Přehled ověřených výroků

Pavel Fischer pronesl 3. prosince 2017 v Blansku výrok, že by ústavním soudcem nikdy nejmenoval homosexuála.

„Prezident jmenuje ústavní soudce. Já tam můžu jmenovat pedofila, v dobré víře, nebo homosexuála, nebo lesbu, kteří žijí v partnerství, aby to bylo vyrovnané. Tak takového člověka já bych tam nikdy nejmenoval.“

Po dvou týdnech se Fischer na svém facebookovém profilu omluvil: „Jedná se o výrok vytržený z kontextu otázky ohledně adopcí dětí. Omlouvám se za svůj nešťastný výrok. Rozhodně nehodlám diskriminovat žádnou skupinu občanů pro její původ či způsob života, to jsem ostatně nikdy nedělal a jako prezident nikdy nebudu.“

ČSSD a KDU-ČSL jsou skutečně nejstaršími politickými stranami v současném politickém spektru. ČSSD vznikla v roce 1893, kdy se definitivně odtrhla od rakouské sociální demokracie; KDU-ČSL vznikla v roce 1919, kdy sloučením několika katolických stran vznikla Československá strana lidová nesoucí svůj název až do roku 1992.

Volby do Poslanecké sněmovny konané v říjnu 2017 přinesly oběma zmíněným stranám nejnižší výsledky v historii samostatné České republiky. Výjimkou jsou pouze volby v roce 2010, kdy KDU-ČSL se svými 4,39 % hlasů nedokázala překročit nutnou pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny.

V říjnových volbách do Poslanecké sněmovny získala ČSSD 7,27 % hlasů, což odpovídalo počtu 368 347 hlasů. V minulých volbách v roce 2013 obdržela ČSSD 20,45 % hlasů od 1 016 829 voličů. KDU-ČSL obdržela ve volbách v roce 2017 5,80 % hlasů, což odpovídá 293 643 hlasům; v roce 2013 obdržela strana 6,78 % hlasů, tj. 336 970 hlasů.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když má Babiš pravdu v případě volby Václava Klause a také v tom, že na úrovni hlasování strany s KSČM spolupracují, aktuálně se jedná o podporu vládě od KSČM. A s komunisty jako vládním partnerem všechny pol. strany nepočítaly a ani nevyjednávaly. Příkladem budiž ODS.

Prezidentská volba v roce 2003 proběhla tajným hlasováním poslanců a senátorů, není tedy jisté, kteří volitelé konkrétně podpořili Václava Klause. Podle vyjádření jednotlivých klubů či volitelů je však pravděpodobné, že ke Klausovu zvolení mu skutečně dopomohly hlasy KSČM.

Václav Klaus byl zvolen prezidentem v roce 2003, podruhé pak v roce 2008, tedy ještě předtím, než byla zavedena přímá volba prezidenta. Prezident byl volen Parlamentem; na základě dohody byla volba v roce 2003 tajná, v roce 2008 se pak volilo veřejně.

Nedá se tedy jednoznačně říct, kdo Václava Klause v roce 2003 podpořil – je však jisté, že se o hlasy KSČM ucházel, a podle výpočtů a prohlášení jednotlivých volitelů to byli právě komunisté spolu s domovskou ODS, lidovci a částí sociálních demokratů, kdo Klausovi pomohli k prvnímu prezidentskému mandátu.

Potvrzuje to například i tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček. „Připouštím, že i někteří poslanci a senátoři za KSČM volili Václava Klause. Ale jedno je jisté, že vládní koalice nedala 101 poslanců ve sněmovně (sic) svému kandidátovi,“ řekl Grebeníček Českému rozhlasu.

Ač bylo hlasování v roce 2008 veřejné, jmenovité hlasování není zaznamenáno. KSČM však slovy svého předsedy Vojtěcha Filipa Václava Klause nepodpořila. To potvrzuje i analýza zveřejněná na serveru iDNES.cz.

Co se týče toho, že s KSČM spolupracovali všichni, na úrovni hlasování o jednotlivých zákonech v rámci poslanecké sněmovny je to nepochybně pravda. Nicméně Babiš srovnává tento "běžný politický provoz" s tím, že on sám s KSČM jedná o podpoře vlády. Komunisté doposud nebyli součástí žádné koalice. To neznamená, že by s nimi nebylo vyjednáváno, resp. že by nebyli zamýšleným partnerem.

Nejvíce se jejich možné vládní angažmá (resp. podpora vládě) řešila v souvislosti s ČSSD. Jistou formu spolupráce strany navázaly v období 2002-2006 (ko konci období) během vlády Jiřího Paroubka, kdy tyto subjekty, jenž měly dohromady 111 mandátů, prosazovaly společně levicové návrhy (neziskové nemocnice např.) navzdory koaliční vládě, ve které byla ČSSD společně s lidovci a Unií svobody.

Komunisté také v křesle předsedy vlády udželi Stanislava Grosse, když se během hlasování o nedůvěře zdrželi. Tím na omezenou dobu ještě umožnili Grossovi setrvat v této funkci. Dalším příkladem, kdy byli komunisté zamýšlenou součástí vládního uspořádání (ve smyslu zisku důvěry), byl rok 2006, kdy Jiří Paroubek oznámil spolupráci s lidovci pod vedením Miroslava Kalouska. Tuto koalici měli tolerovat právě komunisté. Sešlo z ní poté, co byl Kalousek členskou základnou odvolán. Dodejme, že sám tento krok obhajoval tím, že se snažil zabránit vytvoření velké koalice.

KSČM pouze jednou aktivně hlasovala pro vyslovení důvěry vládě. Bylo to v roce 2013, když podpořili Zemanem jmenovaný kabinet Jiřího Rusnoka. Ani to mu k zisku důvěry nepomohlo.

Pokud tedy budem brát v úvahu všechny tyto možné spolupráce, vychází z toho, že ODS nikdy s komunisty nespolupracovala na vládní úrovni, nikdy se při formování vlády neucházela ani o podporu KSČM. Proto, byť na různých hlasováních i tyto strany spolupracují, je výrok hodnocen jako zavádějící.

Česká republika se v rámci vstupu do EU zavázala (.pdf, str. 2), že zavede euro. Termín, kdy k tomu dojde, ale určí vláda a v současné době datum není stanoveno. Hlavní podmínkou je splnění Maastrichtských konvergenčních kritérií.

Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a účasti v mechanismu směnných kurzů. Česká republika aktuálně plní (.pdf, str. 7–8) všechna z nich, kromě účasti v mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II, do kterého se musí zapojit po dobu minimálně dvou let.

Dosavadní pozice české vlády k zapojení do tohoto kurzového uspořádání vychází z názoru, že na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na optimální formu kurzového režimu pro českou korunu. Zapojení do ERM II lze proto očekávat až v okamžiku, kdy si vláda vyjasní vhodné načasování vstupu do eurozóny.

Podle vyhodnocení jak Evropské komise (.pdf, str. 7), tak i ministerstva financí (.pdf, str. 8) ale Česká republika aktuálně není připravena vstoupit jak do ERM II, tak do eurozóny. Pokud by se tak ale rozhodla, ovlivňuje ji jen periodicita vyhodnocování konvergenčních kritérií Evropskou komisí, která zpracovává zprávy co dva roky. Jinak je proces naplánován tak, aby stát mohl přijmout euro 1. ledna následujícího roku od data, kdy o to požádá.

Topolánek Sobotku spojuje s podpisem dokumentu, pod kterým však bývalý premiér podepsán není. Pokud přistoupíme na rozšířený význam slova „podepsal“ Sobotkova ministryně Marksová hlasovala v jedné ze spolupracujících institucí pro tuto podobu dokumentu, nicméně činila tak z pověření koaliční vlády jako celku. Úkon tak nelze expremiérovi bez dalšího připsat. Výrok obsahuje i další nepřesnosti, které vedou k udělenému hodnocení.

Předně ujasněme, že Topolánek nejspíš nemluví o Evropské sociální chartě, ale Evropském pilíři sociálních práv. Evropskou sociální chartu, lidskoprávní dokument Rady Evropy (mezinárodní.organizace mimo struktury EU), jsme přejali jako nástupnický stát ČSFR, resp. nastoupili jsme v r. 1993 jako signatář a v roce 1999 také ratifikovali. S tím však neměl Sobotka co dočinění.

O čem Topolánek hovoří, je Evropský pilíř sociálních práv (.pdf; anglicky potom zde, .pdf), společný nezávazný dokument Evropského parlamentu, Rady EU a Komise přijatý v listopadu 2017 závěrem summitu EU. Hlavy těchto tří orgánů zde také dokument podepsaly, tehdejší premiér Sobotka svůj podpis nikam nepřipojoval. V rámci procesu přijímání dokumentu k tomuto neměl pravomoci, tedy ani nemohl.

Procedura přijetí objasňuje, že klíčovými aktéry byl Evropský parlament (kde české zájmy zastupují volení europoslanci), Evropská komise (kde zájmy EU dané zakládajícími smlouvami hájí eurokomisaři pověření daným státem, avšak ti od něj nadále nepřijímají instrukce) a právě Rada EU (kde státy zastupují ministři příslušní podle agendy.)

V Radě pak dokument jednomyslně schválili ministři všech členských států včetně ministryně Marksové za Česko. Pokud se podíváme do spodních pater rozhodovací procedury, ministryně Sobotkovy vlády hlasovala v Radě EU také pro přijetí tohoto společného projektu tří unijních institucí. Marksová však jednala z pověření koaliční vlády jako sboru, není tedy možné ztotožňovat její hlas s vůlí Sobotky.

Dodejme, že na zmíněném summitu opravdu ČR zastupoval Sobotka, pro své působení zde dostal od vlády zmocnění, nicméně podle dostupných informací se pouze účastnil řečnického panelu a do přijetí dokumentu nijak nezasáhl. Na co Topolánek naráží „nezávazným podpisem“, je nejspíš skutečnost, že dokument sám není závazné povahy, jde o pouhý soubor doporučení státům. EU však povede průběžný monitoring (angl.) plnění cílů pilíře napříč všemi členskými státy.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Ve zprávě BIS není nikde výslovně napsáno, že zahraniční služby ovlivňovaly výsledky parlamentních voleb. Zpráva z roku 2016 ale uvádí několik údajů o hybridní válce.

„Ruskými prioritami pro rok 2016 byly vlivové a zpravodajské operace vedené v rámci či na podporu hybridní kampaně v kontextu ukrajinské a syrské krize. Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR. V kontextu čínských aktivit se rok 2016 nesl ve znamení růstu intenzity a agresivity vlivových operací a nárůstu činnosti čínské špionáže na území ČR a proti českým zájmům a bezpečnosti… Exponenti čínských zpravodajských služeb v ČR intenzivně hledali podporu čínského stanoviska v uvedeném sporu nejen v čínské komunitě v ČR, ale především na české politické a akademické scéně. V českých médiích se objevily výrazně pro-čínské články a interview, za jejichž vydáním stála čínská ambasáda v Praze. Cílem těchto aktivit bylo ovlivnění mínění české veřejnosti, potažmo i čínské, vzhledem k faktu, že články byly překládány a publikovány na čínských zpravodajských serverech, a vytvoření dojmu, že obyvatelé i političtí představitelé ČR stojí na čínské straně.”

Ruské a čínské tajné služby na území České republiky působí a snaží se ovlivňovat veřejné mínění. Ve zprávě však není uvedeno, že by zasahovaly do českých voleb. Dále zpráva hovoří o ruské kyberneticko-špionážní kampani APT28/Sofacy.

„Ačkoliv jde o jednu z nejstarších, nejlépe popsaných a i v otevřených zdrojích identifikovaných kyberšpionážních kampaní, je její efektivita stále značná a lze předpokládat, že bude pokračovat i v budoucnu. Kampaň APT28/Sofacy necílí pouze na data jako taková, ale v poslední době se zaměřuje na krádeže osobních údajů a přihlašovacích údajů do informačních a komunikačních systémů. Zcizená data a informace mohou být využívány k nejrůznějším účelům - ať již k politickým nebo vědecko-průmyslovým, nebo například k dehonestaci určitých osob či přímo států, k dezinformacím, případně k vydírání.”

BIS ve své zprávě uvádí určité útoky cizích tajných služeb, které by mohly poškodit české zájmy, vést k dehonestaci určitých osob nebo k dezinformacím. Dehonestace vrcholných politiků či dezinformace by v takovém případě mohly způsobit ovlivnění výsledků voleb.

Na ovlivňování voleb zahraničními rozvědkami ale BIS, konkrétně její ředitel Michal Koudelka, reagovala přímo veřejným prohlášením:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Z toho vyplývá, že BIS neměla v době vydání prohlášení žádné podstatné informace o nezákonném ovlivňování voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. BIS ale nevylučuje jiné způsoby ovlivňování, jak sama dokládá na příkladu možnosti dezinformační kampaně v rámci demokratického principu svobody slova.

Počet cizinců v České republice meziročně stoupá, jak dokládá ČSÚ. Ke konci roku 2016 bylo dle statistik ČSÚ v České republice evidováno téměř půl milionu cizinců, z toho 107 251 Slováků, 109 850 Ukrajinců, 58 025 Vietnamců a kolem 18 000 lidí z Balkánu (Albánie, Černá hora, Makedonie, Kosovo, Bulharsko, Bosna a Hercegovina).

Ekonomická migrace je migrace, při které člověk odchází do cizí země za účelem zvýšení svého životního standardu. Kupříkladu u lidí přicházejících ze Slovenska můžeme mluvit o ekonomické migraci, ze statistik je totiž jasné, že Slováci si v Čechách vydělají téměř ve všech oblastech více peněz než na Slovensku, a v mnoha oblastech i více než Češi. Tento fenomén je ovlivněn více různými faktory, jak je popsáno v článku z periodika Statistika a my. Konkrétně může jít o vysoce kvalifikované osoby, které jdou za lepším místem, nebo naopak o lidi bez kvalifikace, kteří si v České republice mohou vydělat více než na Slovensku. Stejně tak lze mluvit o ekonomické migraci u Vietnamců, jak vyplývá z průzkumu pro Výzkumný ústav bezpečnosti práce.

Ukazatelů životních standardů je nepřeberné množství, pokud však vezmeme v úvahu HDP na obyvatele, je pak z údajů The World Factbook pro rok 2017 zřejmé, že v případě všech výše uvedených zemí může jít na základě tohoto ukazatele o ekonomickou migraci. V ČR je hodnota HDP na jednoho obyvatele 35 200 $, v SR 32 900 $, na Ukrajině 8 700 $, ve Vietnamu 6 900 $, v Bulharsku 21 600 $, v Albánii 12 500 $ a v Bosně a Hercegovině 11 400 $.

Jak už Demagog.cz zjišťoval, prezident Miloš Zeman nepoužívá vulgarity zřídka. Rozhodně si v dané věci Miloš Zeman nevystačil se třemi výrazy.

V poslední době například jich využil u příležitosti konání Prague Pride nebo na adresu politika Svatopluka Bartíka (pořad Týden s prezidentem na TV Barrandov, čas 1:50).

Pokud jde o omluvy za tyto vulgarity, právě v rozhovoru, ze kterého pochází tento výrok, Zeman prohlásil, že je to jeho chyba. Přímo se však neomluvil a žádné další omluvy se serveru Demagog.cz nepodařilo ve veřejně dostupných zdrojích dohledat.

Jiří Drahoš na svých webových stránkách uvádí v souvislosti s ekonomickými migranty následující:


,,Evropa musí dokázat rozlišit lidi opravdu nezbytně potřebující pomoc - utečence od migrantů, kteří chtějí ,,jen” práci nebo přicházejí za vidinou sociálních dávek. Skutečným uprchlíkům by Evropa měla poskytnout dočasnou humanitární pomoc, ale pokud možno za svými vnějšími hranicemi, tedy co nejblíže k jejich domovům. Ekonomičtí migranti by měli být vraceni co nejrychleji zpět, ideálně by neměli být do EU vůbec vpuštěni. Ani v sociálně nejrozvinutějších státech jako je Německo či Švédsko by nemělo být možné žít měsíce nebo roky pouze z dávek sociální pomoci.”

Během kampaně byl Jiří Drahoš mnokrotát na dané téma dotazován.

Např. v lednu v rozhovoru pro deník Právo řekl.

„Vůči migrační krizi se vymezuji jasně už od začátku kampaně. Neříkám nic jiného v těch zásadních věcech než třeba Mirek Topolánek. Nechceme tady každého, je třeba zabránit migraci, je třeba pomoci lidem tam u nich. Nevidím tady žádný rozpor mezi tím, co k migraci říkal Mirek Topolánek a co říkám daleko delší dobu já.“

Na jaře loňského roku v rozhovru pro web Info.cz prohlásil. „My nemůžeme jako Evropa řešit ekonomickou migraci z Afriky nebo z dalších lidnatých zemí. Evropa prostě nemůže být útočištěm těchto lidí. Tyto migranty bych nepřijímal, vracel bych je, obratem.“