Výrok Jaroslava Faltýnka hodnotíme jako zavádějící vzhledem k tomu, že kromě zemědělské a lesní půdy byly při výpočtu kompenzace zahrnuty i zastavěné plochy, u nichž byla použita pro výpočet finančního vypořádání cena 1106,78 Kč/m2, která výrazně přesahuje cenu zemědělské nebo lesní půdy. To Faltýnek v tomto svém výpočtu zcela opomíjí.

Při přípravě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byla již v roce 2007 ustavena Vládní komise, která měla za úkol ve spolupráci s Církevní komisí vypracovat návrh zákona o majetkovém vyrovnání. V roce 2008 byla navíc ustavena sněmovní komise, která si nechala vypracovat prověření výpočtu od společnosti Ernst & Young. Tato společnost shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální. Celý proces vyjednávání o majetkovém vyrovnání s církvemi byl završen dohodou mezi církvemi a Vládní komisí a následným přijetím zákona v roce 2012.

Co se týče samotného výpočtu finančního vypořádání za zemědělské pozemky, které nemohou být vydány, byla opravdu cena za metr čtverečný zemědělské půdy stanovena na 44,48 Kč a na 27,74 Kč u lesní půdy.

Zemědělskou, respektive lesní půdou se rozumí půda, která byla zemědělská, respektive lesní v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší půdy je dnes v intravilánech velkých měst (Praha, Brno), kde je její cena mnohem vyšší než cena půdy ve venkovských oblastech.

Z toho důvodu je výsledná průměrná cena zemědělské a lesní půdy vyšší než běžně uváděné tržní ceny půdy na venkově, kde se tato půda nejvíce prodává.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Zákon nepožaduje pro výkon funkce kancléře mít prověrku. Zároveň je ale také potřeba připomenout, že kancléř bez prověrky je prakticky omezen v možnostech vykonávat svoji funkci z důvodu nemožnosti pracovat s utajovanými materiály a účastnit se některých jednáních, kde se tajné informace prezentují.

Funkce kancléře je především upravena zákonem o Kancléři prezidenta republiky (zákon č.114/1993 sb.), který ale záležitost přístupu k utajovaným informacím neřeší. Přímá povinnost nevyplývá pro pozici kancléře ani ze zákona o ochraně utajovaných informací (zákon č. 412/2005 sb.), který tuto povinnost neurčuje přímo, ale s ohledem na možnost újmy, kterou daný dotyčný ze své funkce může provést.

Otázkou nutnosti prověrky k utajovaným skutečnostém u kancléře jsme se již zabývali v našem předchozím příspěvku zde.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.

V otázce Jaromír Soukup mluvil o společnostech Deutsche Telekom a Volkswagen, v nichž by podle jeho zjištění mělo Německo vlastnit 22% a 20% podíl.

V Deutsche Telekom má ve skutečnosti Německo 14,5% podíl a ve společnosti Volkswagen má 20% podíl Dolní Sasko.

Česká republika zastoupená ministerstvem financí vlastní ve společnosti ČEZ 69,78% podíl, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Andrej Babiš (spolu s Jaroslavem Faltýnkem) byl vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání 19. ledna (2018). V květnu 2018 bylo přerušeno stíhání Jaroslava Faltýnka, stížnost Andreje Babiše však byla zamítnuta a jeho stíhání stále pokračuje.

Nominanta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho odmítl jmenovat Miloš Zeman, údajně kvůli jeho postojům k migraci. Aktuálně tedy vláda nemá ministra zahraničí - ministerstvo bude dočasně řídit předseda ČSSD a ministr vnitra v nové Babišově vládě Jan Hamáček.

ČSSD potvrdila svou účast v Babišově vládě 15. června po výsledku vnitrostranického referenda. Vláda ANO a ČSSD se má opírat o hlasy KSČM, která má vládu tolerovat. Finálně má být o toleranci vlády komunisty rozhodnuto v sobotu 30. června 2018 po rozhodnutí ÚV KSČM.

V rámci hodnocení jsme hledali, nakolik si pirátské strany vedou ohledně zastoupení v národních parlamentech. V tomto ohledu se výrazně prosadili Piráti na Islandu a v České republice. V dalších zemích jde prozatím spíše o dílčí úspěchy sestávající v zisku europoslaneckého křesla. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pirátské strany jsou zakládány všude po světě, jejich seznam lze najít na Pirate Parties International, tedy nadnárodním sdružení pirátských stran.

Na Islandu zaznamenala tamní Pirátská strana v parlamentních volbách v roce 2016 úspěch, kdy získala 14,5% voličských hlasů a 10 křesel v Parlamentu.

Švédská Pirátská strana v roce 2009 získala jedno z křesel Švédska v Evropském parlamentu.

V Německu měla Pirátská strana vcelku nadějné pozice po úspěchu v roce 2012, avšak její popularita poté klesla.

Ve Finsku se Piráti do vyšší politiky ještě nedostali, avšak objevují se v politických funkcích na nižších úrovních.

V kontextu evropské politiky, jak shrnuje článek Evropské rady pro mezinárodní otázky, se pirátské strany mohou jevit jako rebelské hlasy úzké skupiny společnosti. Vzhledem k tomu, jakými otázkami se zabývají, a vzhledem k jejich rostoucí popularitě na různých úrovních politiky by ale neměli být opomíjeni.

V České republice získali Piráti v posledních parlamentních volbách 10,79 % hlasů, tedy 22 mandátů.

Pirátské strany většinou nehrají prim ve vyšší politice jednotlivých států, Island a Česká republika jsou prvními státy s výrazným zastoupením členů Pirátské strany v parlamentu. V ostatních zemích se Piráti zapojují spíše do regionální politiky a jejich zisky ve volbách nejsou nijak závratné.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož předseda ANO Andrej Babiš skutečně dlouhodobě a otevřeně hovoří o tom, že nejlepší variantou je menšinová vláda.

Na začátku ledna 2018 se Babiš v rozhovoru pro Právo vyjádřil o menšinové vládě následovně: „Určitě preferuji menšinovou vládu, nebudu to zastírat. Je to ta nejlepší varianta.“

V rozhovoru pro iDNES.cz na konci ledna 2018 mluvil Babiš opět o menšinové vládě jako o nejlepším řešení: „Samozřejmě je nejlepší menšinová vláda jednobarevná, protože je akční a funguje o mnoho lépe než koaliční.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Dne 2. května 2018 proběhla 5. evropsko-africká ministerská konference o migraci a rozvoji. Tato iniciativa bývá zkráceně nazývána také Rabatským procesem. Českým zástupcem na konferenci byl současný ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar. Představitelé zúčastněných zemí následně přijali společné prohlášení, které bývá označováno jako Marakéšská deklarace.

Rabatský proces je jednou z regionálních iniciativ, které se snaží podpořit vzájemnou komunikaci a spolupráci v otázkách migrace, místního rozvoje a spolupráce mezi státy severní i střední Afriky a státy EU. Název je odvozen od místa první schůzky v roce 2008 v hlavním městě Maroka Rabatu (. pdf, str.10–12).

Dne 2. května 2018 proběhla již 5. ministerská konference v rámci Rabatského procesu v bývalém hlavním městě Maroka Marakéši. Českou republiku na místě zastupoval současný ministr v demisi Lubomír Metnar, který shrnul pozici ČR takto:

„Česká republika je připravena expertně i finančně přispět k dalšímu rozvoji rabatského procesu a spolupráci Evropské unie a Afriky. I nadále chceme být aktivní, a to především v realizaci aktivit pomáhajících stabilizovat osoby co nejblíže zemím jejich původu, ve vytváření opatření vedoucích k posilování ochrany hranic a k boji proti pašeráckým sítím v Africe. Za zásadní považuji i posílení vzájemné spolupráce na návratech. Konference byla velmi důležitá, neboť nejde domlouvat spolupráci s africkými státy, když s nimi nebudeme mluvit napřímo. Žádné nové závazky však nepřijímáme.“
Výsledkem konference bylo jednak potvrzení pokračování této iniciativy, jednak přijetí společné deklarace a akčního plánu s cílem dalšího rozvoje. Deklarace byla dle prohlášení ministerstva vnitra přijata jednomyslně s výjimkou Maďarska, které se ale chce i nadále podílet na pokračování Rabatského procesu. Tato deklarace je ze strany ČR chápana jako legálně nezávazný dokument.

Stanislav Gross byl nejmladším českým premiérem. Ovšem nejen to. Již v roce 1995 se stal předsedou poslaneckého klubu ČSSD, o tři roky později zastával funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny, v letech 2000–2004 byl ministrem vnitra a od roku 2002 zároveň i 1. místopředsedou vlády. Jeho kariéra gradovala následně v roce 2004, kdy se stal předsedou vlády, a 2005, kdy byl i předsedou ČSSD. Stejně jako rychlý byl jeho vzestup, tak rychle následoval i pád kvůli jeho neschopnosti dostatečně prokázat financování svého bytu na pražském Barrandově. Nicméně jak potvrzují výzkumy prováděné Centrem pro výzkum veřejného mínění, těšil se svého času obrovské popularitě, která se většinu času pohybovala kolem 70 % dotázaných.

I popularita Vítězslava Jandáka v letech 2005–2006 ministra kultury byla vysoká. Již v listopadu 2005 se dle agentury STEM stal nejpopulárnějším politikem, kdy již po dvou měsících ve funkci přeskočil v oblíbenosti premiéra Jiřího Paroubka. Trend zhruba dvoutřetinové podpory respondentů si podržel i v průběhu let 2005–2006, kdy se jako nestraník za ČSSD stal i lídrem jejich kandidátky do Poslanecké sněmovny.