Výrok byl vyřčen v kontextu hlasování Velké Británie o vystoupení z EU, nicméně k Brexitu ještě nedošlo, takže jeho dopady nemůžeme zatím ověřit. Je pravdou, že kurz libry zůstává z dlouhodobého pohledu stabilní a britská ekonomika stále roste, zde však působí více vlivů, takže vliv oznámeného Brexitu nelze posoudit.

23. června 2016 proběhlo referendum o vystoupení Velké Británie z EU. Kurz libry k euru se sice po tomto hlasování propadnul (ze 76,6 liber na 89,1 liber za 100 euro), z dlouhodobého pohledu však zůstává stabilní.

Britská ekonomika, měřená růstem HDP, i po hlasování o Brexitu roste. Tento růst se zpomaluje. Růst HDP Velké Británie byl v roce 2015 16. nejrychlejší v EU (2,3 %), v roce 2016 20. nejrychlejší (1,9 %). Údaje za celý rok 2017 ještě nejsou k dispozici, nicméně v prvním a druhém kvartálu se příliš nelišily od růstu v roce 2016 (.pdf, str. 3).

Ve Švédsku platí od roku 2010 Zákon o rádiu a televizi. Článek 14 (.pdf, s 31) uvádí, že stanice s licencí k vysílání musí obsahovat “ značnou část programu ve švédštině, programů švédských umělců aktivních ve Švédsku a práce Švédů žijících ve Švédsku, pokud není k opaku zvláštní důvod ”.

Zákon však neukládá, jakou část vysílání má tento obsah představovat, proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

V současnosti je ve Francii opravdu platný zákon číslo 94-665 ze 4. srpna 1994 týkající se užívání francouzského jazyka. Do veřejného povědomí přešel také pod názvem Toubonův zákon podle svého předkladatele, francouzského ministra kultury Jacquese Toubona. V článku 12 tohoto zákona se nařizuje povinné používání francouzštiny ve službách televize a rádiového vysílání s výjimkou filmových a audiovizuálních děl, které jsou natočené v původním jazyce.

Pokud jde o kvalitu francouzštiny, tento zákon ji explicitně neurčuje. Ve svém článku 13 jen odkazuje na článek 24 francouzského zákona o telekomunikacích, který podmiňuje přidělení kmitočtu pro vysílání „r espektem k francouzštině a šíření frankofonie“ („le respect de la langue française et le rayonnement de la francophonie“).

V současné době Česká republika žádný podobný zákon nemá. Legislativně je čeština jen ukotvena jako jednací (úřední) jazyk v §16 správního zákona (z. č 500/2004 Sb.).

S drobným dovětkem hodnotíme Hannigův výrok jako pravdivý, byť ne všechny mezinárodní smlouvy mají toto privilegium.

Dle článku 10 české Ústavy má mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, přednost v případě rozporu mezi takovou smlouvou a zákonem. Sousloví „kterou je vázána“ se vztahuje k tomu, že ČR nesměla k aplikované části vyjádřit výhrady.

Další podmínkou je souhlas Parlamentu s prezidentovou ratifikací, tedy slavnostním podpisem; ten není vyžadován u každé smlouvy – jde pouze o okruh lidskoprávních a jiných klíčových smluv, které jsou vyjmenovány v čl. 49 Ústavy. Ratifikací se totiž stávají součástí právního pořádku ČR, čemuž ještě může předcházet přezkum Ústavního soudu, zda nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Aplikační přednost pak nemá zbytek smluv – tedy ty s jednodušší přijímací procedurou, jež byly ratifikovány samostatně vládou nebo pověřeným ministrem, a dále také smlouvy v té části, ve které k ní ČR vyjádřila výhrady.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Je pravdou, že návrh Dublin IV umožňuje za určitých podmínek nucené přerozdělování migrantů. Také je pravdou, že v rámci systému kvót ČR přijala jen 12 migrantů. Vzhledem k probíhajícímu řízení ale není pravdou, že by ČR v současné době musela platit pokuty ohledně nepřijímaní migrantů v rámci kvót. O pokutách rozhodne až evropský soud, jehož rozhodnutí nelze předjímat a výrok je tedy hodnocen jako zavádějící.

Systém Dublin IV je návrhem řešení problematické imigrační politiky EU. Je pravdou, že podle současného stavu v rámci takzvaného automatického relokačního mechanismu bude možné, v případě přetížení přijímacího státu migranty, část těchto migrantů za splnění předem definovaných podmínek přesunout k projednání žádosti o mezinárodní ochranu do dalšího státu EU, například i do České republiky. Podrobněji jsme se problematice již věnovali v jedné z minulých debat.

V současnosti bylo v rámci kvót přijato 12 migrantů a dne 5. června 2017 se vláda ČR dle slov ministra Chovance rozhodla nadále v tomto systému neangažovat:

„Vláda na základě návrhu z dílny ministerstva vnitra schválila vzhledem k zhoršené bezpečnostní situaci a dysfunkčnosti celého systému relokací pozastavení celého tohoto systému pro Českou republiku. V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní.“

Spory mezi Evropskou komisí, ČR a některými dalšími zeměmi EU vedly 15. června 2017 k zahájení řízení za porušení unijní legislativy, a to kvůli tomu, že země (ČR, Maďarsko a Polsko) neplní přijímání migrantů podle stanovených kvót. Dne 7. prosince se Komise rozhodla žalovat výše zmíněné státy u Evropského soudního dvora.

V případě možných pokut je situace nejasná a je zcela závislá na výsledku soudního řízení. V případě, že by k němu došlo a ČR by prohrála, hrozí jí dle odhadů expertů ministerstva vnitra jednorázová pokuta ve výši až 270 milionů korun a případné denní penále do doby naplnění požadavků komise.

Oprava: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý, nesprávně jsme vyhodnotili nepeněžní plnění a zaměnili jsme je za odměny pro uvedené členy týmu Petra Hanniga. Za chybu se omlouváme. Původní znení ponecháváme v nezkrácené podobě.

Na transparentním účtu Petra Hanniga se suma příjmů k 10. lednu 2017 zastavila na částce 50 896,41 Kč.

Na Hannigově volebním webu existuje odkaz na přehled financování volební kampaně, který obsahuje i výdaje pro spolupracovníky prezidentského kandidáta: Adama B. Bartoše, Josefa Votrubu a Jana Sedláčka.

K 10. lednu obdržel Votruba za práci během kampaně (například za „shánění podpisů a doprovod na akce“) 32 400 Kč, Bartoš za činnosti od příprav tiskových konferencí po vytváření webových stránek 19 350 Kč a Sedláček pak za práci na Facebooku a pomoc s grafikou 11 250 Kč. O bezplatné dobrovolnictví tedy nejde.

Miloš Zeman byl členem Poslanecké sněmovny od roku 1996, kdy byl ve volbách zvolen za ČSSD. V tomto dvouletém období byl Miloš Zeman také předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se konaly předčasné volby, po nichž se stal Miloš Zeman znovu poslancem, tentokrát již na celé, čtyřleté období, tj. do roku 2002. Na konci tohoto volebního období Zeman neobhajoval post předsedy ČSSD, nahradil ho tehdy Vladimír Špidla, a politicky se Miloš Zeman angažoval až v roce 2003 při volbě prezidenta republiky, kde však nebyl úspěšný.

Celkově tedy Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně skutečně strávil jako její člen šest let.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť oficiální údaje v této oblasti neexistují a data Unie obhájců ČR, kterým číslo přibližně odpovídá, pracují s poměrně omezeným vzorkem případů co do počtu i typu řízení, kdy ne všechny ještě navíc byly ukončeny. Zeman navíc argumentuje tímto příkladem ve prospěch Babiše, jehož kauza nemá s komunální politikou nic společného. Zmíněná studie naopak pracuje u většiny zkoumaných osob pouze se skutky, které měli spáchat hlasováním v orgánu samosprávy, "civilními" událostmi v rámci jejich osobního života či podnikání se nezaobírá.

Studie vychází ze 75 trestních řízení z let 1995-2014, v nichž na lavici obžalovaných stanulo 266 zastupitelů. Z tohoto čísla však bylo ke dni studie (28. února 2015) pravomocně ukončeno pouze 43 řízení proti 100 zastupitelům. S tímto skromným vzorkem tedy studie dále pracuje. Z těchto 43 řízení bylo 19 řízení ukončeno výrokem o vině obžalovaných, v 1 dalším bylo rozhodnuto o částečné vině. Podle studie tedy bylo 42 % ukončených řízení vedeno zákonně, či 58 % nezákonně, chcete-li.

Podíváme-li se na počty odsouzených, ze zmíněných 100 zastupitelů bylo shledáno vinnými 24, tedy přibližně čtvrtina, naopak 76 % obviněných nebylo odsouzeno. Je možné, že na toto číslo prezident Zeman naráží, zopakujme ovšem znova, že jde o 76 neusvědčených a 24 usvědčených osob za 20 let. Jde o malý zkoumaný vzorek případů za poměrně rozsáhlé časové období, kdy čísly může významně zahýbat větší kauza o několika obviněných.

Obecně lze říci, že co se týče komunálních politiků a jejich stíhaní, počet zastupitelů stíhaných za svá rozhodnutí v úřadě, se zvyšuje. S těmito skutečnosti dále pracuje i Nejvyšší státní zastupitelství, které k této situaci vydalo v roce 2014 analýzu „Trestní odpovědnost osob činných ve volených orgánech územních samosprávných celků“, která konstatovala, že se ve veřejném, politickém a mediálním prostoru množí námitky proti údajné přemíře trestní represe vůči členům volených orgánů územních samospráv. Podle analýzy však „počet stíhaných volených zástupců samospráv tvoří naprosto zanedbatelný podíl ” (.pdf, str. 2) a není proto možné potvrdit názory „o možném zasahování trestněprávními prostředky do rozhodování územních samosprávných celků“ (.pdf, str. 1).

Unie obhájců ČR přiznává, že jejich studie nemusí být kompletní a mapuje pouze omezený okruh řízení proti zastupitelům. Přesto podle jejich čísel bylo v roce 2010 stíhaných zastupitelů celkem 5, v roce 2012 již 29. Rok 2013 zaznamenal nejvyšší počet stíhaných zastupitelů, a to 78, zatímco v roce 2014 číslo mírně kleslo na úroveň 72 zastupitelů.

Závěrem lze tedy říci, že výpovědní hodnota analýzy Unie obhájců je pouze omezená skrze omezený vzorek 43 případů za 20 let. Z něho 76 % obžalovaných odešlo bez odsuzujícího rozsudku, byť ne vždy byli zproštěni. Odkazovat v této souvislosti na Babišovu kauzu je však zcela liché, neboť v jeho případě nejde o prohřešek potenciálně spáchaný v rámci výkonu funkce komunálního politika - takové případy analýza nezahrnuje a nelze mezi nimi tedy hledat paralely.

I přes jisté nepřesnosti je výrok hodnocen jako pravdivý, Zeman popisuje roli Jourové v dané kauze korektně.

Věra Jourová nebyla v kauze rekonstrukce zámku Bubišov obžalována, nýbrž pouze obviněna. Ve vazbě strávila 33 dní, vyšetřování případu ukázalo, že byla obviněna neoprávněně a následně vysoudila od českého státu odškodnění za neoprávněné vzetí do vazby.

O sebevražedných myšlenkách během pobytu ve vazbě promluvila v pořadu České televize 13. komnata. V roce 2013 vstoupila Jourová do politiky, když se stala členkou vlády Bohuslava Sobotky a o rok později nominantkou České vlády na post evropské komisařky, kterou se v září roku 2014 skutečně stala.

Kauza Budišov propukla v roce 2006. Aktéři této kauzy - Ladislav Péťa, Zdeněk Doležel, Miloslav Řehulka - byli zatčeni, protože údajně chtěli zpronevěřit peníze z evropských fondů. Podezřelí měli v projektu nadhodnotit cenu rekonstrukce zámku v Budišově, a peníze si rozdělit. Kvůli podezření z korupce ve spojitosti s tímto projektem byla zatčena i Věra Jourová.

Na základě auditu z roku 2007 Ministerstvo pro místní rozvoj konstatovalo, že v projektu neshledalo chybu, manipulaci nebo úmysl. U Věry Jourové bylo v roce 2008 trestní stíhání zastaveno s tím, že skutek, ze kterého byla obviněna, se nestal.

Zdeněk Doležel a Miloslav Řehulka byli postaveni před soud nikoliv pro podvod, ale kvůli vydírání, kterého se měli dopustit vůči Marku Řičařovi. Oba byli obžaloby zproštěni. Zproštění obžaloby navrhl sám státní zástupce. Trestní stíhání Ladislava Péti bylo zastaveno z důvodu jeho úmrtí. Klíčový svědek v celé kauze, architekt Marek Řičář, který na údajné machinace při čerpání evropských peněz upozorňoval, byl nakonec sám odsouzen za podíl na dotačním podvodu a praní špinavých peněz v jiném případě dotačních machinací. Říčař byl odsouzen za dotační podvod 15,5 mil. Kč na zpracování dokumentace k projektu Bono Publico. Stejný projekt, tedy Bono Publico hrál klíčovou roli i v případě získávání dotace na opravu zámku v Budišově.

Policii se nakonec celý případ zhroutil. Stíhání Jourové žalobci zastavili, z ostatních aktérů kauzy Budišov pak soud obžalobu sejmul.

Říčař byl na jaře 2017 podmínečně z vězení propuštěn, přestože se původnímu nástupu do cely vyhýbal a ukrýval se v Rakousku.