Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“

Jan Farský skutečně zastupuje jako delegát Českou republiku v Parlamentním shromáždění NATO. Z každoročních zasedání pěti výborů se před třemi a čtyřmi roky zúčastnil zasedání výboru pro Obranu a bezpečnost. Parlamentní shromáždění NATO vydává souhrnnou zprávu z každého zasedání těchto výborů. V rámci zasedání, kterých se účastnil přímo Jan Farský, však jeho jméno figurovalo jenom v řádku delegáta za Českou republiku. Úlohy jednoho z mluvčích se tedy oficiálně neujal ani v roce 2014, ani v roce 2015. Neexistuje tedy oficiální záznam zmiňovaného apelu na americké kolegy.

Parlamentní shromáždění NATO dále vydává oficiální dokument, ve kterém uvádí politická doporučení pro členské a spřátelené krajiny. Již v roce 2014 je zmíněna potřeba zlepšit obranyschopnost vůči propagandě a dezinformacím z Ruska hlavně v souvislosti s děním na Ukrajině.

V roce 2015 byla problematice ruských dezinformací jakožto bezpečnostní hrozbě věnovaná přímo celá kapitola doporučení. Rovněž je zmíněná potřeba států efektivně se vůči tomuto typu hrozeb bránit. Lze tedy usoudit, že všichni účastníci Parlamentního shromáždění NATO, včetně amerických delegátů, se na takto definované hrozbě a potřebě jejího řešení shodli již v roce 2015, kdy prezident Trump svou kandidaturu pouze ohlašoval.

Co se týče výčtu zmiňovaných amerických sociálních médií, jedná se o soukromé společnosti (ne o vládou kontrolované podniky), které skutečně odkazují na právo svobody slova. Avšak v souvislosti se zvyšujícím se počtem provalených dezinformačních skandálů, Facebook i Twitter vydali prohlášení o dezinformacích jako skutečné hrozbě občanské společnosti a nabídli vlastní strategii, jak problém řešit. Co se týče Youtube, ten označil dezinformace na své platformě spojené s volbami v USA a Evropě za málo významné, protože jejich dopad byl podle zástupců společnosti minimální, ačkoliv odborníci poukazují na nesrovnalosti v tomto tvrzení.

Samotné tvrzení o apelu Jana Farského na americké kolegy je samo o sobě neověřitelné. Všechny členské státy NATO, včetně amerických zástupců, však i v rámci Parlamentního shromáždění uznali dezinformace jako základní bezpečnostní hrozbu, kterou bylo potřeba řešit již v roce 2015. U samotných soukromých společností, zejména Facebooku a Twitteru, však můžeme pozorovat výraznější aktivitu skutečně až v roce 2017, resp. 2018, tedy po zvolení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta.

Andrej Babiš (spolu s Jaroslavem Faltýnkem) byl vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání 19. ledna (2018). V květnu 2018 bylo přerušeno stíhání Jaroslava Faltýnka, stížnost Andreje Babiše však byla zamítnuta a jeho stíhání stále pokračuje.

Nominanta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho odmítl jmenovat Miloš Zeman, údajně kvůli jeho postojům k migraci. Aktuálně tedy vláda nemá ministra zahraničí - ministerstvo bude dočasně řídit předseda ČSSD a ministr vnitra v nové Babišově vládě Jan Hamáček.

ČSSD potvrdila svou účast v Babišově vládě 15. června po výsledku vnitrostranického referenda. Vláda ANO a ČSSD se má opírat o hlasy KSČM, která má vládu tolerovat. Finálně má být o toleranci vlády komunisty rozhodnuto v sobotu 30. června 2018 po rozhodnutí ÚV KSČM.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Svým výrokem chtěl Miroslav Kalousek poukázat na změnu názorů prezidenta Miloše Zemana v otázce možného stíhání členů vlády a jejich případného odvolání. Vzhledem ke změně ve veřejných vystoupeních Zemana k této věci je výrok hodnocen jako pravdivý. V roce 2013 považoval Zeman trestní stíhání člena vlády za překážku – v roce 2018 zastává naopak názor, že zde platí presumpce neviny a že problematické je až setrvání člena vlády pravomocně odsouzeného.

V období mezi 17. červnem 2013, kdy padla vládapremiéra Petra Nečase, a 25. červnem, kdy se prezident Zeman rozhodl pro úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, skupina poslanců pod vedením Miroslavy Němcové navrhovala prezidentovi vytvoření jiné než úřednické vlády, a to na základech původní Nečasovy vlády a pod vedením Miroslavy Němcové. Ta prezentovala, že takovéto řešení by našlo podporu a potřebnou většinu 101 poslanců. „Řekl, že to jasné stanovisko vnímá, ale nic to nemění na tom, co už naznačoval, tedy že už má nějaké své řešení,“ popsala prezidentovu reakci Němcová.

Zeman se tedy rozhodl jmenovat úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, která ale následně nedostala důvěru v Poslanecké sněmovně (v poměru 93 hlasů pro, 100 hlasů proti). Již krátce po jmenování této vlády Zeman uvažoval nad možností, že může dojít i na druhý pokus o sestavení vlády – ten však podmínil notářsky ověřeným seznamem 101 poslanců, kteří by takovou vládu podpořili.

Když Zeman vysvětloval poslancům, proč se rozhodl nejmenovat vládu Němcové opřenou o 101 podpisů, uvedl: „Při vší úctě k panu poslaci [sic] Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády ČR pan Miroslav Kalousek a jsem stejně tak přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji - a já to nevylučuji – pani [sic] Miroslavu Němcovou, pak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek. Prosím tedy, abyste si opravili zažité novinářské klišé a přestali mluvit o Nečasově vládě bez Nečase a začali mluvit o Kalouskově vládě s Kalouskem.“ V případě, že by jím navržená Rusnokova vláda nedostala důvěru, se ale Zeman obrátil k dalšímu důvodu možného vyšetřování, čímž prakticky řekl, že nehodlá jmenovat jinou než úřednickou vládu. „Nemám žádnou záruku, že kdyby se k moci vrátila bývalá koalice, by někdo z jejích členů nemohl být případně postižen řízením svého ministerstva z cely vyšetřovací vazby.“

Jedním z důvodů, proč prezident preferoval úřednickou vládu namísto vlády v demisi nebo vlády sestavené Němcovou, je možné odhalování politických struktur v rámci vyšetřování, o kterém informoval státní zástupce Ištvan. Tímto zablokoval možný druhý pokus o důvěru Rusnokově vládě a rovněž i návrhy Sněmovny na vládu jinou (např. vládu Němcové). Ve svém projevu při hlasování o důvěře Rusnokově vládě prezident předestřel, že před možným druhým pokusem dává přednost předčasným volbám a pokračování vlády v demisi. Svoje rozhodnutí mimo jiné obhajoval i možným rizikem budoucího stíhání některých poslanců, a tedy budoucích členů vlády, jak ukazuje tato ukázka z jeho projevu:

„Na závěr svého vystoupení se vracím k onomu tématu vyšetřování. Jeho základem vůbec není stíhání tří poslanců za údajnou korupci, jeho základem dokonce není ani vyšetřování nezákonnosti ve vojenském zpravodajství. Jeho základem je postupné odhalování propojení některých politiků a politických struktur, které bych nezdvořile nazval kmotrovskými mafiemi, před nimiž jsem varoval již ve svém inauguračním projevu. Tuto tezi mohu doložit veřejně publikovaným rozhovorem - asi tak před třemi týdny - vrchního státního zástupce Ištvana, tuším, že to bylo v Hospodářských novinách, kde doslova říká, že se čeká senzace v tomto směru a že pro tuto senzaci již má dostatečné důkazy. Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů a ujišťuji Vás, že i kdybyste mě lámali kolem, že během těchto několika týdnů žádný druhý pokus nepodniknu z důvodů, které jsem již uvedl.“
V rozhovoru pro TV Nova z tohoto roku se Zeman vyjádřil k otázce odchodu ministra vlády z důvodu prvoinstančního rozhodnutí soudu o jeho vině ve smyslu, že by měli spíše končit až členové vlády, kteří byli pravomocně odsouzeni.

Návrh nové vlády Petera Pellegriniho představil 19. března 2018 Robert Fico. Novým ministrem vnitra měl být Jozef Ráž ml., který dosud zastával post státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví.

Jozef Ráž ml. sám přiznal v rozhovoru pro Denník N, že se s Robertem Kaliňákem zná přes motorky. Uvedl ovšem, že spolu nikdy nepodnikali ani nepracovali. Robert Kaliňák a Jozef Ráž ml. spolu dokonce pózují na fotografii, která byla zachycena na oslavě 40. narozenin Roberta Kaliňáka zveřejněna již v roce 2011.

Prezident Andrej Kiska následně odmítl jmenovat novou vládu a jako problém označil i Jozefa Ráže ml., protože nechtěl, aby vznikaly spekulace právě ohledně jeho vztahu k Robertu Kaliňákovi.

Ráž sice přiznal, že se zná s Robertem Kaliňákem, ale neuvedl, že jsou kamarádi či dokonce blízcí přátelé. Kaliňák se k tomu zatím nevyjádřil.

Byť je veřejně dostupná informace o jednom takovém setkání, média i opozice se jala spekulovat právě o vazbách Kaliňák-Ráž. Např. Richard Sulík (předseda strany SaS) mluvil o "kámoších z motorek". Pospíšil má tedy de facto pravdu, když uvádí, že o tomto spojení se hovoří a to na základě jejich společné fotografie. Nicméně zda takové přátelské vazby mezi oběma pány jsou, není možné doložit.

Předseda Farský hovoří o kauze Čapí hnízdo Andreje Babiše a my jeho výroky hodnotíme jako neověřitelné. Ačkoli se Babiš s Farským neshodnou na „prosazování přikrytí imunitou“, faktem zůstává, že kuloární jednání nejsme schopni hodnotit, jelikož se jich neúčastníme.

Nejprve však k vydání Andreje Babiše Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání – stalo se tak již dvakrát. Poprvé Sněmovna rozhodla 6. září 2017, necelý měsíc po zaslání žádosti Policie ČR na vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka do Parlamentu.

Po sněmovních volbách v druhé půlce října 2017 nabyli oba staronoví poslanci nové procesněprávní imunity, a tak Policie ČR požádala o jejich vydání podruhé, konkrétně 21. listopadu 2017. Vyjednávání o vydání se tentokrát protáhlo na téměř dva měsíce, například kvůli výslechu detektiva Nevtípila mandátovým a imunitním výborem Sněmovny nebo vyčkáváním na zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o kauze Čapí hnízdo.

Právě kvůli dvojnásobnému časovému rozpětí mezi žádostí Policie ČR o vydání Babiše a jeho skutečným vydáním Sněmovnou při porovnání dvou Babišových vydání může vznikat podezření z manipulace mínění členů Sněmovny podobně jako u Jana Farského. Mandátovému a imunitnímu výboru Sněmovny trvalo takřka dvakrát tak dlouho, než rozhodl o doporučení vydat oba poslance. Jednání tohoto výboru jsou ze zákona neveřejná a jiným způsobem než oficiálním nejsme schopni zjistit, zda se Andrej Babiš kuloárně snažil o obstrukce při jednání výboru či změnu názorů členů Poslanecké sněmovny.

Andrej Babiš před inkriminovaným jednáním Sněmovny o svém vydání 16. ledna 2018 veřejně prohlásil, že se nechá vydat, což je tím pádem v rozporu s tvrzením Jana Farského. Sám Babiš následně hlasoval, stejně jako všechny další strany, pro své vydání, zbytek ANO byl proti. Nicméně i bez vlastního hlasu by byl vydán.

Podíváme-li se na případ z čistě právního hlediska, Ústava ČR ohledně vydání poslance k trestnímu stíhání hovoří jasně v článku 27 odst. 4: „Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. (...)“

To znamená, že pouze Poslanecká sněmovna rozhodne o vydání poslance, její člen se sám od sebe vzdát pouze imunity nemůže (podle článku 24 Ústavy).

Další zdržení zapříčinila nařčení z podjatosti, případ vyšetřujícího státního zástupce Jaroslava Šarocha. Postupně obvinění brali zpět i stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, se kterými se žalobce vypořádal na začátku května a ukončil trestní stíhání Jaroslava Faltýnka a dalších tří obviněných. Andrej Babiš a členové jeho rodiny k 23. květnu 2018 zůstávají stíháni .

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.