Prakticky všechny naše banky jsou dceřinné společnosti bank, které jsou v eurozóně.
Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.
Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.
Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.
Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
Český výbor pro evropské záležitosti v české parlamentu vůbec není populární, protože je tam nejvíc práce, ale je to nejdůležitější výbor v celé sněmovně, protože má nejvyšší pravomoc. To, co se usnese ve výboru pro evropské záležitosti, má váhu jako by se na tom usnesla celá sněmovna.
Výbor pro evropské záležitosti skutečně má velké pravomoci. Ve srovnání s ostatními výbory v Poslanecké sněmovně patří ke třem výborům, ve kterých nejčastěji probíhají schůze. Výrok Ondřeje Lišky proto hodnotíme jako pravdivý.
Výbor pro evropské záležitosti (VEZ) " hraje klíčovou úlohu při výkonu parlamentní kontroly evropské agendy v Poslanecké sněmovně. "
Množství práce ve VEZ lze srovnat podle počtu schůzí v jiných výborech. Do 16. května 2014 proběhlo:v Hospodářském výboru - 6 schůzív Kontrolním výboru - 6 schůzív Mandátovém a imunitním výboru - 13 schůzív Organizačním výboru - 12 schůzív Petičním výboru - 6 schůzív Rozpočtovém výboru - 8 schůzív Ústavně právním výboru - 8 schůzíve Volebním výboru - 10 schůzíve Výboru pro bezpečnost - 9 schůzíve Výboru pro evropské záležitosti - 11 schůzíve Výboru pro obranu - 7 schůzíve Výboru pro sociální politiku - 6 schůzíve Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu - 5 schůzíve Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj - 8 schůzíve Výboru pro zdravotnictví - 7 schůzíve Výboru pro životní prostředí - 7 schůzív Zahraničním výboru - 9 schůzív Zemědělském výboru - 8 schůzí
Pouze v Mandátovém a imunitním výboru a v Organizačním výboru proběhlo více schůzí než ve Výboru pro evropské záležitosti.
Dle webových stránek Poslanecké sněmovny"největší nároky na práci členů VEZ klade právě projednávání návrhů aktů a jiných dokumentů EU, které představuje absolutní většinu aktivit VEZ. Důležitost a zodpovědnost této činnosti umocňuje skutečnost, že v souladu se zákonem o jednacím řádu PS jsou usnesení výboru, která nejsou zařazena na program jednání plenární schůze, považována za vyjádření Sněmovny, a jejich zohlednění při formulaci stanoviska pro jednání v orgánech ES a EU je pro vládu závazné."
(...) společná zahraniční politika (EU), která stejně neexistuje.
Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.
Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.
Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).
Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.
My jsme v podstatě opsali manifest evropských socialistů, tam je ta vize docela jasná, silná, udržet sociální model a zabránit sociálnímu rozvratu a dezintegraci Evropy.
Pokud srovnáme manifest Evropských socialistů nazvaný Směrem k Nové Evropě s manifestem ČSSD, s označením Chceme spravedlivou a sociální Evropu, k volbám do Evropského parlamentu, zjistíme, že se v mnoha bodech shodují. Důraz je dle ČSSD a PES (Strana evropských socialistů, The Party of European Socialists) kladen zvláště na vytváření nových pracovních míst, snahu o důstojný život Evropanů, konec "podbízení" investorům a sladění daňových a jiných podmínek členských států, snahu pomoci mladým lidem s nalezením adekvátní práce, důslednou kontrolu pracovních podmínek zaměstnanců, rovnost příležitostí a větší míru regulace bankovního systému.
Pavel Telička: Všechny politické strany, i zde přítomné, mají ve svém programu, ve svých záměrech, snížení administrativní zátěže, jinou regulaci. (...) Naši europoslanci v této věci na půdě Evropského parlamentu neudělali ani "ň", nic. Jan Zahradil: Není to tak.
Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě aktivity Jana Zahradila v Evropském parlamentu.
Jan Zahradil tvrzení Pavla Teličky vyvracel hned v debatě přímou reakcí zcela po právu. Právě on stál za návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, jehož cílem je vytvoření lepšího a přehlednějšího legislativního prostředí pro podniky, zejména s ohledem na zjednodušení formalit prováděných dovozci některých textilních výrobků.
Cílem také bylo zajistit větší jednotnost pravidel pro dovoz, a to harmonizací pravidel, která upravují dovoz textilních výrobků, s pravidly upravujícími jiné průmyslové zboží, což by mělo zlepšit celkovou provázanost legislativního prostředí v této oblasti.
Tento konkrétní výstup vyvrací tvrzení Pavla Teličky, že nikdo z českých europoslanců neudělal vůbec nic pro snížení administrativní zátěže.
Zároveň ani první část výroku není pravdivá. Například ČSSD se ve svém programu snížení administrativní zátěže nevěnuje.
Tam je, já jsem říkal včera, jestli jste sledovala to mé vysílání televize Čt24, tak já jsem říkal, že já osobně ho mám rád (Pavla Mertlíka - pozn. Demagog.cz), pokládám ho za kvalifikovaného ekonoma, je tam jeden problém ale z hlediska českého zájmu, že on byl proti dostavbě Temelína, to znamená, nevím, jak by to bylo s jeho pozicí, která se týká svobody energetického mixu.
Ve zmíněném pořadu uvedl Ransdorf následující:
"Šance by mohly být otevřené, ale říkám, já třeba, když jsem mluvil o energetice, tak já třeba, pokud jde o Pavla Mertlíka, kterého jinak mám rád, tak jako bych tam neviděl moc jaksi se sympatií, protože vím, že on byl proti dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně."
Vezměme si eurofondy. Jsme nejhorší v čerpání v EU.
Ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová v únoru uvedla, že ČR je v čerpání peněz z evropských fondů za období 2007 - 2013 skutečně nejhorší v rámci celé EU.
A současně pokud tam nějaká země je (v eurozóně, pozn.) a zjišťuje, že jí to škodí, aby mohla vystoupit. To dneska není možné. Řecko nemůže legálně vystoupit z eurozóny.
Zda mohou země z právního hlediska vystoupit z eurozóny, zhodnotil pro Český rozhlas profesor právnické fakulty univerzity ve velšském Cardiffu Jiří Přibáň takto: "Možnost vystoupit Evropská unie zná, ale teprve v 50. článku Lisabonské smlouvy zavedla možnost vystoupit, ale z celé Evropské unie. Z hlediska právního je to velice složitá situace, kdy Řecko, kdyby chtělo opustit eurozónu, ale přitom chtělo zůstat členem Evropské unie, tak nemůže. Ono by muselo vystoupit z Evropské unie a teprve potom si vyjednat nějaké podmínky opětovného přijetí do Evropské unie mimo eurozónu."
Názor tohoto právního experta tedy potvrzuje tezi Petra Macha.
Jestliže dnes se vzhlíží k ekonomice typu Švýcarska, Německa, tak je potřeba se ptát, proč je tam ta ekonomika na takové úrovni? No, protože tam lidé ve většině případů uplatňují, řekněme, zdravý regionální patriocismus při nakupování nejenom potravin, ale i jiných výrobků a podporují a, řekněme, své výrobce a dodavatele z regionu, ve kterém žijí, ve kterém bydlí a tím logicky posilují domácí ekonomiku.
Díky podpoře vlády v Německu skutečně stoupá zájem o lokální a organické produkty, což dokumentuje například marketingová studie (.pdf) Technické univerzity v Mnichově. Podle ní je "lokálnost" produktu druhým kritériem při nákupu potravin u 89 % obyvatel.
Podle výsledků tzv. Eco-barometru ze srpna 2013 lokální německé potraviny preferuje 92 % respondentů.
Vláda rovněž podporuje například lokální zdroje elektrické energie.
Ve Švýcarsku v poslední době výrazně stoupla spotřeba lokálního vína oproti ostatním zemím původu.
Celkově se ale dostupné údaje vztahují spíš k dílčím teoretickým výzkumům (zde např. maso, .pdf, str. 9) než k monitorování skutečné poptávky.
Zda existuje skutečně vztah mezi "regionálním patriocismem" a ekonomickou vyspělostí daných zemí a event. jaká je jeho konkrétní síla, není v našich silách hodnotit.
Zhruba 25 procent dřeva je prodáváno systémem aukcí.
Základním pilířem koncepce hospodaření v Lesích ČR je takzvaná Dřevěná kniha (.pdf). Počítá s každoročním vypisováním pětiletých veřejných zakázek na těžbu ve státních lesích, konat se mají vždy jen na pětině území. Tendry mají mít podobu takzvaných komplexních zakázek. Jejich vítězové mají provádět jak pěstební práce, tak dřevo těžit a dále jej i prodávat.
Vítězné firmy musí pak pětinu vytěženého dřeva dál nabídnout prostřednictvím burzy či aukcí, aby se dřevo dostalo i na menší zpracovatele.
20 % vytěženého dřeva je tedy prodáváno systémem aukcí, a proto výrok označujeme za pravdivý s výhradou.
