Výrok Miloše Zemana hodnotíme na základě volebních výsledků ČSSD jako pravdivý.

Ve volbách v roce 1992 získala sociální demokracie (tehdy ještě československá) 6,53 % hlasů. Miloš Zeman se následně stal předsedou strany na sjezdu strany v Hradci Králové v roce 1993. V dalších volbách, v letech 1996 a 1998 pak ČSSD získala 26,44 % resp. 32,31 %.

VolbyVýsledek1992 6,53 % 1993 Nástup Zemana do čela ČSSD 1996 26,44 % 1998 32,31 %

Topolánek i Nečas každý v minimálně jednom případě jednal o reformách i s opozicí, a i když to třeba nebylo stoprocentní pravidlo, je od Bohuslava Sobotky zavádějící to paušalizovat.

Topolánkova vláda při přípravě některých svých reforem širší shodu hledala. Tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek založil expertní komisi, která se měla podílet na přípravě reformy zdravotnictví. Julínek konkrétně uvedl, že "plán o financování je možný jenom po široké politické shodě," v komisi tedy měli být přítomni vedle odborníků i zástupci parlamentních stran. ČSSD sice nakonec žádné zástupce nedelegovala, v komisi ale zasedli vedle vládních stran zástupci komunistů.

Zástupci opozice byli součásti i tzv. druhé Bezděkovy komise (např. Jiří Rusnok), která sice byla ustanovena až za vlády premiéra Fischera, vláda Petra Nečase z ní ale měla vycházet (nakonec z ní ale čerpala pouze částečně). Nečas pak na začátku svého funkčního období diskusi s ČSSD ohledně reformy penzí deklaroval a se zástupci opozice se pak skutečně sešel.

Na základě uvedených informací hodnotíme výrok jako zavádějící.

Pravomoci prezidenta jmenuje Ústava ČR v čl. 62 a 63. Prezident nemá kontrolu nad hospodařením se státním rozpočtem a dokonce ani (dle čl. 41, odst. 2) nemůže podávat návrhy zákonů. Vláda a její členové (té se věnuje čl. 67 a následující) naopak řídí správní úřady v ČR a vláda jako celek má právo navrhovat zákony (dle čl. 41) o jejichž schválení pak rozhoduje Parlament, zejm. ovšem Poslanecká sněmovna. Ta může díky čl. 47 a čl. 50 poměrně snadno přehlasovat prezidentské veto i zamítnutí/změnu zákona Senátem.

V zásadě můžeme rozdělit výdaje na zdravotnictví na veřejné a soukromé. Z hlediska veřejných se jedná zvláště o výdaje zdravotních pojišťoven a pak dále veřejných rozpočtů. V průměru se tyto dle ČSÚ (.pdf) výdaje zvyšovaly o 6,01 % ročně mezi léty 2000 a 2010 a nejrychlejší nárůst dosáhl 11,4 % mezi léty 2008 a 2009. Soukromé výdaje rostly ještě rychlejším tempem (ač z mnohem nižšího základu) a jejich průměrný roční nárůst dosáhl hodnoty 12,67 %, pokud se na výdaje podíváme souhrnně, průměrný roční nárůst odpovídá 6,82 %. Absolutní nárůst mezi rokem 2000 a 2010 je u veřejných výdajů 79,3 %, u soukromých 230 % a souhrnně o 93,5 %.

Zmíněný propad (.pdf, str. 42) se vztahuje k rozdílům mezi vybraným pojistným a výdaji zdravotních pojišťoven, který v roce 2010 dosáhl 6,89 mld. a v roce následujícím 5,16 mld. Rozdíl mezi výslednými hodnotami obou let je tvořen mírnějším růstem nákladů a růstem inkasa pojistného po rozdělení o 4,86 mld.

Růst snížené sazby DPH z 10 % na 14 % od počátku tohoto roku měl dle předběžných odhadů zvýšit náklady ve zdravotnictví o 4-5 mld. Kč, podobně růstu mezd ve zdravotnictví byl odhadován na 4-5 mld. Kč s dalším možným zvýšením.

Volební účast v krajských volbách 2012 byla přesně 36.89 % a ČSSD vyhrála v devíti krajích a KSČM ve dvou. Tyto dvě strany tedy získaly většinu z 13 krajů a celkem 387 mandátů z celkových 675.

Vlastníkem Českých drah je ze 100 % Česká republika.

Výrok Miroslava Kalouska se nám nepodařilo ověřit na základě veřejně dohledatelných faktů.

V retrospektivní pohledu se nám podařilo najít zmínky o koaličních smlouvách v případě vlády Petra Nečase od roku 2010, obou vlád Mirka Topolánka v letech 2006-2009, vlády Jiřího Paroubka v letech 2005-2006, koaliční vlády Stanislava Grosse v letech 2004-2005, a vlády Miroslava Špidly v letech 2002-2004.

NIcméně se nám nepodařilo najít koaliční dohodu vlád Václava Klause. To však nemusí znamenat, že dané smlouvy neexistovaly. Bohužel tedy dle našeho posouzení nemůžeme dát Miroslavu Kalouskovi za pravdu, ale ani jeho tvrzení nemůžeme vyvrátit.

K přítomnosti jména Miloše Zemana na seznamu StB jako nepřátelské osoby; dle vyhledávání v archivních pomůckách Archivu bezpečnostních složek byl status Miloše Zemana v rámci záznamů StB (tedy druh svazku) zprvu „Prověřovaná osoba“ (PO), následně svazek převeden na „Signální svazek“ (S).

„Svazek prověření signálu (neboli signální svazek) zavádí se na prověření signálních poznatků o protistátní činnosti osoby (projevování zájmu o skutečnosti představující státní tajemství, mimoslužební návštěvy zastupitelských úřadů kapitalistických států, podezřelý styk, nebo dopisování s osobami v kapitalistických státech a tak pod.), získaných agenturou, vyšetřováním, hlášením různých úřadů, občanů a podobně, za účelem potvrzení jejich pravdivosti.
Lhůta k prověření těchto signálů se stanoví na dobu 6 měsíců od zavedení svazku, kterou může ve zvláštních případech prodloužit náčelník součásti (u VKR náčelník operativního odboru) o dva až tři měsíce.Potvrdí-li se signál o protistátní činnosti, převádí se tento svazek na jiný druh operativního svazku.Neprověří-li se signál a nejeví-li se nutnost dalšího prověřování, svazek se ruší. Jestliže však materiály dle svého obsahu nelze zničit, je možno podle charakteru získaných poznatků o osobě, svazek prověření signálu převést na pozorovací nebo uložit do operativního archivu.“ (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Policie ČR)

Prověřovaná osoba je pak druh osobního svazku. Osobní svazky se dělí na prověřované osoby a nepřátelské osoby. Z logiky věci pak vyplývá, že prověřovaná osoba není totéž co osoba nepřátelská.

Pozn.: Záznam Miloše Zemana je dohledatelný zde, po zadání příjmení (Zeman), jména (Miloš) a data narození (28.09.1944) . Ve výsledném záznamu pak kliknout v kolonce „Kniha“ na „zobrazit“. V kolonce „Druh svazku“ jsou zkratky charakterizující statut zapsaného, vysvětlivky zde.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme na základě článků Ústavy ČR týkajících se parlamentních voleb jako pravdivý.

Článek 20 Ústavy ČR stanovuje, že: “Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.” Článek 40 Ústavy ČR pak stanovuje: “K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.” Volební zákon je změně Ústavy skutečně podobný, rozdílem je však například to, že jeho schválení nevyžaduje kvalifikovanou (tzn. třípětinovou) většinu. Odstavec 4 článku 39 Ústavy: “K přijetí ústavního zákona (…) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.”

Dle článku 72 ústavy ČR lze vyjádřit nedůvěru jen vládě jako celku a to absolutní většinou poslanců, tedy 101 hlasy.