Přehled ověřených výroků

Společná imigrační politika v evropském právním rámci již existuje, ale kvůli neochotě členských států v této věci jednat zatím nedošlo v oblasti k většímu pokroku. Nepodařilo se nám však ověřit, zda předložených návrhů byly opravdu stovky, a výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Společná azylová a imigrační politika byla zařazena do právního rámce Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy (.pdf, Hlava IV). Výjimku z těchto ustanovení má Velká Británie a Irsko.

Společnou imigrační politikou se EU začala zabývat na summitu v Tampere v roce 1999. Dosud ovšem nebyly podniknuty konkrétnější kroky. V roce 2004 byl přijat Haagský program, který si kladl za cíl vytvořit z Evropské unie prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Také měl v plánu vytvořit (ang.) společný systém a procedury pro uznávání uprchlíků. Poslední výzva (ang.) na pokročení v této oblasti měla uzávěrku v prosinci 2012 a nebyla většinou států vzata v úvahu (ang.).

V roce 2008 byl ještě přijat Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu, který však většinu pravomocí ponechal v kompetencích (.pdf, s. 5) členských států. Na potřebnost společné imigrační politiky již také několikrát poukazovala Evropská komise ve svých sděleních (.pdf) pro Evropský parlament, Radu EU nebo Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

Je tedy pravda, že to jsou členské státy (a jejich vlády), které neprojevují větší ochotu v oblasti společné imigrační politiky. Zda však byly v Evropském parlamentu předloženy stovky návrhů společné migrační politiky, nedokážeme ověřit.

Výrok ministra Jurečky hodnotíme jako pravdivý, protože předseda správní rady Ústavu paměti národa Ondrej Krajňák se vyjádřil ve stejném duchu, když pro ČTK (dostupné na webu Českého rozhlasu) řekl: " V každém konkrétním bodě jsme se snažili vyvrátit jakékoli argumenty naší protistrany. Přesto soud rozhodl, jak rozhodl. Ústav paměti národa bere rozhodnutí na vědomí, respektuje ho, ale neztotožňuje se s ním. Proti takovému rozhodnutí soudu se odvoláme."

Ač se v roce 2013 poprvé od 90. let snížil státní dluh, konkrétně ke třetímu čtvrtletí 2013 byl dluh nižší o 14,2 mld. Kč oproti stavu na začátku roku 2013, celkově se za tento rok státní dluh zvýšil z 1 667,6 mld. Kč (rok 2012) na 1 683,3 mld. Kč. Přírůstek státního dluhu je však nejnižší od roku 1996.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, pokles proběhl pouze kvartálně, nikoliv za celý fiskální rok. Kvartálně navíc český dluh klesl i v minulosti, například 2004 jak ukazuje statistika Eurostatu.

Podrobněji se k tématu vyjadřuje například Ihned.

Z dokumentu Příjmy a výdaje na sociální zabezpečení (.pdf) České správy sociálního zabezpečení vyplývá, že deficit důchodového účtu, tedy rozdíl příjmů a výdajů, činil v loňském roce 49,7 miliardy Kč. Zprávu potvrzuje i agentura ČTK (cit. patria.cz). Příjem z důchodové pojištění činil 323,7 miliardy. Důchodů vyplacených státem bylo 373,4 miliardy Kč. Příjem z důchodového pojištění tedy skutečně nepokrývá výdaje na důchody. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr Babiš podal (sk.) žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) 17. ledna 2012.

Předmětem žaloby jsou archivní dokumenty ÚPN, které implikují spolupráci Babiše se Státní bezpečností.

Proces začal skutečně s 18 měsičním zpoždění v červnu 2013.

Česká republika vstoupila do Evropské unie k 1. květnu 2004. Je to tedy skutečně 10 let, co jsme v Evropské unii.

Se vstupem do EU akceptovala Česká republika i primární právo Evropské unie v celém jeho rozsahu, pokud nebyla v rámci přístupové smlouvy dojednána výjimka. Výjimku z povinnosti přijmout v nespecifikovaném časovém období euro si Česká republika nevyjednala, jak je patrné z přístupové smlouvy (.pdf) samotné nebo z kratšího dokumentu (.pdf) shrnujícího podstatné body smlouvy pro ČR, vypracovaného Ministerstvem zahraničních věcí.

Znění otázky v referendu bylo následující: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?" I otázka samotná tedy explicitně odkazuje na podmínky vyjednané v rámci smlouvy o přistoupení, a tedy i o závazku budoucího přijetí eura. Výrok Ivana Bartoše proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda ODS Fiala uvádí částku 350 mld. Kč, která ve skutečnosti zahrnuje závazek ČR při vstupu do eurozóny, tedy zhruba 40 mld. Kč splaceného kapitálu, a následný podmíněný závazek 310 mld. Kč využitý pouze v případě potřeby. Tento podmíněný závazek s fungováním Evropského mechanismu stability (ESM) bezprostředně souvisí.

Jak uvádí oficiální stránky Rady EU, ESM vznikl „… za účelem podpory stability prostřednictvím řady nástrojů finanční pomoci členským státům ESM, které mají vážné finanční problémy nebo jim takové problémy hrozí.“

Výrok Petra Fialy hodnotíme jako zavádějící, protože závazek 310 mld. Kč je pouze podmíněný a bude uplatněn v případě využití výpůjční kapacity ESM – viz „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“ (.pdf, str. 24).

Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2014 z 19. posince 2013 hovoří v § 1 o schodku 112 mld. Kč. Rovněž Ministerstvo financí v informační příručce Státní rozpočet 2014 v kostce (.pdf, str. 27) udává, že deficit pro rok 2014 by měl při příjmech ve výši 1 099,3 mld. Kč a výdajích ve výši 1 211,3 mld. Kč dosáhnout 112 mld. Kč.

Zmíněné zablokování/zavázání výdajů ve výši 5 miliard vláda schválila 2. dubna na svém jednání.

Dokument Ministerstva financí Hospodaření veřejných rozpočtů (.pdf) uvádí na straně 1, že výše salda veřejných rozpočtů bude pro rok 2014 činit -107,6 mld. Kč. Zpráva na straně 7 uvádí následující: "Meziroční růst deficitu veřejných rozpočtů na 107,6 mld. Kč (2,8 % HDP) se projeví výhradně u státního rozpočtu."

Pavel Telička je bývalým členem takového orgánu, jak sám přiznává např. v rozhovoru pro Parlamentní listy či iHNed.cz.

16. února 2014 v rozhovoru pro server Parlamentní listy sám Telička uvedl: " Se společníky jsme se rozhodli vypovědět všechny kontrakty a 7. ledna jsme se rozhodli zahájit proces likvidace firmy. Další aktivity rovněž postupně utlumuji. Ze stejného důvodu jsem rezignoval na členství v klíčovém poradním orgánu Komise, byť to komise nevyžadovala." 19. prosince 2013 se Telička pro server iHNed vyjádřil podobně: "Moje působení v poradenské firmě bylo v souladu se všemi psanými i nepsanými etickými pravidly a nebylo ani na závadu, abych byl dlouhá léta členem poradního orgánu Evropské komise nebo jejím koordinátorem pro transevropské sítě..."

Jeden z autorů nového občanského zákoníku, profesor Karel Eliáš, v rozhovoru z roku 2011 uvádí následující: " Je pravda, že od roku 1990 postupně téměř všechny státy bývalého východního bloku přijímaly nové zákoníky. Paradoxně první byla Albánie v roce 1991 a poslední byly Maďarsko a Rumunsko. Takže jen Poláci, Slováci a my nemáme rekodifikované občanské právo."

Bývalý náměstek ministra spravedlnosti (Pospíšila) František Korbel potvrzuje znění výroku v rozhovoru pro únorové vydání časopisu ČSÚ. Konkrétně říká (obdobně se vyjádřil pro server Idnes.cz v srpnu loňského roku):

"Bylo tomu tak i v jiných postkomunistických zemích?

S novým zákoníkem jsme před předposlední. Za námi je Slovensko, které nový občanský zákoník připravuje a inspiruje se tím naším, a Polsko, které má poměrně zdařilý zákoník z minulosti. Všechny ostatní postkomunistické země již nové zákoníky přijaly, s výjimkou těch, které je tradičně nemají a řeší občanské právo systémem dílčích zákonů, jako třeba Chorvatsko."