Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Kopecký popisuje korektně jak formální nastavení zřizování uvedené komise, resp. odvolávání z ní, tak i správně popisuje, jak došlo k odvolání jeho osoby z jejího čela.

V Kraji Vysočina funguje v tomto období celkem 8 komisí rady kraje. Jednou z nich je i komise dopravní. Zřizují se na základě zákona o krajích. § 59 odst. 1, písm. d) uvádí:

„Radě je vyhrazeno zřizovat a zrušovat podle potřeby komise rady (dále jen„komise“), jmenovat a odvolávat z funkce jejich předsedy a členy.“

Zdeněk Kopecký byl skutečně v tomto volebním období předsedou Dopravní komise Kraje Vysočina. Z tohoto postu byl odvolán 30. září 2014. Na svém zasedání jej skutečně odvolala krajská rada pod Běhounkovým vedením.

Rada Kraje Vysočina na svém jednání 30. září 2014 na návrh Běhounkova náměstka Vladimíra Novotného o odvolání Kopeckého z postu předsedy dopravní komise jednala. Jednomyslně (tedy včetně hlasu samotného Běhounka) jej odvolala. To dokládá zápis ze zasedání (bod 79 jednání) krajské rady z daného dne.

Na následném jednání komise (9. října 2014) pak byli Kopecký a další členové o tomto již informováni, samotná komise v této věci nehlasovala ani nejednala. Zápis z tohoto jednání uvádí:

„Libor Joukl přivítal přítomné a informoval, že rada kraje na svém zasedání č. 28/2014 dne 30. 9. 2014 odvolala Zdeňka Kopeckého z funkce člena a předsedy dopravní komisea jmenovala do funkce předsedy dopravní komise Vladimíra Černého.“

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť i přesto, že mezi roky 2010 a 2011 (kdy probíhal soud L. Zaorálka se Z. Bakalou) byl P. Telička členem rad OKD a NWR, za toto členství osobně desítky milionů korun odměn nepobíral.

Ministr Zaorálek se se Z. Bakalou soudil mezi roky 2010 a 2011. Celý spor začal v roce 2008, kdy Zaorálek nazval Bakalu gaunerem, v roce 2010 městský soud v Praze žalobu Bakaly zamítl (požadoval po Zaorálkovi omluvu a finanční odškodnění) a v roce 2011 toto rozhodnutí potvrdil i soud odvolací.

Jak píše web Neovlivní.cz či Novinky.cz, Telička získal na mzdách v rámci NWR mezi roky 2010 až 2014 celkem 430 tisíc eur (cca. 11.5 mil Kč). Novinky.cz dále doplňují, že " jako nevýkonný člen představenstva NWR (...) pobíral plat ve výši asi 76 tisíc eur ročně (dva milióny korun). Za roky 2011 a 2012 inkasoval po 76 065 eurech (celkem čtyři milióny korun) a za rok 2013 pak dostal roční plat 70 959 eur (1,9 miliónu korun)." Sám Telička k tomu dodává, že mzdu získával jako člen správní rady NWR.

Desítky milionů odměn nezískával sám Telička, ale firma BXL Consulting, v níž byl společníkem. Ta dle Novinky.cz " od listopadu 2006 do konce května 2013 (...) získala (...) nejméně 1 975 000 eur, tedy asi 53 325 000 korun."

Pokud jde o byty OKD, Telička byl dle Novinky.cz " od prosince 2008 do prosince 2011 (...) členem dozorčí rady společnosti RPG Byty. Právu však tvrdil, že za tuto práci nedostal peníze. „Já mám pocit, že jsem za to nedostal nic. Asi na devadesát procent,“ uvedl."

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože v havarijním stavu bylo k 31. prosinci 2015 pouze 34 % z délky silnic 2. a 3. třídy.

V posledních třech letech (.pdf, str. 7) se počet délky silnic v havarijním stavu v Jihomoravském kraji pohyboval mezi 34 a 38 procenty.

Zdroj: Správa a údržba silnic Jihomoravského kraje (.pdf)

Zjistit celkový objem uskutečněných čínských investic není úplně možné. Pokud ale budeme vycházet z dostupných dat, investice čínské strany se ani zdaleka neblíží částce zmíněné Zemanem.

Přehled čínských investic (uskutečněných i plánovaných) jsme zpracovávali v květnu tohoto roku. Zeman před pár dny slíbil ministru financí, že mu seznam čínských investic v objemu 50 mld. Kč. dodá, Andrej Babiš totiž na schůzce význam investic zpochybnil.

CzechInvest, který pomáhá zprostředkovávat zahraniční obchod vyčíslil jím zprostředkované čínské investice za rok 2015 na 1,15 mld. Kč. Mluvčí CzechInvestu před pár dny Rozhlasu řekla: „Objem letošních čínských investic se blíží bezmála dvěma miliardám korun, nyní se navíc jedná s více než deseti možnými investory o potenciálních investicích v hodnotě kolem 20 miliard korun." Agentura ČTK v březnu informovala, že čínská společnost CEFC za 10 měsíců působení na českém trhu investovala částku 20 mld. Kč. Ovšem CEFC si spíše skupovala podíly v různých podnicích a společnostech, nakupovala investice nebo podíl ve fotbalové Slavii. Nejde tedy přímo o investice, kdy by na základě takových akvizic vznikala nová pracovní místa. Otázce se také věnujeme v prvním odkazu tohoto odůvodnění.

Analytická společnost Bisnode uvedla, že navzdory oznámení dalších čínských akvizic v Česku klesl letos objem čínského kapitálu v základním jmění českých firem o 616 milionů Kč na 5,21 miliardy korun.

Relokace lidí do České republiky probíhá pomalu: naposledy 29. 8. 2016 (den po odvysílání OVM) bylo přesídleno 8 lidí z Řecka a podle ministerstva vnitra k prověřování dalších lidí momentálně nedochází.

Dohromady se v ČR díky kvótám nachází 12 lidí. Nelze však ověřit, jaké jsou přesné důvody pomalého přijímání migrantů. Z povahy věci nejsme navíc schopni blíže zjistit, jak probíhají bezpečnostní prověrky lidí v Řecku, Itálii nebo Turecku, odkud mají být přesídleni. (Ministr Chovanec nicméně prohlásil, že ČR letos nebude kvůli politické situaci v Turecku přijímat žádné migranty přebývající v této zemi.)

Podle ministerstva vnitra, které vydalo slovníček pojmů týkající se migrační krize, je přesídlení definováno jako: „přemístění osoby v postavení uprchlíka která se nachází mimo území EU. ČR nemá právní povinnost tyto osoby přijímat. Zákon o azylu však takový postup v případě potřeby umožňuje.“

V případě relokace se jedná o proces transferu osob z jednoho členského státu EU, který jim udělil mezinárodní ochranu, do jiného členského státu EU, který jim zajistí ochranu podobného druhu.

Vláda se dobrovolně zavázala k přijetí 1500 uprchlíků a počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14–15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Jak uvedl tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza:„Přijímací mechanismus je rozdělen do několika částí. Prvním z nich je kontrola. Dále budeme diskutovat s lidmi ještě v zemích, odkud přicházejí a seznámíme je s tím, co je zde čeká. Ve chvíli kdy přijedou do České republiky, musí projít standartním azylovým řízením.“

Rozhodnutí, zda žadatel obdrží azyl, či ne, vydá Ministerstvo vnitra do 90 dnů. Tato lhůta však může být prodloužena. V případě že je žádosti vyhověno, žadatel se stává azylantem a získává trvalý pobyt na území ČR.

Pokud je žádost odmítnuta, může azylant do 15 dnů podat proti rozhodnutí rozklad. Žádost je považována za neodůvodněnou, pokud žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody nebo úmyslně uvádí nesprávné údaje. V průběhu tohoto ověřování je žadatel povinen pobývat v přijímacím středisku. Následně je přemístěn do pobytového střediska.

Podle ministerstva vnitra v případě přesidlování procházejí všichni uprchlíci šestiměsíčním integračním programem, jehož součástí je nejen velmi intenzivní kurz českého jazyka, ale také kulturně-orientačně integrační kurz. Po jeho skončení jsou jednotliví uprchlíci přestěhováni do integračních bytů v obcích po celé České republice, kde jejich integrace do české společnosti nadále pokračuje.

Robert Pelikán přišel s návrhem zákona o státním zastupitelství (.doc), jehož součástí je i vytvoření speciálního zastupitelství ve snaze čelit korupci. Při přípravě zákona Pelikán čelil připomínkám ze strany Unie státních zástupců i nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Spor se týkal zejména chybějícího dohledu Nejvyššího zastupitelství, který původně Pelikán do návrhu nezahrnul.

Nicméně nelze říci, že by protikorupční speciál zhavaroval. Zákon byl totiž předložen do Poslanecké sněmovny v dubnu 2016 a pokračuje tedy legislativním procesem. Je tedy nyní na zákonodárcích, zda a v jakém stavu bude schválen či neschválen, v každém případě ale jeho projednávání pokračuje.

Tento návrh podpořila také Vláda České republiky během svého jednání 7. dubna 2016, hlasovalo pro něj 11 z 15 přítomných ministrů, 4 zbývající se zdrželi.

Ministr Babiš korektně popisuje to, že se během jeho působení ve funkci snížil státní dluh a že se podařilo uspořit na obsluze státního dluhu. Tato úspora však nesměřuje plně na platy učitelů a rozpočet je nadále plánován jako schodkový. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Při pohledu na pokladní plnění za letošní rok můžeme dát Andreji Babišovi za pravdu v tom, že rozpočet je v přebytku - ke konci října 2016 byl přebytek 98,34 miliardy korun. I přesto je ale rozpočet pro příští rok naplánován opět jako schodkový, konkrétně s deficitem 60 miliard.

Výše státního dluhu byla podle informací ministerstva financí na konci třetího čtvrtletí letošního roku 1660,1 miliardy. Jedná se o pokles od počátku roku i oproti začátku funkčního období Andreje Babiše. Na konci roku 2013, tedy krátce před nástupem současné vlády, byl státní dluh 1683,3 miliardy korun.

Oproti minulému roku se snížily i náklady na obsluhu státního dluhu (položka Úroky a ost. finanční výdaje kap. Státní dluh). Zatímco za prvních 10 měsíců loňského roku činily tyto náklady 49,08 miliard, v letošním roce se zatím jedná o 38,27 miliard, tj. o 10,81 miliard méně. Na správě dluhu se šetří i oproti rozpočtu, výdaje jsou zatím o 8,76 miliard nižší, než bylo rozpočtováno.

Z veřejných zdrojů se však nepodařilo potvrdit, zda tyto ušetřené peníze budou skutečně směřovat na platy učitelů. Podle tiskové zprávy vlády z července 2016, kdy se schválilo navýšení platů učitelů již od září 2016, mělo na toto navýšení směřovat 2,5 miliardy korun, nikoliv 11 miliard.

Výrok, ač faktický, je bohužel z principu neověřitelný. Nedovedeme podložit údaje o tom, nakolik se veřejnost se svými záležitostmi obrací na obecní úřad a nakolik se obrací na úřad krajský. Lze však předložit údaje o tom, jaké záležitosti se vyřizují na kterém úřadě.

Z hlediska kontaktu s občany vykonávají kraje i obce úkoly povětšinou v přenesené působnosti. Vykonávají tedy ve svém obvodu státní správu, ne jako v obvyklých případech samosprávu. Úkoly v přenesené působnosti přenáší na kraje a obce obvykle zákon (případně další právní předpisy vydávané vládou či ústředními správními orgány). Hlavním územním orgánem, který se agendou zabývá, je krajský či obecní úřad.

Obecní úřady jsou matričními úřady, které vedou matriční knihy a zároveň vedou i řízení o místních poplatcích. Na obecní úřad s rozšířenou působností (OÚ vyššího řádu, u malých měst a vesnic tedy OÚ v jiném městě) se občané obrátí, pokud chtějí vydat občanský průkaz, cestovní pas nebo řidičský průkaz.

Krajské úřady v těchto případech slouží jako odvolací a kontrolní úřady - typicky se tak děje například u odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Podle ustanovení § 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Krajský úřad je nadřízeným orgánem stavebních úřadů obcí a měst. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) pak svěřuje krajským úřadům i přezkum, když stanoví, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obcí na svém území ve správním řízení, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon nestanoví jinak.

Krajské úřady vedle toho například vykonávají některou činnost týkající se pěstounské péče. Mají i jisté kompetence při krajských volbách, těmi však disponují i pověřené obce. Některé další kompetence krajských úřadů přehledně shromáždil (.pdf) Karlovarský kraj, neboť jsou vždy stanoveny zákony upravující danou problematiku, těch je pak velké množství.

V záležitostech veřejné správy se mohou občané navíc obrátit libovolně na krajský či obecní úřad. Přes tento výčet však neumíme stanovit ani přibližná čísla záležitostí, se kterými se lidé obrací na obecní a krajský úřad. Z tohoto důvodu zůstává výrok neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože kraje ve skutečnosti v posledním období využívají výrazně méně své pravomoci zákonodárné iniciativy.

Zastupitelstva krajů disponují zákonodárnou iniciativou na základě článku 41 odst. 2 Ústavy České republiky.

„Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.“

Kraje tohoto práva skutečně využívají. V tomto volebním období jde o 12 návrhů zákonů. Pro srovnání použijeme podobně dlouhá období. Od posledních voleb do Poslanecké sněmovny uplynuly 2 roky a 11 měsíců, pro zjednodušení využijeme dobu 3 let u minulých volebních období. Pro komparaci tak jdou vybrat volební období počínající rokem 2002, kdy kraje již reálně fungovaly po celou dobu mandátu Poslanecké sněmovny.

2002-20062006-2010 2010-20132013 - doposud 27212212

Údaje vycházejí z webu Poslanecké sněmovny, konkrétně z informací o sněmovních tiscích za jednotlivá volební období. Číslo předložených návrhů kraji lze zjistit přes filtr vyhledávání - konkrétně přes typ navrhovatele.

Filtr Poslanecké sněmovny vytvoří přehled všech takových návrhů zákonů, které kraje předložily. Z nich jsme ručně odpočítali ty, které byly předloženy ve 4. roce daného volebního období - v tabulce výše je pak zanesen celkový počet návrhů ve srovnatelných obdobích. Přikládáme printscreen minulého a aktuálního období.

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.