týkaly i jiných politických subjektů. Konkrétně ve zmiňovaných sněmovních volbách dostalo pokutu 18 politických stran a hnutí z různých důvodů, např. nezveřejnění dárců, kteří přispěli na volební kampaň.

Co se týče úniku informací, tento úřad své tiskové zprávy vždy zveřejňuje anonymně, s ohledem na neveřejnost řízení. Server Seznam Zprávy informoval jako první o tom, že se jedná o stranu SPD s odvoláním na „velmi důvěryhodný zdroj“. Server iROZHLAS k tomu poté dodal, že z kontextu zprávy je jasné, o jakou stranu se jedná, což je pravda. Tisková zpráva úřadu popisovala přestupek „hnutí, které je v Poslanecké sněmovně a má e-shop“. Takové je jen jedno.

Kdo přesně má být zdrojem médií v tomto případě ovšem není jasné. Ta mohla dovodit, o které hnutí jde, nicméně přísně vzato danou informaci úřad nepublikoval.

Vyjádření předsedy KSČM Filipa se vztahuje k působení Zdeňka Ondráčka v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti při zásahu během Palachova týdne v lednu 1989. Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože nejsme na Filipovu otázku schopni objektivně odpovědět.

V běžně dostupných zdrojích není dohledatelný jakýkoli záznam o prošetřování Ondráčka zmiňovanou komisí. Lze však předpokládat, že se jedná o totéž vyšetřování, o kterém mluví historik Tomáš Malínek v České televizi (čas: 47:26):

„Po tom sedmnáctém listopadu samozřejmě probíhalo vyšetřování, které neskončilo žádným obviněním nebo něčím podobným, ale ti lidé včetně velitele Pohotovostního pluku byli dotázáni na to, jak se dívají na ten zásah, zda souhlasili s těmi rozkazy. A tam, i vlastně včetně toho velitele Břetislava Zdráhaly, tam zaznělo, že s ním třeba vnitřně nesouhlasili, že nechtěli takhle postupovat, kdyby to bylo na nich.“

Tímto je zároveň řečeno, že Ondráček, stejně jako velitel Pohotovostního pluku Zdráhala, pouze plnil rozkaz. Z výpovědi (.pdf) Zdráhaly Generální prokuratuře ČSSR k poslednímu lednu 1990 rovněž vyplývá, že rozkazy pocházely od jeho nadřízených, nikoli od něj. Dá se také předpokládat, že i Ondráček prošel přísahou Pohotovostního pluku.

Posouzení zákonnosti či protizákonnosti ponecháváme na uvážení čtenářů. Není naší úlohou vynášet soudy v takto sporných věcech a přepouštíme tímto prostor nezávislé justici. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje mimo jiné režim mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 za nelegitimní a zároveň porušující„základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony“ a stavějící „vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon.“

Tento zákon však zákonnost nebo protizákonnost konání Pohotovostního pluku neřeší a v tuto chvíli nelze podle platného práva a z naší pozice vyvozovat vinu či nevinu poslance Ondráčka za potlačování demonstrací během Palachova týdne.