Vývoj švédské ekonomiky přehledně komentuje článek České televize.

Deník The Economist se pak nechal slyšet takto: „Na rozdíl od starého modelu sociálního státu, v němž lidé platili vysoké daně a dostávali na oplátku velké množství sociálních služeb a objemné transfery, nový model, obecně řečeno, zachovává většinu služeb, ale přitom snižuje daně a osekává transfery. " (zdroj: Sweden: The New Model)

Z uvedeného výroku nehodnotíme slova o užitečnosti Rusnokovou vládou učiněných kroků nebo odbornost jejích členů. Pouze konkrétní vyjmenované kroky.

Nařízením vlády č. 210/2013 Sb. se s účinností od 1. 8. 2013 skutečně zvedla minimální mzda, konkrétně o 500 Kč na částku 8 500 Kč měsíčně.

Co se týká dohody s kraji, Miloš Zeman má nejspíše na mysli výstupy společného jednání vlády České republiky a Asociace krajů České republiky, které se uskutečnilo 19. 7. 2013. Dohoda byla nalezena především v otázce “zřízení řídícího týmu k problematice evropských fondů za účasti premiéra, ministra financí a ministra proto místní rozvoj. Na straně krajů se práce v týmu zúčastní vybraní hejtmani.”

Na tiskové konferenci z úst premiéra Rusnoka zaznělo (přepis videozáznamu): “ Byla tam samozřejmě záležitost kofinancování evropských fondů, jak známo minulá vláda zrušila, zřejmě to měl být nějaký politický trest, zrušila kofinancování pro kraje, nikoliv pro jiné operační programy, i o tom jsme se bavili." Mezi Nečasovou vládu a kraji existovalo ve věci spolufinancování projektů čerpajících finance z evropských fondů skutečně napětí. Zásadní neshody o podobě čerpání fondů lze vysledovat i do minulosti. Byť se tedy nedá jednoznačně říct, která strana nesla na blokaci vinu, Rusnokova vláda dohodu skutečně uzavřela.

Stejně tak ministr zahraničních věcí Jan Kohout a ministr průmyslu a obchodu Jiří Cienciala podepsali dne 25. července 2013 Ujednání (.pdf) MZV ČR a MPO ČR o zásadách spolupráce při budování, provozování a řízení sítě zahraničních zastoupení organizace zřízené ministerstvem průmyslu a obchodu. Podle ministra Kohouta “ Začíná nová etapa spolupráce v oblasti hájení ekonomických zájmů České republiky. Oba naše resorty budou v tandemu úzce spolupracovat ve prospěch české ekonomiky. Stojí tak bok po boku, jako výkonná ekonomická ministerstva.” Podle zprávy uveřejněné na webu MZV tak například V některých případech budou ekonomičtí experti působit přímo v prostorách zastupitelských úřadů, zejména v oblastech s náročnými podmínkami, například v Iráku. Tuto dohodu tak lze chápat jako posílení role obchodních zastupitelství. Pro údajnou blokaci ze strany ministerstva zahraničí (v té době pod vedením Karla Schwarzenberga) platí stejná poznámka jako pro otázku dohody o spolufinancování výše.

Na základě dat volebních výsledků hodnotíme výrok jako pravdivý. V České republice se dosud konaly dvoje volby do Evropského parlamentu, v roce 2004 a 2009. Obě hlasování měla účast jen málo přes 28 %, přičemž – pro srovnání – nejnižší účast při volbách do Poslanecké sněmovny dosud byla 58% v roce 2002.

Tyto výsledky jsou ve shodě s teorií voleb druhého řádu Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta. „V teorii voleb druhého řádu […] autoři rozdělují volby na prvořadé […], což jsou hlavní národní volby a druhořadé […], kam patří lokální a regionální volby, volby do horních komor parlamentů, prezidentské volby (v neprezidentských systémech) a volby do [Evropského parlamentu]“ (magisterská práce Kateřiny Slámové, .pdf, str. 9).

Hlavní charakteristika voleb do Evropského parlamentu jako voleb druhého řádu má být:

„1) Je v nich zaznamenána nižší volební účast.
2) Oproti prvořadým volbám je větší procento neplatných hlasů.
3) Získávají malé strany.
4) Vládní strany ztrácejí hlasy.
5) Voliči při svém rozhodování méně zohledňují stranu a více se rozhodují pro osobnosti.
6) Překračují národní hranice.
7) Existuje vazba mezi pravidly voleb a volební účastí – s odlišností od národní tradice klesá volební účast.
8) U [druhořadých voleb] je role volební kampaně důležitější než u [prvořadých].“ (tamtéž, str. 10-11)

Na základě textu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 a statistik poskytnutých Policií ČR hodnotíme výrok jako zavádějící.

Bod jedna prvního článku amnestie skutečně hovoří o trestech do jednoho roku. V bodu dvě se však píše „Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 10 let."

Dle statistik poskytnutých Policejním prezidiem ČR se v období od ledna do května 2013 činil celkový počet kriminálních skutků 140796. Amnestovaní ve stejném časovém období spáchali 2208 kriminálních skutků, což znamená, že se podíleli na kriminalitě zhruba v 1,56 % případů. Z celkového počtu 6317 amnestovaných osob bylo k 31. 5. 2013 stíháno 1354 tj. 21,4 %. V jednotlivých krajích se pak kriminalita amnestovaných značně liší. Není tedy pravda, že by „se s kriminalitou nic nestalo“ jak tvrdí Václav Klaus, k jistému ovlivnění kriminality došlo.

Přikládáme některé statistky Policie ČR:

Skutky spáchané amnestovanými osobami
za leden - květen 2013
rozdělení podle krajů

Název kraje

Počet skutků

Hl. město Praha

456

Jihočeský kraj

75

Jihomoravský kraj

232

Karlovarský kraj

118

kraj Vysočina

28

Královéhradecký kraj

76

Liberecký kraj

88

Moravskoslezský kraj

348

Olomoucký kraj

119

Pardubický kraj

76

Plzeňský kraj

113

Středočeský kraj

142

Ústecký kraj

246

Zlínský kraj

91

celkem

2 208

Skutky spáchané amnestovanými osobami
za leden - květen 2013
rozdělení podle druhu kriminality

Druh kriminality

Počet skutků

Násilná kriminalita

165

Mravnostní kriminalita

6

Majetková kriminalita

1 321

Ostatní kriminalita

535

Zbývající kriminalita

132

Hospodářská kriminalita

49

celkem

2 208

Dle informací plynoucích z výročních zpráv Dopravního podniku hlavního města Prahy činily tržby (.pdf, str. 79) z jízdného (přepravní tržby za MHD a vnější pásma) za rok 2011 částku 4,53 mld. korun.

V roce 2010 (.pdf, str 115) se jednalo o částku 4,46 mld. korun, v roce 2009 (.pdf, str. 79, Aj.) poté o 4,40 mld. korun.

Výroční zpráva pro rok 2012, potažmo informace o výši tržeb z jízdného, v tuto chvíli není k dispozici.

Zastupitel Hudeček částku vybranou Dopravním podnikem na jízdném podhodnocuje. Proto hodnotíme jeho výrok jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.

Co se týče tzv. fondů solidarity, takové iniciativy na Západě můžeme opravdu nalézt.

Lze například zmínit kanadský Fonds de solidarité FTQ (oficiální stránka organizace v angličtině), jehož účelem je do určité míry podporovat a chránit pracovní místa v různých ekonomických sektorech (včetně těžebního průmyslu). Tento fond také cíleně vede své členy a podporované organizace k vytváření rezerv pro důchody. Nejedná se však o iniciativu přímo ze strany těžařských firem.

Okamura také ve svém textu (Okamura: Bakala vytáhl miliardy, zbyla bída. Je to hnus) popisuje stručně řešení, o kterém mluvil také v tomto výroku. Konkrétně píše: "Majoritní vlastník OKD Zdeněk Bakala by se měl podle mého názoru finančně podílet na zmírnění sociálního napětí zapříčiněného krizí OKD a na sanaci podniku. V civilizovaném světe vytváří takto velké firmy fondy pro případ krizí, ze kterých podporují své propouštěné zaměstnance."

Prezident Miloš Zeman již během volební kampaně prohlašoval, že by bývalého vedoucího prezidentské kanceláře Jiřího Weigla ve funkci kancléře ponechal. Ten však v lednu 2013 deklaroval, že z Pražského hradu odejde spolu s končícím prezidentem Václavem Klausem, neboť dle jeho slov “ považuje za správné odejít se současným prezidentem ”.

Zda u jednání prezidenta Zemana s Jiřím Weiglem byl kancléř Mynář přítomen, není pro hodnocení výroku bráno v potaz.

Hana Marvanová za občanské sdružení Veřejnost proti korupci (součást iniciativy Vraťte nám stát) vyčíslila náklady za nepřipojení k soudnímu řízení na přibližně 27 milionů Kč. Veřejnost proti korupci v souvislosti s tím podalo trestní oznámení i na ministerstvo financí, které jej viní z podílu na nečinnosti.

Novinky.cz : “Podle právničky Hany Marvanové, která je ve výboru sdružení, bude muset ČR kvůli podání civilní žaloby zaplatit jen na soudním poplatku 20 miliónů korun, náklady advokátní kanceláři jsou vyčísleny přibližně na sedm miliónů.”

Výrok prezidenta Zemana je hodnocen na základě informací o jeho snaze o prosazení tzv. majetkových přiznání jako nepravdivý.

Miloš Zeman byl premiérem ve volebním období 1998-2002. V tomto období byl návrh na zákona o přiznání k majetku předložen vládou do Parlamentu pouze dvakrát a byl také dvakrát odmítnut.

1. verze zákona (Sněmovní tisk 428) byla předložen vládou M. Zemana 18. listopadu 1998, zamítnut byl již v 1. čtení, a to 8. prosince 1999.

2. pokus prosadit zákon o přiznání k majetku byl vládou do sněmovny přeložen jako tisk 965 12. června 2001., Poslaneckou sněmovnou byl tentokrát zamítnut ve 2. čtení.

Potřetí již vláda Miloše Zemana návrh o prokázání původu majetku formou zákona do Parlamentu nenavrhla.

Shrnutí snah o prosazení tohoto návrhu zákona popisuje ve své novele zákona o přiznání k registrovanému majetku ČSSD, konkrétně v tomto textu (část "důvodová zpráva").

Výrok hodnotíme na základně dostupných informací jako nepravdivý.

Dle německého insolvenčního řádu se nabízí v případě úpadku právnické osoby víceméně dvě hlavní možnosti, jak se s nastalou situací vyrovnat a těmi jsou zákonná likvidace a reorganizace. Obě možnosti jsou přitom realizovány v rámci insolvenčního řízení. Možnost reorganizace podniku v rámci insolvenčního řízení je v německém insolvenčním řádu zavedena od roku 1991.

Dle §22 odst. 1 německého insolvenčního řádu (odkaz v německém jazyce, .pdf) se předpokládá, že činnost podniku bude pokračovat. V rámci insolvenčního řízení pak může podnik přistoupit k reorganizaci. Zároveň podnik, u kterého bylo zahájeno insolvenční řízení a pokračuje v činnosti je zvýhodněn tím, že mzdu zaměstnancům, včetně vedlejších mzdových nákladů, vyplácí po dobu třech měsíců úřad práce na základě §183 SGB (třetí kniha Sociálního zákona podporující pracovní místa, odkaz v německém jazyce) . Tato finační podpora v úpadku je však vyplácena zpětně a pouze pokud je podnik schopen ji předfinancovat a existuje-li pozitivní prognóza pokračování činnosti podniku.

Úpadek v ČR je upraven Insolvenčním zákonem neboli zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení. Způsoby řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení jsou pak dle §4 následující:

a. konkurs b. reorganizace c. oddlužení d. zvláštní způsoby, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů

Dle Insolvenčního zákona je také možné, aby insolvenční správce dle §41 uzavíral smlouvy o úvěry a smlouvy obdobné, jakož i smlouvy na dodávku energií a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv, což má umožnit pokračování činnosti podniku.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý především kvůli dezinterpretaci postupu po "bankrotu" v České republice. Není ani zcela jasně možné určit, jestli má Vladimír Stehlík formulací "ta banko jim pomůže, dá jim půlroku na to, aby se zvedli a začnou znova" na mysli reorganizaci a pokračování podniku, ale dá se to tak vyložit. Nicméně jediná možnost v ČR jistě není "být zavřen"-