Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť ministr Babiš podal (sk.) žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) 17. ledna 2012.

Předmětem žaloby jsou archivní dokumenty ÚPN, které implikují spolupráci Babiše se Státní bezpečností.

Proces začal skutečně s 18 měsičním zpoždění v červnu 2013.

Česká republika stejně jako zmíněné západoevropské země staví svoji politiku vůči Číně na pragmatických základech se snahou především zajistit ekonomickou spolupráci a vzájemný fungující obchod. S tímto cílem všechny země do jisté míry přivírají oči nad otázkou lidských práv, která bývá při jednáních zmíněna většinou jen deklaratorně, případně vůbec. České ministerstvo zahraničí však v jemném diplomatickém jazyce postoupilo na další stupínek, když oficiálně prohlásilo, že Čínu v těchto otázkách kritizovat nebude. Vzhledem k této skutečnosti tak výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť zmíněné země také kladou větší důraz na ekonomické cíle než lidská práva, ale zároveň nevydávají podobná progresivní vyjádření.

Kritizovaná část společného tiskového prohlášení ministerstev zahraničních věcí České republiky a Čínské lidové republiky je konkrétně tato: "Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě." Nepodařilo se nám najít prohlášení v podobném duchu, které by podepsala Francie. Francie nedávno slavila 50 let (ang.) diplomatických vztahů s Čínou. Při té příležitosti navštívil (ang.) Paříž čínský prezident Xi Jinping. S francouzským prezidentem Francois Hollandem podepsali několik především obchodních dohod. Nepodařilo se nám dohledat žádnou deklaraci týkající se Tibetu nebo politiky jedné Číny. Lidská práva však byla v jednáních zmíněna, Francois Hollande apeloval na jejich dodržování například u přípitku (fr.) při oficiální večeři.

Detailní porovnání zahraničních politik Německa, Francie, Velké Británie a Česka vůči Číne, respektive srovnání, do jaké míry jsou nebo nejsou stejné, není v možnostech naší práce. Omezíme se tedy na zkratku v podobě porovnání postoje k Tibetu. Porovnatelné prohlášení žádná ze zemí nepodepsala. Nicméně David Cameron (ang.) se ve snaze zlepšit vztahy s Čínou na konci lonského roku rozhodl nesetkat s Dalajlámou. Stejně tak Německo (ang.) od roku 2009 deklaruje podporu politice jedné Číny a vysocí představitelé státu se nesetkali s Dalajlámou na jeho návštěvě země. Žádná ze zemí však nevydala oficiální stanovisko vysloveně odmítající samostatnost Tibetu.

Z toho důvodu, že jsme nedohledali konkrétní text, který měla Francie podepsat, a z nějž mělo vycházet i české prohlášení, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože Evropský parlament několik zpráv vydal v souvislosti se zmíněným projektem e-government, a nebylo blíže specifikováno, kterých šest zpráv bylo konkrétně myšleno.

Vzhledem k této nedohledatelnosti informací je pak opravdu možné, že se o těchto zprávách v českých médiích neinformovalo, nicméně kvůli nejasné definici těchto zpráv to také nelze s jistotou potvrdit. Nepotvrdila to ani aktivita pana Ransdorfa na stránkách Evropského parlamentu a ani na oficiálních stránkách frakce GUE/NGL, jejímž je členem se o těchto zprávách nepíše.

Výrok hodnotíme na základě dohledané legislativy z roku 1949 a současné úpravy tzv. církevních restitucí jako pravdivý.

Zmíněný závazek (formou přijatého zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem) byl skutečně přijat, a to v roce 1949, v účinnost vstoupil 1. listopadu tohoto roku. Tento zákon měl zajistit církvím finanční fungování, které by bylo díky zestátněnému majetku církví jinak nemožné.

Od 1. ledna 2013 platí zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (tzv. církevní restituce). Ten církvím přisuzuje možnost nabýt zpět znárodněný majetek, případně získat odškodnění za majetek, který již není možné vrátit.

V zákoně je také stanovena doba, po níž nastane odluka církví od státu. Ta je stanovena na 17 let od doby účinnosti zákona, aktuálně se tedy jedná o Jurečkou uvedených 16 let.

Upravuje to paragraf 17 zákona:

"§ 17 Příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností
(1) Po dobu 17 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (dále jen „přechodné období“) stát vyplácí dotčeným církvím a náboženským společnostem příspěvek na podporu jejich činnosti (dále jen „příspěvek“).
(2) V prvních třech letech přechodného období se výše příspěvku rovná částce poskytnuté dotčené církvi a náboženské společnosti na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, v roce 2011.
(3) Výše příspěvku se od čtvrtého roku přechodného období každoročně snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce přechodného období.
(4) Příspěvek se vyplácí na kalendářní rok, a to vždy nejpozději do 31. ledna kalendářního roku, na který je určen.
(5) Příspěvek není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění."

Výrok předsedy vlády je hodnocen jako zavádějící. Správně Sobotka popisuje možné problémy s čerpáním evropských prostředků, jež mohou nastat v souvislosti s nepřijetím novel služebního zákona či novely o EIA. Sobotka však také tvrdí, že tyto problémy již byly překonány, což není korektní, neboť byť má vláda v úmyslu skutečně v žádoucích termínech služební zákon přijmout, prozatím se tak nestalo.

Zmiňovaný služební zákon (jeho absence) je dlouhodobě popisován jako možná překážka budoucího čerpání fondů EU. Česká republika je jedinou zemí EU, která podobný zákon prozatím nemá (doplňme, že zákon byl již schválen, nicméně dlouhodobě je odkládána jeho účinnost).

Co se týče novely zákona EIA, o situaci informoval v září 2013 týdeník Euro: "Evropa v dokumentu sice nic o zastavení proudu dotací přímo neříká, ale mezi řádky to vyčetli jak odborníci z neziskových organizací, tak ministerstvo dopravy, kterého se problém týká asi nejvíce. „Podle mého názoru to velmi pravděpodobně může tento výsledek přinést. Řízení nemíří přímo na proud dotací, ale řada evropských plateb je podmíněna dodržováním evropských předpisů. Kdyby ty naše přejaté nebyly s těmi evropskými v souladu, byl by to důvod pro zastavení dotací,“ říká právník Pavel Černý z Ekologického právního servisu." Týdeník rovněž uvádí, že vláda byla o situaci informována již 25. dubna, avšak z důvodu pádu vlády se již nepodařilo problém vyřešit.

K tomuto tématu se týdeník Euro znovu vrátil 3. března 2014. "Že nejde jen o plané „bububu“, potvrdili nespokojení komisaři naposledy letos v lednu, když rázně odmítli český návrh, že prekérní situaci vyřeší provizorně do poloviny roku a definitivně do dvou let. Zároveň se Unie několikrát pokusila rozpohybovat laxní Čechy upozorněním, že bez správného zakomponování evropské směrnice EIA do právního řádu neuzavře Dohodu o partnerství. To by znamenalo, že stávající dotace na stavby zastaví a zároveň nezačne posílat eura na nové programové období pro roky 2014 až 2020."

Podle článku České pozice probíhalo do 29. dubna 2014 připomínkové řízení. Evropská komise požaduje, aby novela nabyla účinnosti 1. ledna 2015. Návrh zákona (.pdf) skutečně počítá s účinností od 1. ledna 2015. Dle Plánu legislativních prací vlády by měl být návrh předložen v červnu 2014.

Problematickou částí výroku premiéra je ta, kdy hovoří o tom, že se vládě již povedlo zabránit pozastavení dotací. Ani zákon o státní službě ani novela zákona EIA ještě neprošly legislativním procesem, i když je nesporné, že vláda má jejich přijetí v úmyslu.

Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.

Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.

Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.

Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].

Je pravdou, že deficit důchodového účtu od roku 2010 roste. Ještě v roce 2008 byl přitom důchodový účet v plusu. Rok 2013 přinesl v tomto ohledu příznivý výsledek, neboť se růst deficitu podařilo alespoň zpomalit.

Rozdíl příjmů a výdajů důchodového účtu (v miliardách Kč):

2007

13,3

2008

6

2009- 30,5

2010- 29,3

2011- 39,5

2012

- 49,42013- 49,7

Na webu rakouského Parlamentu, který sídlí v budově bývalé říšské rady, jsou oba pánové zmínění mezi významnými státníky, kteří v říšské radě působili (sekce "Lehr- und Gesellenjahre" bedeutender Staatsmänner).

Nepodařilo se nám však najít žádnou zmínku o tom, že by v sále byla nějak zachována či označena jejich původní místa. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Evropská komise na základě své Strategie Evropa 2020 dává každý rok členským zemím doporučení (ang.), na co se ve veřejném sektoru zaměřit. Doporučení za rok 2013 směřovala na oblasti snižování veřejného deficitu rozpočtu, reformu penzí a mj. také na oblast zdanění.

Dle vyjádření Evropské komise má Česká republika příliš vysoké zdanění v oblasti práce. To podle Komise brzdí vytváření nových pracovních míst. Na druhou stranu jsou daň z nemovitosti či silniční daň pod evropským průměrem. Doporučení Komise tedy směřuje především k nápravě těchto nerovností.

Není příliš velkým tajemstvím, že ČSSD i KSČM jsou dlouhodobě a stabilně proti druhému pilíři. Rovněž Věci veřejné lobbovaly za dobrovolný druhý pilíř, podle některých zdrojů (například Měšec.cz, blog Jana Macháčka, komentátora Respektu, či jiné) se dokonce o prosazení opt-outu zasadily právě ony. Při podzimních parlamentních volbách se již za druhý pilíř postavily jen strany ODS a TOP 09. Zatímco TOP 09 o povinný charakter druhého pilíře usilovala až do poslední chvíle, ODS se nakonec slovy svého tehdejšího předsedy Petra Nečase vyjádřila, že: "(...) nyní na to ale není zralá doba" (zdroj: ČTK). Proto v konečném důsledku TOP 09 nenašla dostatečnou podporu pro zavedení povinného vstupu do druhého pilíře důchodového spoření.

Kalouskův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.