Celý tenhle tendr (na projektového manažera k výběrovému řízení na nového poskytovatele mýtného systému, pozn. Demagog.CZ), (…) je časován (…) do roku 2017.
Na základě usnesení vlády k rozvoji Systému elektronického mýta ze 4. prosince 2013 bylo ministru dopravy uloženo vyhlásit do 31. prosince 2013 výběrové řízení na projektového manažera Systému elektronického mýta do roku 2017. Výrok Zdeňka Žáka proto hodnotíme jako pravdivý.
To, co existuje v naší Sněmovně, že vstane poslanec a navrhne pozměňovák a teď se o tom debatuje, to v jiných zemích není možné.
V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.
V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.
Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.
Tak zaprvé, je tam (v zahraniční politice - pozn. Demagog.cz) triangl, je tam prezident, je tam premiér, kterého jste vynechal, pane Keblúšku, neoprávněně vynechal, no a je tam také ministr zahraničí. Pokud jde o moji roli, tak vycházím samozřejmě z toho, že podle ústavy prezident zastupuje stát navenek, ratifikuje mezinárodní smlouvy a jmenuje velvyslance.
Dle čl. 63 odst. 1 Ústavy ČR prezident republiky: "a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (v kontextu Ústavy můžeme dále ve vtahu k zahraniční politice doplnit i písm. d) přijímá vedoucí zastupitelských misí."
Při určení hlavních aktérů zahraniční politiky České republiky je nutné "zabrousit" do relevantní literatury věnující se mezinárodním vztahům a námi sledovanému tématu.
Např. sborník autorů – Belko, M., Kořan, M. & Hrabálek, M. 2007. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav – říká dle analýzy legislativního rámce, že klíčovými aktéry české zahr. politiky jsou prezident (má specifické pravomoci) a vláda (tedy premiér a ministr zahraniční, vláda je vrcholným orgánem výkonné moci).
Vláda je za zahraniční politiku odpovědná jako celek. Ideálním uspořádáním je pak vytvoření jednotné koncepce zahraniční politiky mezi prezidentem a vládou, přičemž při jejím vytváření by měl převážit postoj vlády. Z Ústavy to ale přímo nevyplývá (kap. 2 sledované publikace).
I přes výše nastíněnou "dualitu" však můžeme s ohledem na praxi (např. účasti na jednání Evropské rady, či Rady EU atd.) souhlasit s tím, že českou zahraniční politiku zásadně definují tři zmínění aktéři – prezident, premiér a ministr zahraničí (poslední dva jako představitelé vlády, která rozhoduje jako kolektivní orgán).
Celkově je výrok s ohledem na výše uvedené označen jako pravdivý.
Neexistuje již, chvála Bohu, ani dovozní ani vývozní monopol státu a neexistují ani k tomu účelu zřízené podniky zahraničního obchodu, kde začínal Andrej Babiš.
Stát si monopol na obchod se zahraničím udržel do roku 1989. Obchod se zahraničím realizovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), které fungovaly na základě zákona č. 119/1948 Sb. o státní organizaci státního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Andrej Babiš a jeho spojení s PZO podle webu nasipolitici.cz: " Mezi roky 1985–1991 zastupoval PZO Petrimex v Maroku. V letech 1991–1995 působil ve funkci ředitele obchodního oddělení 32 PZO Petrimex ".
To byla běžná pracovní informativní schůzka, které s panem prezidentem čas od času sám. My jsme mluvili o tom, co probíráme na vládě, jestli tam jsou nějaké věci vážnější, méně vážné, jak funguje prostě normálním způsobem vláda.
Výrok je hodnocen na základě vyjádření mluvčí k této schůzce prezidenta republiky jako pravdivý.
Zcela konkrétní obsah této schůzky není znám, nicméně mluvčí prezidenta republiky Hana Burianová novinářům sdělila, že se jednalo o běžnou pracovní schůzku. Tím fakticky potvrzuje Rusnokova slova o "běžné pracovní informativní schůzce" a na základě tohoto vyjádření je výrok hodnocen jako pravdivý.
Na webové stránce Pražského hradu se pak objevila pouze krátká tisková zpráva o tom, že schůzka proběhla.
Faktem je, že jsem na shromáždění ÚVV ČSSD získal od zhruba 150 přítomných delegátů téměř 93% důvěru.
Premiér Bohuslav Sobotka sdělil (video, 0:06 min.) na brífinku, jenž se konal po jednání ÚVV ČSSD dne 8. února 2014, že Jan Keller získal na zasedání ÚVV ČSSD 136 ze 147 odevzdaných hlasů delegátů Ústředního výboru, což představuje 92% důvěru.
Přesto všechno, že prezident Putin na summitu s EU řekl, že nic nebude bránit tomu, aby Rusko naplnilo svoje závazky a které na sebe přijalo podpisem té dohody o této půjčce, tak jsme byli svědky toho, že ta druhá tranš, ta druhá splátka pozastavená byla, podmínka teďka myslím, ta aktuální podmínka z ruské strany je, že tady bude vytvořená stabilní ukrajinská vláda.
Dne 28. ledna 2014 proběhl v Bruselu 32. summit EU – Rusko za účasti ruského prezidenta Vladimíra Putina, ruského ministra zahraničí S. V. Lavrova a nejvyšších představitelů EU – předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye a předsedy Evropské komise José Barrosa. Prezident Ruské federace Vladimír Putin na summitu řekl, že dodrží dohodu o půjčce Ukrajině bez ohledu na složení vlády.
V následujících dnech skutečně došlo ze strany Ruska k pozastavení druhé tranše úvěru v souvislosti s odstoupením ukrajinského premiéra Mykola Azarova. Ruská strana s další finanční pomocí vyčkává, podmínkou pro další pomoc je zformování nové ukrajinské vlády.
Naše země patří vůbec mezi nejhorší země ve schopnosti čerpat prostředky z EU.
S tímto prohlášením přišla nová ministryně místního rozvoje za hnutí ANO Věra Jourová. Jourová dokonce uvedla, že je ČR v čerpání vůbec nejhorší. Jiný zdroj – např. zprávu Evropské komise, která by srovnávala efektivitu čerpání evropských peněz – se nám nepodařilo nalézt.
Krym patří do územní celistvosti Ukrajiny a v roce 1994 byla mezinárodní dohodou potvrzena územní celistvost Ukrajiny. To souviselo s jadernými zbraněmi, já to nechci rozvádět.
Výrok označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.
V rámci Sovětského svazu byl Krymský poloostrov přeřazen pod administrativu Ukrajinské sovětské socialistické republiky v roce 1954 za doby vlády Nikity Chruščova. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstal Krym pod ukrajinskou kontrolou jako autonomní republika.
5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.
Máme tam takovou frakci Aliance evropských konzervatistů a reformistů, kterou jsme postavili na zelené louce před pěti lety. Jde o velkou nadnárodní stranu.
Politická strana Aliance evropských konzervativců a reformistů vznikla 1. října 2009. Stranu založilo sedm politických stran: ODS, britská Konzervativní strana, polská strana Právo a Spravedlnost, belgická LDD, lotyšská TB/LNNK, litevská AWPL a britská UUP. V současnosti zahrnuje Aliance konzervativní politické strany z celkem 17 zemí, z nichž některé nejsou členy Evropské unie (Gruzie, Turecko).
