Přehled ověřených výroků

Podle zprávy Europolu (pdf, str. 17), která se zabývá migrací, se v roce 2015 příjmy pašeráků migrantů do EU pohybovaly mezi 4,7 a 5,7 mld. eur. V roce 2016 v souvislosti s poklesem počtu migrantů poklesly i příjmy pašeráků o 2 mld eur. Aktuálnější údaje nejsou k dispozici.

Předně je zjevné, že premiérovo tvrzení, jakkoli faktické, není nijak jednoznačně formulované. Pracuje s pojmem, který zákon nezná, neurčuje ani časové období. Vycházejme z toho, že premiér hovoří o občanech třetích zemí. Občané Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska mají totiž přístup na trh práce volný. Pokud hovoří o jejich „pracovních vízech,“ mluví patrně o povoleních k zaměstnání, také označovaných „pracovní povolení“, které má na starosti Úřad práce a vydává je právě na základě pracovní či obdobné smlouvy zaměstnance se zaměstnavatelem. Existuje hned několik dalších cest k získání zaměstnání v ČR, mezi nimi duální zaměstnanecké karty (opravňují zároveň k pobytu i práci) či sezónní vízum. Pokud má cizinec rodinného příslušníka-občana EU (včetně životních partnerů), nemusí například vůbec pracovní povolení získávat.

Podle Zprávy o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2017 bylo v uvedeném roce v ČR legálně zaměstnáno 472 354 cizinců (330 530 občané členských států EU a Švýcarska včetně jejich rodinných příslušníků a 101 489 osob představovali cizinci z ostatních zemí) (.pdf, str. 73). Hovoří-li Babiš o 30 000 pracovních vízech, pravdou je, že v loňském roce podle tabulkové části již uvedené zprávy obdrželo krátkodobé vízum za účelem zaměstnání celkem 39 224 osob (.pdf, str. 5). V této sumě však nejsou například zahrnuty osoby, které zde získaly přechodný pobyt skrze navázání se na rodinné příslušníky s občanstvím některé ze zemí EU, kteří pracovní vízum nepotřebují. Slučování rodiny je dalším důvodem, skrze který zde cizinci mohou dlouhodobě pobývat, aniž by prošli procesem vyřizování pracovního povolení. Další problematickou stránkou je skutečnost, že řada příchozích v České republice zažádá o azyl. V tomto případě během vyřizování žádosti zaměstnání ani shánět nemohou, zároveň zde ale reálně mohou pobývat relativně dlouhou dobu, kdy se řízení povede.

Závěrem lze konstatovat, že tvrzení premiéra Babiše v kontextu, ve kterém jej uvádí, je nepravdivé. Není pravdou, že všechny cizince ze třetích zemí, kteří zde do republiky přijdou, si „vybraly naše firmy“ a „mají (některou formu) pracovního povolení.“ Významnou část statistik tvoří například právě slučování rodin, skrze které zde cizinci mohou pobývat dlouhodobě včetně možnosti nechat se zaměstnat, a neprobíhá zde žádný přezkum v koordinaci s českými podniky. Kromě toho ani číselný údaj, který Babiš uvádí, neodpovídá žádnému aktuálnímu údaji o vydaných povoleních v některé kategorii.

Macron tak není jediný, kdo má zájem na reorganizaci přijímání migrantů. Spolu s ostatními evropskými státy klade důraz na spolupráci.

Migranti se od počátku uprchlické krize dostávají do zemí Evropské unie převážně prostřednictvím pašeráků. Průběh cesty je pro uprchlíky nezřídka životu nebezpečný, ale i nákladný. Zároveň pak dochází k jejich hromadění v uprchlických táborech, kde teprve čekají na výsledky azylového řízení.

Hlavní ambicí procesu, na nějž by dohlížela uprchlická agentura OSN, je umožnit legálním migrantům rychlejší a snazší vstup do Evropy, kontrola migrace nelegální a v souvislostí s ní vzniknuvší pašeráctví. Procesy by probíhaly v Nigérii a v Čadu. Na africké straně zatím k danému návrhu převládá skepse, protože návrh postrádá konkrétnější podobu.

Jedním z bodů Babišovy předvolební Smlouvy s občany České republiky bylo ostré vyhranění se vůči migračním kvótám. Zároveň je důležité zmínit, že v rámci české politiky žádná strana nevyjadřovala podporu k Evropskou unií stanoveným kvótám na přijímání migrantů. Proti kvótám se v rámci Evropské unie vyjádřilo i Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. V současnou chvíli se tendence mění a dle návrhu zemí Visegrádu by se mohlo přistoupit k tzv. flexibilní solidaritě v migrační politice. Jednotlivé členské země by pak měly možnost se samy rozhodnout, zda přijmou běžence, či jejich pomoc bude finančního rázu.

Nelegální migrace, tedy legální vstup na naše území, ale překročení povolené doby pobytu, má v posledních letech sestupnou tendenci. Nicméně tato data jsou obecného charakteru a nikterak nesouvisí s uprchlickou krizí, v rámci níž Česká republika nebyla a není cílovou zemí běženců.

Pravdou tak zůstává, že Andrej Babiš ve své předvolební kampani s názvem Smlouva s občany České republiky, nastínil prioritní body a ohradil se proti migraci. Nicméně tento text nelze považovat za základ změny migrační politiky v rámci Evropské unie. V EU docházelo k mnoha podnětům a tlakům na změnu kvót a migrační politiky, Česká republika se ke kvótám rovněž stavěla kriticky. Největšími podporovateli kvót byly ty země, které byly migrační vlnou nejvíce zatíženy - Řecko, Itálie, Německo a Rakousko. Nicméně i v rámci nich se již od politiky kvót upouští.

Kompetence i proces jmenování zmíněné ve výroku souhlasí se zněním zákona a podrobnosti ohledně výběrového řízení odpovídají skutečnosti (a to i s přihlédnutím k drobné číselné odchylce, kterou je třeba posuzovat v kontextu výroku).

K procesu jmenování ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) se vyjadřuje § 1 odst. 2 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů:

“V čele inspekce stojí ředitel inspekce (dále jen „ředitel“), kterého jmenuje a odvolává1) na návrh vlády a po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti předseda vlády, jemuž je ředitel z výkonu své funkce odpovědný.”

Prázdné místo šéfa GIBS bylo uvolněno poté, co se historicky druhý ředitel této instituce Michael Murín rozhodl rezignovat na svoji funkci. Učinil tak po sporech s předsedou vlády Andrejem Babišem, který na něj uvalil i kárné řízení.

Oficiálně svůj odchod odůvodnil tím, že by jeho “setrvání v čele GIBS mohlo zavdat příčinu k nedůvodnému zpochybňování výsledků její práce.” Do druhého výběrového řízení na post nového ředitele (kdy první bylo skončeno kvůli pouze jednomu kandidátovi) se přihlásilo 12 uchazečů. Nezávislá odborná komise následně zvolila šéfa Okresního státního zastupitelství v Lounech Radima Dragouna. Předseda vlády závěry komise plně akceptoval.

Vzhledem k výše uvedenému považujeme výrok za pravdivý, a to i přesto, že uchazečů o funkci bylo ve skutečnosti 12 narozdíl od 14 zmíněných.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, jelikož ČSSD sice schválila seznam pěti kandidátů na ministry do menšinové vlády Andreje Babiše v květnu 2018, nelze ovšem z dostupných zdrojů říci, zda bylo hlasování jednomyslné. Do vlády byla zvolena tato jména: Jan Hamáček (ministerstvo vnitra), Miroslav Poche (ministerstvo zahraničí), Petr Krčál (ministerstvo práce a sociálních věcí), Miroslav Toman (ministerstvo zemědělství) a Antonín Staněk (ministerstvo kultury). Dodejme ovšem, že na místo Pocheho nakonec usedl Jan Hamáček, který tak od června 2018 vede dvě ministerstva. Tato situace je ovšem podle něj pouze dočasná.

Jan Hamáček byl jmenován ministrem vnitra i ministrem zahraničních věcí poté, co byl prezidentovi Andrejem Babišem předložen seznam ministrů obsahující Jana Hamáčka na obou postech. Zeman již dříve odmítal jmenovat navrženého kandidáta na post ministra zahraničí za ČSSD Miroslava Pocheho.

První informace o tom, že by Miloš Zeman nejmenoval navrženého kandidáta na post ministra zahraničních věcí Miroslava Pocheho, se objevily na konci dubna (Forum24.cz, Právo, MF Dnes). Jan Hamáček názor prezidenta Zemana zaznamenal a o ministrech za ČSSD s ním mluvil, ale dál trval na předložených jménech. Miloš Zeman 24. května v TV Barrandov (video, 41:42) uvedl, že se s Janem Hamáčkem dohodnul na tom, že předseda ČSSD navrhne jiné jméno na post ministra zahraničí, nicméně Hamáček tuto dohodu podle Zemana porušil.

Pátého černa jednal Jan Hamáček s Milošem Zemanem na Hradě o jménech kandidátů na ministry a po jednání uvedl, že žádné alternativy v otázce ministrů neřešili a že stále platí usnesení vedení sociální demokracie, které pětici nominantů schválilo.

O tom, že by dočasně řídil ministerstvo zahraničních věcí řídil Jan Hamáček, jakožto předseda koaliční strany, která má dané ministerstvo v gesci, se poprvé zmínil Miloš Zeman, a to v rozhovoru pro MF Dnes, který vyšel 22. června.

"Dalším plánem prý může být, že funkce ministra zahraničí zůstane dočasně neobsazená a resort by zatím řídil Jan Hamáček. Proti tomu bych vůbec nebyl."

Ještě ve stejný den proběhla dvě jednání v lánském zámku mezi Miroslavem Pochem, Janem Hamáčkem a Milošem Zemanem. Na tiskovém briefingu poté Hamáček uvedl:

"Za mě je akceptovatelné, že pokud by pan prezident odmítl nominovat Miroslava Pocheho, tak že by po nějakou dobu řízením ministerstva zahraničí byl pověřen předseda té koaliční strany, která toto ministerstvo má v gesci, to znamená sociální demokracie a to znamená moje osoba."

Samotnému jmenování předcházelo předložení seznamu ministrů Andreje Babiše Miloši Zemanovi. Dle prezidenta (video, 20:30) Andrej Babiš nejprve předložil seznam, na kterém nebylo uvedeno jméno ministra zahraničí a poté ještě dopis obsahující seznam ministrů, ve kterém byly uvedeny dvě jména - Miroslav Poche a Jan Hamáček.

Prezident tak jmenoval Jana Hamáčka do funkce ministra zahraničních věcí a vzhledem k tomu, že jmenoval ministry tak, jak mu je premiér navrhnul, dodržel Ústavou vyžadovaný postup.

Dalším faktorem, který mohl donutit Jana Hamáčka k tomu, aby byl jmenován do funkce ministra zahraničí, byť on i ČSSD navrhovali Miroslava Pocheho, byl odpor KSČM. Vojtěch Filip například 17. června v Otázkách Václava Moravce (video, 7:09) uvedl, že pro komunisty je Poche takovou překážkou, že by nemohli tolerovat vládu, ve které by byl ministrem.

Informace týkající se programu MEDEVAC je pravdivá - od roku 2013 bylo v rámci projektu MEDEVAC podle stránek ministerstva vnitra uskutečněno 2 383 operací. Rozsah výdajů vynaložených na projekty spojených s migrací ale není zcela dohledatelný. Podle zprávy ministerstva vnitra během roku 2015 a 2016 Česká republika na takové projekty vynaložila dohromady cca 250 milionů korun. Ministerstvo vnitra nepřímo uvádí, že v roce 2017 to bylo alespoň 178 milionů korun a na konci března 2018 uvolnilo dalších 75 milionů na řešení problému migrace. Jelikož jsou ale zprávy ministerstva z roku 2017 a 2018 zatím neúplné, pravdivost tohoto výroku se nedá s jistotou určit.

Afrika se dle klasifikace OSN dělí na dva hlavní regiony, severní a subsaharskou. Do regionu severní Afriky patří
Alžír, Egypt, Maroko, Tunis, Súdán, Libye a Západní Sahara. Ostatní africké státy spadají do regionu subsaharské Afriky.

Data Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky pro období od 1. ledna 2018 do 30. června 2018 o
situaci ve Středomoří (.pdf) ukazují, že největší počty uprchlíků a migrantů pocházejí ze zemí mimo region subsaharské Afriky. Nejvíce přišlo ze Sýrie (6 000). Dále pak z Iráku (3 600), Tunisu (3 000) a Afghánistánu (1 800). Celkem tedy z oblastí mimo subsaharskou Afriku přišlo v tomto období 17 400 uprchlíků a migrantů.

Z regionu subsaharské Afriky přišlo ve stejném období 14 200 uprchlíků a migrantů. Nejvíce z Guinei (3 600). Dále pak z Mali (3 100), Eritreje (2 600), Pobřeží Slonoviny (2 300). Nakonec je uvedena kategorie zahrnující menší počty migrantů a uprchlíků z vícero ostatních subsaharských států (2 600).

Nutno dodat, že údaje o počtu uprchlíků a migrantů se neustále mění. K 7. srpnu 2018 přišlo za rok 2018 do Evropy přes Středozemní moře 63 003 uprchlíků a migrantů. Poslední sada aktualizovaných dat Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky platí pro období od 1. ledna 2018 do 31. července 2018. Tato sada však není kompletní a chybí zde aktualizovaná datake kategorii „ostatní subsaharské státy“, a proto jsme ji k ověření výroku ministra Hamáčka nepoužili.

Přesto pro ilustraci uvedeme, že podle této sady dat přišlo z oblastí mimo region subsaharské Afriky 21 774 uprchlíků a migrantů. Oproti tomu z oblasti subsaharské Afriky přišlo pouze 14 696 uprchlíků a migrantů. Výrok ministra Hamáčka by tedy ani v tomto případě nebyl pravdivý.

Podle článku 5 Severoatlantické smlouvy z roku 1949, jejímž podpisem vznikla Severoatlantická aliance (NATO), považují členské státy ozbrojený útok proti jednomu nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Členové aliance nejsou povinni se přímo účastnit, musí ale poskytnout asistenci. O případných opatřeních a jejich ukončení rozhoduje Rada bezpečnosti OSN.

Tento článek byl původně namířen na ochranu před Sovětským svazem v období studené války, ale jediné jeho použití bylo po teroristických útocích 11. září 2001 ve Spojených státech. Po předložení důkazů ze strany USA naplnily podle Rady bezpečnosti teroristické útoky znaky pro použití článku 5. V říjnu 2001 začíná americká invaze do Afghánistánu podporovaná státy NATO s cílem svrhnout vládnoucí teroristickou organizaci Al-Káida. Od té doby pokračuje tzv. válka proti terorismu s různým přispěním států NATO, tedy i České republiky.

V současné době je v zahraničních misích přibližně 800 českých vojáků, z toho asi 250 v Afghánistánu. Od roku 2002 česká armáda do Afghánistánu poslala více než 9000 vojáků. Během všech zahraničních misí od roku 1990 zemřelo 28 českých vojáků.