Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť i přes to, že ostatní sněmovní subjekty neprosazují zrušení Senátu, tak ani v programových dokumentech či legislativních snahách Úsvitu není tento krok obsažen. Problematické je tedy především samotné tvrzení, že zmíněnou snahu prosazuje hnutí Úsvit samotné.

V rámci programů parlamentních stran se návrhy na zrušení Senátu neobjevují. Asi nejvýrazněji toto téma veřejně prezentoval Petr Gazdík z politického hnutí Starostové a nezávislí v roce 2012 v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta. Nicméně samotné hnutí STAN podobnou myšlenku již dále nerozvíjelo.

Daný výrok je dále problematický v tom, že samotné hnutí Úsvit ve svém programovém dokumentu zrušení Senátu nijak nezmiňuje. Na internetu lze dohledat pouze rozhovory s Tomiem Okamurou, v nichž poukazuje na podle něj problematické fungování Senátu a uvažuje o možnosti jeho zrušení (viz zde nebo zde). Na jiném místě pak Okamura uvádí zrušení Senátu jako příklad hlasování v referendu, pokud by byl přijat někdejší návrh zákona o všeobecném referendu ve znění prosazovaném hnutím Úsvit.

Doposud se Úsvit v Poslanecké sněmovně nepokusil předložit příslušnou změnu a ve svých programových dokumentech není zrušení Senátu popsáno také.

Spíše pro informaci dodáváme rovněž názor některých mimoparlamentních stran na dané téma. Mezi politické strany prosazující zrušení Senátu patří Aktiv nezávislých občanů, v jehož programu se uvádí: "Požadujeme zavedení jednokomorového parlamentu poslanců, zrušení imunity vyjma politické činnosti. Senát považujeme vzhledem k jeho pravomocím za zbytečný a neefektivní".

Zrušení horní komory obhajují také Česká strana národně sociální (viz zde v sekci Řízení státu a výběr daní), Česká strana národně socialistická (viz zde v části zaměřené na státní správu a legislativu), Dělnická strana sociální spravedlnosti (viz zde v bodě Reforma ústavních institucí) a politická strana Moravané (viz zde v odstavci věnovaném ústavnímu pořádku).

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová sice řekla, že kontakty s lobbisty hnutí ANO zveřejňovat bude, zároveň však odkazovala na to, že je nejprve nutno přijmout definici termínu “lobbista”.

Jakub Michálek a Jaroslava Jermanová byli skutečně společně hosty pořadu Politické spektrum. Jakub Michálek vyjmenoval (0:34 a dále) mezi prioritami České pirátské strany také zveřejňování kontaktů s lobbisty na internetu. Jaroslava Jermanová na to posléze reaguje slovy, že postrádá definici slova lobbista, tudíž nedokáže říct, kdo to je (čas 3:35). Toto zopakovala i později (5:47), kdy řekla, že neexistuje oficiální definice lobbisty a je potřeba ji nejprve přesně stanovit, ale ANO je na to připravené a určitě bude kontakty zveřejňovat.

Z tohoto vyjádření vyvozujeme, že Jaroslava Jermanová tento svůj závazek podmiňovala právě přijetím definice lobbista. Tak to pochopila také Česká televize, která tuto interpretaci výroku uvedla ve shrnujícím článku.

Hnutí ANO nyní své kontakty s lobbisty nezveřejňuje.

Zda ODS byla nebo nebyla oslovena s dodáním portfolia odborníků do dozorčí rady ČEZ, není možné ve veřejně dostupných materiálech dohledat. Výrok Petra Fialy proto hodnotíme jako neověřitelný.

Jan Kohout působil jako ministr zahraničních věcí ve vládách Jana Fischera a Jiřího Rusnoka. Do srpna 2013 byl členem dozorčí rady ČEZu. Jan Kohout je spojen s Českou stranou sociálně demokratickou.

V podobném duchu se již vyjadřoval v námi sledované relaci Miroslav Kalousek, který tvrdil, "že poprvé po 20 letech nebyla opozice vyzvána k tomu, aby nominovala do těch klíčových společností jednoho svého odborníka, aspoň jednoho." Ačkoliv jsme kontaktovali příslušné politiky, nedostalo se nám od nich odpovědi, tudíž i toto tvrzení zůstává neověřitelné.

Ačkoliv lze vysledovat trend obsazování opozičních politiků do dozorčích rad státních a polostátních firem, nepodařilo se nám ověřit, zda ODS a další opoziční strany někdo oslovil či nikoliv.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, a to z několika důvodů. Sám Tomáš Macura si v následujícím výroku v zásadě protiřečí, když říká, že emise se mírně snižují.

K posouzení toho, zda se skutečně něco ohledně kvality ovzduší změnilo či ne, navíc nejsou k dispozici relevantní data. Český hydrometeorologický ústav zveřejňuje data se značným zpožděním a poslední dostupná jsou souhrnná data za rok 2012. Nejsou k dispozici údaje o stavu v roce 2013 a 2014, tedy za téměř polovinu zmiňovaného období. Není tedy jasné, na základě čeho Tomáš Macura hodnotí, že se "nezměnilo téměř nic".

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo dohledat konkrétní detaily, o nichž Šrámek ve svém výroku mluví. Absentují zdroje o nastrčených lidech, výzvě k rezignaci i vyloučení zmíněných osob.

Co se týče samotného sněmu, na němž byl Šrámek zvolen lídrem (97% podporou), ten se odehrál 1. července 2014. Šrámek na něm vystoupil s dlouhým kandidátským projevem. Tisková zpráva hnutí ANO z 3. července popisuje i samotné hlasování a zisk zmíněných 97 %. O problémech, které sněmu předcházely, však nemluví.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť zadlužení sice je důvodem sociálního vyloučení, avšak rozhodně ne jediným a často také ne primárním. Často se totiž obyvatelé začnou enormně zadlužovat až po přestěhování do této lokality.

V materiálu (.pdf), který na téma sociálního vyloučení vypracovalo občanské sdružení Společně k bezpečí, se jako důsledek procesu sociálního vyloučení uvádí chudoba, nízké příjmy, spojené s nízkým vzděláním či špatnými životními podmínkami, a stigmatizace ("onálepkování osob či skupiny osob jako problémových"). Teprve negativní návyky získané v sociálním vyloučení znemožňují těmto lidem chodit do práce a splácet dluhy. Studie uvádí, že někteří lidé se do sociálně vyloučené lokality mohou dostat kvůli vystěhování, které nastalo kvůli dluhům na nájemném v předchozím bydlišti.

Studie Člověka v tísni Černý Petr (.pdf) však poukazuje na fakt, že kauzalita může být často i opačná: "Někteří odborníci označují sociálně vyloučené lokality metaforicky jako „továrnyna neplatiče“. Jejich poznatky z terénu ukazují, že mnozí lidé se neplatiči stali až poté, co se v sociálně vyloučené lokalitě ocitli, a to v důsledku podmínek, které zde panují. (...) U mnohých lidí, kteří se do vyloučené lokality dostali pouze na základě úřední představy o jejich etnicitě, došlo k zadlužení až v důsledku zvýšení životních nákladů, způsobeného nedobrovolným přestěhováním do vyloučené lokality."

Tato studie také vyjmenovává vnější a vnitřní příčiny soc. vyloučení. Vnější příčinou může být např. sociální politika státu nebo trh práce a vnitřní příčinou např. právě zadlužení či ztráta pracovních návyků. Tyto jsou však většinou důsledkem oněch příčin vnějších.

Příčinami sociálního vyloučení na Ostravsku se zabývala také studie Agentury pro sociální začleňování (.pdf). Popisuje třináct sociálně vyloučených lokalit na území Ostravy. Ve třech případech je zmíněna jako příčina vzniku sestěhování neplatičů a dlužníků z jiných objektů. Zbylých deset vzniklo v důsledku své neatraktivity, zastaralosti, ztráty práce, nízkých cen a také cíleného sestěhování ze strany města.

Člověk žijící v soc. vyloučení se na tuto svou životní situaci začne adaptovat. "V důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti, a zpětně tak posilují a reprodukují stav vyloučení. (...) Způsoby adaptace na podmínky sociálního vyloučení zpětně ovlivňují a utvrzují stávající příčiny sociálního vyloučení či vyvolávají příčiny nové. Sociální vytěsňování je tedy nutno chápat jako cyklický a dynamický proces. Laicky bychom sociální vyloučení mohli nazvat „začarovaným kruhem“: způsoby, kterými se vyloučené osoby snaží řešit svou neblahou situaci, tuto situaci prohlubují."

Výrok hodnotíme jako zavádějící vzhledem k velkému zjednodušení v označení původce problému znečištění ovzduší benzo(a)pyrenem.

V Ostravě Porubě je skutečně zdokumentovaný dlouhodobý problém s benzo(a)pyrenem. Hodnoty naměřené v průběhu roku 2013 jsou dostupné na portálu ČHMÚ. Přidáváme i tabulku srovnávající hodnoty této látky v ovzduší v ostravském regionu taktéž z roku 2013. Souhrnná tabulka za roky 2006−2011 ukazuje, že v ročních průměrech dochází k překračování povolených limitů pravidelně.

Vypíchnutí hlavních tříd můžeme brát pouze jako rétorický nástroj, měřící stanice nejsou natolik četné a přesné, aby bylo možné takovou specifikaci podepřít konkrétními čísly. Je však více než pravděpodobné, že problém se neomezuje na hlavní třídy. Benzo(a)pyren je látka, která je schopná putovat až stovky kilometrů.

Ke zdrojům benzo(a)pyrenu uvádí nezisková organizace Arnika: " Benzo(a)pyren je přítomen v kouři ze spalování uhlí, dřeva, v automobilových výfukových plynech a v cigaretovém kouři. Významným zdrojem jsou průmyslové procesy, jako výroba plynu, koksu, zpracování černouhelného dehtu, výroba tepla a elektrické energie spalováním uhlí, spalovny. Benzo(a)pyren je také produkován při spalování v lokálních topeništích."

Neexistuje žádná studie, která by zvýšené hodnoty benzo(a)pyrenu v Ostravě Porubě přisuzovala hlavně dopravě. Vzhledem k výše uvedeným možným zdrojům benzo(a)pyrenu, zmíněné schopnosti putovat na dlouhé vzdálenosti nebo výkyvům v hodnotách v souvislosti s topnou sezónou lze konstatovat, že omezení příčiny na dopravu je velké zjednodušení situace. Ani absence továren v Porubě nemusí znamenat, že benzo(a)pyren naměřený právě tam nepochází odjinud.

Kvůli jednoznačnému označení dopravy jako původce problému, který skutečně existuje, hodnotíme výrok jako zavádějící. Neexistují podklady označující jako zdroj nadlimitních hodnot benzo(a)pyrenu v Ostravě Porubě právě dopravu. Pokud bychom argumentaci Lumíra Palyzy vzali z druhé strany, muselo by pak každé velké město čelit stejnému znečištění. Pohled na mapu EEA (European Enviromental Agency) znázorňující nadlimitní znečištění v Evropské unii však takovou tezi vyvrací.

Definice luxusního bytu je nespecifická a nejednotná. Zpráva (.pdf, str. 12) Ministerstva pro místní rozvoj uvádí následující: “ Podle „definitivních výsledků“ sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 zahrnoval bytový fond ČR celkem 4 756 572 bytů, z toho bylo 4 104 635 obydlených bytů, z nichž 43,7 % v rodinných domech a 55 % v bytových domech ”. Podle sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 ČSÚ bylo k datu v Praze 496 911 obydlených bytů a 55 163 rodinných domů (Tab. 9.1., str. 30). Sčítání lidu ČSÚ informuje (.pdf, str. 5), že nejvyšší podíly obydlených domů a bytů byly zaznamenány v hl. m. Praze (93,0 %, resp. 92,2 %). Pokud 496 911 bytů a 55 163 rodinných domů tvořilo 92,2 %, pak tedy 42 038 bytů bylo neobydlených a 4 666 domů neobydlených.

Číselné údaje pocházejí z roku 2011. V roce 2012 nabízeli realitní makléři v Praze přes šest tisíc nových volných bytů a dalších 2 300 bytů čekalo na dostavbu. Informoval o tom server praha.idnes.cz. Protože však parametry luxusního bytu nejsou jasně definovány, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Lubomír Zaorálek ve svém vyjádření kombinuje dvě otázky dohromady, a proto tvrzení vyznívá v neprospěch Ukrajiny.

Ve svém (jednostranném) sedmibodovém mírovém plánu Vladimir Putin ze dne 3. září 2014 skutečně požaduje (bod č. 2) " stažení prokyjevských ozbrojených složek do vzdálenosti vylučující možnost palby na osídlená území ".

Na druhou stranu multilaterální dohoda (rusky), tzv. Minská dohoda z 5. září 2014, mezi ukrajinskou vládou a zástupci separatistické Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky vůbec stažení ukrajinských vojsk nezmiňuje. Hovoří pouze o (bod č. 10) " stažení nelegálních ozbrojených skupin, vojenské výbavy a žoldáků z Ukrajiny ".

Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek má tedy sice pravdu, ale struktura jeho tvrzení je zavádějící, jelikož Putinovy požadavky, ať jsou jakékoliv, netvoří mezinárodněprávní odpovědnost pro ukrajinskou vládu v otázkách ústupu. To, že Ukrajinci neopustili pozice, neznamená, že by porušili dohodu o příměří.

O plánované reformě zpravodajských služeb informoval již v roce 2007 web ePrávo.cz a v březnu následujícího roku se reformou zabývaly také týdeníky Respekt a Týden.

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Jisté kroky k nastartování reformy zpravodajských služeb skutečně proběhly, jednalo se ovšem o dílčí změny a žádná komplexní reforma jako taková prozatím neproběhla.

Bezpečnostní rada státu 5. března 2008 schválila koncepci reformy tajných služeb, která měla mít za následek vznik rozvědky a kontrarozvědky namísto dosavadního Vojenského zpravodajství, Bezpečnostnía informační služby („kontrarozvědka“) a Úřadu pro zahraniční styky a informace („rozvědka“). ÚZSI je podřízen ministerstvu vnitra, VZ ministerstvu obrany. Po reformě by však všechny zpravodajské služby spadaly pod vládu a došlo by tak k propojení civilních a vojenských tajných služeb.

V dubnu 2008 jednání o reformě přerušili poslanci z bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Své výhrady vyslovila také armáda. Ministr vnitra Ivan Langer se tehdy rozhodl reformu odložit. Jako problematické bylo také hodnoceno to, že na rozdíl od BIS a VZ není ÚZSI nikým kontrolován. Od roku 2008 proběhlo 9 dílčích novel zákona o zpravodajských službách České republiky, žádná ale neměla charakter reformy.

O reformě se začalo znovu hovořit v červenci 2010, tedy nedlouho poté, co byla jmenována vláda Petra Nečase. Premiér Nečas změny v tajných službách podpořil, ale řekl také, že nepatří mezi priority jeho vlády. K reformě za jeho vlády nedošlo.

Situace se změnila po nástupu Sobotkovy vlády, která mezi svými prioritami v programovém prohlášení uvádí následující: „Posílení parlamentní kontroly zpravodajských služeb České republiky.“ Po půl roce jejího fungování se však začínají ozývat hlasy z koaličních lavic proti reformě.