Přehled ověřených výroků

Na základě níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen pravdivě, avšak s výhradou.

Ministr průmyslu a obchodu ČR Jan Mládek tvrdí, že propojování příhraničních spojení, co se týče zemního plynu a ropy, se sousedními státy vypadlo z financovaných priorit, avšak pro rok 2014 se tato priorita vrátila z důvodu současné ruské politiky.

Dle nejnovější státní energetické koncepce (.pdf) ze září 2013 a její vizi do roku 2040 je skutečně pro budoucí českou energetiku důležité propojit infrastrukturu se sousedními státy a zajistit tak soběstačnost a flexibilitu mezi státy. O těchto tématech se v koncepci hovoří v kapitolách Plynárenství a Přeprava a zpracování ropy. Jde o financovanou prioritu ze strany firem, očekává se také financování z EU.

O propojování příhraničních spojení se hovoří minimálně 4 roky. Nelze tak říct, že tuto energetickou prioritu ČR současná ruská politika vrátila, ale spíše podpořila opodstatněné důvody její výstavby.

Základním předpisem upravujícím problematiku střetu zájmů je skutečně zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tento zákon mimo jiné upravuje omezení některých činností veřejných funkcionářů a neslučitelnost výkonu funkce veřejného funkcionáře s jinými funkcemi.

Veřejným funkcionářem se rozumí také poslanec a člen vlády, což odpovídá současné, respektive předpokládané budoucí situaci Andreje Babiše. Podle ustanovení § 4 zákona nesmí člen vlády (nevztahuje se však na poslance):

a) podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, b) být statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nebo c) být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.

Tato omezení se nevztahují na správu vlastního majetku. Veřejní funkcionáři jsou povinni uvedené činnosti ukončit bez zbytečného odkladu poté, co začali vykonávat svou funkci, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Není-li k ukončení činnosti z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě písemně informuje evidenční orgán a provede současně všechna potřebná opatření směřující k ukončení činnosti.

Podle obchodního rejstříku je Andrej Babiš např. předsedou představenstva (statutárního orgánu) a zároveň jediným akcionářem akciové společnosti AGROFERT.

Pokud by se tedy A. Babiš stal členem vlády, požadavkem zákona je, aby opustil v zákoně uvedené orgány právnických osob. Diskutabilnějším již může být, kudy vede hranice mezi podnikáním, které zákon o střetu zájmů neumožňuje, a správou vlastního majetku, kterou zákon povoluje.

Na základě rozboru předmětného zákona hodnotíme výrok Jiřího Rusnoka jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože se EU zabývala problémem stěhování průmyslu za své hranice už před 17 lety, jak dokládá studie Relocation of EU Industry (.pdf).

Je pravdou, že se z EU průmysl stěhuje: výzkum provedený v roce 2006 shrnuje, že „odvětví citlivá na přesidlování jsou: textilní, oděvní a kožedělný, elektromechanické strojírenství a chemický/farmaceutický sektor. Co se týče budoucnosti, je znepokojující, že služby, výzkum a vývoj jsou čím dál více přemisťovány“ (str. 3).

Přesidlováním průmyslu se však Evropský parlament zabýval už v roce 1996, jak uvádí studie. Konstatoval tehdy, že přesidlování průmyslu může mít pozitivní i negativní důsledky. Může sice přinést zvýšení zaměstnanosti v určitých odvětvích, ovšem některé oblasti mohou utrpět poklesem zaměstnanosti, aniž by se jim nabízely jakékoliv alternativy. Parlament proto navrhl opatření, která měla zabránit negativním dopadům (str. 20–21).

V roce 2006 Evropský parlament hovořil dokonce o „devastujících následcích fenoménu přesidlování průmyslu“ a zdůrazňoval důležitost proměny průmyslu v zasažených oblastech (str. 21).

Aktuální snahy o posílení průmyslu ze strany EU jsou reprezentované například loňskou konferencí Průmyslová renesance, v níž se debatovalo o strategiích pro posílení evropského průmyslu.

Trend stěhování průmyslu pokračuje i v současnosti. „Přestěhovat své podnikání za hranice Evropy během následujících dvou let plánuje 45 procent podniků. Ovšem z velkých společností s více než tisíci zaměstnanci o tom uvažuje přes 70 procent. Na druhé straně s dalším rozšiřováním v Evropě počítají jen 23 procenta oslovených firem,“cituje rozhlas.cz výzkum Colliers International, přičemž dodává, že „zjištění průzkumu vypovídají spíše o trendu, protože zkoumá plány firem hlavně s kancelářemi“.

Vymáhání národního práva je zcela v kompetenci národních justicí, které v tomto mají naprostou autonomii. Míru supranacionalizace v rámci politiky Justice a vnitro shrnuje článek na serveru Euroskop, kde o vymáhání práva není žádná zmínka.

Pokud bychom však mluvili o vymahatelnosti evropského práva, nebyla by pravda, že instituce Evropské unie s ní nemají nic společného.

Evropské právo je ve většině případů začleněno do národního právního řádu, nad jehož dodržováním bdí národní justice. Subjekty evropského práva jsou však i jednotlivé členské státy, které pokud platné evropské předpisy nedodržují, mohou být žalovány u Soudního dvora EU.

Soudní dvůr se také angažuje v aplikování evropského práva národními soudy v rámci procesu tzv. předběžné otázky – národní soudy mohou vznést otázku spojenou s výkladem evropského práva ve spojení s konkrétním případem, Soudní dvůr EU pak rozhoduje o aplikační praxi evropského práva, a tím pádem pomáhá nastavovat i meze, v rámci kterých je evropské právo vymáháno.

Vymahatelnost práva obecně je skutečně ve výlučné kompetenci národních států, u práva evropského se sice mohou najít příklady, kdy instituce EU mají určitou roli, Jan Zahradil však mluví o vymahatelnosti práva v rámci národních států. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Korupci je těžké změřit, neboť je většinou skrytá, uvádí Transparency International. Existuje tudíž několik odlišných způsobů, které se pro zjišťování korupce dají využít: měření jejího vnímání, zkoumání předcházení korupci, studium transparentnosti financí, apod.

V indexu vnímání korupce se Česká republika umístila na 54. místě ze 174 států. Velmi podobně skončila Rwanda, Gruzie, Seychely, Bahrajn, Lotyšsko, Malajsie, Turecko, Kuba, Jordánsko a Namibie.

Ve výzkumu (.pdf, str. 9) o prosazování protikorupčních opatření OECD byla ČR zařazena do skupiny států, které tato opatření vůbec neprosazují. Sem patří i Irsko, Polsko, Jižní Afrika, Izrael, Řecko, Nový Zéland a Estonsko.

Podle The World Justice Project (.pdf, str. 86) je Česká Republika v absenci korupce 32. z 97 zkoumaných států. Za pozornost však stojí, že mezi státy ve stejné příjmové skupině obsazuje ČR až třetí místo od konce.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť v jednotlivých žebříčcích korupce podobných hodnot jako Česká republika dosahuje i mnoho jiných států. Oproti rozvinutým zemím má ale ČR výrazně podprůměrné výsledky.

Je faktem, že Miloslavu Pošvářovou nejprve z funkce šéfky Majetkové komise D47 a následně z funkce úseku kontroly kvality odvolal Generální ředitel Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) Pavel Kočica.

Informace o přímém nátlaku ze strany ministra dopravy v demisi Zdeňka Žáka se nám nepodařilo nalézt. Taktéž se nám nepodařilo nalézt Žákovo prohlášení o "nezasahování do personálií podřízených ředitelů a jeho organizací". Výrok tedy označujeme jako neověřitelný.

Oslovili jsme o potvrzení tvrzení poslance Komárka iniciativu Rekonstrukce státu. Ta nám potvrdila, že se zmíněná schůzka i za přítomnosti Martina Komárka uskutečnila, nicméně přesný obsah schůzky, resp. fakt, který poslanec popisuje, doposud potvrzen nemáme. O doplnění informace jsme opět požádali Rekonstrukci státu, po případné odpovědi z jejich strany výrok doplníme. V tuto chvíli jej však musíme hodnotit jako neověřitelný.

Jiří Pospíšil se ministrem spravedlnosti stal poprvé v roce 2006. Již v průběhu roku 2007 vyšla zpráva o zvýšení zaměstnanosti vězňů o více než 15 %.

V rozhovoru pro zpravodaj České vězeňství (str. 2) exministr Pospíšil skutečně vyslovil záměr investovat do rozšíření výrobních kapacit. Uskutečnění tohoto záměru potvrzuje výroční zpráva za rok 2007 (str. 27).

Ač je pojem "působení" poměrně relativní, funkci ministra spravedlnosti vykonával necelých 5 let, počítaje i čtvrtrok, kdy byl ministrem v demisi.

Pokud porovnáme procentuální zaměstnanost vězňů v roce 2006, kdy Jiří Pospíšil poprvé do funkce nastoupil, a v roce 2012, ze kterého jsou poslední údaje, zvýšila se zaměstnanost vězňů z 46,87 % na 58,83 %, tedy dokonce o 25 procent proti původnímu stavu

Bohužel se nám nepovedlo dohledat informaci o evropském průměru zaměstnanosti vězňů. Média ale hovoří o hranici kolem 60%. I na základě této informace hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok Miroslava Kalouska zazněl v rozhovoru pro Novinky.cz a na základě dostupných informací ze zákonů ho hodnotíme jako pravdivý.

Zákon č. 428/2012 Sb. (pdf.) „o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů“ byl přijat 8. listopadu 2012 a nabyl účinnosti 1. 1. 2013.

V žádném z jeho ustanovení nefiguruje zmínka o prominutí či odpuštění církvím daň z převodu nemovitostí a podle sněmovního tisku Miroslav Kalousek ani nepředkládal žádné pozměňovací návrhy, které by daň z převodu upravovaly.

Podobně se k daňové problematice související se zákonem vyjádřilo Ministerstvo kultury (.doc), které jednoznačně potvrdilo, že: „církve při prvním prodeji vráceného majetku nebudou platit daň z příjmů, zaplatí však daň z převodu nemovitosti“.

Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří“, byl předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situace a událostí v jednotlivých zemích.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apartheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, k níž došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, kde se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovaly pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles, lze označit jako „Moskva vrací úder“. SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě (.pdf, str. 14) se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“, jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické“, přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i na zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická“.