Vládní koalice ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL se ve středu 31. srpna 2016 dohodla na věkovém stropu pro odchod do důchodu, který má být v 65 letech.

Andrej Babiš se vyjádřil k této problematice takto: „Pokud dvě koaliční strany říkají 65 let, my se tomu samozřejmě přizpůsobíme.“

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tvrdil, že „dodržujeme dohody z koaliční smlouvy“.

Tento výrok proto můžeme označit za pravdivý.

První volby do horní komory Parlamentu České republiky se konaly v roce 1996. Podle serveru volby.cz, který se zabývá volbami konanými na území České republiky, se v těchto volbách volební účastpohybovala kolem 35 % v prvním a 30 % v druhém kole senátních voleb. Pokud se podíváme zpětně na volební účast v senátních volbách konaných od roku 2008 do současnosti, zjistíme následující procentuální počty volebních účastí (první/druhé kolo):

Volby 2008: (39,52 % / 29,85 %)

Volby 2010: (44,59 % / 24,64 %)

Volby 2011: (23,32 % / 17,63 %)

Volby 2012: (34,90 % /18,60 %)

Volby 2014: (38,62 % / 16,69 %)

Jak můžeme vidět výše, tak ve všech vybraných případech došlo ke snížení volební účasti ve druhém kole senátních voleb. Pokud srovnáme první a poslední senátní volby, můžeme vidět relativně podobnou účast v prvním kole, ale významnýpropad volební účasti v kole druhém ve volbách 2014. Podle těchto údajů by byl prezidentův výrok pravdivý pouze v případě volebních účastí v druhých kolech senátních voleb a i zde bychom našli relativně velké odchylky (volby 2008). Nelze však opomenout ani první kola voleb. V tomto případě by vyhovovaly pouze volby 2011. U všech ostatních se procenta účasti v prvním kole pohybují výrazně nad 20 %. Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Pro srovnání, volební účast v případě voleb konaných do dolní komory Parlamentu v letech 2010 a 2013 se v obou případech pohybovala kolem 60 %.

Současná vláda, o které Petr Fiala hovoří, skutečně zavedla třetí sazbu DPH a udělala i řadu dalších změn v daňových zákonech, které schvalovaly předchozí vlády vedené ODS. Daňový systém se sice dramaticky nezměnil, jednalo se spíše o drobnější úpravy, mnohé z nich ale skutečně mohly vést ke komplikacím pro daňové poplatníky. Jedná se zejména o poslední velké úpravy - kontrolní hlášení a EET.

Jak popisujeme podrobněji u výroku Vojtěcha Filipa výše, vlády vedené ODS zavedly do systému takové úpravy jako například tzv. superhrubá mzda, jediná sazba pro daň z příjmu fyzických osob (byť později dočasně navýšena o tzv. solidární přirážku pro vysokopříjmové poplatníky), institut nespolehlivého plátce a ručení za daň či nový daňový řád. Tyto zákony byly současnou vládou pouze novelizovány.

Druhá snížená sazba (tedy celkově třetí sazba v našem zákoně o dani z přidané hodnoty) byla zavedena novelou č. 262/2014 Sb. s účinností od 1. ledna 2015.

Výčet změn daňových zákonů od roku 2015 i od roku 2016 je sice poměrně obsáhlý, při pohledu na jednotlivé položky se však nedá souhlasit s tvrzením, že by tyto změny vedly k výrazné komplikaci daňového systému. Došlo ke zpřísnění podmínek pro uplatnění daňového paušálu nebo daňového zvýhodnění pro životní pojištění, rozšířila se povinnost komunikovat s finanční správou elektronicky, byl rozšířen režim přenesené daňové povinnosti (reverse charge) na další položky a byl také zrušen tzv. II. pilíř důchodového pojištění. Došlo také ke zrušení již platné části zákona o dani z příjmů, který zaváděl tzv. Jednotné inkasní místo. Zřejmě největší změnou a zásahem do daňového systému je zavedení kontrolního hlášení DPH od 1. ledna 2016 a elektronická evidence tržeb, která bude postupně zaváděna od 1. prosince 2016.

Výrok je hodnocen, jako neověřitelný, protože i přes výklad ministerstva vnitra, existuje možnost, že se situace ohledně výkladu bude muset řešit před soudem.

Zákon o volbách do zastupitelstev obcí č.491/2001 sb. neřeší ve své části o volitelnosti institut státní služby. Je tedy opravdu možné, aby paní Drábová byla ve funkci neuvolněné místostarostky obce Pyšely.

Podobně se k místům zastupitelů pro obec či kraj vyjadřuje i zákon č.234/2014 sb. o služební poměru. Ten jen taxativně vymezuje pozice neslučitelné s přijetím do služebního poměru státního zaměstnance v §33. Neřeší tedy již ty osoby, které ve služebním stavu jsou.

Jediným zákonem, který nějakým způsobem hovoří neslučitelností funkcí je zákon o volbách do zastupitelstev krajů č.130/2000 sb.. Ten byl novelizován v dubnu 2016, i když je pasáž o neslučitelnosti stejná jak ve znění z roku 2000, a je tedy otázkou zda mluvit o modernosti zákona v této záležitosti jak tvrdí ministr Chovanec. Ve své novele řeší právo volit §5, neslučitelnost funkcí pak bod 2 tohoto paragrafu:

(2) Funkce člena zastupitelstva kraje je neslučitelná:

• a)s funkcí vykonávanou na ministerstvu, jiném ústředním orgánu státní správy nebo na orgánu státní správy s celostátní působností, obsazovanou volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• b)s funkcí vykonávanou zaměstnancem kraje, zařazeným do krajského úřadu, zaměstnancem obce, zařazeným do obecního úřadu, nebo zaměstnancem jiného než ústředního orgánu státní správy, nejde-li o orgán s celostátní působností, jsou-li tyto funkce obsazovány volbou, jmenováním nebo ustanovováním
• c)s funkcí statutárního zástupce právnické osoby zřízené nebo založené krajem, anebo v níž má kraj majetkovou účast.

Podstatou současného sporu je právě rozpor mezi zákonem o volbách do zastupitelstev krajů, který slučitelnost funkcí neumožňuje a který by podle stanoviska ministerstva vnitra měl mít přednost před novějším zákonem o státní službě, který slučitelnost státní služby a zastupitele nezakazuje pro osoby, které již ve služebním stavu jsou.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v současné době existují minimálně dva výklady těchto dvou zakonů, a je pravděpodobné, že se o soulad obou norem bude muset pokusit soud, jak naznačují někteří advokátní experti jako např. Pavel Mates.

Je pravdou, že ve Švédském království funguje systém založený na existenci pouze jedné parlamentní komory, tzv. Riksdagu. K jeho ustavení jako jednotného nejvyššího rozhodovacího orgánu s 350 členy došlo de facto už v roce 1971, jak jeho historii dokumentují odkazované oficiální stránky švédského parlamentu, což je tedy skutečně více než 15 let. Sudý počet členů stanovený na 350 se však zanedlouho ukázal nevýhodným, jelikož vzhledem k rozdělení Riksdagu na dva názorové bloky socialistů a nesocialistů docházelo k vyrovnání sil a tedy k vyrovnanému hlasování (175/175) a k rozhodnutí tak docházelo losem. Od roku 1976 tak sestává ze 349 členů.

Jedna z komor švédského parlamentu tedy skutečně zanikla, ovšem s informací o doživotní rentě nastává potíž. V českém prostředí sice existují dohledatelné zmínky, ovšem nezdařilo se nalézt oporu tohoto tvrzení v primárních zdrojích.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, v rámci krizového řízení se s údaji může seznámit pouze určitý okruh osob, které musí zachovávat mlčenlivost.

Dle krizového zákona je orgánem odpovědným za krizové řízení hejtman. K zajištění připravenosti na krizové situace a jejich případné řešení si zřizuje a řídí bezpečnostní radu kraje a krizový štáb kraje.

Bezpečnostní rada kraje je poradním orgánem kraje pro přípravu na krizové situace. Skládá se z nejvýše 10 členů, které jmenuje hejtman. Mezi členy patří náměstek hejtmana, ředitel a vedoucí útvaru zdravotnictví krajského úřadu, ředitel krajského ředitelství Policie ČR, ředitel HZS kraje, ředitel zdravotnické záchranné služby kraje, příslušník Armády ČR, tajemník bezpečnostní rady kraje, případně další osoba dohlížející nad stavem připravenosti.

Krizový štáb kraje je pracovním orgánem kraje pro řešení krizových situací, který navrhuje opatření hejtmanovi. Skládá se ze členů bezpečnostní rady kraje a z tajemníka kraje, pracovníků krajského úřadu, zástupců základních složek IZS a odborníků na příslušnou krizovou situaci. Svolává jej hejtman.

S údaji v oblasti krizového řízení se mohou seznámit pouze členové bezpečnostní rady kraje a krizového štábu kraje a také pracovníci pracovišť krizového řízení, které jsou zřízeny krajským úřadem. Pracovníci těchto pracovišť seznamující se s údaji musí být zapsáni ve zvláštním seznamu, který sestavuje vedoucí daného orgánu. Členové i pracovníci musí zachovávat mlčenlivost, nemohou tedy sdělovat tyto údaje veřejnosti.

Dle reportáže (video, 29. minuta) České televize zadalo Ministerstvo vnitra v loňském roce pro případ zvýšení migrační vlny všem krajům úkol vybrat několika míst určených pro případnou detenci migrantů, Liberecký kraj vybral dle reportáže pro takový případ 5 míst, které by byly případně k dispozici. Dle Správy uprchlických zařízení se na území Libereckého kraje v současnosti nenachází žádné uprchlické zařízení.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože byť měl Kalousek vliv na konec obou uvedených politiků v jejich funkcích, základem jejich konce byly především kauzy, které se kolem nich přetřásaly. Dodejme, že nehodnotíme jejich závažnost či opodstatněnost. Zejména v případě Stanislava Grosse byla situace výrazně složitější, než že by "konec zavinil Kalousek".

Stanislav Gross, bývalý předseda vlády a ČSSD, opustil post předsedy vlády v dubnu 2005 po své rezignaci. Hlavním důvodem byla vládní krize, která byla způsobena jeho osobním skandálem, kdy nebyl jednak schopen doložit původ peněz (otevřela MF DNES), z nichž financoval své bydlení, a dále také fakt, že jeho manželka měla podnikat resp. získat půjčku s podnikatelkou, která vlastnila známý pražský nevěstinec (otevřel týdeník Respekt.)

V této době po řadě jednání vládu opustili ministři za KDU-ČSL (vládla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU), jejímž byl Miroslav Kalousek tehdy předsedou. Sám ve vládě v tomto volebním období nezasedal.

1. dubna 2004 se konalo hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse, v němž vládu zachránila KSČM, která se jednotně zdržela hlasování. Lidovci již zde byli proti vládě. Kalousek během tohoto jednání vystoupil proti Grossovi velmi tvrdě. Uvedl např, jak dokládá stenozáznam z tohoto jednání:

" Dámy a pánové, málokdy se mi stalo, ač donedávna, do včerejška koaliční partner, abych souhlasil se slovy předsedy vlády tak téměř do puntíku, jak tady byla vyslovena. - Ano, je to pravda. Tato koalice se může pochlubit velikými úspěchy, tato koalice se může pochlubit obrovskou hodnotou, kterou vložila ku prospěchu občanů České republiky.
Pokud tomu tak je, řekl to pan premiér a já s tím souhlasím, pak se ptám, proč pan premiér tak obrovskou hodnotu klade na oltář své vlastní funkce, proč si to bere jako rukojmí. Tato vládní krize přece nevznikla jako ideový spor mezi politickými stranami, ale jako problém pana premiéra. A to, co jste tady řekl, je prostě pravda, prostřednictvím pana předsedajícího pane předsedo vlády, ale pokud si toto berete jako rukojmí a chcete to zničit proto, abyste zůstal ve funkci, pak si vám dovolím říci, že nemáte takovou hodnotu. I když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu! A není prostě fér brát osud České republiky jako rukojmí svých osobních problémů, protože pokud to uděláte, zůstane tady jenom opravdu ten bordel! A ten křesťanští demokraté nepodpoří. Děkuji."

Po sérii jednání nakonec Gross sám rezignoval (celou kauzu popisuje Sabina Slonková), místo něj nastoupil jako předseda vlády Jiří Paroubek (ve stejném koaličním půdorysu), následně jej nahradil i jako šéf sociálních demokratů. Paroubkova vláda získala důvěru 13. května 2005 a to i hlasy lidovců včetně Miroslava Kalouska.

V případě Stanislava Grosse je patrné, že KDU-ČSL pod vedením Miroslava Kalouska vystoupila po sérii Grossových skandálů s požadavkem na jeho rezignaci, nicméně primárním důvodem konce předsedy sociálních demokratů byla jeho nevysvětlená bytová aféra.

Miroslav Kalousek měl tedy na konec Stanislava Grosse v politice svůj vliv jako předseda koaliční strany, která se proti němu postavila, primární vina ovšem ležela na skandálech samotného Grosse, který nebyl schopen vysvětlit financování svého bytu a také podnikání své ženy.

Druhou zmiňovanou postavou, kterou měl Kalousek slovy Babiše popravit, je Alexandr Vondra. Vondra byl členem vlád Mirka Topolánka (jako ministr zahraničí v první a jako místopředseda pro evropské záležitosti v druhé) a také Petra Nečase (jako ministr obrany).

Během fungování na Ministerstvu obrany přišlo Ministerstvo financí (Finanční analytický útvar) pod vedením Miroslava Kalouska s objevem, že během českého předsednictví měl český stát kvůli špatným smlouvám tratit 150 milionů korun vůči firmě ProMoPro, po níž byla také pojmenována kauza, která stála za koncem Vondry v politice. Ten totiž měl předsednictví z pozice místopředsedy vlády pro evropské záležitosti ve 2. Topolánkově vládě na starosti. Média spekulovala, že šlo ze strany Kalouska o útok na Vondru z důvodu, že oba politici se střetli v oblasti koncepce vojenských nákupů a probíhaly mezi nimi veřejné spory.

Vondra nakonec rezignoval v listopadu 2012 po neúspěšných senátních volbách, když neobhájil svůj mandát.

V případě Alexandra Vondry měl Kalousek viditelný podíl na jeho budoucím pádu, když jemu podřízený útvar Ministerstva financí zveřejnil informaci, že Vondra nese podíl na kauze ProMoPro a na finančních ztrátách českého státu během českého předsednictví. Dodejme, že Vondra nebyl v kauze nikdy ani obviněn.

Sám Babiš Vondru a aféru ProMoPro v politickém boji sám využívá, i když nyní tvrdí, že jej "Kalousek popravil". V dubnu 2014 uvedl:

" Je to jedna z afér ODS, která tvrdila teďka, že se poučila, ale zase vidíme, že tam mají bílé koně z hlediska financování ODS."

V únoru 2016 napsal (Novinky.cz):

" Kdo z politiků kryl privatizaci a doprivatizaci MUS, OKD a dalších firem, kdo z politiků minulých dohlížel na vyvádění stamiliónů korun v kauze Promopro apod.?Na jednom kongresu ODS už to vypadalo tak, že si tam kmotři, loutkaři a velrybáři plácali na baru pětitisícovky na čelo a nechali se u toho fotit. Petr Nečas, který sliboval tento systém ukončit, ho ještě zdokonalil s tím, že jeho sekretářka a milenka vybírala vstupné k premiérovi, všimné a řídila celý stát."

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože Korutany v Rakousku sice mají problémy z důvodu ručení v rámci finanční oblasti, ovšem charakter korutanského případu se zásadně vymyká tomu, co představil Talíř jako svůj případný plán pro další volební období. Srovnání provedené Zimolou je zcela nepřesné.

Zmíněný garanční fond definuje Pavel Talíř takto: "Kraj by ručil za obec, obec by převzala odpovědnost a dala k dispozici stavební parcelu, na které by ta mladá rodina stavěla, jedná se samozřejmě o bytové domy a kraj, aby se obce nezatěžovaly, by ručil, aby byl velký celek pro půjčky, pro banky, aby mohly čerpat peníze."

Vyjděme tedy obecněji z toho, že při této představě by měl kraj ručit za úvěry, které by mohly dostávat mladé rodiny. Jiří Zimola odkazem na Korutany mluví o kauze kolem banky Hypo Alpe Adria (německy). Ta sahá do 90. let, kdy se Korutany rozhodly ručit za tuto banku, která v té době expandovala na Balkán. Banka v roce 2009 zkrachovala, byla zestátněna a od té doby do ní bylo rakouskou vládou v rámci záchrany vloženo 5,5 miliardy eur (jde zhruba o 12 ročních rozpočtů Jihočeského kraje - v objemu výdajů roku 2016).

Problematičnost srovnání této kauzy s případným ručením za úvěry pro mladé rodiny spočívá jednak v charakteru chování banky a také v celkovém objemu. Banka s požehnáním místních politiků expandovala na Balkán, udělovala nesmyslné půjčky, pouštěla se do nevýhodných transakcí s realitami. Řada kroků byla posléze také vyhodnocena jako kriminální. Celá kauza je také popsána servery Česká pozice nebo Echo24.

Obecně je tedy možné říci, že rakouský případ je mnohem komplikovanější a nejde v něm o ručení za půjčky mladým rodinám, ale o případ "riskantních finančních operací" v rozsahu, které je zcela mimo realitu možností Jihočeského kraje.

Zákon, který je nazýván jako tzv. lex Babiš, je v současnosti pojem označující vládní návrh zákona o střetu zájmů.

Návrh zákona předložila vláda Bohuslava Sobotky. Ten původně primárně směřoval k tomu, aby politikové přiznávali své příjmy před vstupem do politiky a při odchodu z ní. V průběhu projednávání byl ovšem upraven pozměňovacími návrhy poslanců Chvojky a Plíška, které přidaly právě diskutované paragrafy stran vlastnictví některých médií/pobírání dotací.

Hnutí ANO tomuto zákonu začalo přezdívat (stejně jako média) lex Babiš z toho důvodu, že zákon je údajné mířen přímo a pouze na Andreje Babiše, který právě média vlastní.

V Senátu byl zákon, po schválení v PSP ČR, projednávaný 19. října 2016. Pro vrácení tohoto zákona do Poslanecké sněmovny hlasovalo 61 senátorů, proti byli tři a pět se zdrželo hlasování. Návrh Senát vrátil s tím, že by se účinnost měla posunout z ledna 2017 na září stejného roku.

Návrh zpřísňující pravidla držení zbraní projednává Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů, mezi jehož členy patří i Jiří Pospíšil. Na začátku května publikoval výbor tři dokumenty s pozměňovacími návrhy členů výboru. V těchto dokumentech se nám podařilo vyhledat celkem 15 pozměňovacích návrhů, pod kterými je Jiří Pospíšil podepsán. Jedná se o pozměňovací návrhy číslo 118, 125, 137, 196 a 206 (.pdf, str. 20, 24, 31, 62, 68), dále 389, 412, 427, 450, 541 (.pdf, str. 48, 61, 69, 83, 131) a 587, 605, 708, 719, 754 (.pdf, str. 8, 18, 82, 89, 108).

Vzhledem k tomu, že nebyl publikován dokument s pozměňovacími návrhy číslo 1 až 87 a Jiří Pospíšil hovořil o 16 pozměňovacích návrzích, je pravděpodobné, že zbývající je součástí právě této nepublikované skupiny návrhů. Jako šestnáctý pozměňovací návrh by se mohl považovat také výborem obecně přijatá připomínka (.pdf, str. 6) zavrhující návrh Evropské komise.