Úřad pro ochranu hospodářské soutěže publikoval dne 1. září 2014 stanovisko (.pdf) vztahující se k regulaci loterií a jiných podobných her obcemi, ve kterém těmto sděluje, že na základě § 19a (Dozor nad orgány veřejné správy) zákona č. 143/2001 Sb., zákon o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jsou obce, které se pro regulaci loterií a jiných podobných her rozhodnou, povinny ke dni 1. ledna 2015 zveřejnit veškerá kritéria, na základě nichž budou na jejich území loterie a jiné podobné hry regulovány. V případě, že již obce přijaly vyhlášky, které jsou v rozporu s výše uvedeným paragrafem zákona a nálezem Ústavního soudu, tedy možné diskriminaci provozovatelů ze strany obcí vedoucí k možnému narušení hospodářské soutěže, jsou nuceny do stejného data zjednat nápravu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Zatímco v Polsku a Slovensku funguje přímá volba i odvolávání starostů, v Německu a Rakousku se situace liší dle jednotlivých zemí – volba i odvolávání starostů velmi závisí na jednotlivých zemích Spolku. Obecně má ale Okamura pravdu, že tento institut u našich sousedů ve větší či menší míře funguje.

Není jasné, co přesně Tomio Okamura myslí pod pojmem střední Evropa, jelikož pojem může historicky, politicky i geograficky nabývat různých podob (srov. Wikipedie). Vzhledem k tomu, že ale Tomio Okamura uvádí "všechny země okolo", budeme vycházet z velmi zúženého pojetí pouze sousedů České republiky, tj. Německa, Rakouska, Polska a Slovenska.

Podle analýzy Parlamentního Institutu (.pdf) z roku 2010 přímou volbu starostů zavedlo Německo, Polsko a Slovensko. Podle odborného článku v periodku Acta Politologica (.pdf, str. 8 a dále) je přímá volba starosty zavedena také v šesti z devíti rakouských spolkových zemí.

Podle další analýzy Ministerstva vnitra (.pdf) může být starosta zároveň i odvolán občany na Slovensku (str. 11; může to být v případech, kdy "o to peticí požádá alespoň 30 % oprávněných voličů, pokud starosta hrubě či opakovaně zanedbává své úřední povinnosti, resp. porušuje právní předpisy, pokud nepřítomnost starosty či jeho nezpůsobilost k výkonu funkce trvá déle než 6 měsíců"). Rovněž o osudu starosty mohou občané rozhodnout přímo i v Polsku (str. 14).

V Německu i Rakousku se liší systém podle jednotlivých spolkových zemí. V Rakousku, jak bylo zmíněno, je přímá volba ve všech zemích, vyjma Dolního Rakouska, Štýrska a Vídně. Veškeré rakouské obce mohou vyhlásit nezávazné lidové hlasování, přičemž v některých zemích je mohou iniciovat vedle rady a starosty také přímo občané. Nepodařilo se nám ovšem dohledat, zda se takovéto referendum může konat i v otázce odvolání starosty (Balík, S.: Komunální politika. 2009, s. 115–118).

V Německu funguje řada různých druhů uspořádání. S přímou volbou starosty se setkáváme hlavně v jihoněmeckém radním uspořádání a tzv. starostovském uspořádání, např. v Porýní-Falci (naopak třeba v Sársku je ale volen radou). Velmi rozdílné je opět postavení starostů i co se týče odvolávání – v Bádensko-Virtembersku a Bavorsku (s přímou volbou) nemůže být starosta odvolán, naopak v Hesensku (s nepřímou volbou) ano (Balík, S.: Komunální politika. 2009, s. 126–130).

Tomio Okamura byl doposud jediným politikem, který se vzdal mandátu senátora ve prospěch mandátu poslance, v důsledku čehož byly vypsány doplňovací volby, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dodejme ale, že dle Ústavy čl. 21 se Okamura funkce senátora, pokud se chtěl stát sněmovním poslancem, vzdát musel, jelikož Ústava stanoví, že "nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu".

Dalšími politiky, kteří nedokončili celé období mandátu senátora, byli: Václav Benda z důvodu úmrtí v roce 1999, Pavel Rychetský a Dagmar Lastovecká v důsledku jejich jmenování soudci Ústavního soudu v roce 2003, Josef Zielienec a Vladimír Železný z důvodu jejich zvolení poslanci Evropského parlamentu v roce 2004 (viz seznam doplňovacích voleb), Petr Skála, který odstoupil ze zdravotních důvodů v roce 2007, a Jiří Dienstbier st. z důvodu úmrtí v roce 2011.

Je pravda, že v některých obcích byly herny zakázány (jedná se např. o Blansko, Bohumín či třiadvacet městských částí v Brně).

Ústavní soud opakovaně judikoval (dříve zde), že obce mají právo hazard regulovat dle vlastního uvážení. V nálezu Ústavního soudu Pl. 6/13 v bodu 43 soud uvádí: „Za legitimní cíl napadené úpravy nelze konečně považovat ani údajné obavy státu z hrozících arbitrážních sporů. Tvrzení, podle něhož by rušení (či změna) vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů mohlo vyústit v zahájení sporů podle mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic, není nijak podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Navíc je třeba připomenout, že pokud by se mělo jednat o arbitráže zahájené podle mezinárodních smluv na ochranu investic, mohli by řízení iniciovat toliko zahraniční provozovatelé, což je však s ohledem na ustanovení § 4 odst. 4 loterijního zákona (loterie může provozovat pouze společnost se sídlem v ČR – poznámka Demagog.cz)vyloučeno“. To, že státu nehrozí arbitráže tvrdí mj. i Transparency International.

I přesto prezident Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů a dalších her Petr Vrzáň tvrdil: „Je tady ústavou garantováno právo na ochranu investic, tudíž určitě vzneseme nároky za majetkové škody“. O den později, 12. dubna 2013, se k němu připojil také majitel loterijní společnosti Synot, Ivo Valenta: „My jsme měli desetileté licence a budeme usilovat o to, abychom je měli nadále, abychom se soudně těchto licencí domohli zpátky. Pokud nebude vyhnutí a ty dopady na naše společnosti by byly likvidační, tak se budeme určitě soudit v rámci České republiky, a pokud to nepomůže, pak budeme chtít zahájit soudní řízení i přes Brusel a budeme se domáhat svých práv“.

Navzdory těmto proklamacím zástupců loterijního průmyslu není evidována žádná arbitráž vedená proti České republice v důsledku regulace hazardu.

Na základě níže uvedených informací hodnotíme výrok jako pravdivý. Česká republika má na základě Strategie 2014–2020 skutečně pátou největší alokaci finančních prostředků z EU. Vzhledem k tomu, že byl pan Vlasák v letech přípravy této strategie (2009–2014) místopředsedou Evropského parlamentu a členem Výboru pro regionální rozvoj, byl členem týmu, jenž se na tvorbě této strategie podílel. Například v rámci ní předložil pozměňovací návrhy (.pdf, str. 5), v nichž propaguje evropské regionální a místní orgány jakožto důležité aktéry při zajišťování, aby byly různé finanční nástroje Unie účinně koordinovány.

Na základě dostupných vyjádření zainteresovaných politiků hodnotíme výrok jako pravdivý. Ministr vnitra Milan Chovanec k novému vývoji v procesu přijetí zákona o státní službě uvedl: "Teď se to (příprava služebního zákona - pozn. Demagog.CZ) rozhodnutím a politickou dohodou vrátilo na vnitro a my jsme připraveni ten úkol splnit ve prospěch státu. Jiný úkol jsem nedostal, takže ho prostě splním." Přesun legislativních prací na Ministerstvo vnitra potvrdil na tiskové konferenci také Jiří Dienstbier (viz 23. minutu záznamu TK zde), který přípravu zákona doposud zaštiťoval.

České Budějovice skutečně schválily regulaci hazardu už před třemi lety, 15. listopadu 2011. Nařídily tehdy, že výherní automaty skončí do jednoho roku a videoloterijní terminály je musí následovat nejpozději do konce roku 2014.

V souvislosti s politickou minulostí kandidátů ANO na magistrát Plzně jsme při kontrole veřejně dostupných údajů nenarazili na informaci o příslušnosti k nějakému politickému subjektu u žádného z kandidátů. Nicméně tuto skutečnost vzhledem k metodické náročnosti a problematickému získávání informací tohoto druhu nelze vyloučit. Daný kandidát mohl být "řadovým" členem nějaké strany, což fakticky dohledat nejde.

Zmíněný pozměňující návrh služebího zákona (.pdf) má skutečně 201 paragrafů a 83 stran. Z tohoto pohledu je výrok předsedy ODS pravdivý. Zda jej lze za 12 dnů dobře nastudovat, necháme na posouzení čtenáře, soustředíme se pouze na rozsáhlost zmíněného návrhu.

Výrok Kláry Liptákové hodnotíme jako pravdivý na základě dat získaných z organizace Rozkoš bez rizika.

Podle statistiky Rozkoše bez rizika (pdf., s. 10) z roku 2012 poskytovalo sexuální služby na ulicích 5,3 % z celkového počtu prostituujících.

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná oficiální statistika, která by určovala počty prostitutek, jedná se spíše o odhad.