Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý. V ČR je koordinací evropských politik pověřen Úřad vlády ČR (konkrétně Sekce pro evropské záležitosti a v jejím rámci Odbor koordinace evropských politik), klíčovou meziresortní institucí je pak Výbor pro EU. Předseda vlády může pověřit řízením tohoto výboru tajemníka pro evropské záležitosti, čímž je mu následně i podřízen. Právě tímto pak může předseda vlády, a tedy i nejsilnější strany koalice výrazně ovlivnit evropskou politiku.

Každá měna skutečně potřebuje monetární a fiskální politiku. V případě České republiky zastává fiskální politiku vláda a parlament, ti stanovují sazby daní a výdajové rámce pro sociální dávky, dotace, ostatní transfery.

Monetární politiku pak zastává Česká národní banka, k udržování měnové stability používá měnové intervence nebo úrokové sazby či povinné rezervy bank.

Na evropské úrovni tuto funkci zastává Evropská centrální banka spolu s centrálními bankami členských zemí eurozóny. Fiskální politika je pak v rukou jednotlivých vlád, ačkoliv především na nepřímé daně mají předpisy EU značný vliv (minimální sazby DPH apod.), určitá koordinace existuje i pro daně přímé. Přesto jsou v sazbách daní v EU značné rozdíly, a to jak pro fyzické (strana 6), tak pro právnické osoby (strana 5).

Z uvedených tabulek je také vidět, že severské země mají zavedenou daňovou progresi. Jak se dočteme z doprovodného textu u daně z příjmu fyzických osob, k uvedeným národním daním se navíc platí daně municipální, což řadí země jako Švédsko a Finsko k zemím s nejvyšší mírou zdanění v EU.

V rámci zachování národní daňové politiky TOP 09 ve svém programu píše: "V oblasti přímých daní podporujeme standardizaci účetních předpisů a postupů, které by přinesly snížení administrativních nákladů. Budeme však hájit právo členského státu stanovit si zcela nezávisle sazby i základy přímých daní."

Pro hájení zájmů České republiky je TOP 09 připravena udělat: "všechno pro to, aby ČR byla silným hráčem na půdě EU, hráčem schopným vytvářet funkční spojenectví k prosazování svých zájmů. Na druhou stranu se nebudeme rozpakovat použít právo veta v případech ohrožujících naše národní zájmy, pokud se nám nepodaří vyjednat řešení s těmito zájmy slučitelné. Za účelem účinného prosazování našich zájmů považujeme za důležitou spolupráci všech českých zástupců v institucích EU, tedy europoslanců, členů vlády zasedajících v Radě EU, českých diplomatů a expertů působících v pracovních skupinách Rady EU i Čechů působících jako kariérní úředníci v institucích EU. Budeme iniciovat vytvoření koordinačního mechanismu, který bude identifikovat témata společného zájmu důležitá pro ČR a doporučí českým zástupcům v institucích EU jednotný postup."

Všechny body, které Jiří Pospíšil zmínil ve svém výroku, jsou skutečně obsaženy ve volebním programu TOP 09, proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Nakolik je program "eurohujerský" či "eurooptimistický" nehodnotíme, jedná se o subjektivní konstatování. Hodnocení se týká toho, zda program TOP09 obsahuje zmíněné body.

Podle serveru cleareurope.eu a textu Garetha Hardinga z dubna tohoto roku bylo v roce 2012 v Evropském parlamentu 113 akreditovaných žurnalistů pracujících pro německá média. Novější data se nám nepodařilo dohledat. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika se skutečně již od roku 2009 v žebříčku propadá. Podle poslední zprávy (.pdf) Světového ekonomického fóra (WEF), které také sestavuje žebříček konkurenceschopnosti zemí, se Česká republika propadla o 7 míst na 46. příčku ze 148 hodnocených zemí.

WEF uvádí (.pdf, str. 6) i důvody tohoto pádu: "Přetrvávají obavy o kvalitu veřejných institucí v zemi. Co se týče důvěry občanů v politiky se Česká republika zařadila na 146. místo, níže se umístila jen Argentina a Libanon. Z důvodu rostoucího zadlužení se mírně zhoršilo makroekonomické prostředí, avšak vzhledem k dosaženému 55. místu, lze Českou republiku ve srovnání se zbytkem Evropy hodnotit jako stabilní. České podniky lze díky zavádění nových technologií hodnotit jako poměrně sofistikované a inovativní. Celková konkurenceschopnost by mohla vzrůst v případě zkvalitnění vzdělávacího systému a zavedením větší flexibility na trhu práce."

Podle zprávy (.pdf, žebříček na str. 29) pro roky 2012-2013 se Česká republika nacházela na 39. místě a v předešlém období na 38. místě.

Česká republika vstoupila do Evropské unie k 1. květnu 2004. Je to tedy skutečně 10 let, co jsme v Evropské unii.

Se vstupem do EU akceptovala Česká republika i primární právo Evropské unie v celém jeho rozsahu, pokud nebyla v rámci přístupové smlouvy dojednána výjimka. Výjimku z povinnosti přijmout v nespecifikovaném časovém období euro si Česká republika nevyjednala, jak je patrné z přístupové smlouvy (.pdf) samotné nebo z kratšího dokumentu (.pdf) shrnujícího podstatné body smlouvy pro ČR, vypracovaného Ministerstvem zahraničních věcí.

Znění otázky v referendu bylo následující: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?" I otázka samotná tedy explicitně odkazuje na podmínky vyjednané v rámci smlouvy o přistoupení, a tedy i o závazku budoucího přijetí eura. Výrok Ivana Bartoše proto hodnotíme jako pravdivý.

V první části výroku se exministr Pospíšil nemýlí. Například německý občanský kodex BGB (anglická verze,) ze kterého český občanský zákoník vychází, či například španělský kodex (.pfd) čítají rovněž přes dva tisíce paragrafů.

V české právní úpravě je od 1. 1. 2014 aplikován institut zákonného předkupního práva u spoluvlastníků nemovitosti zejména u rodinných závodů (§ 70 4) či spoluvlastnictví pořízených pro případ smrti (§ 1124). Obdobně je tomu podle důvodové zprávy (.pdf, str. 256) k § 1125 nového občanského zákoníku v Rakousku či Německu. Oproti váhavé domněnce Jiřího Pospíšila, i francouzský Code civil (.pdf, str. 117, článek 815-14) zná zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovitostí. Důvodová zpráva však také popisuje nejednotnost evropských států v úpravě předkupního práva. Jak zdůrazňují například advokáti z renomované kanceláře bvp Braun Partners, v některých evropských státech ani zákonné předkupní právo neexistuje.

Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.

Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.

Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.

Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministr Jurečka se skutečně v červnu sešel se zástupci obchodních řetězců a jednal s nimi mimo jiné i o navýšení podílu českých potravin na pultech. Ten se v současné době pohybuje mezi 40 až 75 procenty. Ministr po setkání řekl: "Velmi důležité je, aby nabízely kvalitní zboží českých výrobců a producentů, protože zákazníci takové potraviny vyžadují. Také by to podpořilo české zemědělce."

Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která se zabývá mimo jiné kontrolou kvality potravin, pak může podle § 17 zákona 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, udělit pokutu ve výši až 50 milionů korun, pokud obchodník například "poruší povinnost dodržet požadavky na bezpečnost potravin stanovenou přímo použitelnými předpisy Evropských společenství upravujícími požadavky na potraviny", případně podle odstavce § 17 a) téhož zákona, který se zabývá klamavým značením potravin.

Výše uvedené informace potvrzují slova ministra Jurečky a jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Tato věta zazněla na tiskové konferenci k představení kandidátů Svobodných do Evropského parlamentu 20. února 2014 a pronesl ji Jiří Payne, dvojka na této kandidátce. Jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože kilo banánů u nás v době před vstupem do EU nestálo 9 Kč. Rovněž se nedá řící, že ve zbytku světa by cena banánů činila 9 Kč.

Pro ověření vývoje cen banánů jsme museli sáhnout do statistických ročenek ČSÚ z roku 2004 (.xls) a do té aktuální (.xls) pro srovnání. Z následující tabulky jasně vyplývá, že ačkoliv se cena mírně zvýšila, ani před vstupem do Unie nestálo kilo banánů devět korun.

rok

19952000200120022003 cena banánů (kg)

20,8425,9827,9227,5122,93rok

20052009201020112012 cena banánů (kg)

34,2026,7326,2726,1231,82

(ceny jsou v korunách za kilogram banánů první jakosti)

Z šetření spotřebitelských cen Eurostatu za rok 2012, které zahrnuje i nečlenské země jako Island či Turecko, pak vyplývá, že ceny banánů u nás jsou jedny z nejnižších ze srovnávaných zemí. Spotřebitelské ceny ve Spojených státech se podle šetření FAO (strana 7) pohybovaly v roce 2012 okolo 1,30 dolaru za kilogram (přibližně 25 korun), v Japonsku okolo 200 jenů (zhruba 49 korun) a v Číně 5 juanů (asi 16 korun). Nedá se tedy ani říci, že „zbytek světa" by měl banány za 9 korun.