Výrok lze hodnotit jako pravdivý, Parlament zde skutečně má jen konzultační funkci a je na Radě, aby o dokumentu rozhodla. Následně by ho pak ještě musely schválit národní parlamenty.

Při konzultační proceduře, která je zvláštním legislativním postupem, má Parlament vyjádřit své stanovisko k legislativnímu návrhu před tím, než bude přijat Radou. Podle stránek EP:„Evropský parlament může legislativní návrh schválit či zamítnout, případně v něm může navrhnout změny. Rada není z právního hlediska povinna řídit se stanovisky Parlamentu, ale podle judikatury Soudního dvora nesmí učinit rozhodnutí před obdržením příslušného stanoviska.“

Pokud Rada následně dokument schválí, musí ho také schválit národní parlamenty. Protože jak je uvedeno i v návrhu usnesení pro EP (.pdf): „protokoly připojené k SEU a SFEU jsou nedílnou součásti těchto Smluv, a dodatečný protokol stanovující specifická pravidla týkající se uplatňování některých částí práva Unie v určitém členském státě si proto vyžaduje revizi Smluv.“ Navíc je plánováno, že bude dokument připojen k přístupové smlouvě Chorvatska, která také musí projít schválením národními parlamenty.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože sociální demokracie opravdu měla výrazný a nepopiratelný podíl na vstupu ČR do EU. Je samozřejmě zela jasné, že do Evropské unie jsme nevstoupili po roce 2007, ale v roce 2004. Tímto špatným datem ale Lubomír Zaorálek jistě nikoho nemystifikuje.

Pravděpodobně nejdůležitějším faktem potvrzujícím roli ČSSD na vstupu ČR do EU je fakt, že klíčová vyjednávání mezi EU a ČR i samotný podpis smlouvy o přistoupení se odehrávala v období vlády ČSSD a samotná smlouva byla podepsána tehdejším předsedou sociální demokracie Vladimírem Špidlou.

Jednoznačně proevropský směr strany je dán i programovým prohlášením vlády z roku 1998 (.pdf), které říká, že: "ČSSD se ztotožňuje s myšlenkou integrace států evropského kontinentu a za svou prioritu považuje přijetí České republiky do Evropské unie..."Sociální demokracie byla považována za nejvíce proevropskou stranu v českém (relevantním) politickém spektru a její poslanci vždy hlasovali v souladu se snahou co nejrychleji vstoupit do EU.

Na základě výsledků řeckých voleb konaných 17. června 2012 hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Vezmeme-li v potaz hlasy stran, které překonaly 3% klauzuli nutnou pro postup do parlamentu, pak strany, které zřejmě vystupují proti záchrannému balíku od EU a MMF, získaly celkem 2.820.668 hlasů. Tato skupina je značně různorodá a zahrnuje radikální levicovou koalici SYRIZA, Nezávislé Řeky (odštěpenou frakci z Nové demokracie), kteří odmítají podobu půjčky od EU a MMF, ultranacionalistickou stranu Zlatý úsvit a K.K.E (komunisté).

Proevropské strany, které podporují přijetí záchranného balíku, konzervativní Nová demokracie a socialistický PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) získaly dohromady 2.581.441 hlasů.

Zásadní roli v těchto počtech hraje menší levicová strana Demokratická levice (ΔΗΜΑΡ), která získala 385.079 hlasů. Tato strana se vyznačuje prounijními názory, avšak její lídr Fotis Kouvelis na počátku tohoto roku prohlásil, že nebude podporovat současnou podobu půjčky EU a MMF v řeckém parlamentu. Požaduje na rozdíl od návrhu podporu růstu pomocí strukturálních fondů a Evropské investiční banky. Z čehož vyplývá, že strana současnou pomoc eurozóny Řecku neschvaluje, byť má proevropskou orientaci, a její voliči tedy hlasovali také protizáchrannému balíčku.

Po sečtení tedy proti záchrannému balíčku hlasovalo 3.205.747 řeků, pro záchraný balíček 2.581.441 a výrok Nigela Farage je tedy pravdivý.

Výrok poslance Polčáka byl s ohledem na platnou legislativu označen za nepravdivý. Pokud mluvíme o možnostech zákonodárné iniciativy, tak ministr spravedlnosti není jediný, kdo může zákon předložit. Poslanec mohl svým výrokem mínit fakt, že předložení takové právní úpravy vyžaduje vysokou odbornost (nutnost přiložení důvodové zprávy atd.), kterou může v tomto případě nejlépe poskytnout pouze ministerstvo spravedlnosti, a tak použil slova "jediný možný". To ale není z jeho výroku explicitně jasné.

Druhá část výroku je také nepravdivá, neboť Legislativní rada vlády zákonodárnou iniciativu nemá.

Žádná výjimka pro návrh zákona o státním zastupitelství není dohledatelná.

V článku 41 Ústavy ČR se jasně píše, kdo má právo zákonodárné iniciativy. "Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku." Obecně tedy může předložit zákon nejen ministr spravedlnosti. Legislativní pravidla vlády (pdf.) jsou o něco konkrétnější. V třetím článku je uvedeno, že "věcný záměr zákona vypracovávají ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a předkládají jej k projednání vládě před vypracováním návrhu zákona, a to v případě, že věcný záměr je obsažen v plánu legislativních prací vlády." V článku devět se taktéž uvádí, že součástí návrhu zákona musí být tzv. důvodová zpráva, která musí obsahovat celou řadu odborných náležitostí, jako je zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy nebo zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy EU.

Pokud část výroku poslance Polčáka o Legislativní radě vlády chápeme tak, že tento orgán může předložit novelu zákona, tak neříká poslanec pravdu. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, kdo má zákonodárnou iniciativu. Navíc ze Statutu Legislativní rady vlády (pdf.) jasně vyplývá, že se jedná o "poradní orgán vlády pro legislativní činnost vlády". Její kompetence, v nichž se o možnosti předkládání návrhů nepíše, jsou zde popsány takto:

"a) zaujímá stanoviska pro vládu k legislativním návrhům,
b) zaujímá stanoviska k závěrům pracovních komisí Legislativní rady nebo odboru kompatibility Úřadu vlády k návrhům vyhlášek, pokud zpracovatel návrhu vyhlášky vyjádří nesouhlas s těmito závěry,
c) zaujímá stanoviska v dalších případech, rozhodne-li tak vláda nebo předseda Legislativní rady,
d) vyjadřuje se k návrhu Legislativních pravidel vlády a k návrhům jejich změn,
e) na návrh předsedy Legislativní rady jmenuje a odvolává členy pracovních komisí Legislativní rady a z jejich řad jmenuje předsedy a místopředsedy pracovních komisí Legislativní rady a odvolává je."

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící neboť Evropská komise sice má jediná právo navrhovat zákony, jejich schvalování je ovšem na volených zástupcích.

Evropský parlament prošel od svého vzniku v roce 1952 (tehdy ještě jako Shromáždění ESUO) výraznými změnami a rozšiřováním pravomocí. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice stále úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států.

Nejčastějším způsobem přijímání legislativy v EU je procedura spolurozhodování, kterou Lisabonská smlouva rozšířila na drtivou většinu oblastí. Konkrétně se jedná o volný pohyb pracovních sil, právo podnikat a žít v jiném členském státě, služby, vnitřní trh, školství a vzdělávání (pobídková opatření), spotřebitelská politika, transevropské sítě (pokyny), životní prostředí (všeobecný akční plán), kultura (pobídková opatření) a výzkum (rámcový program). Po přijetí Lisabonské smlouvy se procedura spolurozhodování používá v 95 procentech případů. V rámci této procedury je postavení Parlamentu na stejné úrovni jako postavení Rady EU. Projednávaný legislativní návrh tak musí schválit obě instituce, jinak není přijat. Evropský parlament má tedy reálné právo veta a ne jen možnost legislativní proces zpožďovat.

Vedle procedury spolurozhodování, tzv. řádného postupu, existují ještě zvláštní postupy. Ty se používají u politicky citlivých rozhodnutí. Ani v těchto případech však neleží legislativní pravomoc pouze v rukou Komise a její návrh musí být přijat buď Radou spolu s vyádřením Parlamentu (v případě tzv. konzultace), nebo Radou po vyjádření souhlasu Parlamentu (v případě tzv. souhlasu).

(zdroj EurActiv)

Na základě údajů z informačního portálu Karlovarského kraje hodnotíme výrok jako pravdivý.

V Karlovarském kraji existuje mnoho středních odborných škol. Podle přehledu z Informačního portálu Karlovarského kraje jsou technické střední školy (podle počtu vypisovaných oborů) velké dvě - Integrovaná střední škola technická a ekonomická Sokolov, která nabízí také bakalářský studijní program a Integrovaná střední škola Cheb.

Výrok Radka Johna je pravdivý, VV měly skutečně bod o omezení imunity ve svém volebním programu.

Politický program (.pdf) strany VV pro volby 2010 obsahuje v části Protikorupční opatření bod ke změně poslanecké imunity (s. 12). Konkrétně zní: " Požadujeme omezení imunity poslanců a senátorů pouze na imunitu za projevy učiněné v Parlamentu ČR nebo v jeho orgánech". Omezení imunity ústavních soudců sice zmíněný stranický program neřeší, nicméně VV v Poslanecké sněmovně svými mandáty při hlasování o tomto zákonu tento návrh podpořily. Podpořily tak dokonce širší rozsah omezení imunity, než který měly napsány ve svém předvolebním programu. Tudíž je výrok předsedy Johna pravdivý.

Výrok lze hodnotit jako pravdivý, skupina poslanců ČSSD v této otázce opravdu podala podání k Ústavnímu soudu.

Podle informací dostupných na stránkách Ústavního soudu: „Poslanci Parlamentu ČR podali Ústavnímu soudu návrh na zrušení tzv. zdravotnické reformy, která dělí zdravotní péči hrazenou z veřejného pojištění na „základní“ a „ekonomicky náročnější“. Celkem 51 poslanců v čele s Bohuslavem Sobotkou žádá zároveň Ústavní soud o přednostní projednání návrhu.“ Stalo se tak v prosinci 2011. Text podání je dostupný na stránkách Ústavního soudu (.pdf).

Výrok je pravdivý. Současný ministr dopravy Pavel Dobeš (LIDEM), narozen 19. 1. 1982, získal svůj post 1. července 2011, tedy ve svých 29 letech.

Na základě získaných informací hodnotíme výrok Jiřího Čáslavky jako pravdivý.

Ačkoliv Evropský parlament nedisponuje žádnou pravomocí, na základě které by mohl prosadit změny v připravované fiskální smlouvě, jeho výtky byly zohledněny. Kritikaeuroposlanců směřovala zejména proti neslučitelnosti smlouvy s dosavadním právem EU. Fiskální smlouvu označili za nebezpečnou (znamenala by přestavbu právního rámce hospodářské a měnové politiky) a nepotřebnou, jelikož dle jejich názoru současný návrh obchází princip brzd a protivah. EP namítal, že rozpočtová omezení a investiční politiky je třeba kombinovat. Dosavadní návrh pouze zdůrazňoval posílení fiskální politiky, zatímco ignoroval potřebu podpory hospodářského růstu. Smlouva tak dle EP nepřispívá k obnovení důvěry na trhu a není cestou z ekonomické a finanční krize. Podle názoru většiny (521 z 695 poslanců) Evropského parlamentu by k regulaci postačovalo běžné právo EU. Rovněž Evropský parlament poukázal na fakt, že je důležité, aby se předseda EP zúčastňoval summitů týkajících se fiskální smlouvy a byl spolu s členskými státy EU informován o výsledcích summitů. Europoslanci tak dali jasně najevo, že pokud nedojde ke změnám, EP fiskální smlouvu nepodpoří.
Původní návrh (pdf.) smlouvy byl tedy přepracován a doplněn (pdf.). Viz. článek 2/odstavec 1, 2; článek 12/odstavec 5, 6.