Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý s ohledem na shodné parametry obou radarů a korektní popis lokalit. V tomto případě tedy hodnotíme technické parametry radaru, který funguje v Tichém oceánu a radaru, který měl vzniknout na území České republiky. Hodnocení tedy nepokrývá logiku toho, nakolik je výhodné, popřípadě bezpečné, budovat protiraketovou obranu na našem území a zda je to žádoucí, neboť jde o otázku politického rozhodnutí.

Jednání o možnosti vybudování amerického radaru na území České republiky začala v roce 2007. Radar, který měl vzniknout na americké základně v Brdech, měl být na první pohled k nerozeznání od toho, který funguje na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Právě tento radar měl být „přestěhován“ do České republiky.

V případě protiraketového radaru, který měl vzniknout v Brdech, se jednalo o radar typu X-band, který používá přesně zamířený paprsek. Radar měl být koncipován tak, že většinu času by byl v pasivním stavu, aktivován by byl pouze v případě, že by americké družice zjistily vystřelení nepřátelské rakety. Následně by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety a naváděl by na ni antiraketu, která by byla vyslána ze základny v Polsku. Radarová stanice měla být podle předběžných plánů zprovozněna v roce 2011 nebo 2012.

Tehdejší zástupce tiskového oddělení ministerstva obrany Jan Pejšek uvedl, že hlavní změna mezi těmito dvěma radary by měla být v ovládacím počítačovém programu radiolokační stanice. Tyto změny měly vyplývat z obecného vývoje programových technologií.

Zástupci českého ministerstva obrany, zdravotnictví a dvojice nezávislých vědců v roce 2007 navštívili radarovou základnu v Tichém oceánu, aby zjistili, jaký vliv by radar mohl mít na své okolí. Podle jejich závěrů a měření měl mít radar menší, respektive téměř žádné, negativní dopady na své okolí.

Protiraketový radar měl být vybudován na kopci Břízkovec v Brdech, který je od Prahy vzdálen asi 90 kilometrů.

Americký protiraketový radar se nachází na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Zdroj map: Google Maps

Agentura Standard & Poor´s ohodnotila Českou republiku v roce 2016 investičním stupněm AA-. Rating AA znamená„velmi silnou kapacitu k naplnění finančních závazků“, přičemž minus zobrazuje postavení uvnitř skupiny.

ČR je na tomto stupni hodnocení spolu s Čínou, Estonskem, Tchaj-wanem a Chile. Je pravdou, že ze zemí střední a východní Evropy má Česká republika nejlepší hodnocení, pokud vycházíme z klasifikace, jakou používá OECD, či pokud to chápeme jako prvenství mezi postkomunistickými zeměmi.

V některých jiných rozděleních je do centrální Evropy řazeno také Rakousko, které je však v hodnocení Standard & Poor´s výše se známkou AA+, nebo Německo, jež je hodnoceno nejvyšším stupněm jako AAA. Například Slovensko je o stupeň pod námi, tedy hodnoceno jako A+.

Pokud jde o ukončení intervence, Standard & Poor´s podle webu Roklen24.cz již ve své zprávě z roku 2015 opravdu uváděla, že česká koruna „byla schopna obchodovat ve volně plovoucím kurzu a reagovat na externí šoky“.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť v nedávné minulosti byla panovníkovi (resp. panovnici) v Nizozemsku odebrána kompetence z důvodu, že příliš ingerovala do politických jednání v neprospěch jedné ze stran.

Nizozemsko se řadí mezi tzv. konstituční monarchie, panovníkova moc je stanovena a omezena ústavou. Současným králem Nizozemska je od roku 2013 Vilém Alexandr.

Od roku 1948 ústava stanovuje (.pdf, články 42–49, anglicky), že pouze ministři (a nikoliv panovník) jsou odpovědni za vládní rozhodnutí a zároveň jsou odpovědni parlamentu.

Ministři jsou taktéž odpovědni za svého panovníka a jeho projevy, tzv. ministerská odpovědnost. To znamená, že panovník nemůže být nucen abdikovat, zatímco ministři mohou.

Možnou politickou angažovanost popisuje ve své práci Formální pravomoce současných evropských monarchů a jejich reálné využitíJan Kozubík. Autor (strany 21 a 22) s odkazem na primární zdroje a další prameny k danému uvádí:

„Také nizozemská ústava uvádí ve svém 42 a 43 článku, že „vládu tvoří král a ministři; ministerský předseda a ostatní ministři jsou jmenování a propuštěni královským výnosem.“ Jak uvádí Colomer, formální i neformální pravidla a role panovníka při sestavování vlády byla v Nizozemském království téměř totožná s těmi belgickými. Po nových volbách jmenoval monarcha informatéra, jehož úkolem bylo nalézt stabilní kombinaci stran, které mohou utvořit většinovou vládu. Na základě těchto informací vybral formátera, který měl určit vhodného kandidáta na premiéra (většinou sama sebe) a ukončit vyjednávání ohledně programu příští vlády.

Všechny tyto kroky měly vést ke stabilní vládní koalici, přičemž reálná role panovníka v tomto procesu byla významná a silně ovlivňovala celý vyjednávací proces. Skrze informatéra a svůj vlastní vliv přispíval k rozhodnutí, které strany budou/nebudou zahrnuty do vyjednávání atd.

To se však v nedávné době změnilo. Mezi lety 1990-2012 se v Nizozemsku uskutečnily sedmery volby (1994, 1998, 2002, 2003, 2006, 2010, 2012), přičemž královna jmenovala po výše uvedené proceduře premiérem vždy předsedu vítězné strany. V tomto období byl obecně sledován pomalý, ale nesporný vzrůst moci a vlivu panovnice, nazývaný „beatrixmus“. To se projevilo zejména v roce 1994, kdy královna Beatrix nedala na názor většiny stran v parlamentu a jmenovala do čela vlády Wima Koka.

Tento akt panovnice byl označován jako „státní převrat“. Vznikla tak totiž tzv. purpurová koalice a poprvé od roku 1918 nebyli do vlády zahrnuti Křesťanští demokraté. Situace se však radikálně změnila v roce 2012, kdy role panovníka ve výše uvedené proceduře přestala platit. Královně bylo vyčítáno, že při volbách v roce 2010 zašla ve své roli příliš daleko, když dělala vše proto, aby vyloučila anti-imigrantskou stranu VVD z vyjednávacího procesu.

Nizozemský monarcha tak byl 139a článkem jednacího řádu dolní komory parlamentu z povolebního vyjednávání vyloučen. Jeho roli převzala Poslanecká sněmovna, která zahájí ihned po volbách plenární zasedání, kde prodiskutuje výsledky voleb a zvolí informátéra a později formátera. Tímto aktem byl panovník Nizozemského království zbaven jedné ze svých nejvýraznějších reálně využívaných pravomocí.“

Autor dále píše (str. 32): „Do roku 2012 bylo možné považovat za poměrně silného panovníka nizozemskou královnu Beatrix, která výrazně zasahovala do formování nové vlády. Jak bylo však uvedeno výše, tato výsada jí byla odebrána a lze se domnívat, že výraznější role byla spojena se samotnou osobností panovnice spíše než s institucí nizozemské hlavy státu.“

Současný panovník Vilém Alexandr se pak např. ve své veřejné řeči 19. září 2013 vyjádřil, že období sociálního státu, jak jej obyvatelé Nizozemska znají, pomalu končí. Toto popisuje např. The Independent. I z této události je patrné, že přísně apolitický panovník v Nizozemsku není. V daném případě souzněla jeho řeč s vládou. Šlo navíc o věc, která je velké politikum a nejde tak říci, že by i v tomto byl panovník přísně neutrální.

Výrok tedy s odkazem na výše uvedená fakta hodnotíme jako nepravdivý.

V rámci dat pro tento výrok se můžeme zaměřit na čísla státního rozpočtu i na pokladní plnění za leden–říjen 2016.

V rozpočtu jsou k nalezení grafy (.pdf, str. 124–125), které shrnují kapitálové výdaje vlády od roku 2012, a to jak jejich výši v schválených rozpočtech, tak i ve skutečnosti. Můžeme zde pozorovat proinvestování ve výši 78,5 miliard, zatímco na příští rok se plánuje proinvestovat 103,7 miliard, což představuje rozdíl zmiňovaných, i když ne přesných, téměř 30 miliard.

Podíváme-li se na aktuální reálná data kapitálových výdajů (tj. investic) v rámci ministerstvem financí zveřejněného pokladního plnění za leden – říjen 2016 (tedy ke konci října, jak Kalousek uvádí), tak zjistíme, že skutečné kapitálové výdaje jsou na 70 % plánu vlády.

Konkrétně jde o 60 miliard korun. Oproti rozpočtovanému plánu na příští rok jde o rozdíl dokonce lehce přes 40 miliard korun.

Niedermayer korektně popisuje, že Česká republika nečerpá dobře evropské prostředky, udává však nepravdivě počet zemí a připisuje nám tak větší exkluzivitu, než jaká je v skutečnosti. Konkrétně nejde o šest zemí, jak uvádí, ale o osm členských států. Ve druhém případě se jedná o čtyři členy EU namísto tří.

Evropský parlament by měl projednávat návrh na usnesení„Zpoždění při provádění operačních programů financovaných z ESI – dopad na politiku soudržnosti a jak postupovat dále“ ve čtvrtek 16. února.

Poslanec Niedermayer hovoří o šesti zemích (mezi které patří také ČR), jež mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % možných prostředků z programového období 2014–2020.

Kohezní politika, nebo také politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, je politikou, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů, snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti za účelem harmonického vývoje Evropské unie.

Podle dat Evropské komise náleží největší objem prostředků z Fondu soudržnosti Polsku. Dále má velký objem dalších čtrnáct států, např. Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Řecko (více viz graf).

Zdroj: Evropská komise

Mezi zmiňovaných šest států, které mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % z programového období, patří: Kypr (0,9 %), Chorvatsko (0,4 %), ČR (0,4 %), Řecko (1,9 %), Malta (1,3 %) a Slovensko (1,5 %). Můžeme ovšem dodat, že dva státy zatím nevyčerpaly z programového období žádné finance, tedy 0 %. Těmito státy jsou Rumunsko a Slovinsko.

Když poslanec Niedermayer hovoří o 650 miliardách, má tím na mysli celkové přidělené prostředky pro Českou republiku. Konkrétně bylo České republice určeno 23,98 miliard eur, což odpovídá částce 648,16 miliard korun (.pdf, str. 71). Každá země má přidělený rozdílný objem finančních prostředků (.pdf, str. 16).

Zdroj: EU Report 2016

Podle dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %).

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože regulace vlastnictví médií je odložena o patnáct dnů ode dne vyhlášení zákona. Zákon nabývá platnosti od 1. ledna 2017.

Návrh zákona, který byl přijat Poslaneckou sněmovnou i Senátem, říká v čl. I bodu 17 § 4a odst. 1:

„Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku.“
V části sedmé tohoto návrhu zákona se pak uvádí:

„Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2017, s výjimkou čl. I bodu 17 v části týkající se § 4a, bodu 30, čl. II bodu 6 a čl. IV, které nabývají účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení.“

Zároveň se tento zákon podle čl. II bodu 6 nevztahuje na již zvolené veřejné funkcionáře:

„Zákazy a omezení podle § 4a zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahují na veřejného funkcionáře, který zahájil výkon veřejné funkce přede dnem nabytí účinnosti tohoto ustanovení.“

Senátní verze obsahovala také posunutí části zákona až na září 2017.

V dubnu 2016 schválila Poslanecká sněmovna novelu (.pdf), která by rozšířila pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Ten by tak mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky v obcích, krajích a ve firmách, kde mají obce, kraje či stát podíl.

Následně hlasoval o této novele Senát, který ji vetoval. Horní komora zároveň vládě doporučila, aby novelu předložila znovu, avšak v souladu se svým programovým prohlášením souběžně s návrhem na odstranění duplicit kontrolních systémů.

Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh vrácen Senátem, jeho veto podpořila a zákon nepřijala potřebnou většinou.

Celý proces projednávání novely zákona o NKÚ v obou komorách Parlamentu lze nalézt na webu Poslanecké sněmovny zde.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože ačkoliv se vláda skutečně zavázala neprodleně zahájit výběrové řízení na provozovatele mýtného systému a jako termín byl později stanoven červenec příštího roku, není jasné, jaký podíl na tomto usnesení měla ČSSD, případně zda tuto podmínku skutečně stanovila.

V srpnu 2015 ČSSD podle tiskových zpráv prosazovala trvání tendru tři roky s tím, že by mělo být co nejkratší. Zároveň ze stejné zprávy vyplývá, že na vládě bylo prosazováno, aby ještě v tomto volebním období bylo vypsáno nové výběrové řízení na provozovatele mýtného systému.

To podporuje i usnesení (.pdf) vlády z 26. srpna 2015, které v bodě 1 hovoří o urychleném zadání na provoz stávajícího mýtného systému na další tři roky a v bodě 3 konkrétně říká:

„... zahájit neprodleně po schválení koncepce uvedené v bodě 2 tohoto usnesení vládou přípravu technologicky neutrálního zadávacího řízení na uzavření smlouvy pro dodávku a provoz mýtného systému pro období po skončení účinnosti smlouvy uvedené v bodě 1 tohoto usnesení.“ Návrh na prodloužení kontraktu (předložený Ťokem) schválila (.pdf) 11. července 2016 vláda. O tom, že by tato vláda měla vypsat nový tendr, informuje i ministr dopravy Dan Ťok. Podle něj chce ministerstvo dopravy novou soutěž vypsat v červenci 2017, tedy stále ještě za volebního období stávající vlády. Zpráva se objevila současně s oznámením o výběru společnosti Kapsch jako provozovatele mýtného systému na další tři roky 29. srpna 2016

Nakolik to byla podmínka ČSSD a nakolik se za tuto skutečnost stavěli její ministři, není možno zjistit. Z veřejně dostupných zdrojů není možno identifikovat žádné vyjádření v tomto směru. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Vládní návrh novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti předložila Vláda ČR Poslanecké sněmovně 25. 2. 2015. Ve třetím čtením v říjnu 2016 byl návrh schválen poslanci a 30. 11. 2016 byl zamítnut Senátem. Poslanecká sněmovna setrvala na své původní verzi návrhu a Senát 17. 1. 2017 přehlasovala.

Vypracováním konečného znění návrhu byl podle Usnesení vlády ČR z dne 23. 2. 2015 pověřen ministr financí a místopředseda vlády Andrej Babiš.

Na webu ministerstva financí (MF) se lze dočíst, že zákon umožní účinnější podporu rozpočtové kázně a dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Podle náměstka ministra financí pro veřejné rozpočty Petra Paveleka „přijetí zákona přispěje k účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými financemi“.

Ministerstvo financí dále uvádí, že „text zákona v neposlední řadě obsahuje celou řadu prvků, kterými se má zvýšit transparentnost nakládání s prostředky všech daňových poplatníků. Mimo jiné budou připravovány a publikovány střednědobé plány příjmů a výdajů, aby každý občan viděl nejenom u státního rozpočtu, kam ‚ tečou ' jeho peníze“.

Senátoři zákon zamítli, protože se domnívají, že je neústavní ve vztahu k obcím. Z toho důvodu plánují obrátit se na Ústavní soud. Zákon podle nich omezuje ústavou zaručené právo obcí a krajů na vlastní rozpočet.

Kubera zmiňuje situaci, kdy obce mohou být prostřednictvím tohoto zákona postiženy v případě, že stát špatně hospodaří. § 14 zákona uvádí, že dosáhne-li zadlužení státu 55 % HDP, nastávají opatření vedoucí k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí. V praxi to pro obce podle písm. c) má znamenat to, že musí své rozpočty konstruovat jako přebytkové nebo nejhůře jako vyrovnané.

Dodejme, že v tuto chvíli jde o situaci spíše teoretickou, neboť zadlužení České republiky je nízké (v evropském srovnání) a pohybuje se pod 40 % HDP. Pokud by však došlo k tomu, že stát bude výrazně špatně hospodařit, může se to dotknout i obcí.

Státní dluhopisy lze rozdělit podle těchto kritérií: dle typu instrumentu, dle typu držitele a dle doby splatnosti. Jen za rok 2017 byly vydány např. tyto krátkodobé dluhopisy se zápornou výnosovou mírou. Je samozřejmostí, že do různých typů dluhopisů vkládají své finanční prostředky různí investoři.

Z dat za prosinec 2016 vyplývá, že 97,30 % tvořily dluhopisy střednědobé a dlouhodobé. Dlouhodobé investice poskytují vyšší výnos, ale i vyšší míru rizika. Kdo jaké druhy dluhopisů drží ale ministerstvo financí nevykazuje.