Petr Mach ve svém výroku naznačuje, že na Ukrajinu budou uvaleny regulace a nařízení místo uvolnění obchodu. Ve skutečnosti jsou však regulace a nařízení zaváděny právě kvůli zavedení volného obchodu, tyto procesy jdou ruku v ruce. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Evropský parlament hlasoval o Asociační dohodě (.pdf) mezi Evropskou unií a Ukrajinou, která zahrnuje i dohodu o volném obchodu (.pdf).

Dohoda o volném obchodu vždy nutně zahrnuje i harmonizaci právních řádů, norem a standardů, aby mohl být volný pohyb zboží vůbec umožněn. Dohoda s Ukrajinou není výjimkou. Zvláště v kombinaci s Asociační dohodou jde o nastavení rámce pro proces, v němž by Ukrajina postupně měla přejímat evropskou legislativu. I pokud bychom z uvažování vyjmuli Asociační dohodu, přejmutí evropských pravidel v nějaké míře by bylo s dohodou o volném obchodu nutně spojeno. Asociační dohoda pokrývá i další oblasti, kromě volného trhu, a "acquis" (sumu evropské legislativy) tak bude Ukrajina postupně přejímat celé.

Proces přejímání evropské legislativy je jistě pro státy náročný, v rámci přístupových rozhovorů jím prošla jak Česká republika, tak Bulharsko. Nepodařilo se nám však najít studii, která by tíživost pro jednotlivé státy porovnávala.

Petr Mach skutečně na půdě Evropského parlamentu argumentoval proti této dohodě. Jeho vystoupení je k dispozici např. na serveru Youtube.

Výrok Petra Macha hodnotíme jako zavádějící, jelikož se nejedná o situaci, kdy by místo volného obchodu přišla smlouva pouze uvalující balík obrovských regulací a nařízení. S Ukrajinou byla podepsána Asociační dohoda zahrnující Dohodu o volném obchodu, jejíž nedílnou součástí jsou i regulace a nařízení. Bez regulací a nařízení by však nikdy nemohla existovat ani samotná dohoda o volném obchodu.

Premiér Mirek Topolánek zavedl r ovnou daň vypočítávanou ze základu tzv. superhrubé mzdyZákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů v roce 2008. Její princip znamenánesníženízákladu daně o částky pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, které je povinen odvádět zaměstnavatel za zaměstnance (6,5 % za sociální a 4,5 % za zdravotní pojištění, celkem tedy 11 %), a zároveň jejízvýšení o částky odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, které je povinen platit zaměstnavatel (25 % za sociální a 9 % za zdravotní pojištění = 34 %). Výše těchto odvodů je dána zákonem: zde, zde a zde.

Základ daně tak vzrostl o 34 % a 15% daň ze superhrubé mzdy je skutečně přibližně 20 % ze mzdy hrubé.

Ministr Babiš ale neříká pravdu, když tvrdí, že zavedení rovné daně a superhrubé mzdy bylo provedeno ve dvou krocích, v důsledku toho, že „zjistili, že vyberou málo peněz“.

Solidární daň byla skutečně zavedenadodatečně, vládou Petra Nečase v roce 2013. Jedná se o navýšení daně o sedm procentních bodů pro fyzické osoby, jejichž příjem přesáhl 48násobek průměrné mzdy.

Luc Michel je lídrem belgické strany Parti Communautaire National-européen, jež se hlásí k ideologii nacionálního bolševismu a militantním revolučním metodám. Je tedy možné jej označit za extremistu.

Jak dokládají stránky či Youtube kanál samotné organizace, Luc Michel je zároveň jedním z hlavních představitelů EODE. Oním člověkem, jenž má k Lucu Michelovi velmi blízko, byl myšlen Fabrice Beaur, který je rovněž aktivní v PCN i v organizaci EODE a účastnil se pozorovatelské mise při volbách v DNR.

Druhou část tvrzení, tedy zda si tohoto propojení byl senátor Doubrava vědom či o něm hovořil s poslancem Šarapatkou, bohužel není možné z veřejně dostupných zdrojů ověřit.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, Karel Doležal totiž mluví o tom, že je nutné schválit zákony, které zajišťují uvedená práva pacientům. Tato práva ale již existují ve stávající legislativě.

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, stanoví v § 31 povinnosti poskytovatele zdravotní péče, který podle této úpravy musí:

• zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu a všech jeho změnách,

• umožnit pacientovi nebo osobě určené pacientem klást doplňující otázky vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a navrhovaným zdravotním službám, které musí být srozumitelně zodpovězeny.

Tato práva zaručuje také etický kodex Práva pacientů ČR, vydaný Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví ČR, ten však není právně vymahatelný.

Miroslav Kalousek mluví o vlivu zadržených nadměrných odpočtů, které daňová správa zadržela v prvních měsících roku 2014, což uměle nadhodnotilo loňský daňový výběr. Podle tiskových zpráv ministerstva docházelo v dalších měsících roku 2014 a i v průběhu letošního roku k postupnému vracení těchto daní. Celkově se jednalo o několik miliard korun.

Podle zprávy o pokladním plnění za leden až červen 2015 bylo "z celkové částky 12,1 mld. Kč (...) v období ledna až června 2014 vyplaceno celkem 4,9 mld. Kč". V meziročním srovnání tak dochází ke zkreslení o 7,2 miliardy.

Výběr DPH leden–červen 2015 106,20 mld.

Výběr DPH leden–červen 2014 111,54 mld.

Leden–červen 2014 (upraveno) 104,34 mld.

Index 2015/2014 po úpravě 101,8 %

Data ČSÚ o růstu spotřeby jsou dostupná zatím pouze za 1. čtvrtletí roku 2015. Tehdy podle statistického úřadu spotřeba meziročně vzrostla o 2,6 %, tedy o více, než o kolik se zvedl výběr daní. Nemáme ale aktuálnější údaje o vývoji spotřeby, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Jak sám Tomio Okamura dále v rozhovoru prozrazuje, vycházel z textu na serveru Parlamentní listy. Patrně se jedná o komentář mediálního analytika Petra Žantovského:

"Nedávno jsem si udělal průzkum a zjistil jsem, že jen v Praze a ve větších českých městech působí, a to dlouhá léta, více než pětadvacet rozmanitých sdružení, která mají ve svém předmětu činnosti jakousi péči o migranty. Takže výkřiky o tom, že je naší mravní povinností začít konečně pro uprchlíky něco dělat, jsou lež jako věž, protože tato sdružení z veřejných prostředků, ať už státních, evropských, krajských či regionálních požírají ročně tři čtvrtě miliardy korun českých," cituje server Žantovského bez odkazu na zdroj této informace. Dále Žantovský píše, že "u většiny z těch sdružení končí v průměru osmdesát procent těch prostředků na osobních nákladech, tedy na mzdách zaměstnanců těchto tzv. neziskových sdružení".

Informace jsme ověřili v rejstříku ARES - Administrativní registr ekonomických subjektů, kde jsme prověřili největší neziskové organizace, které se zabývají pomocí uprchlíkům.

Zdaleka největším příjemcem veřejných peněz mezi nimi je Člověk v tísni, který od roku 2000 získal 942 milionů korun, z toho pak 170 milionů v roce 2014. Mezi aktivity Člověka v tísni však zdaleka nepatří jen pomoc uprchlíkům.

O struktuře nákladů této organizace vypovídá finanční zpráva, která je součástí výroční zprávy. Z celkových nákladů organizace, které činí více než miliardu korun, tvoří osobní náklady necelou čtvrtinu: 235 milionů (Výkaz zisku a ztráty, řádek A.III).

V tabulce přinášíme přehled deseti největších neziskovek (ty identifikoval časopis Ekonom v čísle 26/2015 z 25. června - online dostupné v placené verzi webu ihned.cz). Statistika se věnuje tomu, kolik dostaly v uplynulém roce ze státního rozpočtu, celkové náklady a kolik z toho tvoří osobní/mzdové náklady. Částky jsou v milionech korun.

OrganizaceIČOZe státního rozpočuNáklady celkemOsobní náklady Člověk v tísni 257552771701064236 Organizace pro pomoc uprchlíkům 45768676102214 Poradna pro integraci 67362621172113 InBáze 2654821692013 Centrum pro integraci cizinců 266319974126 Multikulturní centrum Praha 700980856105 META - Společnost pro příležitosti mladých migrantů 269826336138 Sdružení pro integraci a migraci 26612933685 MOST PRO 67441441143 Evropská kontaktní skupina *26600234675 *poslední dostupné údaje jsou za rok 2013

Tyto organizace dohromady dostaly v roce 2014 ze státního rozpočtu necelou čtvrt miliardu. Jde o největší neziskové organizace v této oblasti, dotace menším se tedy bude pohybovat maximálně v řádu jednotek milionů. Souhrnně pak celková dotace na tyto organizace ani zdaleka nedosahuje částky, kterou uvádí Tomio Okamura.

Jak je navíc z tabulky patrné, mzdové náklady tvoří u většiny těchto organizací mnohem méně než 80 %.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť neexistují data, která by ověřila procento postižených osob žijících v hrozných podmínkách. Jako hrozné podmínky označujeme velmi nízký příjem rodiny s postiženou osobou a život mimo společnost.

V roce 1987 žilo v Číně 83 milionů postižených osob, tedy 6,5 % celkové populace Číny. V současné době se také jedná o stejné procento postižených osob.

V roce 2005 se příjem 7 % rodin s postiženou osobou ve venkovských oblastech pohyboval v rozmezí 684 až 944 juanů (2643–3678 Kč dnešním kurzem). V městských oblastech se příjem podobných rodin odhaduje na 4864 juanů (str. 4, .pdf). Průměrný příjem čtyřčlenné rodiny na venkově činí 4000 juanů (15 456 Kč). Jedná se o částku čtyřikrát vyšší než příjem rodiny s postiženou osobou (Powerty in China: macro perspective, str. 37). Nová legislativa týkající se zaměstnávání postižených osob z let 1994 a 2004 zlepšila situaci zdravotně postižených osob v Číně také díky dalším podpůrným programům. Například byly stanoveny kvóty pro firmy, jež musí zaměstnávat postižené osoby nebo jim vyplatit během roku určitou finanční sumu. Přesto, že se jedná často o uměle vytvořená pracovní místa, kdy zaměstnanci nejsou povinni nic vykonávat, je jim placena alespoň minimální mzda a je jim hrazeno sociální a zdravotní pojištění.

První průzkum a sčítání osob s postižením proběhl v roce 1987 a zatím poslední, druhé sčítání proběhlo v roce 2006. Průzkum z roku 1987 neposkytuje dostatečná data k tomu, aby bylo možné ověřit, že počet osob žijících v hrozných podmínkách na okraji společnosti mohl být 30 %.

Můžeme však předpokládat, že před zavedením programů podporujících postižené osoby bylo číslo postižených osob žijících v hrozných podmínkách vyšší než jen 7 % rodin ve venkovských oblastech, jelikož v městských oblastech mají rodiny s postiženou osobou sice vyšší příjem, ale také nejsou zahrnovány do společnosti ve stejné míře jako zdravé osoby.

Ministr Babiš mluví o zprávě Evropské komise (.pdf), která vyčísluje daňové úniky v Evropské unii v roce 2012.

Potenciální neodvedené DPH (VAT gap, str. 16) činí celkově 177,22 miliard eur za všech 28 zemí EU. V České republice je to 3,267 miliard eur, což činí 22 % z celkového potenciálu.

Jak se však uvádí i přímo v reportu, tento výpadek může být způsoben jak daňovými podvody, tak také bankroty, insolvencemi a jinými příčinami. V reportu zároveň autoři poznamenávají, že zvýšení DPH může krátkodobě ovlivnit výši tohoto "gapu", rozdílu mezi potenciálem a skutečně odvedeným DPH. Jmenovitě Česká republika je uvedena jako příklad země, kde se v měřeném roce DPH zvýšilo a dopad na vypočtený nedoplatek tak může nastat.

Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící. Andrej Babiš správně uvádí čísla uvedená ve zprávě, špatně ale interpretuje význam těchto čísel.

Výrok je označen jako pravdivý, protože prezident České republiky dle Ústavy ČR (Hlava 3., čl. 63) skutečně zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy.

Další pravomocí týkající se zahraničněpolitické agendy je například post vrchního velitele ozbrojených sil, dále přijímání vedoucích zastupitelských misí či pověřování a odvolávání českých zastupitelských misí. Na základě výše popsaného tedy lze tvrdit, že prezident má při tvorbě zahraniční politiky značné pravomoci.

Oproti tomu vláda jedná (.doc, str. 12–15) o zahraničních cestách prezidenta, předsedy vlády a ministra zahraničních věcí a schvaluje je. Především však projednává a schvaluje návrhy mezinárodních smluv a projednává aktivity českých ozbrojených sil v zahraničí či aktivity ozbrojených sil cizích států na území České republiky. V neposlední řadě vláda kontrasignuje akty prezidenta, což znamená, že za ně přebírá zodpovědnost.

Zahraniční politika státu je výsledkem koordinace pozic mezi vládou, prezidentem a ministrem zahraničních věcí.

Výrok prezidenta Zemana je hodnocen jako zavádějící, neboť nelze obecně konstatovat, že v islámských zemích mají ženy výrazně omezeno volební právo, přístup k veřejným funkcím, vzdělání. Miloš Zeman se dopouští zevšeobecnění, které ovšem nemá oporu v reálných datech.

Ženy v arabských zemích v průměru obsazují 19 % míst v dolní komoře (či v systému 1komorového zastoupení), v EU je tento průměr na 25 % a v České republice je v současné době v dolní komoře 40 žen z 200 poslanců – jde tedy o 20 % mandátů pro ženy. V případě obou komor pak čísla ukazují 25,5% zastoupení žen v EU a 18% zastoupení v arabských zemích. Data jsou platná k 1. listopadu 2015 a pocházejí z Meziparlamentní unie. Nelze tedy plošně konstatovat, že by ženy v zemích vyznávajících islám neměly přístup k veřejným funkcím.

Dále dodejme, že např. ve většinově muslimských zemích jako je Bangladéš (8. nejlidnatější stát světa) či Indonésie (4. nejlidnatější stát světa) je v čele premiérka, resp. byla v čele prezidentka. Tvrzení o výrazném omezení přístupu k veřejným funkcím tedy neplatí absolutně.

Pravdou je, že rovné volební právo bylo ve Švýcarsku ženám přiznáno až v roce 1971. V současné době je všeobecné volební právo jedním ze základních atributů fungování západního modelu liberální demokracie. Z odstavce výše plyne, že není pravdou, že by ženy v zemích vyznávajících islám obecně neměly volební právo (volit a být volen).

Dále mluví Miloš Zeman o přístupu ke vzdělání pro ženy. Pokud prezident Zeman "islámem" myslí země, kde islám je dominantním náboženstvím, pak je třeba onen přístup žen ke vzdělání označit za zavádějící. Ačkoliv je pravdou, že 7 z 10 nejhůře hodnocených zemí podle The Global Gender Gap Report (zpráva Světového ekonomického fóra z roku 2013) jsou země muslimské, konkrétně v oblasti přístupu ke vzdělání panují velké rozdíly.

Např. data (s. 253) z roku 2005 ukazují, že v Kuvajtu, Kataru, Jordánsku, Bahrajnu, SAE či Libanonu je procento žen, které studují, vyšší než podíl studujících mužů. Lze proto těžko plošně mluvit o "výrazně omezeném" přístupu žen ke vzdělávání.

Co se týče poloviční váhy hlasu ženy v soudních procesech oproti hlasu muže, jak o tom prezident mluví, jedná se o populární interpretaci koránského verše 2:282, v němž se praví:

"A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich, a nemáte-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte za vhodné svědkyně; aby, kdyby jedna z nich se zmýlila, druhá ji mohla připomenout."
Řada znalců islámské tradice (např. zde a zde) ovšem poukázala na to, že tento verš není možno zredukovat na formulku 1 muž = 2 ženy ze dvou hlavních důvodů:

a) V době, kdy byl Korán sepisován, tedy začátkem 7. století našeho letopočtu, byl obchod a finanční transakce zcela v doméně mužů. Proto se jeví jako pochopitelné, že pokud byly ženy přizvány jako svědkyně finanční transakce, bylo tradicí, aby tak pro předpokládanou nezkušenost s touto tématikou činily ženy dvě.

b) Nikde jinde v Koránu není tento genderový požadavek v souvislosti s podáváním svědectví a soudními přemi vznesen. Srovnejte např. s Korán 4:15, Korán 24:4 či Korán 65:2.

Poslední část výroku ohledně interpretace Koránu do hodnocení nepromítáme, neboť jde o interpretační spor, který nejsme schopni autoritativně rozsoudit. Výrok s poukazem na zobecňování ze strany prezidenta v oblastech přístupu k voleným funkcím či ke vzdělání hodnotíme jako zavádějící.