Přehled ověřených výroků

Nepodařilo se nám dohledat zmiňovaný trend v Jihočeském kraji, výrok tedy musíme ponechat jako neověřitelný.

O převisu poptávky nad nabídkou, který developeři v ČR nebudou schopní uspokojit, informovaly investiční portálymesec.cz čiinvesticniweb.cz.

Druhý z nich se odvolává na informace zečtvrtletní studie (.pdf) developerských společností, kterou zpracovaly firmy CEEC Research a KPMG Česká republika.

V této studii se skutečně podobné trendy zmiňují a potvrzují je dokonce někteří ředitelé developerských společností (str. 5-9). Tyto trendy jsou ovšem zpracované pro celou ČR, případně vyselektovaná je v nich jen Praha (str.8).

Proto nedokážeme doložit stejný trend i partikulárně na jižní Čechy. O vyjádření jsme proto požádali několik developerských společností v jižních Čechách a jejich vyjádření k výroku doplníme.

Evropský komisař lord Hill opravdu podal do rukou Jean-Claude Junckera žádost o svoji rezignaci a ten ji následně 25. června přijal. Je také pravdou, že v pátek 24. června předsedové čtyř frakcí Evropského parlamentu (Evropská strana lidová, Pokroková aliance socialistů a demokratů, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, Zelení - Evropská svobodná aliance) přednesli návrh rezoluce Evropského parlamentu, kde až v bodě 14. naznačují, že by prezident komise měl zvážit "změnu portfolia" pro britského komisaře.

Výhrady jsou především k tomu, že se v případě rezignace komisaře Hill nejednalo v řádech hodin, ale spíše dnů a že nikdo v Evropském parlamentu nevyzýval zcela přímo k jeho odchodu, ale spíše ke změně jeho "tématického" zaměření. Nicméně gro výroku je v tom, že Hill sám rezignoval, ač tak činit nemusel a to udělal v krátké době po samotném hlasování.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý vzhledem k nadhodnocenému procentu vody, která je do Prahy dodávána z Vysočiny. Ve skutečnosti jde maximálně o 73 %, neboť 27 % dodává vodárna mimo Vysočinu. Zmíněných 73 % dodává vodní nádrž Švihov, která leží na hranicích Kraje Vysočina a Středočeského kraje a která sbírá vodu z obou krajů.

Dle informací na stránkách Pražské vodohospodářské společnosti, a.s. došlo v říjnu roku 2013 k podpisu smlouvy o nákupu vody pro Prahu mezi Pražskou vodohospodářskou společnosti, a.s., Želivskou provozní, a.s a Vodárnou Káraný, a.s. Podle tiskové zprávy magistrátu z října 2013 by měla Praha odebírat 73 % vody z vodní nádrže Švihov a 27 % z vodárny v Káraném.

Hlavní zdroj pitné vody pro Prahu, vodní nádrž Švihov, leží na pomezí Středočeského kraje a Kraje Vysočina. Voda je odsud odváděna tunelem Želivka do vodojemu v Jesenici, odkud je dále rozváděna do Prahy a Středočeského kraje. Začátek tunelu Želivka se nachází na hrázi vodní nádrže Švihov u obce Nesměřice, která se nenachází v Kraji Vysočina, nýbrž ve Středočeském kraji.

Tento výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože číslo uváděné Romanem Celým neodpovídá údajům ČSÚ. Je však pravdou, že počet přistěhovaných (minimálně v posledních třech letech) stoupá.

Pokud bychom spočítali „čistý“ počet přistěhovaných obyvatel za posledních 6 let, dostali bychom číslo 57 528, což není totožné s výrokem.

Celý taktéž mohl mít na mysli tzv. migrační saldo, tedy rozdíl mezi počtem přistěhovaných a odstěhovaných obyvatel. To však rovněž neodpovídá (i když je za uváděné období kladné, tedy je zde větší počet přistěhovaných než vystěhovaných).

20102011201220132014

2015

Celkem

Počet přistěhovalých obyvatel

9 503

8 658

9 472

9 308

10 050

10 537

57 528

Počet vystěhovalých obyvatel

8 031

6 910

7 765

8 654

8 678

9 030

49 059

Migrační saldo

1 472

1 748

1 707

654

1 372

1 507

8 469

Ministr Babiš obvinil své koaliční partnery z porušení koaliční smlouvy, protože byl přehlasován ve dvojici hlasování o rozpočtu pro vědu a výzkum a o zvýšení plateb za státní pojištěnce. K porušení koaliční smlouvy však nedošlo, a to z následujících důvodů.

V koaliční smlouvě je v kapitole„Principy koaliční spolupráce“ pod bodem č. 6 uvedeno: „Smluvní strany se zavazují, že vládní návrhy zákonů, a to: o státním rozpočtu, o daních a poplatcích, včetně zákonů na podporu jejich správy,…, budou předloženy výlučně jako koaličně dohodnuté ve smyslu bodu 5.“ V tom se píše: „Za koaličně dohodnutý se má takový vládní návrh, resp. Takové usnesení vlády, které podpoří alespoň polovina z přítomných ministrů z každé koaliční strany.“(.pdf, str. 31)

Hlasování o rozpočtu na vědu a výzkum, který je součástí státního rozpočtu, bylo dílčím hlasováním, které vláda zadala následně Babišovi k zapracování do státního rozpočtu. Nešlo tedy o vládní návrh zákona, kde by podle smlouvy byla požadována uvedená většina přítomných ministrů. Smlouva proto porušena spíše nebyla, byť jde spíše o spor mezi partnery ve vládě.

Podle ČSSD a KDU-ČSL k porušení koaliční smlouvy nedošlo, protože to, co vláda projednávala, nespadalo do žádné kategorie uvedené v koaliční smlouvě. Předseda rozpočtového výboru sněmovny Václav Votava (ČSSD) upozornil, že se nejednalo o hlasování konečného návrhu státního rozpočtu.

Finální hlasování o návrhu zákona o státním rozpočtu na vládě skutečně již proběhlo konsenzuálně a podle koaliční smlouvy. Vláda se na rozpočtu shodla (.doc - bod 7) 21. září 2016. Pro návrh hlasovalo 14 členů vlády a 1 se zdržel. Zde tedy byla koaliční smlouva dodržena.

Ministr Babiš dále tvrdí, že o státním rozpočtu se hlasuje většinou ministrů z každé strany. To ale není pravda, protože v koaliční smlouvě stojí: „... alespoň polovina z přítomných ministrů z každé koaliční strany.“

Uveďme tuto záměnu na příkladu. Hnutí ANO má 6 členů ve vládě, tedy podle Babišova prohlášení by bylo potřeba, aby vždy alespoň 4 hlasovali pro návrhy. Podle dohody mezi vládními stranami je to ovšem tak, že je potřeba většina přítomných - to tedy mohou být i 2 členové vlády.

Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý. Nedošlo k porušení koaliční smlouvy a ministr Babiš navíc nesprávně líčí způsob hlasování uvedený v bodě 5 koaliční smlouvy.

Bývalý vedoucí záchranné služby Libereckého kraje a nynější poslanec měl pravdu, že se před několika lety hovořilo o přeplácení lékařů liberecké záchranné služby.

O nadprůměrných platech lékařů záchranné služby v Libereckém kraji informoval audit z roku 2013, na jehož výsledky upozorňoval Liberecký kraj i Česká televize. Z tzv. manažerského shrnutí (.pdf) vyplývá, že náklady na mzdy stouply v letech 2010-2013 o více než 25 %, průměrný plat lékaře tedy činil téměř 96 tisíc korun i s přesčasy. Audit upozornil i na další plýtvání a za těchto okolností byl Stanislav Mackovík odvolán ze své funkce vedoucího záchranné služby. První část výroku tedy hodnotíme jako pravdivou.

Ve Frýdlantském výběžku zajišť ovala tuto péči soukromá společnost, mediální zdroje však potvrzují její omezování.

Není možné zjistit, jak dlouho již lékaři záchranné služby ve Frýdlantu pracují a zda nebyla část z nich nahrazena lékaři odjinud. Vcelku výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože není možné doložit zejména informace o konkrétních lékařích působících v tomto regionu.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo doložit z žádného otevřeného zdroje skutečnost, že dohoda existovala a že v ní bylo zmíněno to, co ministr Chovanec tvrdí.

Vztah k Číně je pro současnou vládu premiéra Sobotky jedním ze zásadních bodů zahraniční politiky i přes to, že tato nová čínská politika není zmíněna v programovém prohlášení vlády a v nové koncepci zahraniční politiky ČR z roku 2015 je jí věnován jen vágní odstavec.

Již krátce po zahájení fungování vlády ovšem dochází 23. dubna 2014 k schválení cesty ministra Zaorálka do Číny po 15 letech. Ta měla vzájemné vztahy mezi Čínou a ČR oživit. Při této příležitosti premiér na tiskové konferenci (.mp3, čas 1:16) tuto novou politiku odvozuje především ze společné zahraniční politiky EU vůči Číně - tedy politika jedné Číny a Charty OSN - princip nevměšování se do vnitřních záležitostí státu.

Pokud jde o postoj EU, na který se zde vrcholní představitelé odkazují, je situace ohledně Číny komplikovanější.

Co se týče existenci samotné dohody o kontaktech s dalajlámou na vládě, o které hovoří ministr Chovanec, tak zde lze z vycházet jen z vyjádření účastníků jednání vlády. Lubomír Zaorálek pro TV Prima (video, 14:15) popsal situaci tak, že se v roce 2014 na jednání vlády dohodli na určitých postupech chování se k Číně. Případné kontakty s dalajlámou měly být konzultovány s ministerstvem zahraničních věcí. Pokud by šlo o soukromou návštěvu, neměl by být podle ministra Zaorálka problém.

Jím spravované ministerstvo skutečně vydalo 17. října 2016 prohlášení, že dohodnuté věci v rámci Společného prohlášení o navázání strategického partnerství (pozn. princip jedné Číny) platí, ale že k soukromému programu (zde setkání s dalajlámou u ministra Hermana) členů vlády se nevyjadřuje.

Pokud jde o druhou stranu, ministr Herman se vyjádřil na svém Twitteru takto:

To potvrdila ČTK i bývalá ministryně pro místní rozvoj a současná česká eurokomisařka Věra Jourová. Ta ČTK řekla, že Herman už před dvěma lety, kdy byla ještě ministryní pro místní rozvoj, na jednání vlády řekl, že mu nebude nikdo zakazovat, aby se sešel s dalajlámou.

V pondělí po odvysílání pořadu se k danému vyjádřila Jourová i pro Novinky.cz. Uvedla:

„Můžu dosvědčit, že poté, co jsme odsouhlasili tu smlouvu, tak pan ministr Herman řekl, že mu nikdo nemůže zakázat, aby se setkal s dalajlamou. Pamatuji si ten výrazný okamžik, kdy se proti tomu pan Herman ohradil, že je ministr vlády v demokratické zemi a že takovou podmínku nepřijímá. Pokud si dobře vzpomínám, tak tento požadavek zakotven ve smlouvě přímo není, že to bylo řečeno jenom jako důsledek smlouvy. A k tomu se právě pan Herman vyjádřil, že to je pro něj nepřijatelné.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný především proto, že daná dohoda byla formulována jen ústně a není možné ji tedy potvrdit. Interpretace jednotlivých aktérů se značně liší.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože na většině strojírenských oborů ve Zlínském kraji je převis přihlášených nad těmi, kdo jsou nakonec přijati.

Zlínský kraj je zřizovatelem 18 středních škol, které nabízejí strojírenské obory. Přestože je v řadě z nich markantní převis poptávky ze strany uchazečů, nejedná se o jednotnou situaci pro území celého kraje. Poměr podaných přihlášek (školní rok 2015/2016) na strojní obory s počtem přijatých studentů znázorňuje následující tabulka (.xls; data dopočítána podle zdroje v prvním odkazu).

U 13 z 38 nabídek byla poptávka více než jeden krát větší než počet míst, ovšem skoro u všech bylo uchazečů více než přijatých. Jak je patrné, u stěžejních strojních oborů, jako jsou Strojní mechanik (23-51-H/01), Obráběč kovů (23-56-H/01), Mechanik seřizovač (23-45-L/01) a Strojírenství (23-41-M/01), je skutečně velký převis poptávky a nabídky. Jedná se však primárně o větší města (Zlín, Uherský Brod, Vsetín, Kroměříž).

Obecně lze tvrdit, že u všech nabízených oborů došlo k naplnění kapacit. Navrátil (ČSSD) má tedy pravdu, zájem o strojírenské obory skutečně převyšuje nabídku míst ve školách. Nejzásadnější převis uchazečů je ve Zlíně, kde každoročně přijmou (.xls) kolem 30 (případně 60) žáků. Přesto se stalo, že v Otrokovicích, Kroměříži a Vsetíně navzdory zájmu studentů neotevřeli obor Karosař. Ve 3, potažmo 5 případech byly kapacity naplněny přesně.

Pokud jde o počty studentů ve strojírenství, ve školním roce 2007/2008 studovalo tyto obory 3502 žáků. Jednalo se o třetí nejpreferovanější obor ve Zlínském kraji. Před ním stálo jen studium Obecné přípravy (gymnázia) a Ekonomika a administrativa (.pdf, Tabulka č.15). O čtyři roky (.pdf) později byly strojírenské obory druhou nejčastěji volenou studijní alternativou, přestože se počet žáků snížil na 2381 (Tabulka P5, str. 78).

Dle dlouhodobého záměru Zlínského kraje se však ve školním roce 2015/2016 (.pdf) počet studentů zmíněného oboru zvýšil, a to na 3060 (Tabulka P5, str. 101). Zlínský kraj se v tomto ohledu snaží od roku 2007 podpořit řemesla v odborném školství finančními příspěvky.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5-10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210), v Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10), v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Komunistický režim volební povinnost vyžadoval volebním zákonem č. 75/1948 Sb., který v otázce povinnosti voličů volit, kopíroval volební zákon třetí republiky z roku 1946. Zároveň byla úprava volební povinnosti prakticky totožná s volebním zákonem z první republiky, lišily se pouze v možnosti voliče vhodit tzv. bílý lístek (nezvolit žádnou ze stran) a ve výši pokuty, jejíž horní hranice se zvýšila na 10 000 Kčs. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 27/1954 Sb., který volební povinnost vypustil. Od poloviny roku 1954 tedy volební povinnost formálně neexistovala, přesto dle údajů Českého statistického úřadu volební účast nespadla až do voleb v roce 1990 pod hranici 99%.

Komunisté sice povinnou volební účast v pravém slova smyslu nezavedli, neboť pouze převzali již dříve účinný zákon, který nakonec také zrušili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Prezident Miloš Zeman a jeho vláda sice přijali zákon o krajích z roku 2000, ale kraje jako vyšší územně samosprávné celky zakotvil již ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků z roku 1997, historie krajské samosprávy je ještě o něco delší, výrok je tedy nepravdivý.

Miloš Zeman a jeho vláda, která vládla mezi lety 1998–2002, přijala zákon o krajích, který sice vzniklým krajům svěřil faktické pravomoci, ale samotné kraje již existovaly. Předcházel mu totiž zmíněný ústavní zákon, přijatý již v roce 1997 za druhé vlády Václava Klause, který byl předložen tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2000.

Půjdeme-li ještě dále do historie krajské samosprávy v Čechách a na Moravě, účinný je stále také zákon o územním členění státu z roku 1960, který zde již tehdy ustavil 8 krajů. Podle tohoto rozdělení je stále vykonávána zbytková státní správa či jsou rozděleny krajské soudy. S krajskou samosprávou počítá odpočátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním. Ústavní zákon Klausovy vlády ji upravil tak, že nadále se již nepočítalo se zřízením zemí.

Tvrzení, že by Zemanova vláda prosadila krajskou správu, tedy není pravdivé.