Analyzovali jsme senátní hlasování o návrzích zákonů, které znamenaly škrty pro důchodce či postižené a na jejich základě hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Senátor Miloš Vystrčil je senátorem od října 2010. Za tu dobu proběhlo několik hlasování, které sice důchodcům ani postiženým přímo "nesebrala" žádné peníze, ale vedla ke snížení jejich příjmů a nepřímo pak ke snížení životní úrovně.

Miloš Vystrčil například podpořil v prosinci 2012 tzv. daňový balíček, který mimo jiné novelizuje zákon o dani z příjmů a ruší slevy na dani pro pracující důchodce (bod 5, §35ba).

Podpořil i návrh novely zákona o důchodovém pojištění, která dočasně omezuje tempo valorizace penzí na třetinu inflace (namísto celé míry inflace, bod 3, §67).

Miloš Zeman má pravdu v tom, že ke změně či přijetí "obyčejných" zákonů není na rozdíl od Ústavy (a ústavních zákonů tvořících ve svém úhrnu ústavní pořádek) třeba kvalifikované většiny Parlamentu.

Nejedná se však o jediný rozdíl mezi těmito dvěma druhy právních předpisů, jak tvrdí prezident republiky. Zákony se od ústavy (a obecně ústavních zákonů) kromě odlišného legislativního procesu liší i v dalších aspektech. Mezi ně patří především rozdílná právní síla „obyčejných“ (podústavních) zákonů a zákonů ústavních. Ústavní zákon tak není pouze předpisem, který se obtížněji přijímá, ale zároveň předpisem vyšší právní síly, je tak prostým zákonům nadřazen. Zákon tak nesmí být v rozporu s ústavním zákonem, jinak by jej Ústavní soud zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

Dále mohou být některé legislativní akty přijaty pouze ve formě ústavního zákona, jedná se např. o změnu státních hranic podle čl. 11 Ústavy ČR. Další odlišnost se týká dokonce samotného legislativního procesu a pravomocí prezidenta v něm, jelikož podle čl. 50 odst. 1 Ústavy ČR má prezident právo vrátit do patnácti dnů od postoupení přijatý zákon, ovšem právě s výjimkou zákona ústavního.

Tento výčet rozdílů mezi prostými a ústavními zákony je jen demonstrativní, nikoliv taxativní. Každopádně však z výše uvedených důvodů považujeme výrok za nepravdivý.

V Programovém prohlášení vlády ČR v kapitole č. 2 Priority vlády se vláda vyjadřuje k obecnému referendu následovně: “Vláda předloží ústavní zákon o obecném referendu, včetně referenda na základě lidové iniciativy, který umožní občanům rozhodovat přímo o zásadních otázkách fungování státu”.

K historii referenda se vyjadřuje srovnávací studie č. 1.178 Parlamentního institutu: ”Česká republika zažila už řadu legislativních snah o uzákonění obecného referenda. Ustanovení o referendu bylo obsaženo v § 46 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920. Podle tohoto ustanovení zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, vláda měla právo se usnést, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se vládní návrh stát zákonem.

Hlavním smyslem toho bylo, aby referendum plnilo rozhodčí funkci mezi oběma komorami parlamentu, neboť jak Poslanecká sněmovna, tak i Senát mohl způsobit zamítnutí návrhu zákona. Prováděcí zákon nebyl nikdy vydán a referendum bylo tedy stejně prázdným pojmem, jakým zůstalo dodnes” (Bartáková, Petra, říjen 2006: Referenda ve vybraných zemích. Praha: Parlament ČR, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, str. 5, . pdf).

Po roce 1989, resp. 1992 tedy český občan “nebyl připraven” o možnost vyjádřit svůj názor v referendu. Tato možnost zůstala právně velmi obdobná jako před sametovou revolucí, tedy právem garantovaným předpisy nejvyšší právní síly bez platných prováděcích předpisů. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Alena Gajdůšková se takto vyjádřila 10. ledna 2014 v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Podle oficiálního webu Evropské unie platí v Unii 24 úředních jazyků, nikoliv 27. Čeština je nicméně skutečně jedním z nich. Evropský parlament je jednou z institucí EU a platí zde tedy stejná pravidla. Protože Alena Gajdůšková uvádí odlišný počet úředních jazyků, výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Po obsazení Československa a vytvoření Protektorátu došlo vzápětí i k pozastavení činnosti Řádu německých rytířů. Majetek byl podřízen říšsko – německé správě. Řád přestal za války fakticky existovat (.doc str. 3). Po vypuknutí druhé světové války byl řád pronásledován, řada jeho členů (zejména mužské větve) byla nacisty vězněna, popravena nebo zavražděna.

Po válce byl majetek řádu zabrán dekretem presidenta republiky č. 5, který se týká neplatnosti majetkových převodů na Německou říši a uvalení národní správy na německé a kolaborantské majetky. Ačkoliv nešlo o německou, ale nadnárodní, protinacisticky zaměřenou a nacisty pronásledovanou organizaci, československé (komunisty ovládané) ministerstvo zemědělství v roce 1946 vyhlásilo konfiskaci majetku řádu podle Benešových dekretů a následně ji provedlo.

V roce 1948 Nejvyšší správní soud nálezy ze dne 2. 2. 1948 a ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, o rozhodl o stížnosti Řádu německých rytířů a národní správy jeho statků v Bruntále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku.Stížnost národní správy byla odmítnuta a o stížnosti Řádu německých rytířů bylo rozhodnuto tak, že uvedené správní akty (konfiskace) byly zrušeny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II.ÚS 2904/08). Konfiskace prohlásil za neodůvodněné a nezákonné a vydal rozhodnutí, podle kterého náleží konfiskovaný majetek stále řádu. Komunistický převrat ale znemožnil převzetí majetku řádem.

Někteří členové řádu tedy byli za války uvězněni a řádu byla znemožněna činnost. Po válce jim byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován majetek, roku 1948 však Nejvyšší správní soud rozhodl o neoprávněnosti konfiskace. S jedinou výhradou (soud rozhodl roku 1948, nikoliv 1947) tak hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se ministr vnitra v demisi Pecina skutečně zmínil v Otázkách Václava Moravce 7. července 2013, že tato situace může nastat.

Konkrétně řekl:

„Ta situace může nastat samozřejmě, protože jestli pan plukovník Lessy vyhraje ten spor, pak jsme v právním vztahu, kdy máme dva policejní prezidenty a já budu muset řešit problém, který jsem samozřejmě nezavinil.“

Na základě nejnovějších dat Eurostatu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Nezaměstnanost mladých (do 25 let) podle tohoto úřadu činila v říjnu 18,6 % a dlouhodobě se pohybuje okolo 19 %. Celková nezaměstnanost však činila pouze 6,8 %, předtím se tři měsíce držela na 6,9 %.

Hodnota 7,6 %, uváděná europoslancem Vlasákem, odpovídá říjnovému ukazateli Podíl nezaměstnaných na obyvatelstvu, který od ledna 2013 zveřejňuje Úřad práce ČR. Tento ukazatel vyjadřuje “podíl dosažitelných uchazečů o zaměstnání ve věku 15 – 64 let ze všech obyvatel ve stejném věku“. Jak říká samo MPSV, tento ukazatel je nesrovnatelný s původním ukazatelem míry registrované nezaměstnanosti. Tato hodnota tedy není údajem vypovídajícím o míře nezaměstnanosti a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Obecný vzorec pro výpočet míry nezaměstnanosti (u) zní U/(E+U), kde U je počet nezaměstnaných a E počet zaměstnaných. Jedná se tedy o podíl nezaměstnaných na ekonomicky aktivním obyvatelstvu, nikoliv na veškerém obyvatelstvu (nezahrnuje například nepracující studenty, rodiče na rodičovské dovolené, invalidní a předčasné důchodce či lidi, kteří práci nehledají). Tuto metodiku také používá Eurostat, podrobně je popsána v bodě 3 poznámek v přiložené tiskové zprávě. Eurostat zároveň zahrnuje obyvatele ve věku 15 až 74 let (oproti ÚP - 64 let).

Podle informací serveru ihned.cz jsou přesné statistiky, týkající se neoprávněného držení ve vazbě, nezjistitelné. V roce 2012 bylo proplaceno za stížnosti na trestní stíhání, které obsahovaly i vazební stíhání, necelých 33 miliónů korun. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Podle serveru ihned.cz si Ministerstvo spravedlnosti nevede statistické záznamy o celkové velikosti odškodného za neopravné držení ve vazbě. Ministerstvo nerozlišuje stížnost na neoprávněné držení ve vazbě od ostatních žádostí, týkajících se celého trestního stíhání. Ministerstvo tedy může poskytnou pouze informace o celkovém odškodnění těch, kteří podali stížnost na trestní stíhání, která obsahovala i stížnost na držení ve vazbě a které bylo vyhověno. Tato částka by měla být vyšší než celkové odškodnění za vazební stíhání, ale v loňském roce činila jen 32 miliónů 762 tisíc.

Přikládáme vyjádření Ministerstva spravedlnosti:

„Ministerstvo bohužel nedisponuje přímo číslem, které by udávalo počet nezákonně vazebně stíhaných. Disponuje pouze statistikou, resp. počtem odškodněných za nezákonné trestní stíhání, což jsou většinou právě nezákonné vazby. Ani toto číslo nicméně není přesně, neboť jednak nelze zaručit, že se všichni dožadují odškodnění (byť to lze předpokládat), ale zejména se mnoho z nich domáhá odškodnění jak soudní, tak mimosoudní cestou, a následně se tak v ministerských statistikách objeví dvakrát. S jistotou lze tedy pouze konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v roce 2011 v 718 věcech, v roce 2012 v 802 věcech a letos zatím (stav k říjnu) v 817 věcech."

Není pravdou, že by Barrosova komise neudělala v otázce zjednodušení byrokracie nic. V r. 2007 byla založena expertní skupina zabývající se administrativní zátěží v čele s Edmundem Stoiberem. Skupina měla za úkol ve spolupráci s Komisí snížit administrativní zátěž. Cílem programu bylo snížit administrativní zátěž v oblasti podnikání o 25 % do r. 2012 a dle dostupných informací se jej podařilo naplnit.

Ve finanční oblasti byl dále také navržen např. program (.pdf) simplifikace pro víceletý finanční rámec 2014–2020. V r. 2013 byla také představena iniciativa REFIT, která má řešit zbytečnou administrativní a legislativní zátěž pro občany i podniky. Na základě výše zmíněných iniciativ Barrosovy komise tedy hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Prohlášení předsedy Evropské komise J. M. Barrosa z r. 2004, ve kterém by sliboval redukci byrokracie EU, se nám dohledat nepodařilo. Nicméně nevylučujeme, že může existovat.

Jeho projev (.doc) před Evropským parlamentem z r. 2004 při příležitosti schvalování nové Komise žádné zmínky o byrokracii neobsahoval. Priority stanovené Haagským programem z r. 2005 otázku byrokracie rovněž nezahrnují. Zmínku o zjednodušení legislativy a administrativy se nám však podařilo nalézt v pracovním programu Komise pro rok 2005 (.pdf, s. 10–12).

Výrok Andreje Babiše je hodnocen jako nepravdivý, neboť jím udávaná částka na reprezentaci je ve skutečnosti o 180 milionů korun odlišná. Babiš nezapočítal do této sumy výdaje 3 kapitol rozpočtu ČR, nýbrž pouze jedné z nich.

Schválený zákon o státním rozpočtu (.pdf) na rok 2014 uvádí výdaje na sport ve 3 kapitolách – Ministerstvo vnitra (výdaje na sportovní reprezentaci), obrany (zajištění státní sportovní reprezentace) a školství, mládeže a tělovýchovy (sportovní reprezentace/všeobecná sportovní činnost).

Reprezentace OstatníVnitro (str. 20) 48 mil.

Obrana (str. 13) 129 mil.

Školství (str. 30) 1065 mil. 1918 mil. Celkem 1242 mil. reprezentace plus ostatní - 3160 mil.

Celkem ze státního rozpočtu jde do sportu ve třech kapitolách 1,242 miliardy, což je o 180 milionů víc, než ministr financí uvádí. Rozdíl vzniká lehkým podhodnocením těchto výdajů v kapitole školství a nezapočítáním výdajů z kapitol resortů vnitra a obrany. Souhrnný výdaj na sport pak Babiš v rámci tolerance popisuje korektně.

Pro ilustraci dodáváme bližší popis výdajů v rámci Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany, tedy těch, které lídr hnutí ANO opominul.

Vnitro za peníze mu určené provozuje Centrum sportu Ministerstva vnitra, to především připravuje sportovce pro reprezentaci ČR. Web ministerstva přímo uvádí například nejúspěšnější resortní sportovce roku 2013.

Ministerstvo obrany pak výdaje do sportu směruje také k reprezentaci ČR, pro představu dodáváme seznam členů týmu pro nadcházející hry v Soči, kteří jsou zastoupeni v armádním klubu Dukla.