Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Přestože se náklonnost Ruské federace k Donaldu Trumpovi veřejně diskutuje, samotný Kreml jej nikdy za přímo preferovaného kandidáta veřejně neoznačil.

Ministr Zaorálek komentoval zjištění amerických tajných služeb, která jsou dle jeho názoru z větší části již známá. Podporu budoucího amerického prezidenta však ruští představitelé nikdy veřejně nedeklarovali.

Sám prezident Putin své preference nikdy přímo nesdělil, například v zářijovém rozhovoru pro zpravodajství společnosti Bloomberg redaktorovi na otázku, se kterým kandidátem by raději řešil mezinárodní politickou situaci, odpověděl: „Chtěl bych jednat s člověkem, který dokáže dělat zodpovědná rozhodnutí a plní dohody, jež jsme uzavřeli. Na jménu nezáleží.“ Spolupracovat s jakýmkoli prezidentem byl před volbami ochotný i šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov.

Na rozdíl od Putina a Lavrova se jasně vyslovil pro Trumpa například nacionalistický poslanec Vladimir Žirinovskij, jeho názor však nemůžeme považovat za oficiální stanovisko ruské diplomacie.

Dne 20. prosince 2016 podepsali v Moskvě představitelé Ruské federace, Turecka a Íránu společnou deklaraci o řešení syrského konfliktu. V rámci poměrně úspěšného krátkodobého příměří spojeného s evakuací východního Aleppa došlo k dohodě o zahájení jednání o mírové dohodě v Sýrii.

Prvním krokem mělo být zavedení celo-syrského příměří, na kterém se dohodli zástupci Ruska a Turecka a které podpořila většina bojujících stran. Příměří, jež mělo sloužit jako předpoklad pro mírová jednání, bylo zahájeno 28. prosince 2016, ale již několik dní po zavedení byla hlášena jeho porušení, a to především ze strany režimních sil a jejich íránských spojenců. Některé opoziční skupiny dokonce hrozí, že se proto nebudou účastnit mírových jednání.

Samotná jednání, u kterých ještě nebyly zveřejněny detaily ani body programu, by měla probíhat v kazašské Astaně 23. ledna 2017. Na jednání byli pozváni zástupci OSN. Během ledna mají být pozvány i ostatní zainteresované země. Byl zmíněn Egypt, Irák, Jordánsko, Katar a Saudská Arábie. Mimo vlastní mírovou iniciativu bylo potvrzeno, že jednání se mohou zúčastnit i USA, ale až s novým prezidentem.

Otázkou zůstává účast syrské opozice, kdy je docela možné, vzhledem k účasti na posledním příměří, že byla oslovena většina opozice mimo skupiny považované organizátory za teroristické (Fronty dobytí Sýrie, ISIS a kurdské jednotky YPG). Dle posledních zpráv, právě rijádská skupina (HNC) zatím nebyla na jednání pozvána. Během posledních dní několik opozičních skupin z okolí Damašku vzalo zpět svůj souhlas s účastí na jednání z důvodu porušování příměří.

Je sice faktem, že se jedná doposud o první pokus těchto tří aktérů o podobnou iniciativu v daném prostoru. Není však pravdou, že by k dané iniciativě byly od počátku přizvány USA. Právě naopak, všechna prvotní jednání byla vedena bez jejich pozvání či konzultace. V případě budoucích jednání v Astaně byla přítomnost USA podmíněna účastí nové administrativy. Další nepravdou je zmiňovaná účast, hodnotu 60 % oslovených opozičních sil bohužel nedokážeme potvrdit, ale není známo, že by byla v současné době pozvána HNC - tedy rijádská opozice. I přes pravdivé části je celek výroku většinově spíše nepravdivý, a je tak tedy i hodnocen.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

„Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal o ‚ sebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války.“ Uvádí také (str. 61–62) : „Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.“

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

„V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.“

Miloš Zeman poskytl ve středu 11. ledna Českému rozhlasu v pořadu Interview Plus rozhovor, kde uvedl: „... já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Magrebu, nesmím uvést jeho jméno, který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi".

Tento prezidentův výrok vyvolal silnou reakci na české politické scéně. Někteří politici a lidé z bezpečnostní komunity přitom skutečně kritizovali prezidenta poměrně ostře.

Místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal mimo jiné uvedl: „... jestliže Miloš Zeman není schopen udržet takovou informaci, pokud ji dostal, tak podle mého názoru není schopen výkonu funkce“. Bývalý šéf civilní rozvědky Karel Randák komentoval Zemana také slovy, že „je to bezprecedentní a do nebe volající pitomost“.

Bývalý šéf BIS Jan Růžek uvedl, že „pan Zeman je schopen říci cokoli a už mě to nepřekvapuje“ a exministr vnitra František Bublan označil Zemanův výrok za „fatální chybu“.

Podobný výrok Miroslava Kalouska jsme již dříve ověřovali a i nyní jej hodnotíme jako pravdivý.

Podstatou systému, jenž byl spuštěn již za působení Miroslava Kalouska, je centralizace příjmů a řízení výdajů jednotlivých organizací, které hospodaří s veřejnými penězi. Díky tomuto řízení likvidity bylo možné snížit například rezervu hotovosti, kterou si jednotlivé organizace držely a která před spuštěním státní pokladny činila více než 100 miliard korun (.pdf).

Zároveň je také pravdou, že ministerstvo si půjčuje za záporné úroky a že i díky tomu klesá státní dluh.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože vláda mohla svým usnesením zakázat reorganizaci policie a ministerstvo vnitra by se jím muselo řídit.

Obecně platí, že vláda může usnesením podle článku IV jednacího řádu vlády schvalovat a uložit úkol. Dále podle odst. 3 tohoto článku platí, že vláda může usnesením uskutečnit zákonem stanovenou pravomoc.

Odstavec 5 pak říká, že vláda bere určitou skutečnost na vědomí, doporučuje určité postupy nebo něco žádá.

Dle článku 69 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Kompetenční zákon o zřízení ministerstev ve svém § 12 uvádí rozsah kompetencí ministerstva vnitra, mezi které mimo jiné patří záležitosti vnitřní bezpečnosti, tedy záležitosti týkající se Policie ČR.

Stejný zákon pak v části třetí upravuje zásady činnosti ministerstev. V § 21 je stanoveno, že ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.

Z toho vyplývá, že ministerstvo mohlo reorganizaci policie provádět. Kdyby však vláda vydala usnesení zakazující provedení této reorganizace, muselo by se jím ministerstvo vnitra řídit.

Co se týká zmínky o dvou měsících, Pavel Blažek má na mysli nejspíše časové období mezi zveřejněním plánu na reorganizaci ministrem vnitra Chovancem a policejním prezidentem Tuhým na začátku června loňského roku a účinností tohoto opatření 1. srpna 2016.

Jelikož Pavel Blažek popisuje možnosti ministrů správně stejně jako dobu, kdy je mohli uskutečnit, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Data NATO za rok 2015 (u roku 2016 jde o předpověď) dokládají výši výdajů na obranu (tabulka 3) vůči HDP následovně.

• Německo - 1,19 %
• Slovensko - 1,14 %
• Maďarsko - 0,94 %
• Kanada - 0,98 %
• Španělsko - 0,92 %

Pokud tedy pomineme lehké odchylky, Stropnický se ve svém výroku nemýlí. Připomeňme, že mluvil v kontextu toho, že situace v NATO se stran nedostatečných výdajů netýká zdaleka jen České republiky. Dodal ovšem také, že je to širší problém a nebagatelizoval jej.

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.