Přehled ověřených výroků

Již 2. listopadu v rozhovoru pro Idnes.cz Doubrava tvrdil, že se vydal na východní Ukrajinu na popud svého blíže nejmenovaného přítele a kolegy z České republiky.

Konkrétně na otázku, na čí pozvání přijel, uvedl: “Abych vám pravdu řekl, tak ani nevím, kdo za tím je. Přišel za mnou jeden můj kolega a kamarád a poprosil mě, jestli bych nejel. Probudila se ve mně jakási novinářská vášeň. Říkal jsem si, že je to příležitost podívat se na místa bojů a všeho toho dění. Takže jsem souhlasil a on mi oznámil, že tehdy a tehdy se sejdu na letišti s tím a tím, ten pro mě bude mít letenky a poletíme.” Prakticky ta samá slova zopakoval i v ověřovaném rozhovoru. V těchto výrocích si tak evidentně Doubrava protiřečí.

Blog (aj.) ukrajinského politologa Antona Šechovcova, uvádí, že pozorovatele voleb v Doněcku a Luhansku organizovalo Evropské centrum pro geopolitické analýzy (ECGA) a Euroasijská pozorovatelna demokracie a voleb (EODE). Posouzení zdroje necháváme na čtenáři.

Výrok je nepravdivý, jelikož munice v daných skladech nepatřila státu. Babiš se také mýlí v rozloze areálu, v němž je navíc pronajímána pouze přibližně polovina všech objektů.

Babiš má pravdu v tom, že objekt dříve patřil státu a v současnosti je jeho část v nájmu čtyřech soukromých firem. U inkriminovaného skladu 16 postiženým výbuchem je nájemce také soukromý subjekt IMEX Group, jak to potvrzuje prohlášení Ministerstva obrany z 31. října tohoto roku. K pronájmu došlo v roce 2011, kdy byl ministrem obrany Alexandr Vondra.

Problematické jsou ovšem další části výroku.

Podle zmiňovaného prohlášení: "Munice nacházející se v muničním skladu v době výbuchu byla výlučně v soukromém vlastnictví. Společnost IMEX Group jakožto nájemce za něj jednoznačně nese odpovědnost, stejně jako za bezpečnostní opatření při nakládání s ním". Nejedná se tedy o situaci, kdy by munice vlastněná státem přešla do soukromých rukou. Do těch formou pronájmu přešly pouze budovy v areálu, explozivní látky v nich umístěné ovšem nikdy státní nebyly. Premiér k tomuto uvedl, že "munice, která zde byla uskladněna, je z naprosté části municí v soukromém vlastnictví a byla uskladněna soukromými firmami, které si pronajaly od organizace zřizované Ministerstvem obrany tyto jednotlivé sklady proto, aby tam uložily svoji munici".

Navíc podle vyjádření premiéra Sobotky z 4. prosince má areál ve Vrběticích rozlohu 335 hektarů, tj. 3 350 000 metrů čtverečních, tedy podstatně méně, než uvádí Andrej Babiš. I kdybychom brali toto číslo, stejně jako odhad kupní ceny 500 miliónů, jako ilustrativní, Babiš korektně neuvádí ani to, že v soukromých rukou je pouze přibližně polovina objektů v areálu. " Tento areál obsahuje 61 objektů, z čehož je 31 objektů pronajatých," uvedl k tomu ministerský předseda.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo dohledat konkrétní programy pro oblast zaměstnanosti, které fungovaly za vlád sociální demokracie, a které následně pravicové vlády zrušily.

Původcem mnohých změn během pravicových vlád se stal ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek (TOP 09), jenž ministerský post zastával od července roku 2010 do října roku 2012, kdy jej vystřídala Ludmila Müllerová. Základním dokumentem z dílny tohoto ministerstva se stala sociální reforma (schválená na podzim roku 2011).

Mezi změny, které přinesla, patří:

- zavedení Skaret

- centralizace krajských úřadů práce

- povinnost nezaměstnaných hlásit se na Czech Pointech v běžné pracovní době (ve snaze předejít práci na černo)

- povinné vykonávání veřejně prospěšných prací nezaměstnanými

- zavedení veřejné služby pro nezaměstnané déle než dva měsíce

- nemožnost pobírat dále dávky v nezaměstnanosti, pokud nezaměstnaný podal výpověď u zaměstnavatele, kterého zprostředkoval úřad práce

Implementace některých částí reformy byla kritizována z řad opozice i veřejnosti, zejména potom změna systému výplaty sociálních dávek, jež vedla k jeho dočasnému kolapsu.

Z dostupných dokumentů české vlády, Ministerstva Financí a Ministerstva Zdravotnictví je zřejmé, že skutečně existuje shoda v tom, že v systému zdravotního pojištění jsou mezery a je třeba přijmout opatření ke zvýšení jeho efektivity. Tato shoda se ovšem neopírá o žádnou zastřešující studii, která by vyčíslila (ne)efektivitu systému, ale spíše o znalost konkrétních prvků systému, které mají prostor pro úspory.

Například Programové prohlášení vlády ČR uvádí konkrétní chystané kroky ke zvýšení efektivity a transparentnosti zdravotního pojištění, jakými jsou zveřejňování smluv zdravotních pojišťoven s poskytovateli péče a zdravotnických zařízení se svými dodavateli, posílení státního dozoru nad toky zdravotního pojištění nebo oddělení vlastnictví zdravotních pojišťoven a zdravotnických zařízení. Analýza MF z letošního února dochází k poznatku o existujích rozdílech v úhradách za srovnatelnou péči mezi zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi.

Ministerstvo zdravotnictví pak ve svém materiálu " Návrh systémových změn v oblasti veřejného zdravotního pojištění s cílem zvýšit efektivitu a transparentnost systému veřejného zdravotního pojištění " uvádí, že je třeba zavést do praktického využívání indikátory, které "bude možné použít pro hodnocení kvality a efektivity poskytování zdravotních služeb" (.doc str. 8). Tato formulace naznačuje, že v tuto chvíli není stanoven mechanismus vyhodnocování efektivity systému zdravotního pojištění.

Absence spolehlivého mechanismu hodnocení efektivity systému zdravotního pojištění je ještě více patrná ve zprávě OECD o kvalitě zdravotní péče v ČR z 25. července 2014. Výrazná část této zprávy se věnuje nedokonalé datové infrastruktuře v českém zdravotnictví, která je velmi fragmentovaná a výrazně znesnadňuje provádění analýz systému jako celku (.pdf, zejména s. 22 - 27).

Na stránkách Ministerstva zdravotnictví lze dohledat materiál z roku 2008 citující studii německého Institutu pro ekonomický výzkum (Ifo), podle které byla výstupní tehdejší efektivita českého zdravotnictví pouze 83,5 %, ovšem mezitím proběhla reforma zdravotnictví ministra Julínka a tato studie je tak z dnešního hlediska zastaralá. Novější data nejsou k dispozici.

Vzhledem k tomu, že výše uvedené materiály českých vládních institucí i OECD zabývajících se danou problematikou neuvádí žádnou studii celkové efektivity systému českého zdravotního pojištění, a naopak uvádějí informace, které svědčí o tom, že pro takovou analýzu nejsou dostupná data, hodnotíme tento výrok jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme v kontextu předchozího prohlášení Petra Fialy, že Společné prohlášení předsedů vlád států Visegrádské skupiny je formulováno vágně.

Ve srovnání s tímto dokumentem není pětice opatření formulovaná v červencovém blogu Petra Fialy o mnoho konkrétnější.

V reakci na uprchlickou krizi navrhuje ODS:
1. Potírat organizovaný zločin, pašeráctví a obchod s lidmi a důsledně chránit vnější hranice Unie.
2. Vyhlásit informační válku.
3. Omezit sociální výhody a zvýšit tlak na integraci.
4. Rozvinout pomoc v konfliktních regionech.
5. Reformovat návratovou politiku.

Každý bod je v blogu dále rozepsán, nakolik se však jedná o konkrétní a jasný plán, necháme na posouzení čtenářům.

Co se zvyšování daní týče, panuje v rámci vlády poměrně nejednota. Dle nejsilnější koaliční strany, ČSSD, bude potřeba zvýšení daní pro firmy, pokud se nepodaří ministerstvu financí ušetřit v rozpočtu pro rok 2016 desítky miliard korun. Toto prohlášení, které pronesl v lednu 2015 ministr vnitra Milan Chovanec, bylo dle ministra financí Andreje Babiše spíše populistické gesto před sjezdem ČSSD v březnu, avšak v případě jeho pravdivosti by si ČSSD musela hledat nového koaličního partnera.

Premiér Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro týdeník Ekonom prohlásil, že v rámci vyrovnání rozpočtu bude zvýšení daní právnickým osobám nezbytné, a to ať nyní, nebo v budoucnosti. Zvýšení daně vláda plánuje také v oblasti loterijní daně z hrubých výher z kurzového sázení a klasické loterie, a to ze současných 20% na 25%. Ve všech případech jde však pouze o návrhy a konkrétní kroky ještě nebyly podniknuty.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Petr Fiala se přímo obrací na předsedu vlády, jehož strana prosazuje zvyšování daní, to měla i v předvolebním programu (.pdf).

V září 2015 prohlásil ruský prezident Vladimir Putin, že i přes pokračující zásobování syrského režimu prezidenta Bašára al-Asada zbraněmi, ještě není vojenská intervence v Sýrii na pořadu dne. Již 30. září se však stal uvažovaný zásah realitou. Původní tvrzení, že ruská letadla útočí pouze na pozice Dáeš (akronymem pro teroristickou skupinu Islámský stát) se během dalších dní ukázaly jako nepravdivé a vyšlo najevo, že jde především o vojenskou podporu režimu, neboť nálety směřují i vůči jiným opozičním i teroristickým organizacím. Putin navíc opakovaně prohlásil, že Asad je v čele země pro porážku Dáeš nutný. Tato podpora se však také postupně mění. V listopadu 2015 Rusko podepsalo dokument, ve kterém navrhuje 18 měsíců trvající reformní proces zakončený prezidentskými volbami. Ruské ministerstvo zahraničí ve stejném měsíci potvrdilo, že netrvá na tom, aby Asad zůstal v čele země.

Na druhou stranu americký prezident Barack Obama, stejně jako někteří jeho západní kolegové, nadále trvá na tom, že Asad musí z čela země pro řešení syrského konfliktu odejít. USA dále podporují syrské povstalce proti Dáeš a zároveň do Sýrie vysílají speciální vojenskou jednotku, aby bojovaly proti Islámskému státu, ne však přímo proti prezidentovi Asadovi. Podle mluvčího Bílého domu Joshe Earnesta bude „úkolem amerických vojáků výcvik, poradenství a asistence“.

Pokud jde o Írán a Saúdskou Arábii, první jmenovaná země na počátku listopadu vyhrožovala, že z jednání o Sýrii odejde, pokud nebudou dostatečně konstruktivní. V tomto kontextu Írán mluvil přímo o negativní roli Saúdů. Dohromady s Ruskem navíc nahlas odmítá jakékoli vnější pokusy o svržení Asada. Naopak Saúdská Arábie zdůrazňuje, že by měl Írán odchod Asada přijmout a dohromady se Spojenými arabskými emiráty podporují syrskou opozici.

Výrok je označen jako pravdivý, protože dle dat Eurostatu byla v srpnu 2015 v České republice nezaměstnanost ve výši 5 % a byla tak druhá nejnižší v Evropské unii hned po Německu, které má ještě o půl procentního bodu nižší míru nezaměstnanosti.

Dodejme tedy, že za Evropu zde považujeme země Evropské unie. Možných definic slova "Evropa" je jistě více, v pochybnostech se však vždy přikláníme k variantě, která nejlépe odpovídá řečníkovu výroku.

Ministerstvo průmyslu a obchodu pracuje od května 2013 na aktualizaci Státní energetické koncepce. Návrh má v současnosti 118 stran, uvedených 800 však bereme jako nadsázku vyjadřující, že koncepce je skutečně obsáhlá.

Připomeňme však, že vzápětí ve svém projevu sám Andrej Babiš svá slova popírá výrokem: "Akorát jsme zapomněli udělat ten domácí úkol, to jádro, to, co potřebujeme–energetickou strategii. Já nevím, jestli naše země někdy nějakou strategii měla, ale mám takový pocit, že neměla".

Andrej Babiš má pravdu v tom, že ČR skutečně nevlastní žádná významná ložiska zemního plynu, a proto se spoléhá na jeho dodávky, zejména z Ruska nebo Norska. Držitelem výhradní licence pro přepravu zemního plynu v ČR je pak společnost NET4GAS, která však není vlastněna státem, nýbrž je napůl v držení konsorcia společností Allianz Infrastructure Czech HoldCo II S.á. r.l. a Borealias Novus Parent B. V. Česká republika se však na zahraniční dodávky surovin musí spoléhat i v případě uhlí a ropy.

Letos navíc došlo také ke spojení teplárenské firmy Dalkia ČR s francouzskou Veoliou Vodou, která se stala předním dodavatelem vodohospodářských služeb na českém trhu.

Stát vlastní majoritní část akcií elektrárenské skupiny ČEZ. Ten v posledních letech podnikal expanzi především na jihovýchod Evropy. Podle České televize v letech 2004 až 2014 proinvestoval 68 miliard korun. Především na zmíněném Balkáně se ukázaly investice jako nepovedené a ČEZ se nyní z některých zemí zase stahuje. Expanze byla prováděna zejména pod vedením Martina Romana na základě schválené strategie zahraniční expanze z roku 2004, jak také píše ČT. Nedá se tedy říci, že by si ČEZ dělal "co chce" a Andrej Babiš také nadsazuje částku, kterou měl podnik proinvestovat. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou k tomuto nadhodnocení.

Japonsko je zemí, který si pečlivě hlídá identitu etnicky homogenní země, což se projevuje v jeho imigrační politice. Je jednou z mála vyspělých zemí, která po skončení druhé světové války nezaznamenala žádnou vlnu imigrace. Počet žadatelů o azyl v Japonsku je podle dat UNHCR ve srovnání se západní Evropou výrazně nižší (cca 12 500 uprchlíků a žadatelů o azyl oproti stovkám tisíc v Německu či Francii). To lze do značné míry přisoudit geografické vzdálenosti Japonska od krizových oblastí na Blízkém východě a v Africe, ale svou roli hraje i domácí politika Japonska.

Ačkoli Japonsko oficiálně nemá politiku cílenou na snižování počtu imigrantů, mizivá úspěšnost žadatelů o azyl má tento efekt. Podle článku Deutsche Welle byla v roce 2013 úspěšnost pouze 0,1 % (6 z 3777 případů).

To lze přisoudit byrokratické náročnosti azylového řízení, kvůli které se Japonsko ocitá pod mezinárodním tlakem. To, že je japonská imigrační politika - vedle již zmiňované geografické vzdálenosti - významným faktorem, lze doložit na srovnání s Austrálií. Ta je ještě izolovanější než Japonsko, a přitom uprchlíků a žadatelů o azyl hostí přibližně 57 000.

Co se týče sociálního systému v Japonsku, ten je podle údajů OECD podobně rozsáhlý jako v západní Evropě (23,1 % HDP v Japonsku oproti například 25,5 % v Německu či 27,2 % ve Švédsku), z rozhodnutí nejvyššího soudu se však sociální výhody nevztahují na nerezidenty.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože z informací výše vyplývá, že japonská antiimigrační politika a přísný sociální systém jsou významnými příčinami malého počtu uprchlíků v Japonsku.