Jednotný vnitřní trh Evropské unie znamená odstranění vnitřních tarifních omezení mezi členskými státy a stejně tak i postupné odstranění netarifních omezení.

Nejčastěji uplatňovanou formou netarifního opatření je preferování "domácích" firem před těmi zahraničními a to například prostřednictvím státních podpor (dotace, státní zakázky, daňové zvýhodnění, atd.). Přesto, že se Evropská unie snaží postupně omezovat i tyto netarifní bariéry, existuje možnost výjimek, kdy jsou pro daný členský stát netarifní omezení volného obchodu buď dočasně (podpora v důsledku přírodních katastrof), či trvale (ochrana kulturního bohatství) dovolena.

Výše popsané tedy znamená, že netarifní omezení nejsou namířena proti jednotlivým členským státům (například proti českým podnikatelům), ale jsou všeobecná. Není zcela přesné, že díky netarifním omezením nemohou čeští podnikatelé prodávat své zboží do Evropy, protože mohou, a stejně tak se tato problematická oblast netýká pouze českých podnikatelů, ale naopak všech podnikatelů v Evropské unii a problémem českých podnikatelů tak tedy může být spíše nedostatečná konkurenceschopnost, než bariéry v rámci vnitřního trhu EU.

Je tedy pravdou, že některá omezení stále přetrvávají a pro české podnikatele mohou být omezující. Existují však další překážky, např. nedostatečná konkurenceschopnost, nicméně výrok ministra financí je možno považovat za korektní.

Základním pilířem koncepce hospodaření v Lesích ČR je takzvaná Dřevěná kniha (.pdf). Počítá s každoročním vypisováním pětiletých veřejných zakázek na těžbu ve státních lesích, konat se mají vždy jen na pětině území. Tendry mají mít podobu takzvaných komplexních zakázek. Jejich vítězové mají provádět jak pěstební práce, tak dřevo těžit a dále jej i prodávat.

Vítězné firmy musí pak pětinu vytěženého dřeva dál nabídnout prostřednictvím burzy či aukcí, aby se dřevo dostalo i na menší zpracovatele.

20 % vytěženého dřeva je tedy prodáváno systémem aukcí, a proto výrok označujeme za pravdivý s výhradou.

Jan Keller skutečně napsal knihu Sociologie organizace a byrokracie, která „seznamuje s vývojem a současným stavem bádání v oblasti velkých a komplexních moderních organizací“.

Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.

Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.

Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.

Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

O vstupu ČR do eurozóny rozhodne Vláda České republiky, Evropský parlament o zmíněné otázce skutečně rozhodovat nebude.

Proces vstupu popisuje např. Jan Filáček z ČNB: " Od chvíle, až vláda rozhodne o termínu přijetí eura, uplynou do přijetí eura zhruba tři roky. Důvodem je, že Česká republika musí splnit kurzové maastrichtské kritérium, které vyžaduje dvouleté úspěšné členství v tzv. kurzovém mechanismu ERM II. Teprve po úspěšném setrvání v tomto mechanismu a po splnění dalších kritérií bude jisté, že Česká republika zavede euro, a lze tak začít s finální fází technických příprav, jako je ražba národních eurových mincí. "

Minimální mzda je v České republice v současnosti 8 500 Kč. Hranice relativní chudoby, tak jak s ní pracuje ve svých šetřeních i ČSÚ, se nejčastěji stanovuje jako 60 % "mediánu ekvivalizovaného disponibilního příjmu domácností", což pak podle serveru Finance v roce 2013 skutečně odpovídalo 9 683 Kč čistého příjmu měsíčně. ČSÚ pak uvádí ve svém posledním šetření další statistiky týkající se míry ohrožení příjmovou chudobou (.xls; předběžná data).

V roce 2012 žilo v České republice pod hranicí chudoby 990 300 obyvatel, což je 9,6 % obyvatel.

Tyto údaje korespondují s výrokem Michaely Marksové-Tominové. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Z videa je zřejmé, že se nizozemští reportéři skutečně snažili europoslance Miloslava Ransdorfa zastavit a šli s ním skutečně až ke dveřím. Na videu je zachyceno také okolí jeho bytu, tudíž je možné, že někdo mohl rozpoznat přesnou lokalitu, ve které se byt nachází.

Česká republika stejně jako zmíněné západoevropské země staví svoji politiku vůči Číně na pragmatických základech se snahou především zajistit ekonomickou spolupráci a vzájemný fungující obchod. S tímto cílem všechny země do jisté míry přivírají oči nad otázkou lidských práv, která bývá při jednáních zmíněna většinou jen deklaratorně, případně vůbec. České ministerstvo zahraničí však v jemném diplomatickém jazyce postoupilo na další stupínek, když oficiálně prohlásilo, že Čínu v těchto otázkách kritizovat nebude. Vzhledem k této skutečnosti tak výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť zmíněné země také kladou větší důraz na ekonomické cíle než lidská práva, ale zároveň nevydávají podobná progresivní vyjádření.

Kritizovaná část společného tiskového prohlášení ministerstev zahraničních věcí České republiky a Čínské lidové republiky je konkrétně tato: "Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě." Nepodařilo se nám najít prohlášení v podobném duchu, které by podepsala Francie. Francie nedávno slavila 50 let (ang.) diplomatických vztahů s Čínou. Při té příležitosti navštívil (ang.) Paříž čínský prezident Xi Jinping. S francouzským prezidentem Francois Hollandem podepsali několik především obchodních dohod. Nepodařilo se nám dohledat žádnou deklaraci týkající se Tibetu nebo politiky jedné Číny. Lidská práva však byla v jednáních zmíněna, Francois Hollande apeloval na jejich dodržování například u přípitku (fr.) při oficiální večeři.

Detailní porovnání zahraničních politik Německa, Francie, Velké Británie a Česka vůči Číne, respektive srovnání, do jaké míry jsou nebo nejsou stejné, není v možnostech naší práce. Omezíme se tedy na zkratku v podobě porovnání postoje k Tibetu. Porovnatelné prohlášení žádná ze zemí nepodepsala. Nicméně David Cameron (ang.) se ve snaze zlepšit vztahy s Čínou na konci lonského roku rozhodl nesetkat s Dalajlámou. Stejně tak Německo (ang.) od roku 2009 deklaruje podporu politice jedné Číny a vysocí představitelé státu se nesetkali s Dalajlámou na jeho návštěvě země. Žádná ze zemí však nevydala oficiální stanovisko vysloveně odmítající samostatnost Tibetu.

Z toho důvodu, že jsme nedohledali konkrétní text, který měla Francie podepsat, a z nějž mělo vycházet i české prohlášení, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V Poslanecké sněmovně funguje Výbor pro evropské záležitosti. Sám o sobě uvádí: " Výbor pro evropské záležitosti (VEZ) hraje klíčovou úlohu při výkonu parlamentní kontroly evropské agendy v Poslanecké sněmovně. Patří mezi povinně zřizované výbory.
Projednává evropskou legislativu a sleduje její transpozici do českého právního řádu (například i prostřednictvím tzv. předběžných konzultací), zabývá se aktuálními evropskými tématy. V rámci své kompetence se vyjadřuje k vládním návrhům kandidátů na evropského komisaře, na soudce Evropského soudního dvora a k nominacím do orgánů EÚD, EIB a EBRD za ČR. Kontroluje také vládu před jednáním v Radě." Lze jej tedy považovat za nejvýznamější z hlediska EU.

Nejsme schopni posoudit, co konkrétně míní vicepremiér tvrzením o otloukánkovi. Tato část výroku tedy není součástí hodnocení.

Co se týká dalších bodů, tak je skutečností, že výbor se od ustavení Poslanecké sněmovny sešel již desetkrát, což dokládají pozvánky na jednotlivá jednání. V tomto ohledu se řadí mezi výbory s nejvíce schůzemi od začátku volebního období.

Nakolik byl o členství v tomto výboru zájem či nikoli, nejsme schopni z veřejných zdrojů doložit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Součástí nových pravidel pro Společnou zemědělskou politiku (SZP) pro rok 2014 je tzv. zelená platba neboli "greening". Tato platba tvoří 30 % z přímých plateb a jednou z podmínek pro získání této podpory je "diverzifikace plodin (nejméně 3 plodiny v osevním postupu, nejméně 5 % jedné a nejvíce 70 % jedné)".

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.