Přehled ověřených výroků

Tento výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož v obou zmiňovaných státech skutečně existují nezávislé instituce, které analyzují plánované rozpočty a které každoročně vydávají předpovědi fiskálních rizik. Stejně tak je pravda, že v České republice podobná instituce chybí.

V USA se tato instituce nazývá Congressional Budget Office (Kongresový úřad pro rozpočet). Je to federální organizace, která není závislá na žádné z politických stran. Vznikla v roce 1975 a podle svého popisu má za úkol vydávat nezávislé analýzy rozpočtů a ekonomických záležitostí s cílem zlepšit proces tvorby rozpočtu americkým kongresem.

Ve Velké Británii existuje Office for Budget Responsibility (Úřad pro rozpočtovou zodpovědnost). Tato instituce byla vytvořena v roce 2010, aby vydávala nezávislé a směrodatné analýzy britských veřejných financí. Mezi hlavní cíle tohoto úřadu patří ekonomické a fiskální předpovědi, hodnocení výkonu ekonomiky v poměru s předem danými cíli nebo například hodnocení fiskálních rizik.

V České republice podle Mezinárodního měnového fondu (IMF) skutečně neexistuje nezávislá organizace, která by se zabývala podobnými analýzami a nezávislou kontrolou dopadu rozpočtové politiky ČR. Podle IMF fungují nezávislé kontrolní instituce ve většině zemí západní Evropy nebo například v Severní Americe nebo Austrálii. Stejně tak je můžeme najít na Slovensku, v Maďarsku nebo Rumunsku.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Minulou finanční perspektivou rozumíme sedmiletý cyklus, v němž se rozdělují evropské dotace. V současné době jsme v cyklu 2014–2020, přičemž čerpání dotací z minulého cyklu (finanční perspektivy) bylo dle pravidla N+2 možné do konce roku 2015.

Prezident NKÚ v hodnotící zprávě za rok 2014 (.pdf, str. 5) uvádí, že na počátku roku 2013 (tedy na konci předchozího sedmiletého cyklu 2007–2013) byla Česká republika čtvrtou nejhorší zemí v čerpání evropských dotací.

Na konci období Nečasovy vlády (červenec 2010 – červen 2013) bylo vyčerpáno (tab. 1) 32,6 % z celkových 784,2 mld. Kč. Za Rusnokovy vlády, která skončila v lednu 2014, se hodnota vyčerpaných prostředků zvýšila (tab. 1) na 72,4 %. Jen za rok 2013 přitom ČR nevyužila dotace ve výši 11 mld. Kč a za rok 2014 bylo nedočerpáno 9 mld. Kč (tamtéž).

Po nástupu Sobotkovy vlády se odhady na nedočerpání pro rok 2015 pohybovaly až kolem 85 mld. Kč (str. 3).

Čerpání z fondů monitoruje ministerstvo pro místní rozvoj. „V uplynulém programovém období 2007–2013 se nakonec díky mimořádnému úsilí posledních let podařilo vyčerpat maximum možného, a to přes to, že šlo o zhruba 70 tisíc projektů,“ uvedla Olga Letáčková, náměstkyně Sekce pro koordinaci evropských fondů.

Celková alokace byla v roce 2015 snížena (str. 4) o nedočerpané dotace z předchozího období a nevyužité dotace za předchozí období budou činit přibližně 26 mld. Kč (z očekávaných až 85 mld. Kč), neboť konečné částky nedočerpání budou známy při uzavření operačních programů, které proběhne nejdříve v roce 2018 (tamtéž).

Co se týče čerpání evropských dotací na výstavbu dopravní infrastruktury, uvádí se ve výroční zprávě za rok 2016 (.pdf, str. 5), že bylo vyčerpáno více než 98 % upraveného rozpočtu (tzn. již navýšeného oproti předchozímu období), což je více než 78 mld. Kč. Ředitel státního fondu dopravní infrastruktury v této práci uvádí, že se jedná o historicky nejlepší čerpání upraveného rozpočtu. V současné době je na Operační program Doprava alokováno nejvíce finančních dotací. To, zda bude operační program nejúspěšnější, budeme moci posoudit na konci finančního období.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť na transparentním účtu Jiřího Hynka jsou viditelné přijaté dary pouze od fyzických osob, a to ke dni 4. 12. 2017, kdy proběhla doposud poslední transakce.

Současně je pravdivý také výrok o nutnosti mít zřízený transparentní účet v případě kandidatury na prezidenta. Tuto povinnost uděluje zákon č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, kde § 24 říká, že „každý kandidát na funkci prezidenta republiky je povinen si pro financování volební kampaně nejpozději do 5 dnů ode dne vyhlášení volby zřídit účet umožňující bezplatný a nepřetržitý přístup třetích osob k zobrazování přehledu platebních transakcí na tomto účtu“.

Jan Šrámek byl předsedou Československé strany lidové (ČSL) od jejího vzniku v roce 1918 až do komunistického puče v únoru 1948 (s výjimkou let válečného exilu, kdy v Londýně zastával post předsedy exilové vlády Československa).

Josef Lux se stal předsedou Československé strany lidové v září 1990. O dva roky později došlo ke spojení Křesťanské a demokratické unie s ČSL a byla vytvořena strana KDU-ČSL, tak jak ji známe dnes. Lux byl předsedou strany až do září 1998, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil z čela strany a jeho místo zaujal Jan Kasal.

Dle stanov strany se každé dva roky v rámci sjezdu strany volí předseda a jeho místopředsedové. Poslední sjezd strany se uskutečnil letos v květnu, kde byl Pavel Bělobrádek znovu zvolen předsedou.

Poprvé byl Bělobrádek zvolen předsedou v roce 2010 a pokud naplní svůj mandát a zůstane předsedou strany až do roku 2019, stane se nejdéle působícím mužem v čele lidovců v jejich novodobé historii.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Předně uveďme, že hodnotíme daný výrok týkající se loňského rozpočtu. V roce 2015 byl schválen rozpočet na rok 2016 s plánovaným deficitem 70 miliard korun, plánovanými příjmy ve výši 1 181 miliard korun a výdaji 1 251 miliard korun. Skutečný rozpočet za rok 2016 dosáhl přebytku 61,77 miliard s příjmy 1281,6 miliard korun a výdaji 1219,8 miliard korun. Rozdíl mezi roky 2015 a 2016 ukazuje tabulka státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Zdroj: MFČR

Ministerstvo financí rozdíl mezi plánovaným rozpočtem a jeho reálnou skutečností našlo jednak v úspoře výdajů státního rozpočtu o cca 31 miliard korun, kde nejvýraznější položkou bylo ušetření 11,64 miliard za správu státního dluhu.

Významný byl ale nárůst na příjmové stránce, kde došlo k vyššímu inkasu daňových příjmů včetně pojistného na sociální zabezpečení ve výši 28,8 miliard korun. Důvodem bylo především efektivnější vybírání daní, pokračující ekonomický růst spojený s vysokou nezaměstnaností a rostoucími platy v obou hlavních sektorech, podnikatelském a státním. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že na kladném výsledku se významnou měrou projevilo i zvýšené čerpání prostředků EU, které oproti plánovaným odhadům přineslo 64,2 miliard korun navíc.

Efektivnější hospodaření tedy těžilo z vynikající situace ekonomiky a vedlo spolu se zvýšením čerpání prostředků EU k navýšeným výnosům. Obecně se dá konstatovat, že výsledek rozpočtu ovlivňuje řada faktorů, v některých případech je vláda může jen těžko ovlivnit (např. rozpočet 2009). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.