Měl jsem nabídky od jiných, od velkých stran (...) dokonce teďka v těch volbách parlamentních mi nabízel Tomio Okamura, abych kandidoval za ně. Už jsem slíbil dalším šesti stranám, že budeme taková vlastenecká fronta.
Politická strana ROZUMNÍ, za kterou Petr Hannig kandiduje a které je předsedou, je spojením této strany (Rozumní – stop migraci a diktátu EU – peníze našim občanům, důchodcům, dětem, zdravotně postiženým…) se šesti menšími politickými uskupeními – Změna pro lidi, Národní demokracie, Demokratická strana zelených, Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska, České hnutí za národní jednotu a Konzervativní a sociální hnutí. Tato část výroku je tedy pravdivá.
O nabídce Petru Hannigovi kandidovat za stranu Tomia Okamury nebo jiné velké strany však nejsou veřejně dostupné žádné zdroje a výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.
Já jsem ctitel Listiny základních práv a svobod člověka, která je přiřazena k naší Ústavě. A tam se říká, že je zaručena svoboda slova. Já nesouhlasím s tím, co pan Bartoš říká.
Tím, že Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) je přiřazena k Ústavě, kandidát Hannig myslí, že je součástí ústavního pořádku. Svoboda slova je jedním z politických práv uvedených v LZPS. Zároveň však platí určitá její omezení, proto výrok v kontextu případu Adama B. Bartoše hodnotíme jako zavádějící.
Přesné znění svobody slova je: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“
Důležitý je tady až následující bod – „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
V případě Bartoše šlo o podněcování nenávisti proti Židům. Předseda antisemitského, krajně pravicového uskupení Národní demokracie vyvěsil v Polné na Jihlavsku před dvěma lety text, ve kterém volal po nutnosti „řešení židovské otázky“. Za tyto projevy letos v březnu potvrdil brněnský soud Adamu B. Bartošovi roční podmínku s dvouletým odkladem.
Konkrétním místem vyvěšení byl hrob Anežky Hrůzové, z jejíž smrti byl na přelomu 19. a 20. století viněn Žid Leopold Hilsner. Na oficiální informační tabuli připevnil Bartoš text: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“
V tomto případě se tedy jedná o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, který omezuje platnost svobody slova. Adam Bartoš je navíc v současné době obžalován taky z trestného činu popírání a schvalování holocaustu.
Ty zákony byly jiné v 90. letech. Všechny tyhle zákony, za který on (Adam B. Bartoš, pozn. Demagog.cz) je obžalován a odsuzován, už je dokonce odsouzený jednou, tak to se tam dostalo později.
Oprava: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože 2 ze 3 trestných činů, kterým Bartoš v tomto případě čelí, byly součástí českého Trestního zákona i v 90. letech. Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý. Za chybu se omlouváme.
Adam B. Bartoš je předsedou strany Národní demokracie a zároveň figuruje jako mluvčí prezidentského kandidáta Petra Hanniga. V roce 2015 zanechal při návštěvě hrobu Anežky Hrůzové v Polné, za jejíž vraždu byl neprávem odsouzen žid Leopold Hilsner, vzkaz s antisemitskou rétorikou, který se stal podnětem k soudnímu přezkoumání.
Předseda ND je obviněn z podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. Již v roce 2016 byl spolu s Ladislavem Zemánkem pravomocně odsouzen k roční podmínce s dvouletým odkladem, za výše uvedené trestné činy mu však hrozí odnětí svobody až na tři roky. Konečné soudní přelíčení je v těchto dnech v plném proudu, avšak jeho průběh zdržuje předčítání veškerých vydaných stranických listů Národní demokracie. K projednávání přišel Bartoše podpořit i Petr Hannig.
Petr Hannig mluví v souvislosti s obžalobou Adama Bartoše tedy o trestných činech podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. První 2 jmenované byly součástí českého právního řádu i ve zmíněných 90. letech. Konkrétně jako § 198 a § 198a Trestního zákona. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti se do zákona dostalo prostřednictvím novely 557/1991 Sb., účinné je od 1. ledna 1992.
Pouze zmíněné popírání genocidy se stalo trestným činem až později. Výrok Petra Hanniga je tedy hodnocen jako nepravdivý.
Korupce by taky neměla bejt. To někde leží 10 roků, pak přijde prezident Klaus a osvobodí všechny ty korupčníky, že to ty soudy dlouho nestíhají. Problém byl ovšem v tom, že oni se pořád vykrucovali z toho.
Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť korupce není přesně definovaný pojem z pohledu trestního zákoníku a je tedy velmi zjednodušující konstatovat, že Klaus osvobodil všechny korupčníky, jejichž proces překročil určitou délku trvání. Amnestie navíc nebyla konstruována právě na korupčníky, šlo o širší paletu deliktů.
V trestním zákoníku není korupce přesně vymezená, ale je pod ni možné zahrnout především trestné činy přijetí úplatku, podplácení či nepřímé úplatkářství.
Kromě úplatkářství je v právním řádu zakotveno několik dalších skutkových podstat, které definují korupční jednání – zneužití pravomoci úřední osoby a maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.
Trestnými činy, které také mají znaky korupčního chování, jsou: neoprávněné nakládání s osobními údaji; zneužití informace a postavení v obchodním styku; sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě; pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a pletichy proti veřejné dražbě.
V případě amnestie vyhlášené Václavem Klausem byl sporný druhý článek: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“
Kvůli němu byla ukončena řada korupčních kauz, například kauza Českého domu v Moskvě, bylo zastaveno stíhaní Tomáše Pitra a Miroslava Provoda kvůli daňovým deliktům.
Třeba ve Francii mají velké problémy s těmi vězni, kteří se rekrutují z teroristických činů, že oni infikují další vězně a jsou pro ně hrdiny vlastně.
Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.
Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.
... abychom se vrátili před Lisabonskou smlouvu. Abychom měli právo veta, to teďka nemáme.
Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.
Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.
Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva do hlasování touto většinou vložila nově 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.
Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veta plošně. Pro některé otázky se princip jednomyslnosti při hlasování stále využívá. Jde o tyto oblasti:
Není na tom hůř (Británie, pozn. Demagog.cz). Se myslelo, že se libra propadne, ta libra se drží velmi dobře, ekonomika se drží velmi dobře.
Výrok byl vyřčen v kontextu hlasování Velké Británie o vystoupení z EU, nicméně k Brexitu ještě nedošlo, takže jeho dopady nemůžeme zatím ověřit. Je pravdou, že kurz libry zůstává z dlouhodobého pohledu stabilní a britská ekonomika stále roste, zde však působí více vlivů, takže vliv oznámeného Brexitu nelze posoudit.
23. června 2016 proběhlo referendum o vystoupení Velké Británie z EU. Kurz libry k euru se sice po tomto hlasování propadnul (ze 76,6 liber na 89,1 liber za 100 euro), z dlouhodobého pohledu však zůstává stabilní.
Britská ekonomika, měřená růstem HDP, i po hlasování o Brexitu roste. Tento růst se zpomaluje. Růst HDP Velké Británie byl v roce 2015 16. nejrychlejší v EU (2,3 %), v roce 2016 20. nejrychlejší (1,9 %). Údaje za celý rok 2017 ještě nejsou k dispozici, nicméně v prvním a druhém kvartálu se příliš nelišily od růstu v roce 2016 (.pdf, str. 3).
Ve Švédsku je 75 % povinný švédský hudby, ale anglicky zpívané.
Ve Švédsku platí od roku 2010 Zákon o rádiu a televizi. Článek 14 (.pdf, s 31) uvádí, že stanice s licencí k vysílání musí obsahovat “ značnou část programu ve švédštině, programů švédských umělců aktivních ve Švédsku a práce Švédů žijících ve Švédsku, pokud není k opaku zvláštní důvod ”.
Zákon však neukládá, jakou část vysílání má tento obsah představovat, proto hodnotíme výrok jako zavádějící.
Ve Francii existuje zákon o státním jazyku a i soukromá rádia musí mluvit nádhernou franštinou (...) To tady není.
V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.
Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).
V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).
My máme zákon, kde je napsáno, vlastně je to v Ústavě, že pokud je rozpor mezi českým zákonem a mezinárodní smlouvou, tak přednost má mezinárodní smlouva.
S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.
Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.
Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.
Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.
