Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože Senát nemá žádný vliv na rozhodování o výši minimální mzdy, tu určuje Vláda ČR svým nařízením.

Senát jako druhá komora Parlamentu ČR spolurozhoduje o schvalování téměř všech zákonů (kromě zákonů o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu). Jeho zamítavé usnesení ale může Poslanecká sněmovna až na několikvýjimek přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců. Kromě této kompetence může také Senát jako celek podat návrh zákona.

Výši minimální mzdy stanovuje dle zákoníku práce vláda svým nařízením. Pro rok 2017 to činí (.doc, str. 1 (čl. I odst. 2)) 11 000 Kč. Senát tedy nemá nejmenší vliv na rozhodnutí, které ji stanoví.

Zvýšení důchodů upravuje vláda každoročně svým nařízením, do letošního srpna ale mohla důchody zvýšit maximálně o tolik, kolik činil růst cen a o třetinu růstu mezd. Od letošní novely zákona může vláda zvýšit důchody maximálně o 2,7 %, což bylo schváleno i Senátem. Důchody se od 1. ledna 2017 průměrně zvýší o 308 Kč.

Placení nemocenské se vypočítává z denního vyměřovacího základu (započitatelný příjem za posledních 12 měsíců se dělí počtem započitatelných dnů v tomto období), který se redukuje pomocí 3 redukčních hranic. Výše těchto hranic je obecně stanovena v zákoně a na každý rok ji pak konkrétně vyhlašuje ministerstvo práce a sociálních věcí.

Senát tedy jako jedna ze zákonodárných komor spolurozhoduje o zvyšování důchodů (nyní již pouze v případě, že by se měl jejich růst zvýšit nad hranici 2,7 %) i o změně placení nemocenské. Aby o nich ale mohl senátor Škromach v příštím volebním období hlasovat, musí být navrhnuta novela stávajících zákonů (kterou může navrhnout i Senát). V takovém případě ale může být Senát přesto přehlasován Poslaneckou sněmovnou.

Vina za nesprávnou transpozici směrnice EIA, která zapříčinila pozdější neplatnost stanovisek EIA, nemůže být připisována na vrub nynější koaliční vlády, jak nekorektně činí Jan Zahradník.

EIA je procedura, při které se posuzuje vliv plánovaných staveb na veřejné zdraví a životní prostředí (vliv na živočichy, rostliny, ovzduší, krajinu, přírodní zdroje, kulturní památky, atd.). Tento proces je veden buď krajským úřadem, nebo ministerstvem životního prostředí.

Jan Zahradník má pravdu, když říká, že na stavbu dálnice D3 bylo vydáno kladné stanovisko EIA na posouzení vlivu na životní prostředí. Stalo se tak v únoru roku 2012, tedy ještě za vlády Petra Nečase. Tato stanoviska byla vydávána podle starého zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí z roku 2001.

Evropská komise však odmítla na začátku roku 2016 uznávat stanoviska EIA udělená podle zákona vzniklého před vstupem České republiky do EU, a to na základě formálního upozornění z dubna roku 2013 o zahájení řízení vůči České republice kvůli nesprávné transpozici směrnice EIA. To se dotýkalo 64 staveb, u kterých by se tedy celé řízení muselo opakovat, což by znamenalo výrazné zdržení.

Na základě této výzvy připravilo ministerstvo životního prostředí novelu zákona, která vyšla z vlády Bohuslava Sobotky a nabyla účinnost 1. dubna 2015. Jak již ale bylo zmíněno, Evropská komise i tak stanoviska podle starého zákona odmítla uznat.

Během projednávání se k této novele opakovaně vyjadřoval i poslanec Zahradník. Např. v 1. čtení uvedl:

„Především je třeba říct, že tato novela, kterou nám ministerstvo předkládá, jde vysoko nad rámec výtek, které nám adresovala Evropská komise. Zahrnujeme na naší národní úrovni taková ustanovení, která vůbec od nás nejsou vyžadována a která významně rozšíří byrokracii.(...)Dámy a pánové, myslím si, že nám nezbývá nic jiného než předloženou novelu zamítnout, přestat se bát Evropské unie. Dovoluji si požádat poslance vládního hnutí ANO, aby na svého kolegu pana ministra Brabce apelovali, aby se vymanil z vlivu ekologických aktivistů a přikázal svému ministerstvu připravit zákon pořádně, tak aby neškodil českému hospodářství. Dovoluji si proto navrhnout, abychom tento zákon v prvním čtení zamítli.“

Vláda Bohuslava Sobotky v červnu tohoto roku navrhla novelu zákona, která by nařízením vlády zařadila prioritní stavby na seznam výjimek, jež by mohly novým řízením EIA projít rychleji nebo v průběhu prací. Ta byla schválena a v účinnost vstoupila 5. srpna 2016.

Seznam těchto staveb byl vládou schválen 25. srpna 2016 a z úseků dálnice D3 obsahuje pouze obchvat Českých Budějovic. U zbylých tří úseků, které v tomto seznamu nefigurují a zároveň mají stanovisko EIA podle starého zákona, bude muset proběhnout nové řízení.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož stanoviska EIA se musí opakovat pouze u některých staveb a zároveň není možno z tohoto problému osočovat vládu Bohuslava Sobotky, která problém zdědila.

Ani vláda Petra Nečase, za které se stanoviska podle starého zákona vydávala, nezrušila EIA. Jak bylo uvedeno, stanoviska zrušena nebyla, Evropská komise pouze některá odmítla uznat.

V dubnu 2013 Liberecký kraj oznámil, že začne nakupovat plyn a elektřinu na komoditní burze. Kraj si od toho sliboval, že díky velikosti zakázky osloví i velké dodavatele, kterým bude stát za to jít s cenou dolů a kraj dosáhne na nižší cenu.

Na začátku roku 2016 kraj konstatoval, že prostřednictvím aukcí energií kraj v rozmezí let 2013-2017 ušetřil více než 153 milionů korun. Tato úspora tedy zahrnuje celé volební období 4 let, o kterém Půta mluví a zasahuje i do období dalšího. Reálně tak bude úspora pro volební období 2012-2016 o něco nižší. Do které rozpočtové kapitoly ušetřené finanční prostředky putovaly nicméně nejde z veřejně dostupných zdrojů dohledat. Vzhledem k výrazně nižší částce však výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Relokace lidí do České republiky probíhá pomalu: naposledy 29. 8. 2016 (den po odvysílání OVM) bylo přesídleno 8 lidí z Řecka a podle ministerstva vnitra k prověřování dalších lidí momentálně nedochází.

Dohromady se v ČR díky kvótám nachází 12 lidí. Nelze však ověřit, jaké jsou přesné důvody pomalého přijímání migrantů. Z povahy věci nejsme navíc schopni blíže zjistit, jak probíhají bezpečnostní prověrky lidí v Řecku, Itálii nebo Turecku, odkud mají být přesídleni. (Ministr Chovanec nicméně prohlásil, že ČR letos nebude kvůli politické situaci v Turecku přijímat žádné migranty přebývající v této zemi.)

Podle ministerstva vnitra, které vydalo slovníček pojmů týkající se migrační krize, je přesídlení definováno jako: „přemístění osoby v postavení uprchlíka která se nachází mimo území EU. ČR nemá právní povinnost tyto osoby přijímat. Zákon o azylu však takový postup v případě potřeby umožňuje.“

V případě relokace se jedná o proces transferu osob z jednoho členského státu EU, který jim udělil mezinárodní ochranu, do jiného členského státu EU, který jim zajistí ochranu podobného druhu.

Vláda se dobrovolně zavázala k přijetí 1500 uprchlíků a počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14–15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob.

Jak uvedl tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza:„Přijímací mechanismus je rozdělen do několika částí. Prvním z nich je kontrola. Dále budeme diskutovat s lidmi ještě v zemích, odkud přicházejí a seznámíme je s tím, co je zde čeká. Ve chvíli kdy přijedou do České republiky, musí projít standartním azylovým řízením.“

Rozhodnutí, zda žadatel obdrží azyl, či ne, vydá Ministerstvo vnitra do 90 dnů. Tato lhůta však může být prodloužena. V případě že je žádosti vyhověno, žadatel se stává azylantem a získává trvalý pobyt na území ČR.

Pokud je žádost odmítnuta, může azylant do 15 dnů podat proti rozhodnutí rozklad. Žádost je považována za neodůvodněnou, pokud žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody nebo úmyslně uvádí nesprávné údaje. V průběhu tohoto ověřování je žadatel povinen pobývat v přijímacím středisku. Následně je přemístěn do pobytového střediska.

Podle ministerstva vnitra v případě přesidlování procházejí všichni uprchlíci šestiměsíčním integračním programem, jehož součástí je nejen velmi intenzivní kurz českého jazyka, ale také kulturně-orientačně integrační kurz. Po jeho skončení jsou jednotliví uprchlíci přestěhováni do integračních bytů v obcích po celé České republice, kde jejich integrace do české společnosti nadále pokračuje.

Vláda České republiky na svém jednání 18. dubna rozhodla, že navrhne prezidentu republiky k povýšení do hodnosti generálmajora policejního prezidenta Tomáše Tuhého.

Pro toto hlasovali všichni (.doc - usnesení 350, 24. bod jednání) přítomní členové vlády. Konkrétně jich bylo 12. Podle zápisu byli jednání přítomni i ministři za hnutí ANO - Babiš, Stropnický, Pelikán i Ťok. Vyplývá to z navržených a projednávaných bodů, které předkládali právě tito konkrétní ministři.

Podle zákona o Policii České republiky je kompetence ke zřizování jednotlivých celorepublikových útvarů skutečně v pravomoci policejního prezidenta.

Ivan Mařák má pravdu v tom, že Zlínský kraj obdržel anticenu Zavřeno. Ve zbývající části výroku však skutečnost značně zkresluje. Spojuje totiž dohromady několik odlišných skutečností, přičemž z plnění nesprávně viní úředníka krajského úřadu.

Předně, anticenu Zavřeno obdržel Zlínský kraj za rok 2015, a to za rozsáhlé obstrukce v oblasti přístupu k informacím. V tomto případě v letech 2012–2015 krajský úřad ve Zlíně odmítal Luďku Maděrovi vydat údaje o odměnách vedoucích odborů a ředitele krajského úřadu Zlínského kraje.

Co se týče odškodnění Luďka Maděry, bylo mu přiznáno rozsudkem (.pdf) Okresního soudu ve Zlíně v dubnu 2015 a v prosinci téhož roku jej potvrdil (.pdf) Krajský soud v Brně. Maděrovi soudy přiznaly částku 40.171,23 Kč jako odškodnění za nemateriální újmu způsobenou v důsledku průtahů v řízení a s nimi spojeným, pro žalobce nepříznivým, stavem nejistoty (str. 13–14). Více o případu naleznete zde. V této věci není zpráv o tom, že by kdy došlo k exekuci.

Mařák tak patrně zaměnil dva případy, přičemž jeden z nich zcela dezinterpretoval. Případ, který došel až k exekuci, byl případ rozhodnutý Krajským soudem v Brně již v roce 2012, tedy 3 roky před přiznáním odškodnění, kdy bylo rozsudkem tohoto soudu zrušeno rozhodnutí krajského úřadu. To schválilo nevydání informace Magistrátem města Zlína a zároveň byla Maděrovi jakožto straně, která ze sporu vyšla vítězně, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

Připomeňme, že kauza začala žádostí (.pdf) Luďka Maděry k Magistrátu města Zlína o poskytnutí informace o odměnách vedoucího oddělení informačního systému. Magistrát města Zlína žádosti nevyhověl, načež podal Luděk Maděra odvolání ke krajskému úřadu. Následovala řada rozhodnutí, přičemž nakonec krajský soud Maděrovi vyhověl a zrušil (.pdf, str. 1) rozhodnutí krajského úřadu ve Zlíně, který se zároveň zavázal zaplatit 12 200 Kč na nákladech řízení.

Kraj však v určené lhůtě náklady řízení Maděrovi nezaplatil, a proto se rozhodl podat návrh na exekuci. Dle mluvčí Zlínského kraje kraj včas nezaplatil kvůli selhání úředníka, který poté musel uhradit 6000 Kč exekutorovi. Zbylých 12 200 Kč poskytl kraj podle mluvčí ze svého rozpočtu.

Správně pak Maděra upozorňuje na to, že po vleklé kauze s nevydáváním informací a nezákonnými průtahy ani nyní nebyl krajský úřad schopen plnit v termínu.

Je tedy pravdou, že kraj dostal anticenu Zavřeno za rok 2015. V témže roce bylo vydáno rozhodnutí o odškodnění, které byl krajský úřad povinen zaplatit. V této věci není známo, zda došlo k exekuci. Mařák však zjevně zaměnil tento případ za případ o tři roky starší, kdy kraj měl stejnému aktéru zaplatit nikoli odškodnění, ale náklady na řízení. Zaplatit je musel z titulu soudního rozhodnutí - k plnění tedy muselo dojít, nehledě na činnost úředníků. Co se údajně stalo chybou jednoho úředníka byla skutečnost, že Maděra musel tyto náklady získat přes exekuci. Nakolik je zásadní chybou úředníka to, že navýší dlužnou částku o 50 % tím, že včas dluh nezaplatí, to ponecháváme mimo hodnocení.

Není však pravda, že by odškodnění, resp. náhradu nákladů, dostal Maděra vinou pochybení úředníka - dostal by jej tak jako tak. Důsledkem pochybení byla pouze nutnost sáhnout k exekučnímu řízení, což je právem každého úspěšného žalobce s vykonatelným rozsudkem.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože Valenta sice popisuje správně, že Zlínský kraj přichází o obyvatele, uvádí ovšem nesprávný absolutní počet lidí, kteří kraj opouštějí. Nekorektně popisuje také tento vývoj v čase a pomíjí, že do kraje se vrací mezi mladými skupinami také řada lidí. Mladých lidí do věku 30 let opouští kraj nanejvýš 300 ročně.

Podle dlouhodobého trendu se Zlínský kraj vylidňuje a opouštějí ho převážně mladí lidé. V tomto má Valenta pravdu. Nesouhlasí však počet lidí, kteří opustí kraj. Jenom „v roce 2015 se z kraje vystěhovalo (.pdf, str. 10) 3 725 lidí. Migrační saldo kraje v roce 2015 dosáhlo záporné hodnoty v počtu 142 osob“. Je tedy zjevné, že kromě odchodů lidí z kraje do něj obyvatelstvo také míří, byť v nižší míře.

Data ČSÚ od roku 2006 dokládají, že s výjimkou let 2007, 2008 a 2010 ze Zlínského kraje lidé odcházejí (v těchto 3 letech se více lidí do regionu přistěhovalo, než z něj odešlo). Největší rozdíl byl v roce 2012, kdy kraj přišel o 737 obyvatel. V žádném ze sledovaných let rozdíl mezi přistěhovanými a vystěhovanými nedosáhl na Valentou uvedených 900 lidí.

Na přiloženém grafu lze vidět, že nejvíc opouštějí kraj věkové skupiny 15–29 let a 30–49 let.

Stejně tak je ovšem v těchto skupinách nejvíce lidí, kteří do kraje míří.

Pokud budeme jako mladé lidi definovat skupinu do 30 let, saldo jejich odchodů z kraje od roku 2010 do roku 2015 dosahuje maximálně 300 lidí (viz grafy výše).

Poslední volby do krajského zastupitelstva se konaly 12. a 13. října 2012. Nová rada pak nastoupila 27. listopadu 2012. Půta tvrdí, že ekonomická rada hejtmana se sešla na začátku volebního období, ta se sešla v polovině dubna 2013.

Je skutečně pravda, že v této radě zasedá firma Denso - konkrétně ředitel Dr. Ing. Karel Balatka a akciová společnost Preciosa - generální ředitel Ing. Ludvík Karl. V tomto týmu zasedá také Lukáš Pytloun, který v roce 2009 získal titul Živnostník roku Libereckého kraje.

Co se týče tripartity, ta začala fungovat v listopadu roku 2014, jejímž předsedou byl zvolen Martin Půta. Členové Rady hospodářské a sociální dohody Libereckého kraje (RHSD) jsou rozděleni klasicky do tří stran (zástupci kraje, zaměstnanců a zaměstnavatelů) po sedmi členech. Půta zmiňuje, že tripartita byla obnovena. Skutečně byla, již v roce 2002 existovala Rada hospodářské a sociální dohody.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, politici jsou sice odpovědní za své jednání či hlasování, svým celým majetkem ale neručí.

František Gábor vyzdvihuje změnu režimu odpovědnosti před a po rekodifikaci občanského práva, v tomto případě však k výrazné změně nedošlo. I podle předchozího občanského zákoníku odpovídal každý za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, do této situace spadala i odpovědnost zastupitele.

Od nabytí účinnosti nového občanského zákoníku má zastupitel zákonem danou povinnost vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a pečlivostí, nebo-li s péčí řádného hospodáře. Při porušení této povinnosti odpovídá zastupitel za škodu. Omezení není dáno zde a nebylo dáno ani ve "starém" občanském zákoníku, v obou případech tedy zastupitel mohl být "dlužen" až do výše svého majetku (jinak je tomu například u zaměstnanců.) Právem žalovat zastupitele ale disponuje obec či kraj, ve které zastupitel působí, v takové situaci pak zastupitelé žalují sami sebe, potažmo své předchůdce, za své jednání či hlasování. Nutno je také zmínit, že v případě hlasování v kolektivním orgánu je zpravidla důsledkem dělená odpovědnost a dělená finanční náhrada.

Při vzniku nového občanského zákoníku se opravdu šířily informace, že budou zastupitelé ručit celým svým majetkem. Šlo pouze o nedorozumění v terminologii. Od 1.1. 2014 se přijetím zákona o obchodních korporacích pouze zpřísnily podmínky ručení členů statutárních orgánů obchodních korporací, mezi které obec či kraj ale nepatří. Kromě toho ručení je institutem, kdy určitý subjekt se stává povinným plnit za jiný subjekt v případě, že by ten nemohl plnit svůj dluh sám. Odpovědnost za škodu způsobenou špatným zastupitelským rozhodnutím s tímto zdaleka nesouvisí, zastupitelé by neplnili dluhy obce, pouze by zaplatili škodu, která vznikla v důsledku jejich podílu na hlasování.

Druhá část výroku hovoří o odměně pro zastupitele. Pokud přistoupíme na nejméně ohodnocenou zastupitelskou pozici v krajském zastupitelstvu, dle nařízení vlády (příloha 2) zjistíme, že zastupitel v kraji do 600 000 obyvatel pobírá odměnu až 3.859,- Kč měsíčně. Postupujeme-li stejně u obecního zastupitelstva (příloha 1), dojdeme k částce i menší než 299,- Kč měsíčně pro neuvolněné zastupitele obcí do 1000 obyvatel. František Gábor je však zastupitelem města Liberec, pohybuje se tedy přinejhorším v kategorii do 1.194,- Kč. Odměny zastupitelů se tedy mohou výrazně lišit. Výrok je však hodnocen jako nepravdivý především kvůli nekorektnímu vysvětlení zastupitelské odpovědnosti.

Povinná volební účast je atribut volebního systému, kterým státy řeší dlouhodobě klesající volební účast. V současnosti existují povinné volby v určité formě ve 28 státech světa a ve státě Georgia v USA. Ve Francii jde pouze o volby do senátu, ve Švýcarsku takto volí do jednoho z kantonů. Států, které uznávají volební povinnost ve všech volbách, je tedy 26, což tvoří asi 13 % z 203 zkoumaných zemí.

Povinná volební účast je zavedena v těchto státech: Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Demokratická republika Kongo, Kostarika, Kypr, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Francie (pouze senátní volby), Gabon, Řecko, Honduras, Libanon, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Mexiko, Nauru, Panama, Paraguay, Peru, Singapur, Švýcarsko (pouze kanton Schaffhausen), Thajsko, Turecko, Uruguay.

V některých státech nedochází k vymáhání této povinnosti (Kostarika, Dominikánská republika, Mexiko) , v jiných existují různé typy sankcí. Například ve Švýcarsku nebo v Argentině je to finanční postih, v Singapuru může dojít k odebrání hlasovacích práv.

Prezident Zeman zmínil možnost zavedení povinné volební účasti například letos v září v rozhovoru pro Českou televizi.