Přehled ověřených výroků

Na webu města Brna nelze dohledat v tuto chvíli (25. září) zápis z jednání Rady města Brna. Poslední zveřejněný zápis pochází z jednání 10. září. V navrženém programu pro jednání, o němž Roman Onderka mluví, tento bod absentuje také.

Nicméně v tiskové zprávě po jednání Rady města Brna je zmíněn na závěr bod " RMB souhlasí s úplným zákazem provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Brna ". TZ tento bod uvádí číslem 165, program jednání obsahoval pouze 164 bodů. Je tedy zřejmé, že oproti plánovanému programu byl bod na jednání Rady navržen až při samotném jednání.

Výrok je zavádějící, protože Teplice sice takovouto studii skutečně nezpracovaly, ovšem průvodní jevy hazardu, včetně informací o počtu zařízení v Teplicích či výnosech z hazardu, jsou zmapovány.

Státní dozor nad sázkovými hrami a loteriemi Ministerstva financí ČR zveřejňuje každý měsíc informativní přehled povolených zařízení. Poslední přehled (.xlsx) zveřejnilo MF ke 30. 9. 2014. Podle něj v současné době existuje v ČR na 57 370 zařízení. V Teplicích existuje 1 141 herních zařízení přibližně na 90 místech.

MF rovněž každoročně monitoruje výsledky provozování loterií a dalších podobných her. Podle statistikyMF bylo v roce 2013 sázejícími vloženo do hry 123,9 mld. Kč, zároveň 95,3 mld. Kč bylo vyplaceno na výhrách a příjmy provozovatelů byly 28,6 mld. Kč. V roce 2012 vydalo MF studii (.pdf) o sociálně patologických dopadech hazardních her na společnosti v ČR.

Nový projekt Strategie parkování ve městě Brně (.pdf, str. 20, bod 1.3.3), který byl zpracován Brněnskými komunikacemi, a. s., se zmiňuje o legalizování parkovacích míst na území Brna. Parkování by se dle dokumentu mělo legalizovat například skrz stavební úpravu silnic, nebo úpravu dopravního značení. Po těchto úpravách by mělo Brno získat nových 16 tisíc parkovacích míst. Doposud je nelegalizovaných 19 tisíc míst, ze kterých 83 % míst (.pdf, str 38, bod 1.5) by se stavební úpravou dalo legalizovat. Výrok je hodnocen jako pravdivý.

Herny se vyskytují v určitých částech Teplic, přičemž v Trnovanech je jich nejvíce. Zároveň je kriminalita v Trnovanech nižší než např. v centru Teplic. Nicméně máme data pouze za celou oblast a nemůžeme proto říci, zda je daná kriminalita koncentrovaná v okolí heren a v jaké míře.

Herny:

Podle posledních údajů je v Teplicích (.pdf) na 90 heren. Pokud se podíváme na mapu, vidíme, že herny se nachází převážně v Trnovanech a v centru (mapa obsahuje některé neaktuální údaje a je spíše ilustrativní).

Více než 50 heren je v Trnovanech, v centru se nachází okolo 40 heren.

Dalších 9 heren se nachází v okolí ulice Pražská, okolo 15 heren v okolí ulice Duchcovská. Ojediněle se pak vyskytují další herny.

Můžeme tedy říct, že herny se vyskytují v určitých částech Teplic.

Kriminalita:

Kriminalita v Teplicích je vysoká ve dvou městských částech – v centru a v Trnovanech, přičemž v centru je kriminalita v období od června 2013 do června 2014 vyšší.

Teplice – centrum

Teplice – Trnovany

Trestné činy celkem

1065

919

Zdroj: www.mapakriminality.cz

Přestože obecně v ČR nebo v Teplicích není oficiální statistika zjišťující spojitost trestných činů a heren, v zahraničních výzkumech (.pdf) je spojitost kriminality s výskytem heren prokázána.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož pořizování zápisu z jednání rady je bezproblémové, v případě zvukových a obrazových záznamů to ale současná právní úprava vzhledem k neveřejné povaze jednání neumožňuje.

Jak uvádí Deník veřejné správy: "Neveřejnost schůzí ovšem neznamená, že neveřejná jsou rovněž její usnesení. Tuto skutečnost potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2005, sp. zn. 6 As 40/2004-62, podle kterého ‚neveřejnost schůze rady obce ani právo člena zastupitelstva obce nahlížet do zápisu ze schůze rady obce (§ 101 odst. 1 a 3 zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení) neomezují samy o sobě právo na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ohledně skutečností obsažených v takovém zápisu‘".

Věc potvrzuje i dokument Ministerstva vnitra – Metodické doporučení k činnosti územních samosprávných celků (. pdf, str. 19): "Zveřejňování zápisu z jednání rady obce na internetu rozhodně neodporuje zákonu o obcích. Zveřejňování zápisu z jednání rady obce na internetu lze považovat za vstřícný krok k občanům,který jim umožní se seznámit se záležitostmi projednávanými v radě obce. Zveřejňování nebrání ani to, že schůze rady obce jsou ze zákona neveřejné". Co se ale týče pořizování zvukových záznamů, zde je situace složitější. V minulém volební období skupina poslanců předložila novelu zákona o obcích (.pdf), podle kterého by mohlo zastupitelstvo obce svým usnesením povolit pořizování obrazového a zvukového záznamu ze svého jednání. Tento návrh ovšem spadl pod stůl s ukončením volebního období.

Ve stanovisku vlády (.pdf) k tomuto návrhu je upozorňováno "zejména na to, že předložený návrh zákona opomíjí odlišný právní režim zasedání zastupitelstva a schůze rady z hlediska přístupu veřejnosti (...) Ačkoliv tedy zákon o obcích ani další dotčené právní předpisy přímo neupravují otázku pořizovánízvukových ani obrazových záznamů ze zasedání zastupitelstva, současně platí, že za stávající právní úpravy je zasedání zastupitelstva vždy veřejné. Odlišně je pak třebavnímat úpravu u schůze rady, která je, jak již bylo uvedeno výše, neveřejná a zavedení navrhované právní úpravy by si proto vyžádalo další úpravy v dotčených právních předpisech, které by musely změnit celou stávající koncepci konání schůze rady". Stanovisko také upozorňuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2012, sp. zn. 8 A 316/2011. Zde soud judikoval, že je zákonné, pokud si záznam z jednání zastupitelstva pořizují osoby odlišné od členů zastupitelstva pro svoji potřebu. Zasedání rady se ovšem judikát nevěnuje.

Jak tedy vidíme, žádná platná právní úprava ani rozsudky soudů neošetřují pořizování obrazového nebo zvukového záznamu z jednání rady, tento postup by byl se vší pravděpodobností vzhledem k neveřejné povaze jednání rady – na rozdíl od pořízení prostého zápisu – nezákonný či by minimálně vyvolal právní spory. Rozhodně ale nelze tvrdit, že v tomto "není žádný problém".

V Íránském případě byly sankce skutečně uvalovány postupně, první byly uvaleny již v roce 2006, jak informovala ČTK prostřednictvím české televize. Jednotlivé vlny sankcí ze strany EU pak popisuje Ministerstvo financí na svých stránkách.

Výchozím dokumentem co se sankcí týče je společný postoj (.pdf) Rady (EU) z února 2007, navazující na rezoluci Rady bezpečnosti č. 1737 (2006). Základním podnětem byly tehdy jaderné aktivity Íránu. V první vlně šlo zejména o zákaz dodávání Íránu takového materiálu, který by mohl použít k výrobě jaderných zbraní. Dále také zákaz poskytování služeb a financí, které by takovou výrobu mohly podpořit, a rovněž pořízení takového materiálu z Íráku.

Tento postoj byl změněn dalším společným postojem (.pdf) roku 2008, který nabádá obecně k větší obezřetnosti při obchodních vztazích, finančních transakcích a letištních kontrolách v souvislosti s Íránem.

Prvním skutečně závazným aktem bylo rozhodnutí Rady (.pdf) z července 2010, kterým Rada zakazuje všem členským státům mimo jiné poskytnout Íránu veškerý hmotný i nehmotný materiál (např. know-how), který by mohl být využit v rámci jaderného programu. Dále jde samozřejmě také o zbraně, vojenské vybavení či technologii. Nově však hovoří i o postižení íránského ropného průmyslu (článek 4), omezení investic (článek 5) nebo obchodních a finančních záležitostí (články 7-9.). Došlo rovněž k zmrazení finančních a hospodářských zdrojů některých fyzických osob a organizací (seznam viz str. 12 a dále). Téhož roku následovalo rozsáhlé nařízení (.pdf) vymezující definice a rozšiřující sankce v oblasti finančnictví a obchodu.

Další rozhodnutí (.pdf) z roku 2011 zavazuje členské země odepřít vstup na svá území osobám odpovědným za porušování lidských práv v Íránu. Posílilo se rovněž zmrazení finančních prostředků.

Nařízení (.pdf) Rady EU z téhož roku pak opět rozšiřuje okruh zmrazených aktiv íránského původu (článek 2), posiluje informační a kooperační povinnost států a rozpracovává seznam osob, na něž některé z individuálních sankcí dopadají. V roce 2012 následovalo rozsáhlé nařízení č. 267/2012 (.pdf) zakazující dovoz íránské ropy do Evropy. Začátkem roku pak díky jednáním se zástupci Íránu EU z některých sankcí upustila, což se projevilo nařízením 2014/42 (pdf.).

Vedle EU uvaluje sankce na Írán také USA, což monitoruje například Ministerstvo zahraničních věcí (viz bod 10.2).

Karel Schwarzenberg tedy hovoří pravdu, když říká, že íránské sankce se vyznačují stupňujícím se charakterem a vznikly díky podezření na bující jaderný program v Íránu.

Ruský a ukrajinský národ považuje Putin za „sesterské“. „Ať už Ukrajina směřuje kamkoliv, jednou se potkáme. Proč? Protože jsme jeden národ,“vyjádřil se loni. Tím navázal i na starší poznámku adresovanou Georgi Bushovi, ve které podle agentury Kommersant řekl, že Ukrajina není ani stát. Co je Ukrajina? Část jejích území je východní Evropa, ale větší část je dárkem od nás.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je sice pravda, že Duchek byl proti prodeji jakékoli majetkové části Plzeňské teplárenské, ovšem hlavní zásluhu na zachování stoprocentní majetkové účasti měla změna nabídky Sokolovské uhelné. Ta se na poslední chvíli vzdala požadavku na 34 % akcií plzeňských tepláren.

V roce 2011 se jednalo o kontraktu na 10letou dodávku hnědého uhlí pro Plzeňskou teplárenskou (PT). Tehdejší zájemci o kontrakt:

společnost Czech Coal, která však chtěla za dodávky uhlí vyšší ceny o 40–60 %, což by vyvolalo vyšší ceny za teplo pro konečné spotřebitele,

Energetický a průmyslový holding (EPH) s dosavadními cenami, ovšem svoje dodávky podmiňoval fúzí PT s Plzeňskou energetikou, a nakonec

Sokolovské uhelné společně s Carbounion Bohemia, jež při stejných cenách jako EPH chtěly 34% majetkovou účast v PT.

Při jednáních se pro média vyjádřil právě Duchek:

„...připomněl, že zastupitelstvo v roce 2004 odsouhlasilo, že město bude svůj vliv v teplárně posilovat, a ne se ho zbavovat“.

Duchek byl tehdejším technickým náměstkem primátora.

Zastupitelstvo tak stálo před volbou, zda-li ponechat stoprocentní majetkovou účast města v PT, avšak za zvýšenou cenu tepla pro spotřebitele, anebo cenu zachovat a část PT prodat.

Situace se však sama vyřešila, když Sokolská uhelná odstoupila od požadavku majetkové účasti v PT. Zastupitelé pak tuto nabídku schválili.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť hlavní přičinění na zachování 100procentní majetkové účasti města Plzně v PT měla změna podmínek nabídky Sokolovské uhelné.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože kritika ÚSTR v dubnu 2013 při odvolání tehdejšího ředitele Hermana přicházela ze strany sociálních demokratů zejména od dvou vrcholových politiků, jmenovitěLubomíra Zaorálka a Jiřího Dientsbiera.

Dienstbier tehdy kritizoval ÚSTR například za to, že byl institucí závislou na ODS, která ji dle jeho slov"přes své lidi využívala k vedení politického boje".

"Máme tady něco, co se špatně založilo, nedobře to funguje a má to celou řadu vad." Takto zase v pozadí jednání o odvolání tehdejšího ředitele ÚSTR Daniela Hermana komentovalčinnost této instituce Lubomír Zaorálek.

Byl to také Zaorálek, který již v roce 2010 přišel s kritikou tehdy odstupujícího ředitele ÚSTR Pavla Žáčka. Konkrétně kritizoval, že Žáček zneužíval svého postavení v ÚSTR "k vytahování kompromitujících údajů o svém nástupci historikovi Jiřímu Pernesovi". Zaorálkovi se tehdy nelíbilo, že na nového ředitele média vytáhla informace (které získala díky jejich vypuštění z archívu ÚSTR) o jeho minulosti jako kandidáta na spolupracovníka s STB nebo Pernesovo navštěvování Večerní univerzity marxismu a leninismu.

Je však potřeba poznamenat, že situace vzniklé kolem ÚSTR v roce 2010 a 2013 jsou v mnoha věcech značně odlišné.

Spory vzniklé v minulém roce vyplynuly z přeměn v členství Rady ÚSTR, o něž se zasloužil Senát, ve kterém tehdy většinově vládla ČSSD. Kritika z řad nových členů rady (zejména Šustrové, Jelínka, Benešové a Uhla) spočívala v nespokojenosti se způsobem, jakým Herman instituci řídí. Kritika však byla mnohými považována za nepodloženou a byla označována jako výsledek zpolitizování činnosti ÚSTR ze strany ČSSD.

Situace kolem odvolání Pavla Žáčka v roce 2010 však nabývala komplexnějších rozměrů. Kritika činnosti ÚSTR tehdy přicházela z širší společnosti. Petici za odvolání Žáčka sepsanou aktivistou Stanislavem Pencem tehdy podepsal mimo jiné i exprezident Václav Havel, předseda Strany zelených Ondřej Liška, výtvarník David Černý, architekt Zdeněk Lukeš nebo historik Petr Blažek, jenž v ústavu dříve pracoval. Jádrem kritiky bylo "nakládání ústavu s historickými kauzami". Týkalo se to zejména kauzy bratří Mašínů, kteří měli plánovat atentát na komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Ctirad Mašín s Milanem Paumerem sice po letech připustili, že je něco podobného napadlo, sami však přiznávají, že to nemysleli vážně. Největší rozruch ale vyvolala kauza kolem údajného udavačství spisovatele Milana Kundery.

Úsvitem navrhovanou hmotnou, trestní a osobní odpovědnost politiků detailně rozebíráme v následujícím výroku. Zde se zaměříme na povinnost řádného hospodáře a pojem hmotné odpovědnosti samotný.

De facto identický výrok Tomia Okamury jsme již ověřovali v předchozí diskusi s výsledným hodnocením nepravda. Na tomto hodnocení trváme i tentokrát, níže naleznete naše odůvodnění.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé " zavedl " (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazenzákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" – definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na e.pravo.cz.

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC), jež jsou zřízeny na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku atd. ve vztahu ke státnímu majetku. Dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či hl. města Prahy, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří stanovisko vlády ČR (.pdf). Ta posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz) a je upraven zákoníkem práce (tzv. "dohoda o hmotné odpovědnosti" musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že všichni politici jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědní", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či v jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).