Přehled ověřených výroků

Výrok označujeme na základě dostupných informací Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a dalších zpráv z dané oblasti za jako pravdivý, ovšem s výhradou, která bude dále specifikována.

Oblast Iráckého Kurdistánu, potažmo Erbílu a jeho okolí, ze kterého pocházejí uprchlíci, kteří přicestovali do ČR, je obecně považována za poměrně bezpečnou pro členy iráckých náboženský menšin. V poslední letech tam dokonce míří i vnitřní migrace iráckých křesťanů z jihu, hlavně Bagdádu a okolí a to s ohledem na nestabilitu a sektářské násilí mezi šiíty a sunnity právě v jižních oblastech země.

Taktéž dle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) se mezi nejčastější místa návratu uprchlíků irácké národnosti zpět do Iráku objevují města Bagdád, Basra, Nadžaf, (námi sledovaný) Erbíl a Sulajmánija.

Zmíněná výhrada směřuje ke skutečnosti, že obecně Irák nelze, i s ohledem seznam bezpečných zemí původu(.pdf), který používá sama ČR, a jenž slouží jako nástroj zpracování žádostí o azyl, označit za "bezpečnou zemi", ve které nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům, zacházení, ozbrojenému konfliktu (str. 1).

Dále je nutné poznamenat, že kresťanští uprchlíci, které česká vláda přislíbila přijmout a z nichž část teď odešla do Německa, nepocházeli přímo z Kurdistánu - tam přišli v rámci vnitřní migrace z jiných částí Iráku právě proto, že je tam bezpečnější situace než v jiných částech země.

Druhého prosince 2015 zažaloval slovenský stát u Evropského Soudu v Lucembursku Evropskou Unii ve věci relokačního mechanismu schváleného v reakci na potřebu společného řešení současné migrační krize. Toto nařízení Rady Ministrů z 22.9.2015 ukládá členským státům unie povinnost přijmout v nejbližší době konkrétní počet žadatelů o azyl z tzv. uprchlických hot stpolů v Itálii a v Řecku (nařízení se díky vyjímkám v Evropských smlouvách netýká Velká Británie a Dánska). Dle nařízení mělo Slovensko přijmout 802 uprchlíků.

Slovenská žaloba napadá zejména legislativní proces, jakým bylo nařízení v Radě schváleno, zpochybňujíc právo Rady takovéto opatření schválit a vymáhat bez souhlasu všech hlasujících, a navrhuje, aby Soudní Dvůr prohlásil toto nařízení neplatným. Slovenský premiér Fico v této souvislosti sdělil serveru POLITICO, že navrhovaný mechanismus je " nesmyslný a technicky nemožný ". Jen o den později podal ve stejné věci žalobu na Radu Ministrů za Maďarsko i Viktor Orbán.

Právní analýzy naznačují, že je nepravděpodobné, že by Evropský Soud dospěl k rozhodnutí žaloby podpořit. Pokud by však přeci jen Soud dal Slovenské či Maďarské žalobě za pravdu, zpochybnil by tak platnost přerozdělovacího mechanismu pro všech 26 členských států, kterých se dotýká.

Podle zdravotnické statistiky (.pdf, str. 15) Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR z roku 2013 bylo ke konci analyzovaného roku v České republice 156 nemocnic akutní péče, z nichž bylo 10 fakultních, a 32 nemocnic následné péče. Z celkového počtu 56 807 lůžek představovalo 13 177 lůžek fakultních nemocnic 23,2 %. Ačkoliv údaje nejsou již úplně aktuální, je z nich patrné, že fakultní nemocnice opravdu představují jen menší část systému.

Fakultní nemocnice zároveň podle webu Ministerstva zdravotnictví patří mezi organizace v jeho přímé působnosti. Patří tak do kategorie nemocnicí, přímo řízených státem, kam se kromě nich řadí ještě IKEM, Úrazová nemocnice Brno a Ústřední vojenská nemocnice. Další kategorie, kde je vliv ministerstva menší, jsou nemocnice řízené krajem, nemocnice obecní a městské, a nemocnice zřizované dalšími právnickými subjekty.

Šikanózní insolvenční návrh je návrh, kterého podstatou není řešení úpadku (nebo hrozícího úpadku), ale způsobení škody dlužníkovi. Nejvyšší soud ve svém judikátu konstatoval, že dochází k šikanóznímu výkonu práva, jestliže zákonem založené právo je uplatňováno z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, a hlavní nebo alespoň převažující motivací tohoto návrhu je poškodit či znevýhodnit povinnou osobu.

Podle § 53 odst. 1 písm. d) zák. č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, dodavatel, který se uchází o veřejnou zakázku musí splnit podmínku, že vůči jeho majetku neprobíhá nebo neproběhlo v posledních 3 letech insolvenční řízení,v němž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. To by však nemělo dopadat na šikanózní insolvenční návrhy. Insolvenční návrhy totiž může podat libovolná osoba a teprve následně se zkoumá, nakolik je její nárok oprávněný. Zákon neříká a nebylo by ani rozumné, aby již v tuto chvíli byla tomu, kdo je v návrhu označen, upřena možnost účastnit se veřejných výběrových řízení. Tento následek nastává až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o úpadku. Pokud se tak ale stalo, nešlo již o šikanózní, ale oprávněný návrh.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť popsaná situace neodpovídá zákonné úpravě.

Zeman má patrně na mysli rozhovor profesora Jana Rataje, zveřejněný na serveru Parlamentní listy. Vybrali jsme několik ukázek, na kterých lze demonstrovat příklady příkonu k nacismu (či spíše okupační moci), na které profesor Rataj a zprostředkovaně nyní i prezident poukazují.

(Dynamický život), v tom článku je Peroutka až příliš k Hitlerovi a nacistům empatický, když ztotožňuje obdivně s nacistickým vůdcem a nacismem Hitlerem celý německý národ. Hitler prý přinesl německému národu „pronikavé úspěchy“ a proto není větší hrdina v německé síni slávy než Hitler. Německý diktátor se stává vůdcem nejen Němců, ale i ostatních národů – tato slova Peroutka adresuje české veřejnosti 26. dubna 1939

Zajímavá je další Peroutkova argumentace, proč nemůžeme převzít nacistické národní hodnoty a hrdiny. Nikoli protože jsme demokraté a odmítáme nacistický totalitarismus, ale protože jsme slabí jako národ a postrádáme německou sílu. Na důkaz svého tvrzení použil Peroutka krásný literární obrat: „Jest pravděpodobno, že meč, jímž by jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“ My podle něj na německou nacistickou velikost prostě nemáme.

Po celou dobu se u Peroutky projevuje větší empatie k Němcům a někdy mi to připadá, že nepreferuje německé demokraty před vládnoucí nacistickou mocí v Německu. Neměl ani zábrany navštěvovat německého nacistického vyslance Ernsta Eisenlohra, prostřednictvím kterého Hitler úkoloval Konráda Heinleina, a to docela přátelsky v soukromí.A po vzniku protektorátu Peroutka posvětil svou autoritou totalitní politický systém protektorátu v rámci Velkoněmecké říše. V Lidových novinách 23. 7. 1939 píše aktivisticky, že chceme-li vycházet s Německem, které je svým systémem totalitní, my také musíme být totalitní.Když třeba ve svých článcích říká, že nacisté nám zachovají národní bytí a prostor pro národní rozvoj a dokonce v článku Lidových novin z 30. 7. 1939 nabádá protektorátní vládu k aktivismu a tvrdí, že nesmí být rozporu mezi Německem a námi a vláda sama musí předem iniciativně vystupovat v rámci říšské politiky, být aktivní a budovat dobré vztahy

Beranova vláda se chtěla podsunout do přízně nacistického Německa a vnášela cíleně do české veřejnosti kladný obraz říšského Němce-nacisty, který prý bude vůči zbytkovému Česko-Slovensku korektní. (...) Na tuto pochybnou tóninu jsou skutečně naladěny i Peroutkovy politické komentáře z druhé republiky i z prvních měsíců protektorátu. Na závěr však prof. Rataj také dodává: „Peroutka měl své chyby, slabosti a občas špatný odhad. Je to lepší memento, než z něj dělat někoho, kým vůbec nebyl. Choval se jako někdo, kdo se chtěl udržet ve své profesi a postavení a nedokázal říci dost.“ Profesor Rataj ale napsal také hned několik knih zabývajících se daným obdobím a není v našich silách v tuto chvíli přečíst a vyhodnotit všechny tyto zdroje. Nebudeme se tedy dopouštět hodnocení Peroutkovy činnosti či údajné inklinaci k nacismu z dnešního pohledu a výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož číselná data uváděná ministrem odpovídají skutečnosti. Pravdou je také jeho tvrzení o neexistenci samostatného kurdského státu.

Jak uvádí britská BBC (anglicky) "25 až 35 milionů Kurdů obývá hornaté hranice Turecka, Iráku, Sýrie, Íránů a Arménie. Tvoří čtvrtou největší etnickou skupinu na Středním východě, ale nikdy nezískali trvalý národní stát."

Co se týče počtu Kurdů žijících v těchto státech, jak uvádí televize France 24 (anglicky) „neexistuje žádné sčítání lidu, které by uvádělo přesné počty Kurdů v jednotlivých zemích, ale odhady hovoří o populaci čítající dvacet až čtyřicet milionů osob. Patnáct milionů Kurdů žije v Turecku, sedm až osm milionů v Íránu a jeden až dva miliony v Sýrii. Kurdská regionální vláda (KRG), tedy polo-autonomní oblast v Iráku, hovoří o 5,3 milionech obyvatel, ale Bagdád uvádí, že jde pouze o 4,3 milionu.“

Co se týče různorodostí jednotlivých částí kurdské populace, zmiňuje se o nich i výše citovaný článek France 24, který uvádí, že kurdská identita se nezakládá na náboženství, ale jazyku a kultuře. Avšak velká většina (70 – 90 %) Kurdů jsou sunnité, ale menšina Íránských a jihoiráckých Kurdů se hlásí k šíitům. Najdeme mezi nimi však také alavity, křesťany, židy a jezídy.

Co se týče dalších odlišností, píše o nich např. analytik Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Kaválek, který uvádí, že Kurdská strana pracujících (PKK) soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu, která je sama jen jedním ze dvou hlavních kurdských klanů, které v Iráku najdeme. Rozdíly lze vystopovat také ve vztazích mezi syrskými Kurdy a Tureckem a iráckými Kurdy a Tureckem (BBC, anglicky).

Území obývané Kurdy (zdroj obrázku: BBC)

Tendence slučovat dozorové orgány se objevovaly v roce 2013 za vlády Petra Nečase. Tehdejší ministr zemědělství Petr Bendl (ODS) konkrétně prosazoval slučování Státní zemědělské a potravinářské inspekce a Státní veterinární správy do jedné dozorové instituce. Tento krok schválila vláda, která v usnesení z 2. května 2013 ukládá ministru zemědělství úkol provést sjednocení těchto dvou orgánů.

S předčasným koncem vlády Petra Nečase v červnu 2013 však skončily i snahy o toto sjednocení – nový ministr zemědělství Miroslav Toman v srpnu slučování zastavil.

Slučováním, které legislativním procesem úspěšně prošlo, bylo převedení práv a závazků Státní rostlinolékařské správy na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, k čemuž došlo pomocí zákona č. 279/2013 Sb., vyhlášeného 10. 9. 2013.

Rozpočet kapitoly, pod níž spadá Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se v posledních pěti letech vyvíjel takto:

2010 - 339 953 tis. Kč

2011 - 307 151 tis. Kč

2012 - 300 798 tis. Kč

2013 - 307 292 tis. Kč

2014 - 321 260 tis. Kč

V rozpočtu na rok 2015 pak dochází k dalšímu nárůstu výdajů organizačních složek státu, přičemž webové stránky Ministerstva zemědělství uvádějí jako primární důvod tohoto nárůstu navýšení výdajů zejména právě pro dozorové orgány - Státní veterinární správu a Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci - z důvodu požadavku na zvýšení počtu kontrol a následné zvýšení ochrany spotřebitelů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, kontrolní orgány v letech zbržděné ekonomiky měly k dispozici méně peněz na svou činnost, nehodnotíme ovšem, že by snad pravice neměla vůli k jakékoli kontrole v dané oblasti.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož jsme doposud neobdrželi odpověď ze strany Ministerstva životního prostředí na náš dotaz ohledně rozsahu staveb s udělenou EIA.

Zákon o státní službě byl jednou z podmínek našeho přistoupení k Evropské unii. Skutečnost, že Česká republika byla jedinou zemí, kde takový zákon nebyl účinným potvrzuje na svém webu např. Rekonstrukce státu. Původní zákon o státní službě (zákon č. 218/2002 Sb.) byl schválen již v roce 2002, avšak jeho účinnost byla stále odkládána až do doby, kdy byl tento zákon zrušen novým zákonem o státní službě, který je účinný od 1. ledna 2015.

Co se týče tzv. EIA (z anglického Environmental Impact Assessment, tedy vyhodnocování vlivů na životní prostředí), poprvé byla v České republice uzákoněna již v roce 1992 (zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí). Tento byl v roce 2001 nahrazen novým zákonem, který je účinný do dnešního dne, přičemž za vlády současné koalice byl dvakrát novelizován (viz záložka Historie). Poslední novela byla schválena v důsledku hrozícího zastavení čerpání fondů EU ve výši cca 100 miliard, jelikož zákonodárci dříve nesprávně implementovali směrnici EU do našeho právního řádu. Není však pravdou, že bychom dříve neměli EIA uzákoněnu.

23 iráckých uprchlíků, kteří byli do ČR přemístěni z Libanonu, spadá pod navržené kvóty. Naopak lidé přesídlení přímo z Iráků nemají status uprchlíka, proto jsou přijímáni nad rámec kvót.

Původní (nyní kvůli odjezdu jedné rodiny do Německa pozastavený) plán Nadačního fondu Generace 21 počítal s přijetím 153 iráckých křesťanských uprchlíků. První skupina lidí vybraných pro přesídlení do ČR byla v lednu a únoru 2016 převezena z Libanonu, kam dočasně utekla.

Ministerstvo vnitra k dané věci vydalo následující zprávu: „Vzhledem k tomu, že se iráčtí uprchlíci v Libanonu nachází mimo svou vlast a mají statut mandatorního uprchlíka OSN, bude se těchto 23 vybraných uprchlíků počítat mezi 400 uprchlíků, které se Česko dobrovolně zavázalo v rámci řešení migrační krize přesídlit. V tomto případě Česká republika obdrží příspěvek 10 000 EUR na každou osobu.“

Uprchlíci pobývající na území Iráku mají status vnitřně vysídleného uprchlíka, proto nemají status mandatorního uprchlíka OSN. Proto jsou přijímáni nad rámec kvót. V první fázi se podle ředitele NF Generace 21 Jana Talafanta uvažovalo, že by se tito lidé nejprve přemístili do Jordánska, kde by získali status uprchlíka, a až poté by byli přesunuti (již v rámci kvót) do ČR. Tato varianta se však ukázala jako neproveditelná.

V říjnu 2015 se Řecko na summitu EU zavázalo k navýšení kapacit pro příjem migrantů. Hovořilo se přitom o vytvoření 30 tisíc nových míst. Dalších 20 tisíc mělo být zajištěno ve spolupráci s UNHCR, v tomto případě se však nejedná o detenční centra, ale o pronájmy, ubytování v hotelech či v rodinách.

Tento závazek měl být původně splněn do konce roku 2015. Podle reportu EU z února 2016 však Řecko musí vytvořit ještě 12 342 míst.

Na základě zprávy EU (.pdf, str. 8) Řecko nyní disponuje více než 17 500 místy a pracuje na dalších. Vzhledem k tomu, že Řecko se zavázalo k vytvoření 30 tisíc míst (nezapočítáváme místa spadající pod činnost UNHCR), výrok hodnotíme jako nepravdivý.