Do péče dětského domova mohou být svěřeny děti do věku 18 let nebo 26 let v případě stálé přípravy na povolání (např. studium VŠ).

Po ukončení pobytu mohou takoví mladí lidé využít podle zákona o sociálních službách institut tzv. domu na půl cesty, což je služba sociální prevence poskytující ubytování pro děti a mládež do 26 let věku opouštějící školská zařízení pro výkon ústavní péče. Po dovršení 26 let už skutečně není další bydlení těchto osob nijak řešeno.

Semelová sama mlhavě zmiňuje dále v diskuzi azylové domy a domy na půli cesty, nicméně nijak nekonkretizuje jejich význam v této problematice. Její tvrzení, že problém u těchto dětí není řešen vůbec, není pravdivé.

Do České republiky v loňském roce zavítalo 7 309 856 zahraničních turistů (.xls), což je nárůst o téměř 150 tisíc. Z toho (.xls) největší podíl zaujímají hosté z Německa, následovaní hosty z Ruska a Slovenska. Z mimoevropských zemí se na pátém místě umístili američtí turisté a na desátém čínští turisté.

Český statistický úřad (.xls) rovněž poskytuje informace o návštěvnosti lázeňských ubytovacích zařízení. V loňském roce je navštívilo 3 121 851 cizinců, což bylo o necelých 70 000 více než v roce předcházejícím. Z toho 80 550 navštívilo Ústecký kraj, který zaznamenal jeden z největších nárůstů, přesně o 47,5 %.

Statistiky hostů z arabských zemí se nám bohužel nepodařilo nalézt, proto musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý z následujících důvodů:

1) Trest odnětí svobody na dva roky (např. v případě usmrcení z nedbalosti může být vyšší – až šest let) může viník (zde autonehody) obdržet ve specifickém případě těžkého ublížení na zdraví dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. V tomto případě se dále šetří podmínka toho, zda jednáním viníka dopravní nehody nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu (viz níže). 2) Payne absolutně nezohledňuje náhradu škody poškozenému (zmíněné "poplatky poškozenému"), a to jak v trestněprávní, tak občanskoprávní rovině (viz níže). 3) Kandidát mystifikuje též v otázce "ostatních států Evropy". Problematika je obdobně upravena např. na Slovensku (viz níže).

První bod hodnocení, věnující se specifickému trestu dva roky odnětí svobody, nejlépe odůvodňuje následující část článku ze serveru e-právo, jež se zabývá přestupky a trestněprávními důsledky dopravních nehod:

"V rámci samotného šetření skutkového stavu dopravní nehody se mimo jiné šetří i zavinění nehody konkrétním viníkem. Dojde-li na základě šetření policejní nebo jiný správní orgán k závěru, že konkrétní osoba porušila některou z povinností stanovených zákonem o silničním provozu, bude tato osoba zpravidla obviněna ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 a 23 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a hrozí jí dle § 11 a násl. tohoto zákona některá ze sankcí od napomenutí, přes pokutu či zákaz řízení až po propadnutí věci. Nadto je třeba upozornit, že ve stanovených případech se řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, navíc zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. V případě dopravní nehody, při které dojde k ublížení na zdraví jiné osoby, se současně šetří, zda jednáním jejího viníka nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Je-li tento předpoklad potvrzen, může být proti této osobě zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákoníku, případně v závislosti na míře újmy i těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, resp. trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což pachateli hrozí trest až šesti let odnětí svobody. Klíčovým při posuzování rozdílů a okolností poranění a jejich důsledků je pro soudy vždy lékařský nález či posudek, nikoli pouze skutečnost, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil. V souvislosti se způsobením těžké újmy na zdraví, případně smrti, je nutné podotknout, že dobu, po kterou nebyl postižený léčen z důvodu vyčkávání na lékařský zákrok nelze zahrnovat do obsahu zaviněného následku, za který je odpovědný viník nehody.Pokud jde o porušení tzv. důležité povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu, pak je třeba uvést, že za porušení důležité povinnosti není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (kupř. rozhodnutí sp.zn. 6 Tdo 538/2002) v souvislosti s ustanovením § 148, resp. § 147 trestního zákoníku automaticky považováno porušení jakéhokoli ustanovení pravidel silničního provozu, jež mají za následek ublížení na zdraví či smrt, nýbrž jen porušení takové relevantní povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku.

Následně výčet „důležitých povinností“ není možné učinit taxativně, neboť je každé jednání posuzováno ve světle konkrétní situace. Typickými příklady, které soudy považují za porušení důležité povinnosti jsou kupříkladu:

• řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky;
• řízení motorového vozidla bez potřebného oprávnění;
• hrubě nepřiměřeně rychlá jízda;
• řízení vozidla za snížené viditelnosti se silně znečištěným čelním sklem a světlomety;
• předjíždění v místech, kde je to zakázáno;
• nesledování technického stavu vozidla;
• nevěnování se plně řízení;
• jízda ve vzdálenosti od vozidla, která nebyla s ohledem na rychlost vozidel bezpečná; aj.

Každá dopravní nehoda je však vždy posuzována samostatně s ohledem na její okolnosti a soud při tomto posuzování, zda byly naplněny znaky daného trestného činu, musí mimo jiné zkoumat existenci příčinné souvislosti mezi porušením důležité povinnosti a následkem jednání."

Druhý bod hodnocení rozporoval tzv. "poplatky poškozenému". Těmi je pravděpodobně myšlena náhrada škody poškozenému (zde nemajetkové škody – zdraví) způsobené trestným činem, na níž trestní zákoník pamatuje. Náhrada škody poškozenému v kontextu trestněprávní odpovědnosti se pak nevylučuje ani s odpovědností občanskoprávní, konkrétně s ustanoveními občanského zákoníku. Povinnost peněžité náhrady za ublížení na zdraví stanovuje především § 2958 a § 2962 násl. občanského zákoníku.

Třetí bod hodnocení: "Všechny ostatní státy v Evropě to řeší dlouhodobými poplatky poškozenému...", nejlépe vyvrátíme odkazem na článek Zákonný postih vinníka dopravnej nehody Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, který popisuje celou problematiku na Slovensku. Ta je velmi obdobná výše popsanému řešení problematiky v ČR.

Tomio Okamura byl doposud jediným politikem, který se vzdal mandátu senátora ve prospěch mandátu poslance, v důsledku čehož byly vypsány doplňovací volby, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Dodejme ale, že dle Ústavy čl. 21 se Okamura funkce senátora, pokud se chtěl stát sněmovním poslancem, vzdát musel, jelikož Ústava stanoví, že "nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu".

Dalšími politiky, kteří nedokončili celé období mandátu senátora, byli: Václav Benda z důvodu úmrtí v roce 1999, Pavel Rychetský a Dagmar Lastovecká v důsledku jejich jmenování soudci Ústavního soudu v roce 2003, Josef Zielienec a Vladimír Železný z důvodu jejich zvolení poslanci Evropského parlamentu v roce 2004 (viz seznam doplňovacích voleb), Petr Skála, který odstoupil ze zdravotních důvodů v roce 2007, a Jiří Dienstbier st. z důvodu úmrtí v roce 2011.

Je pravdou, že Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy na svém webu zveřejňuje informace o jednotlivých vypsaných a realizovaných zakázkách. V archivu lze dohledat zakázky od března 2012. Nejsme však schopni posoudit, zda se jedná o veškeré zakázky záchranné služby.

V sekci veřejné zakázky (dále rozděleny na dodávky, služby a stavební práce) jsou dohledatelné aktuální zakázky, ostatní jsou v archivu (viz výše).

V sekci sponzoři jsou dohledatelní partneři jediné konkrétní akce (.pdf). Jde o " 3. ročník metodického cvičení krizové připravenosti ‚Pražská 155 ".

Co však na webu absentuje, jsou výroční zprávy (včetně hospodaření). Dostupná je pouze ročenka (.pdf) za rok 2013, kde je sice popsáno hospodaření od roku 2009 do roku 2013 (str. 36), avšak jedná se o souhrnná čísla, která toho moc neřeknou.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť na webu pražské záchranky nejsou dohledatelné výroční zprávy, které by alespoň částečně popisovaly celkové hospodaření.

Výrok Kláry Liptákové hodnotíme jako pravdivý na základě dat získaných z organizace Rozkoš bez rizika.

Podle statistiky Rozkoše bez rizika (pdf., s. 10) z roku 2012 poskytovalo sexuální služby na ulicích 5,3 % z celkového počtu prostituujících.

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná oficiální statistika, která by určovala počty prostitutek, jedná se spíše o odhad.

Zuzana Baudyšová je členkou výboru pro práva dítěte, který spadá pod Radu vlády pro lidská práva. Jejím předsedou je skutečně Jiří Dienstbier. V zápisech ze zasedání jsme nenašli, že by se výbor zabýval tím, zda se budou konkrétní případy projednávat, či nikoliv. Avšak na základě těchto zápisů je zřejmé, že se výbor skutečně nezabývá případy konkrétních jednotlivců.

Je pravda, že v některých obcích byly herny zakázány (jedná se např. o Blansko, Bohumín či třiadvacet městských částí v Brně).

Ústavní soud opakovaně judikoval (dříve zde), že obce mají právo hazard regulovat dle vlastního uvážení. V nálezu Ústavního soudu Pl. 6/13 v bodu 43 soud uvádí: „Za legitimní cíl napadené úpravy nelze konečně považovat ani údajné obavy státu z hrozících arbitrážních sporů. Tvrzení, podle něhož by rušení (či změna) vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů mohlo vyústit v zahájení sporů podle mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic, není nijak podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Navíc je třeba připomenout, že pokud by se mělo jednat o arbitráže zahájené podle mezinárodních smluv na ochranu investic, mohli by řízení iniciovat toliko zahraniční provozovatelé, což je však s ohledem na ustanovení § 4 odst. 4 loterijního zákona (loterie může provozovat pouze společnost se sídlem v ČR – poznámka Demagog.cz)vyloučeno“. To, že státu nehrozí arbitráže tvrdí mj. i Transparency International.

I přesto prezident Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů a dalších her Petr Vrzáň tvrdil: „Je tady ústavou garantováno právo na ochranu investic, tudíž určitě vzneseme nároky za majetkové škody“. O den později, 12. dubna 2013, se k němu připojil také majitel loterijní společnosti Synot, Ivo Valenta: „My jsme měli desetileté licence a budeme usilovat o to, abychom je měli nadále, abychom se soudně těchto licencí domohli zpátky. Pokud nebude vyhnutí a ty dopady na naše společnosti by byly likvidační, tak se budeme určitě soudit v rámci České republiky, a pokud to nepomůže, pak budeme chtít zahájit soudní řízení i přes Brusel a budeme se domáhat svých práv“.

Navzdory těmto proklamacím zástupců loterijního průmyslu není evidována žádná arbitráž vedená proti České republice v důsledku regulace hazardu.

Podle zákona o loteriích všechny obce získávají část z 30 % odvodu dle § 41i odst. 3 zákona a dále pak jako druhou složku 80 % z odvodu dle § 41b odst. 1 zákona, kde se však výnos rozděluje pouze mezi obce, které na svém území povolují provozování výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení. V zákoně není nikde uvedeno, že by tyto prostředky byly účelově vázány na určitou rozpočtovou položku obce.

Dále pak podle § 4 předpisu č. 300/2011 Sb. (jenž upravuje zákon o loteriích) putuje část výtěžku z loterií a dalších her "ve výši nejméně 20 % z rozdílu, o který příjem provozovatele (...) převyšuje výhry vyplacené sázejícím, správní poplatky, místní poplatky a náklady státního dozoru" na zdravotní, sportovní, ekologické, kulturní či jinak veřejně prospěšné akce. V tomto případě se ale nejedná o příjem obce.

Informační portál města Olomouc v souvislosti s touto problematikou uveřejnil v červnu tohoto roku následující: " Peníze jako výtěžek z hazardu rozděluje město Olomouc letos už potřetí. Od roku 2012 mu to umožňuje novela zákona o loteriích a hazardu(...) Přestože nám to legislativa výlučně neukládá, a finance bychom mohli použít i na jiné účely, rozhodli jsme se všechny peníze z loterií rozdělit do kultury, sportu a dalších oblastí, kterými jsou cestovní ruch nebo životní prostředí,“ zdůraznil náměstek primátora Jan Holpuch".

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož pořizování zápisu z jednání rady je bezproblémové, v případě zvukových a obrazových záznamů to ale současná právní úprava vzhledem k neveřejné povaze jednání neumožňuje.

Jak uvádí Deník veřejné správy: "Neveřejnost schůzí ovšem neznamená, že neveřejná jsou rovněž její usnesení. Tuto skutečnost potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2005, sp. zn. 6 As 40/2004-62, podle kterého ‚neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce nahlížet do zápisu ze schůze rady obce (§ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení) neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v takovém zápisu‘".

Věc potvrzuje i dokument Ministerstva vnitra – Metodické doporučení k činnosti územních samosprávných celků (. pdf, str. 19): "Zveřejňování zápisu z jednání rady obce na internetu rozhodně neodporuje zákonu o obcích. Zveřejňování zápisu z jednání rady obce na internetu lze považovat za vstřícný krok k občanům,který jim umožní se seznámit se záležitostmi projednávanými v radě obce. Zveřejňování nebrání ani to, že schůze rady obce jsou ze zákona neveřejné". Co se ale týče pořizování zvukových záznamů, zde je situace složitější. V minulém volební období skupina poslanců předložila novelu zákona o obcích (.pdf), podle kterého by mohlo zastupitelstvo obce svým usnesením povolit pořizování obrazového a zvukového záznamu ze svého jednání. Tento návrh ovšem spadl pod stůl s ukončením volebního období.

Ve stanovisku vlády (.pdf) k tomuto návrhu je upozorňováno "zejména na to, že předložený návrh zákona opomíjí odlišný právní režim zasedání zastupitelstva a schůze rady z hlediska přístupu veřejnosti (...) Ačkoliv tedy zákon o obcích ani další dotčené právní předpisy přímo neupravují otázku pořizovánízvukových ani obrazových záznamů ze zasedání zastupitelstva, současně platí, že za stávající právní úpravy je zasedání zastupitelstva vždy veřejné. Odlišně je pak třebavnímat úpravu u schůze rady, která je, jak již bylo uvedeno výše, neveřejná a zavedení navrhované právní úpravy by si proto vyžádalo další úpravy v dotčených právních předpisech, které by musely změnit celou stávající koncepci konání schůze rady". Stanovisko také upozorňuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2012, sp. zn. 8 A 316/2011. Zde soud judikoval, že je zákonné, pokud si záznam z jednání zastupitelstva pořizují osoby odlišné od členů zastupitelstva pro svoji potřebu. Zasedání rady se ovšem judikát nevěnuje.

Jak tedy vidíme, žádná platná právní úprava ani rozsudky soudů neošetřují pořizování obrazového nebo zvukového záznamu z jednání rady, tento postup by byl se vší pravděpodobností vzhledem k neveřejné povaze jednání rady – na rozdíl od pořízení prostého zápisu – nezákonný či by minimálně vyvolal právní spory. Rozhodně ale nelze tvrdit, že v tomto "není žádný problém".