Přehled ověřených výroků

V roce 2006, kdy se Jiří Pospíšil stal poprvé ministrem spravedlosti, byla zaměstnanost vězňů na úrovni 48,87 %, v roce 2012, kdy funkci opouštěl, dosáhla zaměstnanost hodnody 58,83 %, jedná se tedy o nárůst o 12 procentních bodů.

Program ODS pro volby v roce 2006, po kterých Jiří Pospíšil převzal resort, se vězňům nijak nevěnoval. Již krátce po svém nástupu v roce 2007 však v rozhovoru pro časopis České vězeňství (strana 2) vyhlásil zvyšování zaměstnanosti vězňů za jeden ze svých cílů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Na stránkách Oldřicha Vlasáka najdeme projev k zahájení výstavy III. odboj v Československu z roku 2006. Projev je k otevření výstavy v Hradci Králové, ale zmiňuje se v něm i skutečnost, že před Hradcem Králové byla výstava právě v Evropském parlamentu.

Výrok premiéra Sobotky hodnotíme jako pravdivý, neboť lze dohledat konkrétní případy, kdy ČSSD podpořila návrhy pravicové vlády.

Mezi tyto případy patří: Vládní návrh zákona o finančním zajištění.

Novela zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

Novela zákona o spotřebních daních.

Vládní návrh zákona o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon).

Vládní návrh zákona o živnostenském podnikání (živnostenský zákon).

Vládní návrh zákona o katastru nemovitostí (katastrální zákon).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se 5. února konalo hlasování v Evropském parlamentu o energetice a klimatu.

Evropský parlament na základě hlasování (341 pro, 263 proti a 26 se zdrželo) vyzval, že státy EU do roku 2030 sníží emise CO2 o 40 %, budou mít podíl z obnovitelných zdrojů 30 % a zvýší energetickou účinnost o 40 %.

Návrh celého usnesení, jež bylo odhlasováno, a jeho body lze nalézt zde.

Životopis předsedy Evropského parlamentu na webu tohoto tělesa uvádí, že Schulz byl poprvé zvolen europoslancem v roce 1994. Jeho výrok je tak pravdivý.

V prosinci roku 2000 vláda Miloše Zemana předložila sněmovně návrh služebního zákona, který byl nakonec schválen a vyhlášen 28. května 2002 ve Sbírce zákonů.

Přestože má Česká republika služební zákon již od roku 2002, podstatná část tohoto zákona nenabyla účinnosti. Odložena byla již pětkrát, naposledy na leden 2015.

Těsně před Vánoci předložili sociální demokraté novelu, která novelizuje služební zákon z roku 2002 a kterou již prosazovali v minulém volebním období. Této novele ovšem vyjádřila nesouhlas tehdejší vláda Jiřího Rusnoka, označila ji za nepoužitelnou a některé její body pravděpodobně i v rozporu s Ústavou.

Projednávání tohoto návrhu je ustanoveno na schůzi, která se uskuteční 21. ledna 2014.

Na základě výše uvedených informací označujeme výrok za pravdivý.

Lisabonská smlouva stanoví, že od 1. listopadu 2014 by měl počet komisařů odpovídat 2/3 počtu členských států. Evropská rada však na summitu, který se konal 22. května roku 2013, rozhodla, že bude platit dosavadní pravidlo 1 stát = 1 komisař. K přijetí tohoto závazku bylo potřeba jednomyslné rozhodnutí, tedy souhlas každého členského státu. Všechny členské státy včetně České republiky hlasovaly tedy ve prospěch tohoto pravidla.

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Tvrzení Martina Peciny nám potvrdil ředitel odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra Mgr. Pavel Novák, který takto potvrzuje: „Ministerstvo práce a sociálních věcí se stalo opět hlavním gestorem zákona o státní službě, i když MV je dále spolugestorem a na pracovní úrovni se na přípravě zákona spolupodílí."

Blíže se gescí obou návrhů zákona o státní službě zabývá následující výrok ministra vnitra.