Miloš Zeman se v uplynulých měsících k zákonu o střetu zájmů vyjádřil dvakrát, byť jednou nepřímo. Jeho tvrzení se však rozcházejí.

V září na návštěvě Pardubické kraje odpověděl na dotaz jednoho z občanů, že úspěšným starostům a úspěšným podnikatelům by se nemělo bráti, aby vstupovali do politiky a zůstávali v ní. Tato Zemanova věta spíše podporuje argument proti zákonu o střetu zájmů.

O pár dní později během setkání s českými novináři po Summitu OSN v New Yorku však prohlásil, že jeho veto by mělo jen symbolickou hodnotu, protože zákon byl schválen více než 130 hlasy.

Na konci listopadu informoval prezidentův tiskový mluvčí, že prezident se svou vůli ve věci tzv. zákona lex Babiš veřejnost seznámí v pravý čas.

Prezident Zeman doposud vetoval čtyři zákony, plnění jeho slibů Demagog.cz průběžně kontroluje - právě nepoužívání nástroje vet bylo jedním z jeho slibů. Zeman v kampani slíbil, že nebude vetovat zákon, aniž by předem informoval zákonodárce a pokusil se apelovat na zlepšení/nápravu daného návrhu.

Tento slib porušil. Jedno z jeho vet se totiž týkalo novely školského zákona.Tímto krokem byla nejvíce zaskočena ministryně školství, protože prezident se v průběhu legislativního procesu k zákonu nijak nevymezil. Zeman v tomto případě jako jeden z argumentů použil i odpor vůči inkluzi ve vzdělávacím systému, byť ta nebyla vůbec součástí zákona, který prezident vetoval.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Jan Chvojka popisuje všechny skutečnosti korektně. Nehodnotíme nálepku složitosti návrhu Andreje Babiše, nýbrž rozdílnost návrhů a fázi procesu.

Anglickým termínem whistleblowing je označována situace, kdy zaměstnanec upozorní na protiprávní jednání zaměstnavatele. Dosud není takový zaměstnanec chráněn konkrétními ustanoveními českého právního řádu, v současné době jsou však na stole již dvě možné verze takové ochrany.

První z nich je poslanecký návrh Andreje Babiše - návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů. Ten úpravu koncentruje do jednoho předpisu a novelizuje některé ostatní, do kterých ochranu oznamovatelů vkládá. Jedná se například o zákon o vojácích z povolání či zákon o státní službě. Ochrana podle těchto novelizovaných zákonů by pak příslušela pouze těm osobám, které by byly rozhodnutím příslušného státního zástupce označeny jako chránění oznamovatelé.

Podle § 3 (.pdf, str. 2) tohoto návrhu by opravdu měl u Nejvyššího státního zastupitelství vzniknout informační systém, jehož prostřednictvím by oznamovatel podával trestní oznámení. § 6 (str. 3) poté stanovuje, že zvláštní zákon stanoví, ke kterým právním úkonům zaměstnavatele vůči oznamovateli se vyžaduje souhlas úřadu práce. Pokud k právním úkonům nedošlo v důsledku oznámení, dá k nim souhlas.

Naopak vládní návrh (.docx) je opravdu koncepčně jiný a jednodušší. Nevytváří totiž nový zákon, pouze do stávajících zákonů inkorporuje příslušná ustanovení, která oznamovatele mají chránit. Vkládá tedy do již zmíněných zákonů o vojácích z povolání, státní službě nebo i do zákoníku práce zákazy znevýhodňování či postihování zaměstnance, který protiprávní jednání oznámil. Na rozdíl od návrhu Andreje Babiše je pak ochrana poskytována automaticky a není tedy potřeba mít přiznaný status chráněného oznamovatele.

Co se týká procesu přijímání tohoto zákona, vláda na svém webu informovala, že Legislativní rada vlády schválila návrh tohoto zákona. 31. ledna ho pak měla projednat Protikorupční rada vlády. U meziresortního řízení byly připomínky zasílány mezi 2. a 29. srpnem 2016.

Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Jan Chvojka popisuje jak proběhnuté fáze procesu, tak rozdílnost návrhů Andreje Babiše a vlády správně, a stejně tak je tedy hodnocen i celý výrok.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Přestože Petr Gazdík se lehce zmýlil v částce, kde se láme výhodnost, či nevýhodnost navrhované daňové reformy, je pravda, že lidé, kteří leží za uvedenou hranicí, by zaplatili v důsledku daňové reformy výrazně více. Proto hodnotíme celý výrok jako pravdivý.

Jak je patrné z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, polepší si lidé, jejichž hrubá mzda činí méně než 50 tisíc korun (bod zlomu je u částky 48 955 Kč), a to o několik stovek korun měsíčně.

Lidé s vyššími příjmy si pak pohorší řádově více, rozdíl může činit až několik desítek tisíc korun. Jedná se však o méně než 10 % zaměstnanců - podle ČSÚ je hranicí desátého decilu platů částka 43 349 Kč (poslední dostupná data za třetí čtvrtletí 2016).

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Moskevskou deklaraci jakožto dokument s ambicí oživit politický proces a ukončit syrský konflikt podepsali zástupci Ruska, Turecka a Íránu v Moskvě dne 20. prosince 2016. Obsahuje mimo jiné vyjádření, že je nemožné současnou situaci vyřešit vojensky. Text připisuje důležitou roli OSN a vyzývá ke spolupráci a kooperaci.

Otázka odchodu prezidenta Sýrie Bašára Asada zde není zmíněna – deklarace pouze klade důraz na to, že vedení politického dialogu a vzájemné vyjednávání o budoucí podobě Sýrie musí probíhat mezi současnou legitimní syrskou vládou a veškerými opozičními skupinami, s výjimkou ISIS a Jabhat al-Nusra. S těmi se naopak zainteresované strany zavazují bojovat.

Fakt, že deklaraci podepsala i turecká strana, dost možná indikuje změnu postoje v otázce syrského konfliktu. Vztah mezi Tureckem a Sýrií byl skutečně kritický, od počátku občanské války v Sýrii roku 2011 docházelo k sérii událostí, které poukazovaly na špatné vzájemné vztahy. Současný turecký prezident Erdogan se již několikrát vyjádřil, že hlavní prioritou Turecka je boj proti teroristickým skupinám. Zároveň však spolu se Spojenými státy pracoval na odstranění syrského režimu s Bašárem Asadem v čele.

Ukončení možnosti nedanit korunové dluhopisy skutečně prohlasovala Poslanecká sněmovna 21. března 2012, a to v rámci novely zákona o investičních podmínkách. Zákon samotný poslalo do Poslanecké sněmovny ministerstvo průmyslu a obchodu, nikoli Miroslav Kalousek.

Návrh původně změnu zdanění dluhopisů neobsahoval, ta zde přibyla až v rámci jednání na Hospodářském výboru PSP. Zde je k dispozici zápis z výboru (.pdf, str. 4–5) z 29. února 2012, ze kterého vzešel pozměňovací návrh obsahující danou změnu. Jde o návrh Hospodářského výboru.

Sobotka hlasoval ve třetím čtení v této věci dvakrát, neboť ukončení daňové výhody bylo načteno jako pozměňovací návrh. Nejprve tedy musel být schválen ten a posléze zákon jako celek.

Jak v hlasování o pozměňovacím návrhu, tak i ve finálním hlasování se Bohuslav Sobotka zdržel. V hlasování o pozm. návrhu se zdržel rovněž Kalousek.

Byť tedy nešlo přímo o Kalouskův návrh, formálně se jednalo o návrh Hospodářského výboru a protlačila jej koaliční většina. Výrok tedy hodnotíme s výhradou k přílišné personifikaci jako pravdivý.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Ministr práce a sociálních věcí ve vládě Petra Nečase Jaromír Drábek (TOP 09) rezignoval na pozici k 31. října 2012 na základě uvalení vazby na jeho tehdy již bývalého prvního náměstka Vladimíra Šišku. Ten byl obviněn spolu s šéfem IT odboru ministerstva Milanem Hojerem z podplácení společnosti OKsystem. Tehdejší ministr jej i přes víru v jeho nevinu až do vyřešení případu odvolal z funkce. Šiška měl společnosti nabídnout zakázky ušité na míru za to, že firma stáhne svou stížnost u antimonopolního úřadu na postup MPSV při rozdělování zakázky na systémy rozdělující sociální dávky.

Pražský městský soud Šišku poslal na 6 let do vězení a uložil mu pokutu, kterou musí uhradit škody způsobené ministerstvu práce a sociálních věcí ve výši 282 milionů korun. Rozsudek je nepravomocný a Šiška se proti němu odvolal.

Podobně tomu bylo také v případě ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS), který odstoupil z funkce na základě údajného úplatkářství v souvislosti s rozhodováním o ukládání peněz Státního fondu životního prostředí (SFŽP) v bankách. V tomto případě se však nejednalo o ministrova náměstka, ale jeho poradce Martina Knettiga, který podle obžaloby sháněl „černé“peníze pro ODS.

Na druhou stranu však existuje také případ přímo v souvislosti s Miroslavem Kalouskem. V době, kdy byl ministrem financí, byl jeho náměstek Martin Barták obviněn a vyšetřován z korupce. Jednalo se například o podepsání smlouvy o obrněných transportérech Pandur nebo nákup armádních vozidel Tatra. Náměstek ministra Barták požádal ministra o uvolnění z funkce. Miroslav Kalousek mu vyhověl, ale sám nevyvodil svou politickou odpovědnost a na pozici ministra zůstal až do pádu Nečasovy vlády v létě 2013.

Dodejme, že v případech kolem Státního fondu životního prostředí ani v kauze Martina Bartáka orgány činné v trestním zřízení a potažmo justice neshledaly, že by došlo k trestnému činu.

Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý. Přestože se v minulosti vyskytl případ, kdy ministr na základě pochybení svého náměstka rezignoval, nelze to vzít jako pravidlo, protože existuje také případ, kdy k rezignaci ze strany ministra nedošlo.

Ministr Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv.reverse charge - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Už dříve ale Evropská komise řešila reverse charge zdanění, týkalo se však pouze některých položek. Evropská unie se podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V roce 2015 chtěla Francie snížit sazbu na e-knihy, ale Soudní dvůr EU rozhodl, že snížená sazba se těchto položek netýká právě proto, že DPH je harmonizovaná daň. V prosinci 2016 však Evropská komise navrhla nová pravidla, která zahrnují např. zjednodušení pravidel DPH pro začínající podniky a mikropodniky, jež prodávají na internetu; DPH na přeshraniční prodeje nižší než 10 000 EUR se bude zpracovávat vnitrostátně; umožnění členským státům snížit sazby DPH pro elektronické publikace, jako jsou elektronické knihy a online noviny.

V září 2015 kritizoval ministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republiku získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil. O podobě návrhu se ještě bude jednat.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Např. v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Presumpce neviny je princip ovládající trestní řízení, neboť tam se rozhoduje o vině a nevině. V trestním řízení se od principu presumpce nijak neupouští. Rasový nebo jinak diskriminační podtext se může projevit ve výměře a typu trestu, samostatným trestným činem ovšem diskriminace není a na antidiskriminační zákon není trestní zákoník nijak zvlášť vázán.

V souvislosti s antidiskriminačním zákonem měl místopředseda Kubera patrně na mysli povinnost unést tzv. důkazní břemeno, tedy povinnost nejen tvrdit, ale i dokázat oprávněnost svého nároku. Právě tato povinnost je otočena v případě, že žalobce uvede skutečnosti svědčící o tom, že byl diskriminován. V takovém případě je pak povinen dokazovat nikoli on, ale žalovaný (např. zaměstnavatel, lékař, pronajímatel,...).

Antidiskriminační zákon pak zakotvuje primární ochranu čistě proti diskriminaci v § 10, pokud nebyly naplněny např. znaky přestupku nebo trestného činu. Nároky však mohou vzejít i z jiných zákonů nezávisle na antidiskriminačním zákoně. V této rovině jde však o občanskoprávní nároky, tedy bez presumování viny či neviny. Otázkou je jen to, kdo bude primárně dokazovat a kdo naopak „pouze“ vyvracet důkazy.

Ve výjimečných situacích, kdy lze očekávat nepřiměřené obtíže při získávání důkazů jedné strany, zákon předpokládá zavinění jedné ze stran - ta druhá pak musí zavinění popřít. Děje se tak například u škody způsobené továrnou, která v případě zjištění, že z jejích zařízení unikly chemikálie a způsobily škodu, musí prokazovat, že podnikla veškeré rozumné kroky, aby úniku chemikálií zabránila.

Takových výjimek najdeme napříč zákony vícero, jsou ale vždy odůvodněny obtížnou důkazní situací na straně, jež by zpravidla měla dokazovat. Dalším příkladem může být povinnost uvést ty údaje o své činnosti, které jsou klíčové pro daňové řízení.

Předně, presumpce neviny je pojem trestního práva, kde rozhodně neztrácí na důležitosti. Co se dokazování týče, je přirozené, že výjimky z pravidla poutají pozornost zákonodárců a přibývá jich úměrně narůstání počtu zákonů. Nicméně jde stále o výjimky a nedá se říci, že by šlo o jakýkoli trend přesouvání důkazního břemene tak, aby bylo třeba prokazovat „nečinnost“ či „nepáchání“. Ani ve volném výkladu tedy presumpci neviny česká legislativa neopouští.