Přehled ověřených výroků

Předseda zahraničního výboru sněmovny Marek Ženíšek v pořadu Události, komentáře ze dne 26. dubna 2022 uvedl (video, 5:21), že od 1. dubna se podařilo navýšit české zásobníky plynu téměř o 90 %. Při ověřování tohoto výroku se tedy zaměříme na období od 1. do 25. dubna 2022 a pokusíme se zjistit, zda skutečně došlo k deklarovanému navýšení zásob plynu. 

Je třeba zmínit, že v České republice existují čtyři společnosti, které provozují (.pdf, str. 19) podzemní zásobníky plynu: největší z nich je RWE Gas Storage CZ se šesti podzemními zásobníky o objemu přes 2,7 miliardy metrů krychlových. Dalšími jsou MND Energy Storage vlastnící dvě skladovací struktury a Moravia Gas Storage s jedním zásobníkem. Na českém území – v Dolních Bojanovicích (.pdf, str. 58) v těsné blízkosti slovenských hranic – se také nachází jeden zásobník společnosti SPP Storage. Ten však slouží (.pdf, str. 9) primárně pro potřeby Slovenska a není připojený k české plynárenské soustavě (.pdf, str. 19), do výpočtů v našem hodnocení ho proto nezahrnujeme.

Mluvčí největšího českého provozovatele podzemních zásobníků plynu RWE Gas Storage CZ Simona Hladíková pro Právo řekla: „Na základě požadavků zákazníků jsme začali uskladňovací sezonu o několik týdnů dříve než obvykle, 1. dubna.“ Od tohoto dne tedy došlo u jmenované společnosti k cílenému shromažďování plynu v zásobnících. Na jejich webových stránkách pak můžeme vidět údaje o aktuálním stavu zásob: 1. dubna byla zásoba plynu 4,4 TWh, společnost zásoby pozvolna navyšovala a k datu 25. dubna tvořily celkové zásoby 8,8 TWh. Kdybychom tedy brali v úvahu pouze navýšení zásob plynu u RWE Gas Storage CZ, došlo by od 1. do 25. dubna k 100% přírůstku. Protože však Marek Ženíšek vysloveně neuvedl, že hovoří pouze o zásobnících společnosti RWE Gas Storage CZ, je třeba brát v potaz všechny české zásobníky plynu. 

Co se týče dalších dvou společností, MND Energy Storage uvádí k 1. dubnu stav zásob plynu ve výši 0,957 TWh a k 25. dubnu 1,276 TWh. Moravia Gas Storage informuje 1. dubna o zásobách 0,198 TWh, 25. dubna je pak stav 0,045 TWh. U poslední jmenované společnosti je tedy patrné, že naopak došlo ke snížení zásob.

Pokud sečteme zásoby plynu v zásobnících společností RWE Gas Storage CZ, MND Energy Storage a Moravia Gas Storage k 1. dubnu 2022, dostaneme číslo přibližně 5,555 TWh. Ke dni 25. dubna je to pak 10,121 TWh. Oproti stávajícímu stavu tak došlo ke zvýšení zásob plynu o 4,566 TWh. Pokud tento nárůst vyjádříme v procentech, jde přibližně o 82,4 %. Marek Ženíšek sice uvádí vyšší podíl, jím uváděných 90 % nicméně stále spadá do naší 10% tolerance, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

O nákupu dvanácti vrtulníků pro armádu hovořilo Ministerstvo obrany (MO) již v roce 2016, kdy post ministra zastával Martin Stropnický (za ANO) během vlády Bohuslava Sobotky. Konkrétnější podobu poté výběr vrtulníků dostal až za vlády Andreje Babiše. V roce 2018 ministryně obrany Karla Šlechtová (za ANO) uvedla, že nákup helikoptér proběhne bez vypsání veřejné soutěže, resort obrany sám osloví vybrané dodavatele a z nich následně vybere, komu zakázku zadá. V roce 2019 poté MO pod vedením Lubomíra Metnara (za ANO) rozhodlo, že 12 vrtulníků v hodnotě 14,6 mld. korun (bez DPH) nakoupí od americké společnosti Bell. K uzavření smlouvy došlo v prosinci 2019.

Uveďme, že Armáda České republiky vlastní dva druhy (video, čas 1:10) vrtulníků – bitevní a transportní. Ještě v roce 2017 měla (.pdf, str. 7, 27) Armáda ČR 17 bojových a 34 víceúčelových (transportních) vrtulníků. Většina vrtulníků, které Armáda ČR používá, je ještě sovětského, respektive ruského původu.

Staré sovětské vrtulníky tak mají nahradit nové stroje od firmy Bell. Jedním z hlavních důvodů pro nákup nových helikoptér byla snaha zbavit se závislosti na ruské technice. Využívání těchto starých vrtulníků s sebou totiž podle Metnara nese „potíže při servisu, údržbě, dodávkách náhradních dílů nebo při spolupráci se západními spojenci“. Nově by některé tyto stroje mělo nahradit 8 víceúčelových vrtulníků UH-1Y Venom a 4 bitevní AH-1Z Viper. Stroje má firma Bell dodat do konce roku 2023. 

Vzhledem k tomu, že ke konkrétním krokům týkajícím se nákupu nových vrtulníků pro armádu skutečně došlo za vlády Andreje Babiše, hodnotíme výrok Jaroslava Bžocha jako pravdivý. 

Poslanec Bžoch podle svých slov předpokládá, že hnutí ANO vyjádří podporu pro plánovanou česko-americkou dohodu o obranné spolupráci (DCA), a to díky jejímu rámcovému charakteru. Dohoda navíc podle něj neumožní pohyb cizích vojsk na českém území. Na zahájení jednání o obranné smlouvě s USA se dohodla ministryně obrany Jana Černochová se svým americkým protějškem Lloydem Austinem, když v dubnu navštívila Washington. 

Jak uvádí Ministerstvo obrany, primárním účelem smlouvy DCA (Defense Cooperation Agreement) má být právní zajištění působení amerických vojáků na území České republiky, pokud se budou na našem území nacházet. Konkrétně má jít o dílčí otázky, jako je jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil Spojených států nebo odpovědnost za škody způsobené na českém území.

Smlouva má podle Ministerstva obrany pojednávat i o zařízeních a prostorách v České republice, které budou po dohodě obou stran ozbrojené síly USA moci využívat. Na přesných podmínkách, které budou v České republice pro americké vojsko platit, se vzájemně domluví oba státy. Resort obrany i Česká tisková kancelář zároveň uvádí, že samotné nasazení amerického vojska by musela schválit vláda a následně podle čl. 43 Ústavy České republiky i parlament.

Taková spolupráce s USA není ničím výjimečným. Z 30 členských států NATO má obdobnou dohodu o obranné spolupráci s USA sjednanou 24 zemí. Podle ministryně Černochové by na rozdíl od těchto smluv měla být česko-americká dohoda obecnější. Zároveň podle ČTK půjde o mezinárodní smlouvu prezidentskou, která bude v České republice podléhat souhlasu vlády a parlamentu a ratifikaci prezidentem republiky. Oproti tomu Spojené státy dohodu sjednají na exekutivní úrovni, bez nutnosti souhlasu Kongresu.

Jaroslav Bžoch zmiňuje očekávanou podporu hnutí ANO pro smlouvu DCA právě kvůli její rámcové povaze. Podle vyjádření Nejvyššího soudu rámcová smlouva „stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv“ a nestanovuje žádné konkrétní závazky. Poradce českého premiéra pro bezpečnost a EU Tomáš Pojar pak pro Seznam zprávy výslovně uvedl, že má jít o rámcovou dohodu. Pro srovnání uveďme příklad slovensko-americké obranné dohody (.pdf), kterou označuje jako rámcovou slovenská prezidentka Čaputová a ministr obrany Naď.

Na začátek uveďme, že zde Jan Bartošek reagoval na otázku, která se týkala návštěvy ministryně Černochové v USA a s tím související vládní nákupy vojenské techniky a obrannou dohodu s USA. Bartošek ve své odpovědi výslovně neuvádí, jestli hovoří o vládní podpoře, nebo o podpoře jednotlivců a filantropů z řad občanů. Proto se v rámci našeho hodnocení zaměříme na podporu, která zahrnuje vládní i nevládní pomoc.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně se jedná o 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Tato statistika ovšem zahrnuje dárcovské příspěvky z řad českých občanů či od českých společností, nikoli oficiální vládní podporu. 

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku ve svém přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika se nachází na 11. místě a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, tak se umístíme na 7. místě. Na stejném 7. místě se nacházíme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Kdybychom sečetli vládní a nevládní pomoc, neposunula by se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci na vyšší než 10. příčku. Česká vládní podpora Ukrajině totiž dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). I kdybychom k této částce přičetli 100 milionů dolarů od českých občanů a firem, tedy přibližně 92 milionů eur, činila by celková částka 169 milionů eur. Stále by se tak jednalo o menší sumu, než kterou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se umístila na 9. místě s téměř 180 miliony eur.

Složitější je situace v případě přepočtu na procenta HDP. Známe totiž pouze přibližné částky pomoci od občanů a firem, a to jen pro Česko, Spojené království, Nizozemsko a USA; čísla pro ostatní státy však ukrajinské Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti nezveřejnilo. Po sečtení této a vládní pomoci by se ČR sice v žebříčku, který vyjadřuje celkovou pomoc v přepočtu na % HDP (.xlsx), posunula na třetí místo, ale toto pořadí by se mohlo změnit po započítání nevládní pomoci i u ostatních států. Jelikož nemáme k dispozici potřebná data, nemůžeme jednotlivé pořadí států včetně ČR určit.

Na závěr shrňme, že Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo pomocí od občanů a firem, nicméně ta nezahrnuje „dodávky zbraní“, které Jan Bartošek ve výroku zmiňuje. Nemůžeme přesně určit výsledné pořadí ČR při sečtení uváděné vládní a nevládní pomoci, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Předně uveďme, že poslanec Bžoch mluví o plánech Evropské unie na snižování energetické závislosti na Rusku. V rozhovoru dodává, že by podle něj měla Česká republika závislost na ruských surovinách ukončit dříve než před zmiňovanými lety 2027 či 2030.

Poukazuje tak na plán REPowerEU, jehož nástin představila 8. března Evropská komise. Jeho cílem je zbavit Evropu závislosti na ruských fosilních palivech „v dostatečném předstihu před rokem 2030“ a snížit do konce roku 2022 poptávku EU po ruském plynu o dvě třetiny. 10. března poté předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla (.pdf, str. 2–3), že v květnu 2022 Komise předloží plán, podle něhož by mělo postupně dojít k ukončení odběru zemního plynu, ropy a uhlí z Ruska nejpozději do konce roku 2027. 

Podle Komise si vývoj energetických trhů a zejména drastická změna v evropské bezpečnostní situaci žádají zrychlení přechodu na energii z udržitelných zdrojů a také energetickou nezávislost Evropy. Projekt RePowerEU Evropská komise koncipuje tak, aby zvýšil odolnost a efektivitu energetického systému EU. 

Komise tento plán staví na dvou pilířích. Prvním z nich je diverzifikace dodávek zemního plynu, kdy by mělo dojít ke zvýšení dovozu zkapalněného zemního plynu a plynu od neruských dodavatelů a k většímu využívání biometanu či vodíku. Druhým pilířem je poté rychlejší snižování závislosti na fosilních palivech – například zvyšováním energetické účinnosti a větším využíváním obnovitelných zdrojů. Doplňme, že plán se zaměřuje například i na dekarbonizaci průmyslu či na udržení maloobchodních cen energií pod kontrolou.

Podle informací Evropské komise z března 2022 Evropa importuje 90 % své spotřeby plynu, z toho 45 % z Ruska. Dále také z Ruska odebírá 27 % celkové dovážené ropy a 46 % dováženého uhlí (.pdf, str. 1). Prozatím tedy Rusko dovozu plynu do EU výrazně dominovalo.

Evropská unie tedy prostřednictvím Evropské komise skutečně připravuje plány, podle nichž by mělo dojít k ukončení dodávek energetických surovin z Ruska do konce roku 2030. Později představitelé Komise hovořili o roku 2027. Vzhledem k uvedeným informacím hodnotíme výrok jako pravdivý.

V roce 2014 bylo v reakci na okupaci Krymu v rozhodnutí (.pdf, str. 2) Rady EU uvaleno embargo na přímý i nepřímý prodej, dodávky, převod a export zbraní ze států EU do Ruské federace. Zákaz se týkal i souvisejícího zbrojního materiálu všech kategorií včetně „zbraní a střeliva, vojenských vozidel a vojenského vybavení, polovojenského vybavení“ a náhradních dílů k nim. Embargo platilo pro občany členských zemí EU a uvedený materiál nemohl být Rusku poskytován ani z území členských států nebo za použití plavidel či letadel pod vlajkou členských zemí. Nezáleželo přitom na tom, jestli zboží pochází přímo z území států EU, či odjinud.

Fakticky však od roku 2014 k úplnému zastavení vývozu zbraní a ostatního vojenského materiálu do Ruska nedošlo. Například Německo totiž využilo mezeru, která umožňovala do Ruska exportovat tzv. zboží dvojího užití. Tedy zboží, které je vyráběno primárně pro civilní použití, vzhledem k jeho charakteru a vlastnostem ho lze ale využít i pro vojenské účely. Ruská federace se v tomto případě zavázala k čistě civilnímu využití.

Francie poté využila možnosti naplnit smlouvy dojednané před rokem 2014, kdy Rada rozhodnutí o embargu vydala. Podle informací, které zveřejnil britský deník The Telegraph, bylo z Francie do Ruska zasláno vybavení jako bomby, rakety, torpéda, naváděcí systémy pro stíhačky a vrtulníky nebo infračervené kamery.

Mezi země, které do Ruské federace vyvážely zbraně a vojenský materiál po uvalení embarga, patří i Česká republika.

I přes nespecifikovatelný počet „mnoho“, který uvedl poslanec Bartošek, lze na základě dat hodnotit jeho výrok jako pravdivý. Francie a Německo totiž skutečně navzdory embargu patří od roku 2014 mezi hlavní evropské vývozce zbraní a vojenského vybavení do Ruské federace. Hodnota jimi vyvezeného materiálu přitom několikanásobně převyšuje vývoz ostatních států EU.

Jan Bartošek se vyjadřoval k francouzským prezidentským volbám, konkrétně k výsledkům jejich druhého kola, které byly oznámeny v neděli 24. dubna. V rámci našeho hodnocení se proto zaměříme především na výsledky druhých kol francouzských voleb, pro kontext nicméně zmíníme také kola první.

První kolo prezidentských voleb se ve Francii konalo 10. dubna 2022. Největší počet hlasů v tomto případě získal dosavadní prezident Emmanuel Macron za hnutí Republiko vpřed! (La République En marche!), které se řadí na střed politického spektra. Konkrétně jeho zisk odpovídal 9,8 milionu hlasů, tedy 27,9 %. Do druhého kola s ním postoupila Marine Le Pen za krajně pravicovou stranu Národní sdružení (Rassemblement National), která získala 23,2 %, tedy přes 8,1 milionu hlasů. Volební účast prvního kola činila 73,7 %, tedy více než 35,9 milionu hlasů.

Podle přehledu francouzské zpravodajské agentury AFP dalšími pravicovými kandidáty v letošních volbách byli: Eric Zemmour za stranu Znovudobytí (Reconquête); Valérie Pécresse za stranu Republikáni (Les Républicains); Nicolas Dupont-Aignan za stranu Vzhůru, Francie (Debout la France). Zisky jednotlivých kandidátů lze nalézt v tabulce níže.

Abychom mohli posoudit, zda pravice skutečně posílila, musíme se vrátit zpět do roku 2017, kdy se konaly předešlé prezidentské volby. Také v těchto volbách v prvním kole získal nejvíce hlasů Emmanuel Macron, a to 24,01 %, tedy přes 8,6 milionu volebních lístků. Druhá skončila Marine Le Pen se ziskem 21,3 % a přes 7,6 milionu hlasů. Volební účast prvního kola byla 77,77 %, což představovalo 37 milionů hlasů.

Dalšími pravicovými kandidáty v roce 2017 dle deníku The Wall Street Journal byli: Francois Fillon za stranu Republikáni (Les Républicains) a Nicolas Dupont-Aignan za stranu Vzhůru, Francie (Debout la France).

Pokud tedy porovnáme zisky pravicových kandidátů v prezidentských volbách v roce 2017 a 2022, zjistíme, že v roce 2017 získali pravicoví kandidáti o skoro 3,5 milionu hlasů více.

Pokud bychom se soustředili pouze na druhé kolo prezidentských voleb, dojdeme k opačnému výsledku. V roce 2017 získala Marine Le Pen v druhém kole prezidentských voleb 33,9 % hlasů a přes 10,6 milionu hlasů. O pět let později získala 41,46 % a skoro 13,3 milionů hlasů, tedy o cca 2,7 milionů hlasů více, a jako zástupce pravice tak posílila. 

Sílící podpora pro Le Pen je zapříčiněna i tím, že se ve volbách v roce 2022, respektive již před nimi, „rozhodla normalizovat, změkčit a uhladit svůj jazyk“, jak uvedla Cecile Alduyová, expertka na francouzskou krajní pravici a politickou komunikaci ze Stanfordské univerzity. Zatímco v roce 2017 vstoupila do prezidentských voleb se slibem (.pdf, str. 3) vypsání referenda o vystoupení Francie z EU (tzv. frexit), v roce 2022 svůj protievropský postoj zmírnila a o hlasy francouzských voličů se ucházela se slibem (.pdf, str. 19) zásadní reformy Evropské unie a jejího přetvoření do aliance „svobodných a suverénních národů“.

Vzhledem k tomu, že se Jan Bartošek vyjadřoval k vítězství Emanuela Macrona ve druhém kole voleb a následně zmínil, že výsledky (druhého kola) ukazují, že pravice ve Francii posílila, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Statistický úřad Evropské unie Eurostat zveřejnil (.pdf) 22. dubna nejnovější data ohledně vývoje vládních dluhů v jednotlivých členských zemích. Zadlužení v České republice činilo v posledním čtvrtletí minulého roku 41,9 % HDP (str. 4) naší země, zatímco o rok dříve byl dluh na úrovni 37,7 %. Celkově se tedy Česko meziročně zadlužilo o 4,2 p. b. Jak nám ukazuje graf níže, v žádné jiné unijní zemi se za dané období státní dluh tak rychle nezvýšil.

Statistiky Eurostatu za předešlá období nám ukazují, že už ve 3. kvartálu 2021 se Česko (.pdf) stalo 6. nejrychleji se zadlužující zemí. Státní dluh se tehdy meziročně navýšil o 2,4 p. b. Meziroční tempo zadlužování je tedy již druhé čtvrtletí po sobě relativně vysoké. 

Dodejme, že v předchozích čtvrtletích bylo tempo českého zadlužování v evropském srovnání spíše průměrné a v druhé polovině roku 2020 se Česko zadlužovalo jedním z nejpomalejších temp v celé Unii. Nárůst tedy nastal zejména právě ke konci roku 2021, kdy se český vládní dluh v poměru k HDP mezičtvrtletně zvýšil o 1,5 %, zatímco ve většině evropských zemí tento ukazatel poklesl.

V druhé části naší analýzy se zaměříme na Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Ten vydává každý rok výroční zprávu, ve které na základě svých kontrol popisuje nově vzniklé či přetrvávající systémové nedostatky, se kterými se stát potýká. Zpráva se předkládá parlamentu a vládě, zároveň je dostupná i pro veřejnost. Na začátku dubna vydal NKÚ zprávu za rok 2021, po jehož valnou většinu stála v čele naší země Babišova vláda. V dokumentu se v souvislosti s tempem zadlužování státu píše (.pdf, str. 12), že „téměř 90 % meziročního nárůstu celkových výdajů nesouviselo s výdaji vynaloženými v souvislosti s onemocněním covid-19“.

NKÚ zároveň uvádí (.pdf, str. 12), že „tempo nárůstu státního dluhu je vážným rizikem pro udržitelnost veřejných financí“. Enormně rostly běžné výdaje a rozpočet na rok 2021 byl podle NKÚ naplánován tak, že 99 % všech státních příjmů měly spolknout mandatorní a kvazimandatorní výdaje. To jsou ty výdaje, které stát musí plnit a nelze se jich zříci (.pdf).

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.