Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

„V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.“

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.“

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Valachová sice korektně popisuje krátký výsek z rozhovoru s premiérem puštěný v OVM, celá diskuze kolem možné spolupráce ČSSD a KSČM, která začala po rozhovoru předsedy sociálních demokratů v HN, byla Sobotkou popsána jinak.

Ministryně Valachová svým výrokem reagovala na slova premiéra Sobotky, která byla součástí reportáže ČT ve zpravodajské relaci Události z pátku 17.2. 2017. Právě tento krátký úsek, který se objevil pátečních Událostech, byl opětovně puštěn v pořadu Otázky Václava Moravce v neděli 19.2. 2017 (čas. 19:00). V této nahrávce premiér uvedl: „... nemyslím si, že je potřeba, abychom se vraceli k Bohumínskému usnesení, bylo přijato v nějakém historickém kontextu...“

Téma možné vládní spolupráce ČSSD a KSČM po letošních parlamentních volbách bylo otevřeno v pátek 17. února 2017 v rozhovoru premiéra Sobotky pro Hospodářské noviny, kde reagoval na dotaz týkající se požadavku části členstva ČSSD na zrušení tzv. bohumínského usnesení (pozn.: jedná se o 14. usnesení přijaté na 27. Sjezdu strany roku 1995 v Bohumíně), které od roku 1995 zakazuje ČSSD přímou spolupráci s KSČM na vládní úrovni.

Ve zmíněném rozhovoru pro Hospodářské noviny Sobotka uvedl:

„Bohumínské usnesení je tedy vyhaslé, přežité?

V zásadě ano. Která jiná politická strana se vrací k usnesením starým 25 let? Která se k tomu vrací a neustále o tom diskutuje? Měli jsme jedno či dvě volební období řadu koalic s KSČM v krajích, spolupráce funguje na komunální úrovni. Politické spektrum se navíc proměňuje jiným způsobem. Nemyslím si, že je tu prostředí, aby po volbách vznikla čistě levicová vláda, ale může tu vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír.

Koalice s komunisty ve vládě tedy není problém?

Není to problém, to ostatně řekl i Andrej Babiš v souboji o levicové voliče. Právě o ně teď bojujeme s ANO nejvíc. Levicový a levostředoví voliči jsou rybník, kde Andrej Babiš loví. U Babiše je přitom velmi reálné, že nakonec udělá koalici třeba s ODS, nikoli s komunisty.“

Ve skutečnosti tak bylo řečeno i něco jiného, Sobotka uvedl, že koalice s KSČM není problém, že na úrovni krajů i komunální sféře spolupráce již funguje.

Možné spolupráci ČSSD a KSČM jsme se věnovali v jednom z předchozích výroků dne.

Podle stránek ministerstva zahraničních věcí musí osoba, která má plnit funkci velvyslance, splnit několik požadavků. V prvé řadě je nutná kvalitní jazyková výbava, zkušenosti na mezinárodním poli nebo bezpečnostní prověrka na jednom ze dvou nejvyšších stupňů.

Kandidáta na velvyslance vybírá personální rada ministerstva zahraničních věcí a její doporučení je vodítkem pro rozhodnutí ministra. Ten jej následně navrhne vládě a pokud tento návrh vláda schválí, je předložen k podpisu prezidenta republiky, který jej jmenuje.

Následně je životopis designovaného velvyslance zaslán zemi, v níž má velvyslanec působit, a v průběhu několik týdnů až měsíců se čeká na její souhlas. Ve výjimečných případech dotyčná země nemusí souhlas vydat. Děje se tak v podobě mlčení – neudělení souhlasu.

Po obdržení souhlasu je velvyslanec doporučen hlavě přijímacího státu a formální listinou odvolán velvyslanec současný. Teprve poté je možné zveřejnit jméno budoucího velvyslance. Pokud ke zveřejnění dojde dříve, vypovídá to o neetiketě v mezinárodních vztazích a hostitelská země to může vnímat jako tlak pro přijetí navržené osobnosti.

Vláda Petra Nečase schválila několik kandidátů na velvyslance. Mezi nimi byl i Jindřich Forejt, který byl nominován na post velvyslance do Vatikánu.

Pokud se zaměříme na velvyslance jmenované současnou vládou, prezident Zeman zveřejnil jméno nového velvyslance do USA Hynka Kmoníčka ještě před vyjádřením Washingtonu. Vysloužil si za to kritiku jak ze strany bývalých ministrů zahraničí, tak i současného ministra Zaorálka.

Za současné vlády došlo také například k výměně velvyslance v Německu: v lednu 2015 na toto místo nastoupil Tomáš Podivínský, kterého do funkce prosadili lidovci a prezident Zeman (Podivínský byl mimo jiné ministrem životního prostředí v Rusnokově vládě).

Dále došlo například ke jmenování Bedřicha Kopeckého do pozice čínského velvyslance, a to v březnu 2016. V obou případech platí, že velvyslance vybrala Sobotkova vláda a ještě v jejím funkčním období převzali úřad v příslušné zemi.

Tento výrok však musíme označit jako neověřitelný, protože nelze zjistit všechny osobnosti (kromě Hynka Kmoníčka), které byly schváleny na post velvyslanců, a také, zda na tuto pozici v době mandátu Sobotkovy vlády ještě nastoupí.

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Ministr Babiš prezentoval, že za letošek počítá s částkou 52 milionů korun. Agrofert emitoval emisi korunových dluhopisů celkem za tři miliardy korun s šestiprocentním úrokem a datem splatnosti v prosinci 2022, které registroval 28. prosince 2012 (CZ0003509507).

Podle výroční zprávy 2015 společnosti Agrofert je množství emitovaných dluhopisů ve výši 1 482 270 tisíc korun (. pdf, str. 83). Na stejné straně najdeme položku výdaje příštích období ve výši 90 172 tisíc korun.

Tyto položky zahrnují především úroky z dluhopisů a jsou účtovány do nákladů období, do kterého věcně a časově přísluší (. pdf, str. 108). Tyto dluhopisy vlastní dle zprávy jediný akcionář (tamtéž. s.112). Tímto akcionářem je Andrej Babiš.

Tedy úroky z dluhopisů jsou v roční výši dle dat z roku 2015 90 172 tisíc korun. V případě úroků z dluhopisů je dle § 36 zákona 586 /1992 Sb. zvláštní srážka daně 15 % pro vydavatele dluhopisů (Agrofert), nabyvatel je po uplynutí 6 měsíců od daně osvobozen. V tomto případě mohla být suma daně zhruba 13 milionu korun za rok, která se však z důvodu korunové emise dluhopisů nevyměřovala.

Za čtyři roky by se pak daná suma blížila částce 52 milionů korun, tedy přibližně sumě, kterou zmiňoval ministr Babiš. Otázka dluhopisů Agrofert se stala předmětem trestního oznámení na ministra Babiše (text).

Výhodou, kterou Babiš ovšem opomíjí, je snížený daňový základ pro Agrofert. Jako fyzická osoba skutečně ušetří 52 miliónů na daních. Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19 % sazbou, český stát by si přišel o zhruba 17 milionů korun.

Výsledky nejnovějšího mezinárodního šetření PISA 2015 ukázaly i rozdíly mezi jednotlivými kraji v České republice. Uvádí to Národní zpráva zpracovaná Českou školní inspekcí. Toto srovnání je provedeno na základě výsledků v přírodovědné oblasti.

Významně horší výsledky mají žáci v Karlovarském a Ústeckém kraji. Nejlepší umístění získala Praha - zpráva ale uvádí, že vzhledem k velkému rozptylu se statisticky významně neliší od krajů Libereckého, Královéhradeckého a Plzeňského. Toto srovnání vychází z průměrného dosaženého výsledku v bodech (str. 43). Pokud bychom tedy nejlepší průměrný dosažený počet bodů 520 považovali za stoprocentní výsledek, nejhorší výsledek 445 bodů pak tvoří 85 % z těchto 520 bodů. Pak lze hovořit o 15 procentních bodech rozdílu mezi znalostmi žáků.

Dalším ukazatelem je podíl žáků, kteří nedosáhli druhé základní gramotnostní úrovně (str. 45). Největší podíl takových žáků se opět vyskytuje v Karlovarském (38 %) a Ústeckém (35 %) kraji. Nejmenší podíl zaznamenáváme v Praze (13 %). To je tedy rozdíl 25 procentních bodů v podílu.

Mezi jednotlivými kraji tak lze pozorovat rozdíly ve znalostech žáků.

Kariérní řád obsažený v novele zákona o pedagogických pracovnících je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně. Již během projednávání na vládě k němu padlo množství zásadních připomínek ze stran dotčených institucí a krajů.

Kariérní řád neboli systém má podpořit celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojit ho se systémem odměňování. Podle nového § 29a (.pdf, str. 12) má každý kariérní stupeň řádu požadavky na profesní kompetence. Tyto upřesní prováděcí předpis MŠMT, mají však reflektovat např. profesní znalosti, plánování výuky, vytváření pozitivního prostředí ve škole, hodnocení výsledků učení žáků a komunikaci a spolupráci s rodiči a kolegy. Podmínkou postupu do vyššího kariérního stupně sice není přímo naplnění některé z těchto kvalit, nicméně podmínkou je atestační řízení (§ 29g), kde se právě ověřuje dosažení těchto profesních kompetencí.

Na základě hodnotícího pohovoru, hodnocení výsledků ze strany ředitele školy a tzv. uvádějícího učitele (resp. pro vyšší stupeň pak České školní inspekce) je po uplynutí adaptačního období vyhodnoceno nejen to, zda splňuje formální podmínky pro přestup do vyššího stupně, ale také to, zda učitel dosahuje kvalit předepsaných zákonem doplněným o vyhlášku ministerstva spravedlnosti. Zákon je v současné chvíli v Poslanecké sněmovně, prováděcí předpis tedy doposud neexistuje.

Fiala má pravdu v tom, že motivační stupnici řád neobsahuje. Nicméně kvalita vyučujících a jejich postupů je reflektována v atestačním řízení, které učitelé absolvují pro postup do vyšší kariérní třídy pedagogů. Kvalitativní stránka je tedy při působení a kariérním postupu zohledňována, přestože přímo motivační platová stupnice chybí, což činí výrok zavádějícím.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.