Přehled ověřených výroků

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Systém elektronické neschopenky byl kompletně zaveden 1. ledna 2020, a to zejména díky přijaté novele zákona o nemocenském pojištění č. 164/2019 Sb. 

Návrh (.pdf) novely zákona, kterým mělo dojít k zavedení e-neschopenky, vláda schválila již 7. listopadu 2018. V usnesení zároveň pověřila ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, aby v Parlamentu ČR tento návrh odůvodnila. V polovině listopadu 2018 byl následně návrh zákona předložen v Poslanecké sněmovně jako tisk č. 333.

Dodejme však, že nakonec byl systém elektronické neschopenky schválen pod úplně jiným sněmovním tiskem. Legislativní změna umožňující elektronickou neschopenku byla přijata v rámci tisku č. 204, který byl předložen poslancům již 13. června 2018. Do zákona o nemocenském pojištění se elektronická neschopenka dostala prostřednictvím komplexního pozměňovacího návrhu (.pdf) Romana Sklenáka (ČSSD), který ministryně Maláčová ve Sněmovně podpořila.

Sněmovna tento návrh novely včetně komplexního pozměňovacího návrhu schválila 10. května 2019, Senát pak novelu odsouhlasil 12. června téhož roku. Mezi schválením návrhu novely vládou (v listopadu 2018) a schválením Poslaneckou sněmovnou a Senátem tedy uběhlo cca 6, respektive 7 měsíců.

Ministryně Maláčová nicméně svůj výrok uvedla v kontextu debaty o digitalizaci. Poukazuje na to, že i stát, nejenom soukromé subjekty, elektronizaci „umí“. Podívejme se proto na dobu, ve které na Ministerstvu práce a sociálích věcí (MPSV) připravili technické řešení elektronických neschopenek. Jak bylo uvedeno výše, celý systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Novela zákona o nemocenském pojištění vstoupila v platnost 1. července 2019. Nicméně již v květnu toho roku po schválení novely Poslaneckou sněmovnou Jana Maláčová uvedla: „Co se týká technické stránky e-neschopenky, máme velmi podrobný harmonogram, který v tuto chvíli plníme na den přesně.“

30. srpna 2019 zveřejnilo MPSV tiskovou zprávu (.pdf) ohledně spuštění projektu elektronické neschopenky. V ní se uvádí: „Již řadu měsíců probíhají přípravné kroky k uvedení celého systému do provozu. Od října bude probíhat testování kompletního řešení eNeschopenky, od listopadu bude možné do systému napojovat lékařské softwary.“

Z těchto vyjádření vyplývá, že s přípravou technického řešení systému elektronických neschopenek Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo již před schválením legislativní změny ve Sněmovně 10. května 2019. Zároveň ministryně Maláčová správně uvádí, že „dostali“ lhůtu 6 měsíců – zákon byl Parlamentem schválen 12. června 2019, vstoupil v platnost 1. července a systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož Jana Maláčová správně uvádí délku lhůty pro přípravu technického řešení. Je však nutné upozornit na to, že MPSV začalo systém připravovat nejméně o měsíc dříve než novelu zákona schválil Parlament.

Na začátku února 2021 zrušil Ústavní soud svým nálezem (.pdf) ustanovení volebního zákona z důvodu nerovnoměrného počtu hlasů potřebných na zisk jednoho poslaneckého mandátu, jelikož velkým stranám na zisk jednoho křesla stačil menší počet hlasů.

Současně s tím byla zrušena rovněž tzv. aditivní uzavírací klauzule (.pdf, str. 22) pro kandidující koalice politických stran, podle které pro vstup do Poslanecké sněmovny musela koalice složená ze dvou stran nebo hnutí ve volbách získat alespoň 10 % hlasů, trojkoalice 15 % a čtyř- či vícečlenná koalice 20 % hlasů.

Zrušení klauzule Ústavní soud zdůvodnil tím, že „může zkreslovat legitimitu volebního výsledku a nutí strany k vytváření koalic ex lege (ve snaze dostat se do Poslanecké sněmovny, nikoliv prosazovat názorově podobný program), a proto je tato právní úprava nepřiměřená a nedůsledná“.

Potenciální protiústavností uzavíracích klauzulí pro koalice se Ústavní soud již v minulosti zabýval. Například v nálezu z roku 2001 nastavení vstupních klauzulí pro koalice neshledalo většinové stanovisko pléna Ústavního soudu protiústavním. Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že klauzule „v podstatě uplatňuje metodu součtu 5 procent připadajících na každou jednotlivou politickou stranu nebo politické hnutí“.

Radek Vondráček výrok zmiňuje v kontextu reakce na Markétu Pekarovou Adamovou a ostatní předřečníky, kdy naznačuje, že například v roce 2010 z tehdejšího nastavení přepočtu volebních hlasů profitovaly i strany TOP 09 nebo KDU-ČSL. Také dále zmiňuje, že návrh 21 senátorů a senátorek z roku 2017, na základě kterého Ústavní soud zkraje roku 2021 zrušil část zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, byl trik, jímž senátoři obešli jinak relativně rigidní proces změny volebního zákona. S takovou změnou totiž jinak musí dle Vondráčka souhlasit obě komory Parlamentu.

O legislativním procesu v případě volebních zákonů hovoří čl. 40 Ústavy České republiky: „K přijetí volebního zákona (…) je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.“ Je tedy pravdou, že v rámci legislativního procesu je pro přijetí i změnu zákona o volbách do Parlamentu České republiky nutný výslovný souhlas obou komor. V případě jiných, běžných zákonů může Poslanecká sněmovna nesouhlas Senátu https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl47">přehlasovat.

Pro kontext dodejme, že současnou novelu volebního zákona, která byla vyvolaná právě nálezem Ústavního soudu, již schválila Poslanecká sněmovna i Senát.

Předseda Poslanecké sněmovny svým výrokem reaguje na slova Víta Rakušana, který poukazoval na nepoměr mezi hlasy, které ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 potřebovala hnutí ANO a STAN. Tehdy měl hlas odevzdaný pro hnutí ANO 2,27× větší váhu, než hlas pro hnutí STAN. Radek Vondráček tedy upozorňuje na to, že i ve volbách v roce 2010 byly tímto způsobem některé strany zvýhodněny.

Po volbách v roce 2010 byla TOP 09 třetí nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně s 41 mandáty, na které potřebovala 873 833 hlasů, což odpovídalo 16,7 % hlasů. Na jeden mandát tak TOP 09 v roce 2010 potřebovala 21 313 hlasů. Jestliže to porovnáme s Věcmi veřejnými, jakožto nejmenším politickým uskupením, které se ten rok dostalo do dolní komory Parlamentu, pak měl jeden hlas pro TOP 09 1,11× větší váhu než hlas odevzdaný Věcem veřejným. Ovšem porovnáme-li výsledek TOP 09 s výsledky politických stran, které se ve volebním klání umístily před nimi, pak se daný poměr otočí. Hlas odevzdaný ČSSD měl v daných volbách 1,03× a hlas odevzdaný ODS 1,07× větší váhu než hlas odevzdaný TOP 09. 

Pokud porovnáme průměrný počet hlasů na mandát ve sněmovních volbách 2010 s počtem hlasů na mandát u TOP 09, dojdeme k tomu, že TOP 09 potřebovala na zisk mandátu jen o 84 hlasů (0,4 %) méně, než je podíl všech platných hlasů pro strany, které překročily 5 %, a celkového počtu mandátů. Strana tedy byla systémem přepočtu hlasů zvýhodněna, ovšem jen nepatrně (srovnáme-li toto zvýhodnění se zvýhodněním hnutí ANO ve volbách v roce 2017). Lze ovšem také říci, že proti některým stranám byla systémem přepočtu hlasů znevýhodněna.

Výrok Radka Vondráčka však rozhodně neplatí pro KDU-ČSL, které se v těchto volbách do Poslanecké sněmovny nedostalo. Strana obdržela pouze 4,39 % všech odevzdaných hlasů, nepřekročila tím pádem 5% hranici a v tomto volebním období tak neměla v dolní komoře Parlamentu ani jednoho zástupce.

Dodejme ještě důvody, proč byl ve volbách v roce 2010 rozměr zvýhodnění některých politických stran zcela jiný než ve volbách v roce 2017.

Po volbách konaných v roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostalo pět politických uskupení. Procentuální rozdíl v získaných hlasech mezi největší a nejmenší politickou stranou, které překročily 5% hranici, činil 11,2 procentních bodů.

Jiná situace ale nastala po sněmovních volbách v roce 2017. Do Poslanecké sněmovny se tehdy dostalo devět politických uskupení, přičemž tři z nich (KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) překonaly 5% hranici jen velmi těsně. Procentuální rozdíl v získaných hlasech mezi nejsilnějším hnutím ANO a nejslabším hnutím STAN činil 24,46 procentních bodů. V důsledku těchto faktorů a v té době platného volebního systému měl hlas odevzdaný pro hnutí ANO 2,27× větší váhu než hlas odevzdaný hnutí STAN.

Dodejme ještě, že pokud bychom opět srovnali průměrný počet hlasů na mandát ve sněmovních volbách 2017 s počtem hlasů na mandát u hnutí ANO, zjistíme, že ANO stačilo k zisku mandátu o 4 489 hlasů (18,9 %) méně, než je podíl všech platných hlasů pro strany, které překročily 5 %, a celkového počtu mandátů. Hnutí tedy bylo zvýhodněno nesrovnatelně více než TOP 09 v roce 2010.

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček zde reaguje na předchozí odpověď Markéty Pekarové Adamové. Ta se v debatě (video, čas 37:40) snažila upozornit na to, že je Česká republika jedním z mála států EU, které svým občanům v zahraničí neumožňují hlasovat korespondenčně (její výrok jsme ověřovali zde). Radek Vondráček s jejím argumentem, proč korespondenční hlasování zavést, nesouhlasil (video, čas 42:05) a poukázal právě na skutečnost, že na rozdíl od některých členských zemí EU v ČR pro řidiče platí přísnější limit hladiny alkoholu v krvi.

Podle českého zákona o provozu na pozemních komunikacích nesmí řidič požít alkohol či jiné návykové látky za jízdy a nesmí řídit bezprostředně po jejich požití nebo v takové době, „kdy by mohl být ještě pod vlivem“.

Podle posledních dostupných informací je nulová tolerance alkoholu v krvi při řízení v rámci Evropské unie poměrně ojedinělá a jako standardní ji používá jen Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko. V ostatních zemích se hranice pohybuje mezi 0,2–0,5 promile. Je však důležité zmínit, že se hranice v zemích mohou měnit podle toho, zda se týkají řidičů profesionálních nebo začínajících, v jejichž případě bývá limit přísnější. Můžeme uvést, že v Německu platí hranice 0 % pro řidiče do 21 let. Rozdíly poté panují například i u cyklistů.

Poslanec a místopředseda KSČM Stanislav Grospič mluvil (video, čas 41:00) o změnách hranic senátních obvodů. Těch je v České republice 81. Za každý obvod je do horní komory Parlamentu ČR zvolen jeden senátor na šest let, přičemž každé dva roky se ve volbách obmění jedna třetina zákonodárců.

Samotné obvody se mohou měnit vždy na začátku volebního roku, a to ze dvou možných důvodů. Jednak se volební obvody pro volby do Senátu ČR mění na základě počtu obyvatel, obvody by jich měly mít zhruba stejný počet. V případě, že by se počet obyvatel změnil o více než patnáct procent oproti průměru, muselo by se novelou volebního zákona území obvodů o některé obce zmenšit nebo zvětšit. Druhou příčinou změny vymezení obvodů je změna příslušnosti obcí do okresů, na základě kterých jsou volební obvody často stanoveny.

Český statistický úřad uvádí (.pdf, str. 1–2) několik příkladů, kdy se v některých obcích volby z důvodu výše popsaných změn nekonaly v běžném šestiletém intervalu. Například právě ve Středočeském kraji došlo v roce 2008 k přesunu šestnácti obcí z obvodu Kolín do obvodu Benešov, což zapříčinilo, že obyvatelé těchto obcí volili v senátních volbách s desetiletým odstupem. Naopak ke zkrácení intervalu na čtyři roky došlo v sedmnácti obcích, jež byly přesunuty z obvodu Beroun do obvodu Příbram.

V oblasti Posázaví se měnily hranice volebních obvodů kupříkladu i v roce 2012, kdy z benešovského obvodu přešlo město Sázava do kutnohorského obvodu. V roce 2014 pak do obvodu se sídlem v Kutné Hoře přešla také Vlašim. Svého senátora tedy ve Vlašimi volili dvakrát v intervalu čtyř let: v roce 2012 v rámci benešovského obvodu a poté již v rámci obvodu kutnohorského v roce 2016.

Z veřejných zdrojů se nám bohužel nepodařilo dohledat, zda byl Stanislav Grospič členem nějaké komise Ministerstva vnitra. Kontaktovali jsme proto tiskové oddělení ministerstva vnitra, které uvedlo, že Odbor voleb řadu svých podnětů k legislativním úpravám volebního procesu komunikoval směrem k politickým stranám a politickým hnutím zastoupeným v Parlamentu ČR. „Tato komunikace měla formu osobních jednání se zástupci zmíněných politických subjektů nebo formu žádostí o vyjádření. Za politickou stranu KSČM se uvedených jednání bez nároku na odměnu zúčastňoval právě pan poslanec Stanislav Grospič, případně byl autorem požadovaných stanovisek,“ uvádí Adam Rözler z tiskového odboru Ministerstva vnitra.

S politiky Odbor voleb probíral „např. teze případné úpravy zákona o volbách do zastupitelstev obcí, reformu správy voleb (návrh zákona o správě voleb), nebo návrh zákona o zvláštních způsobech hlasování ve volbách 2020 (případně aktuálně pro volby 2021)“.

Závěrem doplňme, že při Ministerstvu vnitra funguje také Státní volební komise, která 

• koordinuje přípravu, organizaci, průběh a provedení voleb,
• vykonává dohled nad zabezpečením úkonů nezbytných pro organizačně technické provádění voleb,
• vydává povolení k přítomnosti dalších osob při sčítání hlasů okrskovou volební komisí,
• vyhlašuje a uveřejňuje celkové výsledky voleb do zastupitelstev obcí, krajů a do Evropského parlamentu.

Předsedou Státní volební komise je ministr vnitra, členy a náhradníky jmenuje svým usnesením vláda. Stanislav Grospič v současnosti není členem Státní volební komise.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Stanislav Grospič se podle vyjádření Ministerstva vnitra pouze účastnil jednání Odboru voleb se zástupci parlamentních stran, případně pro něj připravoval stanoviska. Nebyl členem žádné konkrétní komise.

Novelu zákona o volbách do Parlamentu České republiky (.pdf), která se týkala korespondenčního hlasování, předložila Poslanecké sněmovně 27. června 2019 skupina poslanců, mezi nimiž byl i Vít Rakušan. Kromě zástupců hnutí STAN byli mezi předkladateli také poslanci TOP 09, KDU-ČSL, ODS a Pirátů. Vláda k tomuto návrhu, který doposud v Poslanecké sněmovně nebyl projednán, zaujala nesouhlasné stanovisko (.pdf, str. 1).

Zmiňovaný návrh zákona chtěl zavést korespondenční hlasování skutečně jen pro voliče žijící v zahraničí (.pdf, str. 13–16), a to při sněmovních a prezidentských volbách. Hlasovací lístky by voliči zasílali na adresu zastupitelského úřadu v dané zemi, který by poté zajišťoval předání doručených obálek zvláštní okrskové volební komisi (.pdf, str. 14).

Pro voliče v zahraničí by byla zachována možnost vydávání voličských průkazů v případě, že by chtěli osobně volit mimo svůj určený volební okrsek. Stejně tak by mohli využít i stávající možnost volit „ve volebních místnostech v České republice a na příslušných zastupitelských úřadech“ (.pdf, str. 13).

Během projednávání novely zákona o volbách do Parlamentu ČR, které v Senátu proběhlo 29. dubna 2021, podal senátor Marek Hilšer, krátce před přijetím sněmovní verze zákona, pozměňovací návrh týkající se korespondenčního hlasování (video, čas 2:57:13). Ten by umožnil Čechům žijícím v zahraničí odevzdat svůj hlas ve volbách korespondenčním způsobem. Pozměňovací návrh podpořilo dalších 13 senátorů.

Hilšer argumentoval tím, že vláda má zavedení korespondenční volby zahrnuto ve svém programovém prohlášení. Žádný z pozměňovacích návrhů, který by novelu zákona o volbách do Poslanecké sněmovny rozšířil o možnost korespondenčního hlasování, však při projednávání v Poslanecké sněmovně neprošel. Poté, co novelu zákona dne 29. dubna Senát schválil, byla 4. května podepsána prezidentem a publikována ve Sbírce zákonů. Je tedy pravdou, že Marek Hilšer se snažil korespondenční volbu prosadit na poslední chvíli.

O Hilšerově pozměňovacím návrhu se ale ani nehlasovalo. Senát schválil novelu zákona o volbách do PS v podobě předložené dolní komorou. Usnesl se, že Sněmovně novelu volebního zákona s možností korespondenčního hlasování předloží do konce tohoto roku, aby korespondenční hlasování bylo možné uplatnit nejpozději v prezidentských volbách v roce 2023.