Rozvoj regionů je jeden z programových pilířů Pavla Fischera. Představil jej 30. listopadu 2017 na tiskové konferenci k zahájení své kampaně. Začátkem letošního roku pak agrárníci po debatě s prezidentskými kandidáty ocenili naopak Mirka Topolánka, když se vyjádřil v tom smyslu, že brojí proti vylidňování venkova a jeho socializaci. Vylidňování venkova ale zmiňuje i na svém webu, byť nikoli v programu, mnohem stručněji a v kontextu obecného omezení svobody, ne jako samostatné téma.

Zde bohužel neumíme říci, z kterého data článek pochází. Z principu je však takový výrok neověřitelný, neboť nelze ověřit, kdo z účastníků použil toto téma při kampani dříve.

Dle Ústavy České republiky je sice prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil, jeho role je však spíše ceremoniální.

Prezident konkrétně

• schvaluje základní vojenské řády,
• propůjčuje čestné nebo historické názvy či bojové prapory vojenským útvarům a vojenským zařízením.
• Kromě toho také jmenuje a povyšuje generály,
• jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který disponuje oprávněními nad příslušníky hradní stráže,
• a zejména jmenuje na návrh vlády náčelníka Generálního štábu, který stojí v čele Generálního štábu. Ten zabezpečuje velení armádě a reálně tedy armádě velí.

Dodejme, že civilní kontrolu nad ozbrojenými silami provádí ministerstvo obrany, k čemuž má ministr pravomoc vydávat rozkazy.

Čeští vojáci se účastní zahraničních misí v rámci nejen EU, ale i NATO a OSN. Posilují mezinárodní týmy v Africe, Asii i Evropě, proto jsme výrok označili jako pravdivý.

Se vstupem do Evropské unie v roce 2004 začala Česká republika působit také v oblasti Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), která původně vznikla kvůli neschopnosti států čelit krizi na Balkáně na počátku 90. let (např. válka v Kosovu, Bosně a Hercegovině atd.). Cílem této politiky je posílení role EU v rámci mezinárodní bezpečnosti. Úpravu nalezneme ve Smlouvě (.pdf, str. 36–39) o Evropské Unii.

Od svého založení bylo v rámci SBOP spuštěno nejméně třicet vojenských akcí. V rámci činnosti institucí EU se čeští vojáci podílejí na třech výcvikových misích – v Mali, Somálsku a Bosně a Hercegovině. V Mali je jejich úkolem obrana velitelství výcvikové mise EUTM a částečný výcvik malijské armády, v Somálsku jsou české jednotky součástí operace ATALANTA na ochranu plavidel pod značkou WFP, které zajišťují dodávky potravin a pomáhají utečencům. V rámci mise ALTHEA-EUFOR v Bosně a Hercegovině se školí noví velitelé a státní ozbrojené složky na podporu mírové situace v zemi. Navíc působí čeští vojáci také v programu ochrany mezinárodních vod ve Středozemním moři EUNAVFOR MED, kde pomáhají zadržovat plavidla ilegálních převaděčů.

OSN si klade za cíl udržet mírové vztahy mezi státy a svými mír udržujícími aktivitami se na tomto procesu aktivně podílí. Z řad Armády ČR jsou vojáci posíláni do válečných zón již od ledna 1989, účastnili se desítek operací, přičemž nyní stále figurují v Kosovu, na Sinaji, ve Středoafrické republice a např. v Kongu. Pod vlajkou NATO se od letošního roku budou podílet na posilování východního křídla severoatlantické aliance v Pobaltí. Sněmovna i Senát v červenci loňského roku schválily vyslání 290 vojáků do Lotyšska a Litvy, kde budou členy mezinárodních týmů po následující rok.

Dlouhodobě se české jednotky podílejí na misi v Afghánistánu, kde od 1. ledna 2015 běží již druhý výcvikový program s názvem Resolute Support Mission. Armáda ČR zřídila v zemi centrální velení komunikující se všemi jednotkami za účelem koordinace činnosti. Do 31. prosince tohoto roku bude také nadále fungovat letecký poradní tým v iráckém Baládu, který pomáhá školit piloty a letecký personál tamní armády.

Stav českého ocelářství se do značné míry zhoršil v souvislosti s levnou čínskou ocelí, která je k dispozici na evropském trhu. Čeští oceláři zaznamenali primárně pokles zisku, za který viní právě Čínu. Levná čínská ocel a její negativní dopad na tuzemské hospodářství je však mnohem komplexnějším fenoménem, který postihuje Evropskou unii jako celek. Proto není korektní přičítat tento jev jedinému českému politikovi.

Dané problematice jsme se věnovali v rámci debaty bývalého ministra průmyslu a obchodu Mládka s europoslancem Niedermayerem. Oba politici ve svých výrocích řešili pozici EU vůči Číně v této věci, možné dopady na český trh práce nebo stanoviska odborů a zaměstnavatelů.

V nejbližších letech pak Svaz hutnictví železa předpokládá postupný nárůst zisku a zlepšení postavení českého ocelářství na trhu. Nejde ovšem o horizont 15 let, o kterém Fischer mluví. Nelze zcela korektně predikovat, v jakém stavu tento segment bude. V rámci výroku se soustředíme na aktuální stav v daném odvětví, na vztah Číny a EU v dané věci a v neposlední řadě také na roli prezidenta Zemana.

Stav ocelářského průmyslu nejen v ČR ale i v Evropské unii jako celku se výrazně propadl v souvislosti s Čínou. České ocelárny v roce 2016 ztratily téměř dvě třetiny svých zisků před zdaněním. Z původních 10,2 miliard korun klesl zisk na 3,1 miliardy korun.

Svaz hutnictví železa, který sdružuje nejvýznamnější české a slovenské ocelářské firmy, uvedl, že kapacity Číny jsou odhadovány na více než 400 milionů tun oceli ročně, zatímco celková poptávka oceli v EU činí 160 milionů tun. Cena čínské oceli v EU tedy mnohdy nedosahuje ani úrovně výrobních nákladů a prodává se v průměru o polovinu levněji.

Nepříznivý vliv čínské oceli v EU přímo souvisel i se změnou statusu Číny v rámci platformy Světové obchodní organizace (WTO). Na konci roku 2016 měl Číně vypršet dočasný status, který členským zemím umožňoval přijímání speciálních opatření proti čínskému dumpingu a záplavě levných čínských výrobků na území EU. Tento fakt vyprovokoval bouřlivou reakci i mezi odboráři EU, z nichž nejhlasitěji bylo slyšet právě oceláře. Prezident Evropské asociace ocelářů Geert Van Poelvoorde konstatoval, že „pořád opakujeme, že přiznání statusu tržní ekonomiky by bylo zničující nejen pro ocelářský průmysl.“

Proti uznání Číny za tržní ekonomiku se vyjádřil jak Evropský parlament, tak i zástupci Evropské unie na půdě Světové obchodní organizace, kterou v tomto rozhodnutí podpořily i Spojené státy. EU v lednu 2017 zatížila některé výrobky z čínské oceli daní ve výši 30–65 %, aby alespoň částečně regulovala záplavu čínské oceli na domácím trhu.

Co se týče role prezidenta Zemana, na mezinárodním poli vystupoval jako zastánce uznání Číny za tržní ekonomiku a s tím spojených rizik pro český ocelářský průmysl, za což byl kritizován poslanci Evropského parlamentu. Navzdory tomu, že Miloš Zeman se netají svou podporou Číny v ekonomické sféře, jeho kroky v tomto případě není možno hodnotit jako klíčové.

Fenomén levné čínské oceli je všudypřítomný, nejedná se pouze o problém ČR a v žádném případě nelze za viníka tohoto vývoje označit Miloše Zemana. Navzdory všem nepříznivým podmínkám však Svaz hutnictví železa predikuje zlepšení podmínek na trhu: „Optimismus do příštích let i nadále vychází ze skutečnosti růstu v hlavních odběratelských odvětvích ocelářského průmyslu, který v uplynulém roce dosahoval včetně stavební výroby hodnoty 4,8 procenta.“

V prosinci minulého roku přinesla agentura Reuters zprávu, že o společnost CME, která provozuje síť televizních stanic ve střední a jižní Evropě, má zájem čínská investiční a energetická společnost CEFC a česko-slovenská Penta. Původně o CME měla zájem i investiční skupina PPF Petra Kellnera, ale podle dostupných informací její zájem opadl.

Podle měření společnosti Nielsen Admosphere (.pdf, str. 7) za prosinec roku 2017 má skutečně Nova největší podíl na trhu mezi komerčními subjekty. Celkově soupeří s veřejnoprávní Českou televizí; za rok 2017 měly stanice Nova group největší podíl na trhu, pro rok 2016 to byly stanice ze skupiny ČT.

Podle stránek čínské ambasády v Praze je vedoucí politickou silou v zemi stále Komunistická strana Číny, která se podílí na moci. Vedoucí úloha v zemi byla Komunistické straně uložena Ústavou, která byla přijata v roce 1982. Stránky ambasády také zmiňují ostatní strany, které v Čínské lidové republice fungují.

Francouzský prezident Emmanuel Macron během své návštěvy Číny vedl s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem soukromý rozhovor, jehož obsahem mohla být i lidská práva. Jelikož však máme k dispozici pouze nepříliš konkrétní vyjádření Macrona a rozhovoru nebyli přítomni novináři, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Emmanuel Macron zahájil svou třídenní návštěvu Číny 8. ledna se symbolickou zastávkou v Si-anu, kde začínala původní Hedvábná stezka, na niž chce Čína navázat budováním nové obchodní cesty. Právě obchod byl například podle webu iROZHLAS jedním z hlavních důvodů Macronovy návštěvy. Během ní Čína slíbila, že objedná 184 letadel Airbus a francouzská firma Areva má získat zakázku na výstavbu továrny na zpracování použitého jaderného paliva v Číně.

Co se týče lidských práv, dle webu ČTK Macron před odjezdem do Číny slíbil, že otázku lidských práv projedná se Si Ťin-pchingem soukromě. Veřejně však o tom odmítl hovořit, jelikož zmínil, že „je to naprosto neúčinné, věřím v diplomacii vzájemného respektu, musíme pracovat dlouhodobě.“

Během své návštěvy potom Macron potvrdil, že otázku týkající se lidských práv s čínským prezidentem projednával s tím, že prezident ví o obavách Evropy o lidská práva v jeho zemi. Macron řekl: „Vím, že pro něj je toto téma důležité.“

Francouzský prezident během třídenní návštěvy Číny se symbolickou zastávkou v Si-anu, kde začínala původní Hedvábná stezka, ve svém proslovu varoval Evropany, aby zůstali v pozoru a chránili strategické sektory: Čína podle něj vytváří neblahé zásahy prostřednictvím nového projektu Hedvábné stezky. Tento projekt se jmenuje Belt and Road a čínská vláda ho představila před čtyřmi lety – cílem tohoto projektu je vybudování železničního, námořního a silničního spojení mezi Asií, Evropou a Afrikou.

Macron při tiskové konferenci také zmiňoval, že je potřeba přijít se společným evropským stanoviskem, týkajícím se právě onoho projektu. Dále také zmiňoval, že Evropa nemůže tuto iniciativu ignorovat, jelikož by to znamenalo vypořádávání se s následky a bylo by to také strategickou chybou, což zmínil právě s ohledem na to, že Evropa je rozdělena v názorech na projekt Stezky.

Jiří Hynek je jedním ze zakladatelů strany Realisté a logicky tedy i jejím členem. Politickou příslušnost k Realistům má Jiří Hynek uvedenou i v seznamu všech platných prezidentských kandidátů, který byl zveřejněn Českým statistickým úřadem.

Jiří Hynek je také tajemníkem Realistů, který dle jejich stanov (.pdf, str. 3) skutečně podepisuje za stranu.

Hynek zároveň zastává vrcholnou funkci ve straně, neboť je členem sboru zakladatelů, což je dle již zmíněných stanov (.pdf, str. 4) nejvyšší orgán strany mezi kongresy. Sbor zakladatelů rozhoduje o všech záležitostech strany, jež nejsou vyhrazeny jinému orgánu. Vedle sboru zakladatelů jsou dalšími orgány strany na celostátní úrovni kongres, mentor, tajemník a sbor rozhodců.

Z údajů Českého statistického úřadu, zveřejňujícího mimo jiné kandidátní listiny, je zřejmé, že Jiří Hynek je členem Realistů – za tuto stranu kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny v Ústeckém kraji a u politické příslušnosti je taktéž uvedena strana Realisté.

Ministerstvo vnitra v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů, které registrovalo do prezidentských voleb. Jiřího Hynka podle oficiálního dokumentu navrhlo na prezidenta celkem 29 poslanců. Co se týče jejich politické příslušnosti, fakta jsou následující (uvedena jsou příjmení poslanců):

• Hnutí Úsvit: Andrle Sylor, Černoch, Kádner, Štětina.
• Hnutí ANO: M. Babiš, Berkovec, Brázdil, Čihák, Dobešová, Hájek, Chalupa, Sedlář, Soukup, Šánová, Válková.
• Realisté: Hnyková, Lank.
• KDU-ČSL: Junek.
• ČSSD: Černý, Klučka, Koskuba, Ploc, Seďa, Váňa, Velebný.
• KSČM: Nohavová.
• TOP 09: Horáček, Skalický.
• Bez politické příslušnosti (bývalý poslanec ODS): Holeček.

Obě části výroku jsou uvedeny bez potřebného kontextu, který je pro takovou informaci klíčový. Počet zákonů neznají ani státní orgány a dle neoficiálních čísel je zákonů podstatně méně. Pokud jsou vzájemně v kolizi, existují pravidla pro jejich interpretaci a v mnohých případech i rozhodnutí soudu zabraňují nejistotě ve výkladu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako zavádějící.

Předně v Česku momentálně neexistuje ani přesný počet, ani oficiální seznam účinných (tedy aktuálně využitelných), ba dokonce platných (přijatých a nezrušených) zákonů. Podle článku Spočítejme zákony. Ale jak?, který přetiskla Česká advokátní komora (autor nejspíše Miloš Šenkýř pro Lidové noviny, 2009), ministerstvo vnitra přiznává, že není schopno takový součet vytvořit. Svou statistiku však vede server Zákony pro lidi, který vytváří elektronickou knihovnu předpisů vydaných ve Sbírce zákonů. Podle ní byla čísla v roce 2017 taková:

Zákon je však jen jedním z typů právních předpisů a vzhledem k dostupným číslům je možné, že Hynek hovoří spíše o právních předpisech obecně – tedy nejen o zákonech (ústavních a běžných), ale i o nařízeních a vyhláškách (které však nemají sílu zákona). Právních předpisů je podle tohoto zdroje přes 9 tisíc – jde ovšem o platné, byť už třeba neúčinné zákony, nařízení a vyhlášky. Dodáváme znovu, že oficiální čísla neexistují a Hynek neupřesnil, zda myslí předpisy zákonné síly, platné či účinné zákony, nebo ještě jinou množinu.

Problematická je i druhá polovina tvrzení. V takovémto množství předpisů nepochybně bude docházet k neočekávaným kolizím. Nejen proto v teorii práva funguje několik univerzálních zásad, jež osvětlují, které ustanovení či předpis v konkrétním případě použít. Zjednodušeně jde o následující pravidla:

• právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly
• zvláštní úprava má přednost před normou obecnější
• později přijatý předpis se aplikuje před tím dříve přijatým

Takto lze vyřešit např. zdánlivou kolizi § 2218 občanského zákoníku (nájemné se platí měsíčně pozadu) a § 2251 téhož zákona (nájemné bytu se platí na měsíc dopředu).

Kromě toho mnohé spory řeší judikatura soudu, kam se případné kolize dostanou.

Otázkou je, co pak lze považovat za čistou kolizi – zákonných definic například může být vícero a aplikují se vždy pro ten předpis, kde jsou uvedeny. Mediálně známým případem z poslední doby je novela, podle níž nemusí být očkovány děti jdoucí do školky v pěti letech (bod. 10 novely) povinně, zatímco (podle jiného ustanovení) ty mladší jdoucí dobrovolně ano. Ministerstvo zdravotnictví však odmítá, že by si zákony „protiřečily“, šlo údajně o záměr.

Z těchto důvodů je merit obou částí Hynkova výroku pravdivý, nicméně problematika věci je značně složitější a takovou zkratku je v obou případech nutno doplnit vysvětlením kontextu – proto hodnotíme výrok jako zavádějící.