Výrok Jaromíra Drábka zazněl 22. 2. 2012 v pořadu Impulsy Václava Moravce.

Podle informací NKÚ, které zveřejnil server Aktuálně, ovšem k úsporám, o nichž mluvil Jaromír Drábek, nedošlo. Cena systému z původně nasmlouvaných 435 milionů korun vzrostla na dvě miliardy korun.

Zavedení nového systému vedlo také k výrazně dražšímu provozu výplaty dávek.

"Služby měly podle prováděcí smlouvy stát jen 107 milionů korun. Dodatky se ale jejich cena zvýšila na 1,6 miliardy korun. Cena služeb tak pětinásobně převyšuje cenu samotných licencí,"uvedla mluvčí NKÚ Olga Málková.

V článku MF Dnes z 24. 2. 2012 (dostupné pouze v tištěné verzi) s názvem "Kolabující systémy úřadů práce budou stát více než staré" se uvádí, že systém stál za pouhé první tři měsíce fungování 349,5 milionu korun.

Nový systém navíc přinesl zvýšené nároky na pracovníky úřadu a ministerstva, jak podotýká sám Drábek. Již zmiňovaný server Aktuálně uvádí, že množství přesčasových hodin vzrostlo mezi roky 2011 a 2012 více než desetinásobně (což se nutně muselo promítnout do celkových nákladů na systém).

Výrok jako celek hodnotíme jako neověřitelný, neboť jsme nenašli relevantní informace o zmíněném upozorňování v roce 2008 ze strany klub KSČM, který měl být v této činnosti osamocen.

Státní podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie zavedl v roce 2005 speciální zákon č. 180/2005 Sb. (pdf.), ve kterém byly také vyhlášeny dotační podmínky a garantované výkupní ceny pro solární elektrárny.

Hlasování o výše zmíněném návrhu zákona proběhlo následovně:

Výsledky 513. hlasování podle politických klubů:

Politický klub

PRO

PROTI

zdržel se

celkem

ČSSD

57

0

2

59

ODS

0

42

6

48

KSČM

22

1

10

33

KDU-ČSL

17

1

0

18

US-DEU

6

0

17

nezařazení

1

00

1

celkem

103

4419

166

Na základě výsledků hlasování je vidět, že schválení tohoto zákona bylo v režii ČSSD, KSČM a KDU-ČSL. Všichni přítomní poslanci za ODS (mimo těch, co se zdrželi) hlasovali proti tomuto návrhu.

Vyhlášené dotační podmínky vedly zejména v letech 2009 a 2010 k prudkému nárůstu výstavby solárních elektráren od malých až po velkoplošné, který způsobil hrozbu zdražení elektrické energie pro odběratele ve státě o desítky procent. Kritická situace vedla vládu k tomu, že nechala v režimu legislativní nouze v září 2010 schválit novelu zákona, která pro další nově postavené solární elektrárny, zejména velkoplošné, podporu značně omezuje. Pro tento návrh hlasovaly strany napříč politickým spektrem. Elektrárny postavené do konce roku 2010 však mají zaručeny extrémně zvýhodněné výkupní ceny elektřiny na dobu 20 let. Zákon pak byl od 1. ledna 2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb. (pdf.), o podporovaných zdrojích energie.

Nepodařilo se nám dohledat informace, které by potvrzovaly či vyvracely, že KSČM byla jediným politickým klubem, který (od r.2008) upozrňoval na tento zákon, jakožto špatně nastavený. Podíváme-li se např. na vystoupení samotné poslankyně Konečné v Poslanecké sněmovně za rok 2008, zjistíme, že ona osobně tuto problematiku ve svých vystoupeních neřešila. Nicméně nelze vyloučit, že zmíněnou otázku neotevřen jiný poslanec KSČM a to jak ve Sněmovně, tak i mimo ni.

Mediální zmínku o této problematice lze dohledat v Parlamentních listech z 18. března 2010 ze článku samotné poslankyně Konečné. Ta upozorňuje na to, že " Již při projednávání zákona v roce 2005 byli poslanci upozorňováni na rizika spojená s nastavením nepřiměřeně vysokých výkupních cen. Tehdejší oponenti byli automaticky označováni za antiekology a díky tomuto tlaku byly jejich hlasy úspěšně umlčeny."

Je však otázkou, když již při schvalování byli poslanci na tato rizika upozorňováni, proč pro zákon hlasovalo 22 poslanců KSČM a proti byl jen 1.

Nicméně ani tato zmínka nedokládá, že klub KSČM jako jediný na problém již v roce 2008 upozorňoval. Výrok jako celek je tedy hodnocen jako neověřitelný a to právě z toho důvodů, že jsme nedohledali fakta o postojích klubů v PSP k této věci v roce 2008.

24. ledna 2014 Andrej Babiš pro deník Insider uvedl, že Antonín Lébl by mohl být kandidátem hnutí ANO na pozici náměstka pro oblast sportu na Ministerstvu školství (dále "MŠMT").

1. února již však nový ministr školství Marcel Chládek ČTK sdělil, že se s Andrejem Babišem dohodl, že hnutí ANO bude moci nominovat svého člena na některý z dalších ministerských postů.Také se při této příležitosti zmínil o záměru zřídit tzv. národní radu pro sport, která by měla být zárukou transparentního čerpání a přerozdělování prostředků pro sport. To, zda dal Andrej Babiš na vědomí, že "přes to nejde vlak, že pražská organizace tam má pana Hulinského," se nám nepodařilo dohledat.

Předseda vlády by musel ochranku výslovně odmítnout, nezjistili jsme pak, že by to kromě Nečase některý premiér udělal.

Zákon o Policii ČR dává vládě možnost (§49) stanovit seznam ústavních činitelů s nárokem na ochranu. Vláda svým nařízením (č. 468/2008 Sb., dříve č. 138/1998 Sb.) nejméně posledních 15 let premiéra do tohoto seznamu osob zařazovala. Vládní nařízení pak vůbec nepočítají s možností odmítnout, v praxi je však ochrana na souhlasu osoby závislá a právě Petr Nečas (Lidovky.cz) ji díky tomu odmítnout mohl.

Nepodařilo se nám dohledat, že by služby Útvaru pro ochranu ústavních činitelů odmítl nějaký další předseda vlády ČR. Kupř. Jiřího Paroubka měla ochranka hlídat ještě několik měsíců po demisi (Novinky.cz). Soudíme tedy, že Nečas opravdu představoval výjimku.

Svobodní své kandidáty vybírají skutečně v primárních volbách. Před letošní kampaní jich vyžili také, což lze dokládat ze samotného webu strany. Ve stanovách (.pdf) Svobodných jsou body zabývající se volbami ve straně také. Obecný princip hlasování je popsán následovně:

"Volby se konají elektronicky (korespondenčně) s prodlouženou dobou hlasování tak, aby bylo umožněno hlasování všem, kdo mají právo hlasovat. Zvoleni jsou ti, kdo získali nejvyšší počet odevzdaných platných hlasů bez ohledu na počet hlasujících. Je-li počet kandidátů menší nebo roven počtu volených, hlasuje se o každém kandidátovi zvlášť „pro návrh“ a „proti návrhu“, vtakovém případě je kandidát zvolen, pokud variantu „pro návrh“ podpoří více hlasujících."

Tento výrok zazněl po schůzce Andreje Babiše s prezidentem Milošem Zemanem na Hradě, v období před jmenováním členů vlády.

Výrok hodnotíme v kontextu tvrzení Miloše Zemana, že služební zákon nevyžaduje lustrační osvědčení od ministrů.

Služební zákon 218/2002 z roku 2002 ani současná novela služebního zákona, projednávaná ve Sněmovně, otázku lustrační zákon skutečně sama o sobě neupravuje. Otázka lustrací je řešena až doprovodným zákonem č. 309/2002, který upravuje lustrační zákon tak, že z jeho působnosti vyjímá členy vlády (část 47.). Doprovodný zákon zde odkazuje na § 9 odst. 1 služebního zákona, který hovoří o „představených" pracovnících, v odst. 3 jsou pak vyjmenovány služební místa určená pro představené a ministerská pozice mezi nimi chybí. Samotný zákon o státní službě tedy skutečně žádný vliv na lustrační zákon nemá, tento vliv je zprostředkován až zákonem doprovodným.

Právě tento zákon skutečně Miroslav Kalousek celkem 2x (12. března a 13. června 2002) v hlasování podpořil.

Služební zákon byl v Poslanecké sněmovně projednáván poprvé 1. března 2001 a nikoli 12. března 2002, jak tvrdí Andrej Babiš (tehdy prošel třetím čtením ve Sněmovně). Kvůli této chybě a nepřímé souvislosti služebního zákona se zákonem lustračním hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Rozhlas.cz shrnuje: „resort obrany si původně od Aera Vodochody koupil 72 strojů za více než 50 miliard korun.“ Jeden letoun tedy za přibližně 700 milionů. Nyní dojednávaný prodej se týká 28 bitevníků, jejichž cena (zdroj - Ministerstvo obrany ČR) má být „od 434 do 516 milionů korun podle jejich technického stavu.“ Hodnota jednoho stroje tedy vychází na 15,5 až 18,4 milionů Kč.

NákupProdejPočet letounů

7228Celková cena (v Kč)

> 50 mld.

434–516 mil.

Cena za jeden letoun (v Kč)

cca 700 mil.

15,5–18,4 mil.

Prodejní cena je tudíž zhruba 38 až 45násobně nižší, než byla cena nákupní. Výrok je tedy pravdivý.

Senátním obvodem, ve kterém byl Tomio Okamura v roce 2012 za Nezávislé kandidáty zvolen, je obvod č. 80 - Zlín a skutečně jej tvoří 79 územních celků. Výrok je tedy pravdivý.

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako pravdivý, veřejné zdroje dokládají jeho časové vymezení vyjednávání o budoucí vládě.

V neděli 10. listopadu začala povolební vyjednávání týmů sociální demokracie a hnutí ANO.

Krátce před začátkem schůze uvedl předseda ČSSD Bohuslav Sobotka: „Je to vlastně první jednání širších vyjednávacích týmů po volbách. Já jsem se zatím s panem Babišem viděl jenom jednou od voleb do Poslanecké sněmovny, takže předpokládám, že dnes budeme hlavně mluvit o struktuře dalšího jednání“.

O výsledcích svých jednání chtějí vyjednavači ČSSD a hnutí ANO seznámit lidovce. S KDU-ČSL, možným třetím koaličním partnerem, zasednou poprvé, a to ve Sněmovně po skončení zasedání nových poslanců.

Po schůzi sněmovny dnes (25. listopadu) začnou první trojstranná jednání mezi ČSSD, hnutí ANO a lidovci.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.